pondělí 20. října 2014

Po povrchem



Učím teď i malé děti ve školkách. Ahoj, máš dneska obrázky? ptají se. Občas mě pohladí a když si myslí, že se nikdo nedívá, se ke mně přitulí. Na chvilinku, aby to jako nebylo blbý. :-) Není to vůbec blbý, jsem za to vděčná. Když si myslím, že se nikdo nedívá, tak jim pohlazení oplatím. Přitulila bych se taky, ale to už by blbý bylo. Já jsem tu od učení. 
Některé děti mě sledují tak nějak normálně, jiní se na mě nedívají, jen pokradmu, stydí se. Ale pak jsou tu děti, které bych nejraději snědla. Poulí na mě široce rozšířené oči, jejich mysl dychtí po poznání a nejen že vnímají, co říkám, ale jako by mě nasávali celou, jako by do mě vplouvali a já do nich. Velké duše v malých tělech. Musím se trochu od toho procesu rezervovat, nemohla bych učit.

Dnes přišel malý Filip. Jedno z dětí, které mají ty veliké široce otevřené oči a vnímají všechno, i to, co není vidět. Ještě s námi nehrál na medvídka - o tom, jak byl smutný, protože si myslel, že je na louce sám. A přitom v trávě a křoví byla spousta zvířátek, která se medvídkovi pak ukázala a zazpívala mu anglickou písničku. A medvídek byl zase veselý. Filip držel medvídka a tak se do role vžil, že mu anglická písnička nepomohla. Rozeštkal se. Zůstal ve smutku. A marné bylo mu povídat, že přece zvířátka medvídka rozveselila a ............. "Ne, ne, já už nechci hrát tuhle hru,"  vzlykal. Naštěstí jsou děti v tomhle věku ještě hodně solidární. Nevadilo jim, že jsme okamžitě šli dělat něco jiného. Pohladili  jsme všichni Filípka a šli jsme číst obrázky se sluníčkem.
Malý Filip, co si žmoulá v dlani čtyři prstíky, když se ptám, kolik je jim let, se uklidnil. Já však trochu zneklidnila. Máš tu dítě, které ví, co je hluboký smutek, děvče, uvědomila jsem si. A taky je to člověk, který dlouho zůstává ve svých negativních emocích. Co ti to říká? Ano, v tomhle jsme si s Filipem podobní. Naštěstí já těm pocitům rozumím, vím, odkud pocházejí, a už vím, jaký je na ně lék. Není to jen povrchní odpoutání pozornosti, které stačí jiným dětem, lidem. Na hluboké city, které dokážou pohltit celou osobnost,  je třeba něco víc. Lék léků. Řešení nad řešeními. Cit vše transformující. Uzdravující i smrtelné choroby. Energie, která vše harmonizuje a v srdcích, myslích i životech lidí dělá pořádek. 
Láska všeobjímající, láska Boží.
A proto mi Filip přišel do skupiny. To je to, co on nasává pod pláštíkem angličtiny. Cestu k Ní.

Budu se snažit. 

A bude to vypadat, že si hrajeme s plyšovým medvídkem a učíme se první anglická slova.










 

23 komentářů:

  1. Kolikrát jsem už slyšela :Chlapi nepláčou. Ale oni jenom schovávají tu svoji dušičku hluboko, aby nikdo neviděl. A pak najednou, a je jim třeba 10, jedou někam sami, nebo se bojí usnout, a žadoní : Ale medvídka si můžu vzít s sebou, že jo!! Kdyby jenom věděli, jak jsou v té chvíli najednou zase blíž tomu našemu srdíčku, které je má tak rádo, a přitom je musí posílat každý den trošku dál a dál do světa.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Eliško, já myslím, že výchova ve stylu "chlapi nepláčou" je už dávno z módy. Muži jsou teď mnohem citlivější a přibližují se ženám. Myslím, že je to dobře, že se patriarchální model (kdy je muž dominantní, racionální a hrubý týpek a žena submisivní, jemnocitná a závislá) přežil. Ale ten článek je malinko o něčem jiném. V každém případě děkuji za komentář a přeji tvým "chlapům" snadný přechod do samostatnosti.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak nevím. Malý Filip hru nezná, dostal třeba jen strach. Je ve skupině nový a cítí se osaměle, nebo jako terč a je to pro něj nová neznámá hra.Nevím Lenko, jestli je dobré, hned si z tohodle zážitku pevně zaškatulkovat dítě - jakože dlouho zůstává ve svých negativních emocech a už vůbec není dobrého soudit podle sebe. Naopak Filípkovi bych dala čas a navíc pokud píšeš, že je vnímavý a má oči dokořán - čas ukáže, to přirozené se v něm projeví. Spíše to vnímám - opravdu jako jeho úlek z neznáma.

    OdpovědětVymazat
  4. mě tvůj článek hodně připomněl adaptační proces - třeba právě u těch prvnáčků ve škole, každý to snáší jinak a adaptuje se na školu a docházku (nové, neznámé prostředí) různě a projevuje se to právě různě.

