středa 13. června 2012

Emoce somatizované v nemoce



Nemoce jsou způsobovány emocemi: Se ví. Ještě to však dlouho budou zkoumat, dokazovat a vyvracet, než se ona teze stane samozřejmostí. 
Pro mě již samozřejmostí je. Denodenním chlebem. Zpracovávám emoce své již mnoho let. Pomáhám občas s tím i jiným. Musím sebekriticky říci, že se úspěchy - za sebe mluvím - dostavují. Život se mi zdá čím dál krásnější, bohatší, prožívám jej šťastněji a že mě tedy - drsoň jeden - nijak nešetří. Občas si samozřejmě vyzkouším, jak jsem na tom. Někdy v pohodě, jindy u zkoušky propadám a zase se pouštím znovu do přetěžkých bitev, kde odháním vlastní mozkomory. 
(Věděla paní Rawlingová, o čem vlastně píše ve svém Harry Potterovi? Jsem přesvědčena, že ano. Její práce je inspirovaná a inspirující, jakkoli zde hlavní roli jakoby hraje pohádková fantazie. Kdo chce vidět, vidí mnohem víc. Práce se strachem např. v díle Vězeň z Azkabanu, je skvělý návodem pro děti i dospělé.) 

Nuž k emocím a somatizaci, o kterém jsme se - jako už několikrát - dostali v povídání u Lišky (liška.bloguje. cz). Zde jsem zanechala komentář v tomto znění. Myslím, že patří i sem. Nebo spíše hlavně sem. Dopracovala jsem jej:

Somatizace emocí (do bolesti a nemoci) vzniká, když 
ČLOVĚK NEDOSTATEČNĚ VĚDOMĚ ZPRACUJE SKUTEČNOST. 
Tedy to zahrnuje:
když si člověk emocí není vůbec vědom (vytěsnění)
když dělá jakoby nic (bagatelizace, racionalizace, falešný nadhled)
když emoce popírá sám před sebou ("já nemám strach")
když emoce odsune ("teď nemám čas")
když emoce potlačí z nějakých přesvědčení o společenském chování a pod. 

Pokud si člověk emoce přizná, může s nimi pracovat - vyplavit je, zpracovat a transformovat. Př. Člověk má strach o někoho blízkého, kdo cestuje třeba na druhém konci světa. Je to sice běžné, ale je to pitomost, protože mu teď stejně nemůže pomoci. Důkladné přijetí této myšlenky strach rozpustí. Může tedy přijmout tuto myšlenku, může v sobě posílit důvěru v tohoto člověka, těšit se na jeho návrat, žít přítomným okamžikem...... Strach se rázem přemění - transformuje v úplně jiné emoce - vědomým zpracováním.
Samozřejmě je to možné často zaměnit za onu racionalizaci "vždyť se nic neděje" - ovšem racionalizace klouže po povrchu, nepřiznává si emoce, nepracuje s jejich hloubkou, nevyplavuje je, "strká je pod koberec".
Kdežto vědomé zpracování emoce přiznává a staví se jim čelem. Jejich odžití - formou vyplavení je v pořádku, ovšem tak, aby nepřineslo další a další řetězce emocí - svých či v okolí. Po vyplavení emocí je někdy - ne vždy - vědomé zpracování snazší.

Kdo z nás je tak dokonalý, že vždy poctivě zpracuje a odžije všechny emoce? 
Kdo z nás se tedy těší dokonalému zdraví i ve vysokém věku? 
Kdo z nás ví, co je to DOSTEČNĚ VĚDOMĚ ZPRACOVAT SKUTEČNOST? 
Těžká věc.
Neprozkoumat ji však, netrénovat ji, neučit se a nebýt v kontaktu sám se sebou ...... toť holé šílenství! Nerespekt vůči svému životu, ba dokonce jeho zabíjení. 
A přesto se toho denně se toho dopouštíme.
Škoda. Doplácíme na takové nedbalé chování svou bolestí, svými nemocemi a předčasnými odchody z toho krásného světa.
Proto zkoumám, poctivě sbírám zkušenosti a dávám vědět. Nabízím své zkušenosti, poznatky nevyčtené. A jsem zvědavá na sdílení zkušeností jiných. 

