pondělí 19. listopadu 2012

Něco od cesty

Vracela jsem se dnes z Velkého Města, jedu a jen tak mechanicky řadím a sleduji značky a provoz a na nic moc nemyslím. Mé emoce spí a mysl odpočívá. A vtom mě uhodí do očí  růžová! Krásně se zrcadlí v rybníce ..... ale to bohužel neuvidíte. To bych se musela otočit na dvojité čáře za velkého provozu ..... a na to zase nejsem tak šílený lovec snímků. (Ovšem kdybych bývala byla věděla, že to docela vyjde, možná bych se vrátila.) Nicméně jsem zastavila, jak to jen šlo a běžela kousek dál, odkud byl alespoň trochu výhled na růžovou. Byla zima a už skoro tma. Zato provoz velmi rušný. Auta mě na kraji silnice mohla snadno smést, jezdí tu rychle, a tak jsem neriskovala. Ani jsem neměla s sebou foťáček, jen mobil. O to bylo vše jednodušší. Namířit, zmáčknout, namířit, zmáčknout a utíkat zpátky honem do vytopeného auta, mého věrného oře.
Nemohla jsem nezastavit, nemohla jsem to nezaznamenat. Tu krásu jinak nanicovatého podvečera, který se tak rázem stal svátečním.
Už navždy zůstane růžovým i přes všechny ty dráty i přes ta auta a tmu a zimu a absenci pocitů ...... růžový podvečer.
(Na kvalitu nehleďte, je to jen dojmovka.)



 
 






















6 komentářů:

  1. No jo, růžová!
    Tu by bylo škoda nevyfotit. Dík, že jsem tam mohl na chvíli být taky - na silnici odbíhat od auta a mačkat spoušť.

    OdpovědětVymazat
  2. ad 1: Já děkuji za sdílení. :-)
    Mohl? nebo Mohla? Líšo, psalas to ty? :-)

    OdpovědětVymazat
  3. SKŘIVÁNEK V RŮŽÍCH
    annapos

    Zahrada bílá, plátky něžně snášejí se k zemi,
    Lehounký vítr sem tam po trávě je válel,
    nad vůní pudrů hlava točí se mi,
    v rukou jsi objal, abys nezahálel,
    ten samet bílý mezi peřejemi.

    Růžovou krásu, u středu květů bílých,
    srdce se chvěje, skřivan letí nad zemi,
    třepajíc křidélky v těch blažených chvílích,
    nad vůní pudrů, hlava za to čí se mi,
    Líbaje květy žití, co vyrostly v síních.

    v těch síních bílé paní ledů chladných,
    co ptáčka drží ve své chladu zemi,
    ta růže něžná v pažích bodajících,
    že srdce bije věřit nechce se mi,
    píseň když slyším v mracích růžolících.

    OdpovědětVymazat
  4. Takový krásný růžový podvečer by bylo škoda nevyfotit, Leni. Taky to občas takhle dělám, naštěstí ale neřídím. Přítel mi zastaví, pokud to jde, já vyběhnu, cvaknu pár snímků a zase letím do auta.
    Moc se mi líbí úvod, ty umíš i nejobyčejnější věci a příhody popsat takovým způsobem, že člověk očima doslova hltá písmena.
    Leničko, přeji ti krásný víkend a moc děkuji za tvoje komentáře u mě, zvlášť za ten u "Krajiny v mlze", mohla jsem se uchechtat! :D Hanka

    OdpovědětVymazat
  5. ad 4: Téda, Aničko, to je poetika! Četla jsem to několikrát a asi se k té básdni ještě několikrát vrátím. Úplně tomu asi přesně nerozumím, to víš, jsem prosťáček :-), ale mezi řádky čtu krásu, vášeň i drama.
    Moc krásné, děkuji!

    ad 5: Já tobě děkuji, Hani. Za velmi laskavé komentáře a za tvé snímky, co na duši vždycky pohladí, i když už je člověk unavený. Mívám je často místo večerníčku! :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!