    OdpovědětVymazat
  5. ještě to vnímám tak, že jakmile si učitel to dítě pevně u sebe zaškatulkuje - to dítě nemá šanci z toho vylézt. ten učitel vlastně s ním i tak jedná podle té škatulky. jistě někdy mu pomáhá a jindy je to ke škodě, protože prostě jakoby potlačuje to dítě - to v něm přirozené a naopak si upevnuje svou učitelskou domněnku - že to jak si to dítě jako učitel zaškatulkoval, tak se nemýlil a je z toho začarovaný kruh. ono pak tohle hodně vyplouvá napovrch i s těmi rodiči - kdy učitelé konzultují své poznatky a zkušenosti s dítětem ve škole a rodič učitelům sděluje jak se jeho dítě chová doma. no, někdy je to hodně zajímavé. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Barčo, jistě se tohle stává to zaškatulkovávání. Je to nakonec i pohodlné šup do škatulky a je to jasný..
      Jen myslím, že zrovna Lenka, jak to popisuje naopak nijak neškatulkuje..s dětmi si mnohé připomeneme, i ony nás učí, co už tak moc nevnímáme.
      Ta její reakce pocity mají trochu hlubší smysl, krom toho, že se snaží maximálně ztotožnit s dětskou dušičkou.

      Vymazat
  6. ad 3,4,5: :-) Barčo, díky za komentáře. Víš, já tomu neorzumím, dělám to teprve třicet let. :-) (což neznamená, že tím pádem dobře, ale jen že něco málo o tom vím :-) )

    To nebylo o škatulkování, to byl popis prožitku, hlubšího uvědomění.

    Dítě, které nezná prožitek hlubokého smutku z osamění takto nezareguje, jeho prožití "jakosmutku" při hře je mělčí a snadno z toho zase vyběhne. Je to stejné, jako když se vypráví vtip. Ten, kdo má z tématu, které jiným přijde vtipné, osobní prožité trauma, se moc smát nebude. A proto má nárok na jemnější a opatrnější zacházení - v této oblasti.

    (Jinak pro dokreslení: Filip je tu doma, všechny děti a prostředí zná, jen tu minule nebyl, spolu jsme navázali hezky.)

    OdpovědětVymazat
  7. Dcera má vymodlené dítě..už to vypadalo všelijak. Když byla holčička malá neustále plakala, nechtěla nikoho, než mámu, a tátu, ať jsme dělali, co dělali. Dcera ji neustále tedy chovala, malá se od ní nehla.Nikdy na ní nezvýšila hlas, i když se přiznám, že nejen já, ale i okolí jsme si někdy říkali, že jsou tak úzkostliví k ní, že už by to trauma, co prožili mohli mít za sebou a ji občas i dát najevo, že tohle už ne.Mohla jsem ji až po čase hlídat občas jen já. Bylo nám i líto, že jsme ji moc nevídali.
    Ale dnes musím uznat, že dceři se ta trpělivost i nervy, co z toho měla vyplatila. Prostě já nechala otrkat tak jak ona sama chtěla. A po 2,5 letech se to začlo o dost měnit. Úplně jiné dítě, co se nestydí a když pozná, že je v bezpečí je to pěkná lumpice, zvlášť co teď zašla chodit do školly, z toho jsme měli hrůzu.Jen týden byla zamlklá, ale žádné scény a po týdnu se paní učitelky dívily, že mluví a dobře, a pusu nezavře :)
    Tak na každé dítě se musí jinak a tady to nejlépe u ní vycítila dobře máma.

    OdpovědětVymazat
  8. Práce s dětmi ve školce musí být úžasná, Leni, ale já bych ji dělat nemohla. Nedokázala bych být "nad věcí" a dívat se na všechny děti stejnýma očima. Docela chápu tvoji reakci na smutek malého Filípka, i to pohlazení a přitulení.
    Byla jsem svědkem, jak se moje starší vnučka přiřítila do školky a skočila paní učitelce do náruče. Je těžké nepřilnout k některým dětem víc, zvlášť k těm s velikýma výmluvnýma očima.
    Přeji ti dny plné radosti mezi dětmi. ♥

    OdpovědětVymazat
  9. Tohle sentimentálně sladké psychologií rozplizlé vnímání sladkých čůz, jako jste vy, dělá s dětmi tolik škody.