Jsem hluboce přesvědčena o tom, že ono dostatečné zpracování skutečnosti je branou k hlubokému vnitřnímu klidu, ke zdraví, ke štěstí, které všichni hledáme ......................................... často nesmyslně bůhvíkde.

V hlubokém vnitřním klidu - momentálně! :-) - vám přeji dobrou noc a hezké ráno.   :-)





 

29 komentářů:

  1. Ahoj Lenko, už jsem k tomu psala uLenky ale zkusím to zde tak trochu popsat, jak to vnímám i když nevím.

    Uvědomování si sebe, nahlížení do (za) své myšlenkové pochody je prvnímkrůčkem k vědomému prožívání. k přiblížení se mechanismu pozorování pozorovaného. nějaká myšlenka se mi v hlav vyplaví (to je věc pozorovaná) a tuhle myšlenku pak zpětně (až je vyplavena) pozoruju. je to věčný kolotoč při kterém mi unika přítomnost jelikož vyplavená myšlenka již je zakousnutý mustr v paměti. vyplavená myšlenka je minulost kterou pozoruju. to co se stalo - výsledek. stav dění kolikrát nejsem schopna vůbec postřehnout jelikož se točím vkruhu myšlenka - pozorování - myšlenka - pozorování. je to taková hra na psa co si hraje se svým ocasem. v této hře má somatizace své místo, protože pes uvidí ocas a hned se za ním ožene a do toho ho páníček mlátí holí že je blbec když se honí za ocasem že toho má hned nechat. a pes je z toho tak blbý až onemocní. nebo chytne depku a paralyzuje se. začne se bát cokoliv.

    takže jak to udělat abych se furt nehnala za ocasem. nevím :o) tohle je právě ten moment ke kterému pozorovatel dospěje vědomou pozorností a pak to musí rozlousknout sám. sámpro sebe. vstoupit do okamihu dění. do přítomnosti. obživnout a stát se. pak vše má své správné místo a každá reakce je samozřejmá jako dýchání. všeje jak právě je a jeho myšlenky v to nevnášejí zmatek. naopakmyšlenky se řetězí jako korálky v souladu se skutečností. bez přídavných ocásků.
    moc jasno jsem v to asi nevnesla. ale tolik zatím.
    ratka

    OdpovědětVymazat
  2. Já si myslím, že je to spíše více naopak. Přijde mí, že lidé, kteří třeba nejsou až tak citliví, emoce si tolik nepřipouštějí, jsou zdravější. Pokud ty zvláště negativní emoce prožíváme moc, projeví se to nemocí na těle. Před lety jsem byla opravdu ve velkém stresu a zažívala jsem až šikanu. Velice mě to trápilo - tím chci říci, že jsem si ty emoce, zkutečnost opravdu zažila naplno. Nakonec jsem si z toho uhnala žaludeční vřed a helicobactera pylori. barča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. co když v těch méně citlivých jak říkáš ty negativní emoce nevznikají? cokdyž oni mají pocit že je vše vpořádku, že to co dělají je správně (a jsou o tom přesvědčeni) a tudíž žijí spokojeným životem. a třeba mají pravdu? třeba to fakt dělají dobře a jen se zdá zvenčí že je to špatně. mám ráda lidi kteří jsou jasně čitelní - otevření, i když jedou podle svého mustru lze je dobře odhadnout a takoví lidé jsou jako auto jedoucí po dálnici, můžeš ho objet se všech stran, jen se s ním nesmíš srazit protože má velkou tonáž :o))
      na druhé straně jsou lidé pouze zdánlivě spokojeni, jakoby vše běželo OK a pak je najednou sklátí nějaká příšerná nemoc. tam to uvnitř již bublalo dlouho akorát se tomu nevěnovala pozornost a dělalo se jakože to nevadí.

      Vymazat
    2. Myslím, Barčo, že i citlivost - jako kdeco - má své optimum. Více je "špatně" (čti přináší nepříjemno) a málo taky. Těžko bude šťastný někdo, kdo je citově chladný. Ke štěstí je třeba mít schopnost jej prožívat. On se ten citový chlad (aby to bylo čitelné, vezměme to trošku do extrému)neprojeví třeba hned v těle. Když člověk neprožívá tolik emoce, nemá se co somatizovat, ale dostane zpětnou vazbu dříve či později zvnějšku. Bude mít problémy ve vztazích, nakonec zjistí, že je sám a tam už ty emoce nějaké vzniknou a vlastně jde jako ve hře "člověče nezlob se" zpět na začátek a učí se prožívat, soucítit, být empatický apod. .... a zjišťuje, jaká jsou tam nebezpečí, když se to zas přežene.

