O Radosti

Mám jeden svůj oblíbený rybník v lese. Malebný, z poloviny zastíněný vysokými stromy, u něj sítiny, omechované  kořeny a velké balvany, jeden z nich zabíhá až do vody...............  Jeden z potůčků, který rybník napájí, vytváří  spolu s kamínky v něm krásné jemné zurčení. Chodím si tam často poslechnout ten koncert ..............

            Spousta zážitků mě pojí s tímto rybníkem a některé z nich jsou velmi silné. Před několika lety jsem už odcházela ........... a vtom jsem se ještě potřebovala otočit, vrátila jsem se ........ ještě  si vyfotit tyto rozkvetlé pomněnky a tento trs sítiny ........... slunce už zašlo za stromy a hladina měla barvu hluboké modré ............. ještě jsem chvíli postála na hrázi, fascinována tím vším ......... Čím vlastně? Vždyť všechno bylo přece tak normální, běžné ............. a přesto nebo právě proto fascinující, úchvatné!

           Proč tak všechno hluboce prožívám? ptala jsem se sama sebe. Vtom zazněl jakoby z rybníka, z toho vzdáleného konce a taky zprostředka, ale hlavně z hloubi mě. "Jsi zasvěcena do hloubky věcí." A znělo to hluboce a neodvolatelně a velmi vážně. Rezonovalo to mnou. Nevěděla jsem, zda se mám radovat či ne ......... spíš jsem cítila tíhu. Někdy je těžké vnímat víc, hlouběji než jiní. Kde je pak lehkost bytí, když člověk vnímá tolik a noří se tak hluboko, až někdy ztrácí možnost komunikace s okolím? A silné vnímání nese silné emoce. Nesdělitelné ..............  "Máš zodpovědnost to dávat na vědomí jiným, máš jim o tom vyprávět. Neopovrhuj povrchností, to ty máš povrchní obohacovat o pohled do hloubky. To ty a tobě podobní, máte učit jiné........ hloubce......."  Odcházela jsem od rybníka se směsicí pocitů. Byla v tom úcta a pokora a radost i tíha zodpovědnosti.  ............. Bylo to před čtyřmi roky a zrovna kvetly pomněnky. Vím, který trs  kvítků jsem si fotila, kterou trávu ............. Pamatuji si na to velmi přesně dodnes.

               

            A před týdnem se odehrálo něco podobného. ............... Stála jsem zase na hrázi onoho rybníka a znovu si přehrávám v mysli: "Tady jsem byla zasvěcena do hloubky věcí, nebo možná to bylo jen takové uvědomění ....."    ................"Teď bych prosila o radost .......... nebo vůbec ......  je možné žádat o stálou radost v životě? napadá mě. Teď ji v sobě zrovna mám .........." Už už se chystám o nějakou tu prosbičku  - vyslovenou touhou pro sebe i vesmír formulovat  ..............  ještě ani nezačnu a ozve se z hloubi - nitra, rybníka, oblohy, těla, lesa ............ zase je informace všude - uvnitř i vně,  je nedělitelná, jsem jí obklopena, dýchám ji, vnímám ji všemi buňkami. Opět neodvolatelná, jasná informace, kterou vynášejí  v určitých chvílích třeba soudci, policisté nebo lékaři. : "Vůbec o nic nežádej, ty sama jsi radost."  ("A vůbec o tom nebudeme diskutovat", je v podtextu)  "Já?" pokouším se přesto o chabý odpor, ale vím, že je to zbytečné.  Já jsem Radost.  Vím to. Už mám na to si to říci, uvědomit si to. Už dlouho ve mně bydlí tak těsně, že já jsem jí a ona mnou ................... Vím, jak to chodí. Nejdřív je radost okolo, pak máme radost - někdy a jen z něčeho - a pak je radost čím dál tím méně podmíněná vnějšími vlivy................ až je všudypřítomná. Radost. Život. ...........

                

            I ve vzteku je radost, protože i momentální zlost je jen motorový člun brázdící hladinu, ale radost, vlastně Radost je oceán. I únava je radost, protože člověk ví, že přijde zase odpočinek. Nezdar zamrzí, ale stačí si vzpomenout, uvědomit si ............... stačí jen si vzpomenout na Radost a už je zase tu. Princezna mezi emocemi, podobná své sestře Vděčnosti. A kdo je králem a královnou, otcem a matkou? Přece moudrý Rozum a Láska. Nelze být moudrý a laskavý, když necítíme v sobě Radost.

                 

            Jak daleko je od slov "Já jsem radost." od Ježíšových "Já jsem ta pravda a láska a život." ?  Nevím a nehodlám to zkoumat ani poměřovat. Být radostí je dostatečně radostné a též velmi zodpovědné. Znamená to si ji neustále uvědomovat, žít ji, oživovat ji, uvědomovat si ji, oživovat ji svým vědomím ................... i když mnohdy vnějškově ani nějak jinak není moc důvodů k radosti. Jen jeden. Život sám. 

                Když ztratím radost, ztratím sebe.

                Když ztratím sebe, ztratím vše.

                Radost ze života je základní podmínka zdraví, například. Ale o tom se už tady mluvilo. Třeba tuhle:

                http://povidanislenkou.blogspot.cz/search?q=jeden%C3%A1ct%C3%A9+p%C5%99ik%C3%A1z%C3%A1n%C3%AD

                Přeji vám hodně radosti, přátelé! Takové té, která nemá vnější příčinu, která je prostě jen tak! ............  Vždyť přece víme, že nejdůležitější věci v životě jsou zpravidla zadarmo.

:-)