    OdpovědětVymazat
  10. ad 9: :-) Zajímavý názor. :-) Když jsem si jej přečetla v mobilu předtím, než mi přinesli v restauraci oběd, musela jsem se upřímně smát, až to bylo servírce asi trochu podezřelé. Npadadlo mě: A kterápak zakyslá psychologií netknutá zahořklá čůza vychovávala tebe, drahý anonyme? Potkávám "své" děti po pětadvaceti letech, hlásí se s radostí a nadšením, mají se dobře, škody na nich nejsou znát a ochotně mi svěřují zase dál své děti. Tak to asi nebude s tím mým vnímáním a působením na děti asi tak hrozné. :-)

    ad 8: Hani, nepracuji jen ve školce, učím všude možně, a věř mi, že ti ředitelé podniků se chovají mnohdy hodně podobně. Taky na mě někteří upínají své oči ve snaze všechno pochopit a musím je utěšovat, když udělají chybu (oni přece chyby nedělají!), je s nimi také "legrace". Je milé, že je mohu srovnat s těmi mrňousky a opravdu musím říct, že JE to srovnatelné.

    ad 7: Díky za komentáře a obhajobu :-), Anino. Byla vnučka v inkubátoru? To musí být strašné, když se člověk octne na světě a je v nějaké kukani - sám. Ty děti bývají celé dětství velmi citově nevyrovnané, záleží pak na okolí, jak jim pomůže. A mamince se povedlo, že je z její dcery normální živé děvče. To je prima! .......... Každopádně bude potřebovat babičku, u které se cítí v bezpečí. Ještě minimálně deset let. Tak se snaž, ať jsi brzy fit, máš pro co se uzdravovat. Jsem s tebou ... Ani.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, ona nebyla naštěstí v inkubátoru, byl problém ji na počtvrté donosit. Bohužel se to dnes celkem často stává maminkám.Má to název, ale nemohu si vzpomenout :(. Početí se sice zdaří, ale okolo 2.- 3. měsíce přestane bít srdíčko.Když se to opakuje, pak nutná přestávka vždy s touhou po dítěti atd., no nic moc..
      Ke konci těhotenství jsou problémy s ledvinami, následně hodně vysokého tlaku.
      Tak porodila o týden dřív narychlo a císařem, jinak to nešlo.
      Jo, vnoučátka mě hodně drží nad vodou :)

      Vymazat
    2. Jinak holčička byla hodně uplakaná a fixovaná na mámu i ona na ni..následek toho..
      Budou jí 4 a je to fajn treperenda, opravdu spokojené dítě, je jasně vidět, že se cítí v bezpečí a to i ve školce.

      Vymazat
    3. Je zajímavé, jak je něco pro jednoho snadné, lehké a pro jiného Mt. Everest. Dobře to zvládly, holky. Zajímavé by bylo vědět, kolik si toho holčička přinesla z minulého života a kolik navstřebala od maminky během těhotenství. Donosit dítě až na počtvrté, to muselo být tedy hodně náročné, hlavně psychicky. Klidně se maminka mohla tak bát a vysílat signály typu "drž se mě", že to holčička dělala ještě dalších pár let, než převážila její zdravá povaha. No, je prima, že je tak, jak je.
      Zajímavé by bylo také vědět, jak se měnil v průběhu těch problémů s donošením postoj otce, celkově vztah rodičů. Těchto věcí se těžko člověk dopátrává sám u sebe, natož vnějškově, nicméně si myslím, že to byla drsná škola a nějak to i rodiče hodně muselo ovlivnit. Nic se neděje náhodou .... to víme.

      Vymazat
    4. Týjo, to bylo tedy náročné. A dobře se to vyvíjí, tak to je paráda.
      Zajímavý.

      Vymazat
  11. To já vím, Leni.
    Docela jsi mě svou odpovědí pobavila. Jednoho takového ředitele mám doma. Jenže on oči neupírá a chyby občas dělá i přiznává. ;-)

    OdpovědětVymazat
  12. Ahoj Lenko, máš dneska obrázky?

    OdpovědětVymazat
  13. ad 12: Ahoj Liško, měla bych tu mít obrázky????? Joóóóóóó´´oó´´oóó! Jasně, že mám, děti už je mají. Už mi je čtou: a fox, a box, a fox in the box ....... a jiné důležitosti. Máme dycky chvilku čtení, chvilku počítání - ukazuju prsty na jedné ruce, a když poznají, kolik je tam prstů, tak jsou moc dobří, pak se hraje, cvičí, zpívá, předvádí, tancuje ....... to není žádná legrace, se mnou těch 45min. Musí to svištět, abychom se všechno naučili. Mezitím se smrká, čurá, pere se a občas do toho vykoukne teddy- bear. Ještě že mám u toho ty přejezdy autem, to je docela prima relax a přeladění se. Ufff.

    Docela mám zajímavé ohlasy, rodiče netuší, co se do dětí dá zábavnou formou za tu chvilku nacpat.
    Po lekci si děti dají papíry do desek a vracím je zase do školky. Malý Saša neměl desky, tak si ten list A4 krásně složil - vešel se mu celý do dlaně. :-) A já blbec jim pořád připomínám desky. Proč, když se to dá složit do dlaně, možná nacpat i do krabičky od svačiny nebo do bačkory! :-) )

    OdpovědětVymazat
  14. Leni , hezké prožití svátků přeji.
    Anina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Ani, snad ti došel mail k Novému roku.

      Vymazat
  15. Ahoj Leni byla jsem tu:) a líbil se mi Tvůj článek.. Monika T.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Moniko, zpráva potěšila. :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář!