čtvrtek 30. května 2013

Světlo večerní ...

Budiž světlo, řekl prý Bůh. Myslím si o tomto podobenství své, ale včera večer mi někdo (Někdo?) řekl: "Jdi ven, honem, než slunce zapadne." Což o to, nabídka lákavá, nicméně když člověk přijde po celodenní práci v půl osmé večer domů a je rád, že je rád, a už by si raději ...... "Jdi ven", volala mě duše, láska ke slunci, přírodě a touha po pobytu v přírodě. Kdo myslíte, že vyhrál. Tentokrát lenost převlečená za rozum nikoli.

Jak slastné bylo obout si boty na opravdové chození - měkké, poddajné, odpružené, ve které je noha svobodná a může se svobodně pohybovat. Ne jako když je ve vězení těch městských tvrďáků - lodiček, byť "pohodlných".  Slast číslo jedna. Druhá slast byla rytmický rychlý pohyb celého těla. Dech, vůně, podvečerní zpěv ptáků a teenageři sedící na opěradle laviček pod stromem vytvořily pravou jarní podvečerní atmosféru ...... jako by snad byl květen. :-) Slast číslo tři. :-) Dál už je počítat nebudu, protože se slily všechny do jednoho krásnéh povzneseného stavu.
Nohy mě dovedly k rybníku. Slunce zapadalo a tvořilo světlo měkké, útulné a příjemné jak důvěrné pohlazení. Svátek. Barvy stromů, keřů i trávy jakoby vypadly z malířské palety.


 
 

A to světlo bylo všude. Bylo na kmenech ...


 


Bylo v korunách stromů ... 

 



Malá odtrhlá kvanta světla spadla i do trávy. Světýlka, lampičky, drahokámky zářivé ...






Byly jsme zde dvě. Já a labuť. Ihned mě plula přivítat.





















Jedna labuť, osamocená ...... Neměla jsem pro ni asi nic, co hledala, očekávala. Přítel nebo přítelkyně, které jsem neuměla nic dát. Neměla jsem ani nic k snědku ani labutí křídla. 

Vzpomněla jsem si na píseň - tklivou, kterou kdysi kdysi dávno zazpívala kamarádka nám všem, když jsme došli v horách k potoku tekoucímu prudce po úbočí kopce. Děcka, počkejte, něco vám chci zazpívat. Třicet lidí se jako na skutečný povel zastavilo beze slova na tom krásném místě, shodilo těžké krosny a posedalo tiše kolem. Ona vzala kytaru, kterou měla přehozenou ještě přes batoh a začala ťukat a bouchat do ozvučených plátů dřeva a zpívat tak, že na to vzpomínám ještě po desítkách let.  Ještě pořád slyším tu mollovou píseň, co rozechvívá ...........


























Ptám já se tě labutě, ptám já se tě labutě, 
těžko-li plynout po vodě.
Ne tak těžko plynouti, ne tak těžko plynouti, 
jako po někom toužiti.
Toužení je velká moc, toužení je velká moc,
ještě horší, nad nemoc.
Na nemoc je bylinka, na nemoc je bylinka,
Na toužení panenka.
Na nemoc je koření, na nemoc je koření,
na toužení nic není .........
Po nikom momentálně netoužím, moje tělo i duše je v klidu a prožívá spokojenost, kterou jsem v období, kdy jsem byla s někým, nepoznala. Je to mírné, klidné, slastné, hřejivé a barevné. Jako dnešní večer. 
O to více však soucítím s těmi, co se mají teď mollově, co jejich duši rozdírá nějaký osten momentálně nedosažitelného, smutného, bolavého. 
Povídám si v duchu s labutí, co připlula sama a je mi trochu líto, že jsem tak bezmocná, nemám pro ni ani partnera ani ten kus rohlíku, pro který si asi přijela.
A tak labuť, královna vod, odplouvá.  ..............
Tohle už je zvětšenina z dálky.  


























A zatímco si fotím cosi za hrází, ozve se za mými zády pleskání křídel o hladinu. Otočím se, ale než stačím zaostřit do dálky, labuť je už ve vzduchu ....





 ... obkrouží rákosí na druhém konci rybníka ......
































Než efektně dosedne daleko předaleko, úplně nejdál od místa, kde stojím.





























Jako bych ji urazila, zklamala.   .......   Vím, že labuť takto nesmýšlí, to jen my, ale její chování bylo tak lidsky pochopitelné ...... ze slunce si odlétla do tmavého kouta, aby se tam oddávala svému osamění......
Asi bych měla příště přinést aspoň rohlík. Nebo snad něco jiného, když jdu za labutí na návštěvu? Poptám se, víte-li povězte, prosím. 

A mezitím slunce zapadalo a zapadalo a i bahno vypuštěného rybníka pod hrází se zdálo být zázračným místem.  Jen se tam rozběhnout .......



























Byl čas jít ..........
































Pokud byste však domnívali, že západ u rybníka byl snad konec dnešním zázrakům, ó, jak byste se mýlili! :-)
Stejně jako v životě, tma u rybníka vůbec neznamená tmu na kopci. Stačí vyjít kousek výš a dál  .......
a všechno se změní. Moll se mění v dur a zase je kolem to měkko........



Janovce čili čilimníky :-)  právě kvetou a zlatí okolí cesty. Vlčí boby (lupiny) vkládají do kontrastu žluté a zelené lehounce růžovofialový akcent. (Opravdu jsem nic pastelkami nebarvila.)





























Anebo stojíme spíše na okraji pouště?






























A tohle je kytička pro paní bezdomovkyni. Už jsem o ní psala na minulém blogu. 


































Má tu tolik květů, ze kterých se může radovat.  Musela jsem projít pod mostem, kde přebývá. "Můžu tu proběhnout?" volám zvesela. "Jasně, to víš, že jo, pojď", usmívá se na mě podivně červenofialová  vypitá tvář ženy mladší, než jsem já.  Má u ucha radio. "Hele, právě hrajou takovou pěknou písničku ..." a strká mi k uchu malý tranzistoráček "máš ji taky ráda?"  (V duchu jsem se musela usmát. Nemám čas poslouchat radio a současný pop se mě ani trochu netýká, ale její gesto bylo milé.) "Jé, právě to skončilo, téda, to je škoda ..." zklamaně si bere zase rádijko. "Ahoj, měj se tu hezky", volám už přes rameno a přemýšlím, jestli bych jí tam neměla - třeba tajně - přinést nějaké oblečení nebo deku. Měla tam jen krabice a kousek nějakého spodního prádla ....... Je dobře, že nezmrzla ani letošní zimu. Teď tu má květiny, pod most neprší, krabicové víno aspoň trochu zahřeje a hlavně poslouchá písničky. 
Znám ji už několik let. Nejdřív se mi z ní jen obracel žaludek, když jsem ji viděla plazit se opilou po jiných bezdomovcích vedle supermarketu. Ještě nikdy jsem neviděla tak zdevastovanou ženu alkoholem.
Pak jsem ji potkávala na této své oblíbené cestě a vyhýbala se jí obloukem, bála jsem se jí. 
A teď jsme "kámošky".
Setkání s ní byla docela příjemná tečka za cestou ve večerním měkkém světle. 
Hřálo to vně i uvnitř.
A pak zase jen pohyb a dech, rychlochůze.
Doma si děkuji za rozhodnutí jít ven. Únava zmizela.
Poslouchat vnitřní hlásek duše se vyplácí.
Tolik zážitků a fotek za jednu jedinou hodinu! 






17 komentářů:

  1. Popisky jsem už párkrát upravovala, ale nesedí a nesedí. Tož se dívejte na obrázky a na chyby nehleďte. Hlavně když nám chutná. :-)

    P.S. Všechny fotky jsem zamozřejmě zmenšovala až na 20%, proto nejsou zde nijak zvlášť ostré, ale jinak už chápu, proč si fotografové přejí "dobré světlo".

    OdpovědětVymazat
  2. zahřálo mě to u srdce, tyhle fotky a povídání :)

    OdpovědětVymazat
  3. KRÁSNÉ, OD ZAČÁTKU DO KONCE. Děkuji ti Lenko, za slzu deroucí se do očí a teplo u srdce. To co cítím je opravdové, jako tvůj článek, takové psaní potřebujeme velice, povznést se, ty jsi to udělala nádherně, je to nejkrásnější, co jsem v poslední době četla a viděla.

    OdpovědětVymazat
  4. ad 2 a 3: Iris a Aničko, děkuji, jsem ráda, když semínka zapadnou do úrodné půdy. :-)
    Držme se! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Hezký. A fotky také jedna báseň.

    Ale co je nejfantastičtější:
    Jak jsi psala o kamarádce, co zpívala mollovou melodii, napadla mě písnička, asi pod vlivem fotky labutě - a je to ona! Uhodla jsem ji.

    Protože ji mám ráda. Dokonce jsem se ji naučila brnkat / vymyslela na kytaru, ne jen tak přehrát, jako jednu ze tří. U jiných písní jsem se spokojila jen s běžnými údery pravé ruky.

    OdpovědětVymazat
  6. Leničko, je moc dobře, že jsi poslechla volání. Prosluněný večer by bylo škoda strávit doma, i když jsi byla unavená po práci. Kdo ví, kdy se podobného večera zase dočkáš.
    Večerní světlo je velice zvláštní, takové měkké, řekla bych oduševnělé. Krajina v něm vypadá pohádkově. Co se týká tvých snímků, zvedám oba palce, jsou úžasné! :-) Ty k obrázkům navíc dokážeš napsat tak pěkné povídání, že to všechno dohromady ve mně vyvolává úplnou euforii. :-)))
    Docela mě vzal závěr tvého článku. S tebou a tobě podobnými bych si dovedla představit svět jako krásné místo k životu.
    Díky za nadmíru příjemný zážitek, Leni, a pro příští "volání" DOBRÉ SVĚTLO!!! :-)
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  7. ad 5: Ahoj Liško, taky jsem si vzpomněla, že hraješ. Ona ta kamarádka byla i takový podobný typ jako ty.

    OdpovědětVymazat
  8. ad 6: Hani, děkuji za krásný komentář. .....
    Tak víš co? Založíme nějakej jinej svět bez vandalů, loupežníků a jiných otravů, jo? Kdo se hlásí další? :-)))
    A dokud nás nebude dost na ten novej svět, tak budeme chodit fotit a budem si užívat hezkých věcí, dnů a vztahů a budem si je užívat, ano? :-) - Jasně, domluveno. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. opravuji překlep - poslední řádek: "..... a budem si o nich povídat".

      Vymazat
  9. Kdysi já i můj muž jsme fotili, kde co, na kde co, například diáků máme tisíce. Když se to někdy vyndá na světlo denní, musí se rozložit plátno, vybalit přístroj na prohlížení, všechno se rozhází, musí se potom zase zařadit a srovnat do krabiček, zjistím, že většina fotek, je focena navečer, při západu sluníčka, protože to je nejkrásnější, nejteplejší a nejmilejší světlo.

    OdpovědětVymazat
  10. Opravdu takový povzbuzující Leni :). To světlo, co se ti podařilo zachytit je nádherný, až bych řekla, ono tam opravdu je, ale je i v tobě.

    OdpovědětVymazat
  11. ad 11: Je i v tobě, Aninko. :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Krásné fotečky, ta labuť je nádherná....
    Ajka

    OdpovědětVymazat
  13. Vracím se, fakt mi to dělá dobře :)

    OdpovědětVymazat
  14. Jojo, je to příjemné pro oko. A hřejivé.

    OdpovědětVymazat
  15. ad 13m 14, 15: děkuji.
    Jsem ráda, že se vaše oko též potěšilo. :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!