      Pokud třeba tento člověk ani takto nedopadne, žije si celkem normálním životem, za chvíli mu něco začne chybět. Vyšší rozměr, štěstí. Jak jsem již řekla: Ke štěstí, hluboce prožívanému, musíme mít tu schopnost jej prožít. A k hluboce prožívaným emocím patří i bolest, smutek apod. než se s nimi člověk naučí zacházet a naučí se je transformovat, nějakou dobu to trvá. A to je ono nebezpečné období, kdy je člověk velmi zranitelný. Být citlivý je vývojové stadium, podle všeho, co jsem pochopila. Žádná výmluva, omluva apod. Jsi citlivý? Skvělé! Máš šanci procítit hluboké štěstí. Poděkuj si. Ale nauč se s tím zacházet, jinak na to zajdeš. Takhle je to drsně řečeno, nicméně se mi zdá, že to sedí.

      Vymazat
    3. A předchozí komentář je reakcí i na Ratku (nějak mi není jasné, jak zařídit, aby bylo vidět, a koho reaguju, čas je tu taky nějaký new Yorkský .... chjo).

      Dodávám k Ratce: Každý "těžkotonážník" se jednou stane citlivým, slabým, bezmocným, třeba i ustrašeným .....

      Když jdou muži do let a vidí své rodiče chátrat, i ti největší "pohodáři" a drsoni se začnou bát stáří a bezmoci. My ženy, ženy citlivé upřesňuji, nikoliv s mužským myšlením, se postupně učíme svou citlivost a fyzickou bezmocnost zvládat a získáváme postupně sílu vnitřní. Oni, muži, vybaveni silou fyzickou, co ani nepochopí, co zažívá žena, když jde večer tmavou ulicí. Oni, muži, co jsou zvyklí, že jejich egu ustupuje kdekdo i bez zvláštního přičinění....... mají jen sílu vnější, vnitřní teprve musejí nalézt.
      Tak to vidím jako kolébání se loďky ve vlnách, vyrovnávání, dokud se neustálí loďka v optimální poloze.
      Někdo už vnitřní jistotu má, ale to jsou ty vzácné výjimky, které již svou bárku života vyvážili a ukazují nám, jak to má vypadat. :-)

      Vymazat
  3. Ahoj Lenko,
    (zatím nečtu komentáře výše) - chci říct, že se mi líbí ten přístup, jak ho v tomhle článku vyjadřuješ až zdůrazňuješ:
    např. "V hlubokém vnitřním klidu - momentálně! :-) "
    "Kdo z nás..."
    "A přesto se toho denně se toho dopouštíme.
    Škoda. Doplácíme na takové nedbalé chování..."

    - a pak co mne osobně se týče:
    tělesné nemoci dávám do souvislosti s duší, děním, situací, stresem, emocemi, hledám, co by to mohlo být - i když to nijak extra rozklíčovat nedokážu, ale aspoň si tu souvislost uvědomím celkově.

    ale moje slabina mě teď napadá:
    když se cítím nejistě v nějaké situaci, v nějakém vztahu, tak to je pro mě nejhorší. ono by to samo o sobě nevadilo - jenže já dostanu obavu. Obavu z konfrontace, z toho, že se můžu přímo zeptat: Jak to je? Jak to máš ty? Co je mezi námi? Jak ti připadá náš vztah (nebo ta a ta situace teď)?
    I když druhý je natolik dobrej, že mi řekne i přímo: "můžeš se zeptat na cokoli", tak já se ostýchám, obávvám, v tomhle jsem pořád nejistá, jako kdybych čekala, co se stane, co nepříjemného přijde.
    Je to určitě z dětství - očekávám, že mi někdo vynadá nebo že se něco posere. Ale ještě jsem nepoznala, z čeho přesně z dětství to je. Tak snad to poznám brzo, když už to vidím :-))

    - no a právě u tohohle by mě zajímalo, jak se to projeví v nemoci, v tělesných věcech. Protože to už je nějaké zapření, zamlčení, nevyjádření, které bych čekala, že se projeví. Ale zatím se nic asi nejeví. Dělá mi to rozechvění nebo smutek z vlastní neschopnosti jednat, to jo, ale tělesného nic moc. Dech se změní, to jo, ale asi to neni zas tak vážný, aby z toho byla nemoc... ??

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Á, už se mi to rozkrývá - asi stačí napsat něco k lence na blog a ozdravný účinek přijde tím zvědoměním :-))

      - to vyhnutí se konfrontaci, nedoptaní se, jak situace vypadá přesně, to setrvání v nepříjemné nejistotě, nedořešené, bez konce - to znám z dětství, už vím, to byla moje strategie. Ale asi jsem s ní nezačala já, ale mí rodiče - nechávali takhle věci nastolené a někdy nedotažené; oni se spolu dohodli, jak to bude nebo nebude, ale mně už to neřekli, já jen vyrozumívala ze slov, gest, nepřímo, jak to tedy dopadlo!
      Např. když byla nastolena možnost, že po revoluci táta bude vyslán pracovat v zahraničí. To byl šok. A neinformovali mě, že to nenastane, nechali to vyšumět.
      A vždycky to bylo u klíčových věcí, tohle vyšumění. Brrr.
      A já ho očekávám i u jiných lidí, ve vztahu s mužem, v klíčových momentech. Čekám a neptám se.
      No zajímavý.

      Pardn za dlouhý koment, chtěla jsem to aspoň pro tuto chvíli tady dotáhnout, poinformovat, jak to dopadá :-))) abych se netočila dál v neinformování.

      Vymazat
    2. Komentář byl docela krátký a velmi srozumitlený. Srozumitelný komentář, dobrý komentář. Navíc od Lišky dycinky dobrý. :-)))))

      Je skvělé, jak jsi odhlalila, že funguje "povídáním k rozkrytí všeho". :-))

      Je úžasné, že sis na TO přišla. Teď si říct, že je pitomost se nezeptat na cokoli rovnou. Přijmout tu myšlenku za svou, chvilku se s ní pomazlit a pak ji realizovat, vyzkoušet, jak to bude fungovat. Strtegie, kterou mám vyzkoušenou a mohu doporučit.

      Mě by třeba nenapadlo se nezeptat na prvním rande, zda je protějšek, když už si teda se mnou to rande dal, volný, ženatý, kolik má dětí, dluhů, víkendových domů v Karibiku. ..... :-))))) No, ne, že bych nastolila výslech, v žádném případě, ale poslouchám, co ten druhý povídá a pokud mě něco zaujme, zeptám se. Co se týče vztahů, tam o to jasněji chci znát, jak na tom jsme, protože nechci utrácet své "mládí" a city někde, kde to k ničemu není. (I tak někdy utrácím, ale to je zase jiná pohádka. :-)))) Toto povídám na podporu přijetí oné myšlenky, že ptát se je normální. :-))))

      Vymazat
    3. Děkuju ti, Lenko.

      Ještě se tomu svému tématu budu věnovat - vduchu, když ne na blogu. Hlavně v realitě abych to dokázala změnit. Chce to odvahu, prolomit tahle stará zakořeněná schémata. Nese to napětí až na kraj pláče, pnutí, brzdu, opravdu jako prolomení zdi.

      Vymazat
    4. Jo, znám to. Zase v jiných změnách starých - nevyhovujících programů. Až ta obruč lupne, to je pane úúúúúleva a člověk si říká: šmankote, proč jsem se tím tak dlouho trápil(a)?
      Představuji si, jak si zpíváš v koupelně a cestou na bus:
      Když si smyslím, tak se zeptám,
      když si smyslím, tak se neptám,
      v klidu a v pohodě,
      jde to jako po vodě.
      a ještě tě vidím poskakovat cestou na autobus (nejlépe v podpatkách a krátké sukni) a tančit . :-)))))

      Vymazat
  4. "co když v těch méně citlivých jak říkáš ty negativní emoce nevznikají?"Ratko, je to možné. A zrovna u té šikany, tam je to evidentní - kam až ti lidé jsou schopni ve svém jednání zajít, bez jakýchkoliv výčitek svědomí, navíc pokud je to ještě např.podpořeno tím, že jsou ve vedoucí funkci - jistě si myslí, že dělají správnou věc pro celek.
    Mám také ráda čitelné lidi, i když je to třeba hajzl - prostě víš, co od něj můžeš čekat. Pak jsou vlci v rouše beránčím, ti jsou nebezpečnější, zákeřnější.
    Co se týče té somatizace nemoci - nevím. Ano, je to i tak, že dlouho nic a najednou rána a šok a přijde nějaká nemoc. Vznik nemocí posuzujeme hodně ze svého lidského pohledu. Co třeba zvířata - nemyslím tím domácí zvířátka - ty jsou v našem lidském poli vědomí, sdílejí naše pocity a klidně mohou somatizovat. Ale zvířata ve volné přírodě, která jednají instinktivně, pudově, neuvědomují si, nemají na to mozek uzpůsobený - a přesto mohou být nemocná. Opravdu to nedokážu posoudit, nevím. Ze svého pohledu dost vidím, že hodně záleží na dědičnosti - a pak je to ostatní. barča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. barčo v přírodě není moc nemocných zvířat,většinou jsou sežrána hned nebo napadena nějakou vážnou infekcí po oslabení (chybí jídlo, otrávená voda. paraziti) teda většinou paraziti. my lidé si svoje problémy většínou (podle mě vždycky) způsobujeme sami sobě. oslabujeme se se vlastními představami a projekcemi. jídla máme dost, i žijeme v čistých domech takže ten problém si mužeme přitáhnout jen sami vlastním myšlením, projekcí a představou s kterou nedokážeme zacházet, jsme závislí na různých představách a ideálech místo abychom se naučili žít s tím coprávě je, ve své opovědnosti. pořád řešíme co ten druhý, co říká a jak se chová, že to dělá jinak než chceme a dle toho pak máme své emoce. pokud se vnitřně osamostatním tak mě nepoloží nějaká kráva. prostě mě buď vyhodí (což se mi stalo) nebo jsem jaká jsem a ten druhý se třebamůže pos...at. totéž platí i v ostatníchmých vztazích. jsem jaká jsem, buď to ten druhý přijme nebo má problém s kterým se musí nějak srovnat. pokud žiju v souladu se sebou tak nebudu somatizovat. pokud jsem vrahoun co má vnitřní nastavení zabíjet tak budu zabíjet. ale to jsou výjimky, to může být třeba nemocný člověk s různýmnutkáním, většinou jsme takoví běžní lidé takže stačí abychom byli jací jsme. a nechtěli jsme být něco jiného (lepšího). agrese a nutkání ubližovat se objevuje když chcu neco zmenit, když nejsem spokojena s tím co je. když nechci skutečnost přijmout a toužímji zmanipulovat. pokud se mi podaří se otevřít tomu co je - skutečnosti, tak naleznu vnitřní klid.

      Vymazat
    2. Ano, nejvíce se lidé ničí sami. Přijmout skutečnost - někdy je to strašně těžký. A už tím, že přijímáš něco co vlastně ve skutečnosti přijmout nemůžeš - je těžké. Někdy se tím uleví, jindy je to hodně bolestivé. Myslím, že opravdového vnitřního klidu by člověk dosáhl tím - že by se úplně vykašlal na okolní svět a hleděl jen na své potřeby. Bylo by to takové sobectví, nebo jen větší sebeláska. A to možná mají ti lidé, kteří nejsou až tak citliví vůči svému okolí. Nevím, myslím že se tomuto nějak extra poroučet nedá, protože každý jsme nastaveni trochu jinak. To bychom se museli jakoby "přeprogramovat" a to už pak ztrácíme svou přirozenost a stal by se z nás jiný člověk. V každém případě se učím, jak píšeš, přijímat skutečnost takovou jaká je - když mi bylo méně byla jsem větší bojovník a toužila tu skutečnost změnit, "zmanipulovat" razantněji. Dnes stačí měnit svůj úhel pohledu a tím se v podstatě mění i svět ve kterém žiji.barča

      Vymazat
    3. ten úhel se dá rozšířit a tím se potřeba bojovat (vymezování se a bránění vlastních pozic) postupně ztrácí. protože člověk vnímá víc bezkonfliktně a s hrabivcem nebo sobcem soucití a jen ho vytlačí ale nevyvolává konflikt svým vlastním egem. nesrazí se

      Vymazat
  5. Nedostala jsem se sem, až nyní. Zkusím k tomu, co jste si povídali něco připodotknout.

    Zaujala mě, Barčo, dědičnost a přirozenost. Přijmeme-li to, že v DNA je vlastně v hrubých obrysech zaznamenán náš stav vývoje, do kterého jsme dospěli, pak DNA není oblíbená "výmluva" na přirozenost, danost, ale jen kufr, se kterým jsme vyjeli na cestu do dalšího života. Máš to? Můžeš rozvinout či eliminovat. Nemáš? Můžeš získat, vypěstovat si, aspoň kousek.

    Co je podle tebe naše přirozenost, co je má, tvá přirozenost? Pro mě je přirozené mluvit co nejvíce upřímně. Dělá mi to dobře, cítím se tak svobodněji, když nic nezamlčuji. Jiný to chápe jako nezdvořilost třeba a neupřímnost, pokrytectví je jeho přirozenost. Je to opravdu přirozenost? Co to je?
    Za sebe vysvětlení bych možná nějaké dohromady dala, ale jde mi o tvou verzi - dle tvé "přirozenosti". :-)

    Líbilo se mi jak jsi v jedné větě napsala:
    "Nevím, myslím že se tomuto nějak extra poroučet nedá, protože každý jsme nastaveni trochu jinak. To bychom se museli jakoby "přeprogramovat" a to už pak ztrácíme svou přirozenost a stal by se z nás jiný člověk."

    a v další:
    "když mi bylo méně byla jsem větší bojovník a toužila tu skutečnost změnit, "zmanipulovat" razantněji. Dnes stačí měnit svůj úhel pohledu a tím se v podstatě mění i svět ve kterém žiji"

    ...... Barčo, stejně jako já. Jako kdokoli jiný. Poznáváme, chápeme, měníme se ...... v jiného člověka. O milimetr každou minutou, řekla bych.
    Ano, přeprogramováváme se, lépe řečeno, opravujeme svůj program, zdokonalujeme. Někdy to jde i skokově. Dlouho se nic jakoby neděje a pak lup a najednou je ten člověk někdo jiný.

    Jenomže k tomu přeprogramování dojde - nemá-li být jen povrchní přetvářkou - třeba i jen sám před sebou, když člověk hluboce přijme realitu a pochopí svou roli v ní (změní úhle pohledu, jak jsi řekla).

    Zaujala mě též věta:
    "někdy je to strašně těžký. A už tím, že přijímáš něco co vlastně ve skutečnosti přijmout nemůžeš - je těžké. Někdy se tím uleví, jindy je to hodně bolestivé."
    - použila jsi na dvou řádcích 2x slovo "těžké" a jendou "hodně bolestivé. Zajímavé. Povšimnutí hodné.

    Když něco přijmu, pak už to nebolí. Tím se pozná, že jsem to přijala. Třeba velmi těžké jsou smrti. Takže někdo mi umřel. Bolí to, protože jsem na něj byla zvyklá a citově navázaná. Už se s ním nikdy nesetkám. To bolí, mě to bolí, protože je to můj problém, moje ztráta, moje touha někoho ve svém životě držet, vlastnit. Nemyslím na zemřelého, že už je mu teď dobře a jistě jej nic nebolí.... Nejsem zvědavá, kdo může přijít na jeho místo....
    ..... a už jsme u úhlu pohledu. Pokud v této situaci změním úhel pohledu (jinak řečeno VĚDOMĚ JI ZPRACUJI), pak není žádná bolest. Jenom si povzdychnu, vyteče jedna slza dojetí, když se s ním přijdu rozloučit a konec. Jen hezké vzpomínky zbydou. (To je příklad, samozřejmě, neberte mě doslova ......... ano, může vytéct i slz více, třeba .... tři! :-))))

    Tak, třeba něco z toho, co mě k tomu napadlo, bude třeba k užitku.

    Děkuji za komentáře, Barčo a Ratko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. taky děkuju Lenko, za téma i za poslední komentář. úhlepohledu. nejdřív se začíná že ho změním, že se podívám očima toho druhého a pak zase toho druhého. apakzeslona uvidím nohu, ocas, kus oka, ucho... pořád ještě je to roztříšetěné a úhlypohledu se mohou mezi sebou dohadovat o svoji pravdu. ale nenechám se tímzmást a pokračuju dál... až sepostupně z mlhy začne vynořovat "obrys slona". sice matně a jen místy zaostřen. ale jižje jasné že ty úhly nejsou v konfliktu. že jsou součástí

      Vymazat
    2. Poslední komentář, Ratko? :-) No, jsem ráda, že tě nějak zaujal :-)), ale je to jeden z nejhorších komentářů, který jsem kdy napsala - jen chaotické přípodoteky k některým slovům. :-))
      Nechceš si vybrat nějaký jiný, na tenhle zrovna moc hrdá nejsem. Pár štěpných bych ti nabídla. :-)))))

      Slon! Skvělá alegorie. Já používám k vysvětlování téhož jiná ploška vybroušeného diamantu. Jednou je do žluta, jednou do růžova ..... ale celý diamant je víc než sklíčko, které popisujeme a je nádherný. ...... Ale na slonovi je to vidět lépe: úplně jiné věci: ucho, chobot, noha. To je moc dobrý, výraznější.

      Kdyby ty úhly pohledu nebyly odlišné, nebylo by o čem si povídat. Neinspirativní nuda. (Tohle právě nemohu provozovat moc se svými přáteli, kteří mají názory skoro stejné.) Nikdy bych se nedokopala k takovým formulacím, které ze sebe musím dolovat, když s vámi - nejvíc s tebou, Ratko, diskutuji. Já bych na spoustu věci vůbec nepřipadla, nepřišla na ně, neuvědomila si je........ a co by pak ze mě bylo, kdybych NEUVĚDOMĚLE ZPRACOVÁVALA SKUTEČNOST, žejo? :-)))))) Nemocnej člověk třeba. :-) A třeba i hloupej (ve smyslu neuvědomující si :-))
      A proto jsem vděčná za ty trochu odlišné komentáře. Ale nemohou být zas moc odlišné, aby šlo o slona a ne o mravence, třeba.
      Při povídání u Lišky jsem si včera tak nějak vzpomněla, jak jsme se učili o nějacích vědcích či filozofech, kteří se přeli, štengrovali a tím posouvali svou práci dál. Co když z nás taky něco jednou bude, Ratko?!!?? - třeba v příštích životech, myslím ...... :-)))))))))))))
      Musíme si to všechno dobře nacvičit (ty diskuse), abychom si v budoucnu - třeba v pátém životě po tomhle - nedělaly ostudu. :-)))))))))))))))

      Šmankote, to jsou zase krásné pitomosti, které ze mně padají. A to je teprve ráno. :-))

      Vymazat
  6. Lenko, ze mě už nebude nic :o) protože ze mě padají jen pitomosti nikoliv pouze po ránu. teda pro mě to pitomosti nejsou ale neočekávám že by někdo jiný měl z toho ňáký užitek. zrazuju výrazně před od jakéhokoliv napodobování. teď nedávno jsem měla rozhovor s maminkou. říká mi: budu dělat všecko jako ty, protože tobě to všecko tak krásně funguje :o((( a já ji říkám, ježkovy voči to néééé, to funguje jen mě protožeje to moje ale tobě to nebude fungovat, ty jsi někdo jiný, ty to musíš dělat jinak - podle sebe. a ona se na mě podívá smutným pohledem a říká: nikdy jsem nic podle sebe nedělala, jen podle druhých... nevím jak se to dělá. co tě baví? NO spousta věcí, ale opět si bere návod a dělá vše dle návodu a zlobí se když ji to třeba nevyjde. nenapadlo tě udělat něco jen tak? nějakou blbost pro nic zanic? nenapadlo.

    OdpovědětVymazat
  7. Hmmm, "chudák" maminka, do takového postoje se jen těžko umím vžít. Já jsem zas vždy byla tvrdohlavá a vždycky "já sama", "já sama" - čili jsem to vždy musela uchopit po svém, udělat podle svého, i když třeba špatně.

    Je možná pro někoho těžké být sám za sebe.

    A pro jiného je těžké být pro druhé, s druhými.

    Se to musí vyvažovat, pořád hledat onu harmonii.

    Promiň, běžím rychle do práce ......

    OdpovědětVymazat
  8. Lenko, Ratko, to já děkuji za komentáře. Díky vašim náhledům si spoustu věcí jasněji uvědomím, nebo mi spíše dojdou, docvaknou. S tím vědomým přijetím zpracováním skutečnosti - to je v podstatě takové zenové - je mi to smýšlení blízké.barča

    OdpovědětVymazat
  9. Leni, se mnou cloumají emoce dnes a denně, někdy už jsem z toho pořádně utahaná. Po otci jsem cholerik (promiň mi ten výraz, ale on ještě říkal samonasíratelnej, to slovo přesně sedí), po matce jsem perfekcionista, takže mi nikdo neudělá nic dobře. Když jsem ještě chodila do zaměstnání, měla jsem s tím dost problémů. Co jsem v důchodu, trochu jsem se zklidnila. Pokud emoce nezvládám, vezmu si knížku nebo foťák, případně sednu k počítači (někdy vyrobím nějakou tu pralinku), a jsem rázem v jiném světě. Mimochodem, ta fotka je moc krásná, taky mi připadá jako z jiného, krásnějšího světa.
    Zdravím tě a přeji pohodový víkend. :-) Hanka

    OdpovědětVymazat
  10. Ahoj Hani, vidím, že ses zaregistrovala, to je fajn, protože hned vidím, že jsi to ty. :-) Když vidím ty tvé sladké zázraky a fotky nesmírně příjemně působící, NEUVĚŘÍM, že jsi "perfekt-cholerik"! Ale pokud je to opravdu tak, fantasticky s tím nakládáš - přetváříš tuto energii v tak dobré věci. To je ono! Stejně jako Golema zapřáhli a udělali z něj v pohádce pekárnu na chleba. Tak to má být. A někdo musí světu ukazovat, že to jde. A to jsi ty!!! :-) Vidíš tu svou nezastupitelnou roli? A tvých stránek?!? :-))) ...... z toho plyne, jak důležitou roli hrají lidé se silnými emocemi. Vedou, táhnou, tvoří, transformují ......... jinak by je to sežralo (ty emoce nebo ti ostatní). Hlavně si to nedusit v sobě, aby bylo dobře tělu. P.S. Mimochodem: Co dělá žlučník? Je v pořádku nebo už je pryč?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, ty jsi neuvěřitelná, dokážeš z mých špatných vlastností vypreparovat to nejlepší. Nejsi ty náhodou psycholožka?! ;-) S Golemem ses trefila, skoro tak vypadám (není divu při těch sladkostech), jenom šém chybí!
      Moc ti děkuji a přeji krásné dny v novém týdnu. Hanka
      P.S. Žlučník pořád vlastním, ale už jsem ho trochu "umravnila"! ;-)

      Vymazat
    2. No, Hani, kdyby tam to nejlepší nebylo, těžko bych to mohla "vypreparovat, žejo? :-))) Nejsem celá p., vystudovaná jen poloviční. :-) Ale někteří psychologové ke mně chodí na osobní rady, když jsou v koncích, protože mám v rukávu metody, které oni nemají, páč materialistická psychologie má své meze.
      Vida, žlučníček, problém všech, kteří se zlobí (včetně mne), na sebe či na jiné, ovšem spíše vnitřně. Já ho používám jako policajta. Píchne mě tam a hned vím, že se musím přeladit, honem se sebou pracovat, jinak by bylo zle (procházejí mi kamínky ven a kdyby se zasekl, je to na umření.) Kdybych si ho nechala vyoperovat, ono by mě to dohnalo stejně jinde.

      Vymazat
    3. Tak to už je mi jasné, Leni!!! ... a na žlučníček si dám bacha! ;-)))
      Měj se krásně!

      Vymazat
  11. Koukám, že j někdy dobré číst i všechny komentáře.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, Tenisáčku, komentáře jsou velikým bohatstvím a rozevíjením tématu. Článek je jenom nadhozením tématu k povídání.
      Omlouvám se za mlčení, byla jsem na dovolené.

      Vymazat
  12. A fotku ti nikdo nepochválil, je moc hezká :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že Ratka mi ji pochválila. Děkuji i tobě, Anino. Zdá se mi, že je mi trochu podobná. Nicméně přiznám se, že bych sem ošklivou nedala. :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář!