středa 3. září 2014

Několik vteřin

Nesouvisející úvod:
Dlouho jsem nepsala. Nevěděla jsem, kam dřív skočit, co dřív natřít, připevnit, smontovat, zařídit, zaplatit, vymyslet ........... Nyní zase nevím, co dřív zaplatit, vymyslet, ale zase už i nafakturovat, vyjednat, obtelefonovat a namailovat a naemailovat ......... No, někdy to popíšu, kdyby někdo chtěl náhodou číst o práci. (Já teda ne. O práci se nemá moc mluvit. Ta se má udělat a konec. Ale byla tam spousta poznání, vnitřního - sebepoznání i vnějšího ............. Např. už umím natřít dveře tak, že vypadají jako nastříkané. Umím je i vytmelit! :-) :-)  ........... Umím vyjádřit soucit, když je někdo zoufale vzteklý, že mu něco nejde! ............ Poznala jsem zajímavé reakce některých blízkých i méně blízkých lidí, měla jsem možnost je poznat hlouběji, z jiných stránek .......... Nuž plodné byly tyto prázdniny, i když o odpočinku to moc nebylo.

A teď k věci. Pár zajímavých a přitom všedně všedních pár vteřin před supermarketem mě vyburcovaly k napsání tohoto článku.

Vycházím před supermarket menšího formátu. Takový ten, co tam chodím pro tu nejpěknější zeleninu. Ano, uhádli jste: Lidl. Takže nic moc velkého. Jdu kolem košíků seřazených a zacvaklých k sobě a v tom posledním je něco velkého bílého....... a pak ještě něco malého ....
1. vteřina: zaregistrování věcí
2. vteřina: tekutý prací prášek - bílý, ten se kupuje asi pro děti (nevím, kde jsem to vzala, ale nějak se mi vybavila ta představa - neparfemovaný prášek pro senzitivní děti)
3. vteřina: někdo jej bude postrádat .........
4. a 5. vteřina: váhání ...... vzít si to? Ne. Dát to k pokladně, kdyby se někdo pro to vrátil? Ne, tam by to třeba ani nehledali. Nechat pro náhodného dalšího kupujícího? No, to by bylo .....
6. vteřina: Je to poslední košík, řetízek se ještě hýbe ...... Pachatel musí být blízko!
7. vteřina: Rozhlížím se, kdo by to mohl být.
8. vteřina: selekce přítomných na parkovišti. Ne, tenhle pán ne, tamti taky ne ......
9. vteřina: Nedaleko startuje paní s dítětem v autě. To je ona!
10., 11. a 12. vteřina: běh k autu ...... No, dá se kostrbatý rychlý pohyb s rukama plnýma nákupu nazvat během?
13. vteřina: Ťukám na okénko.
14. vteřina: Paní otevírá dveře auta a její překvapený výraz se rychle mění v úsměv. (Já se ale neusmívala. Proč se usmívá v tak neobvyklé situaci ona???)
15., 16. a 17. vteřina: "Promiňte," povídám, nezapomněla jste část nákupu v košíku?" a mávám tím směrem.
18. a 19. vteřina: Okamžitě souhlasná reakce:" Jé, Martine, ty jsi chtěl odvézt košík a podívej, jak to dopadlo ......."
20. vteřina: Ještě ani větu nedořekla a asi desetiletý chlapec běžel ke košíkům.
21. a 22. vteřina: Zatímco se vrací, maminka mi děkuje a já říkám, že není za co.
23. a 24. vteřina: Zatímco prohodíme těch pár slov, běží mi její situace jak na filmovém páse někde za očima: Matka již trochu starší, samoživotelka, jeden větší chlapec, jedno nebo dvě menší děti ještě doma. 
25. vteřina: Auto odjíždí ............ Škodovka těsně před rozpadem, ale pečlivě natřená zrezivělá místa. ......... Já si říkám "Týjo, to byla rychlá detektivní práce!"
26. až 30. vteřina: Myšlenka: Někdo (intuice?) mi musel napovídat, protože takhle rychle najít majitele nákupu, zareagovat a ještě vědět, že nákup patří někomu takto potřebnému ...... to je slušný.

Dalších pár minut tato příhoda hřeje v těle. A hlavně se chechtám, protože si vduchu říkám: Děkuji Velkému Aljašskému Duchu (Liško, ty budeš vědět! :-), Vesmíru a potažmo jiným božským autoritám, že z popletené Lenky s momentálně vypnutou, relaxující inteligencí udělaly rychlého detektiva a záchranáře nákupu:-)  a navíc bylo (aspoň malinko!) pomoženo té správné osobě.
Nic moc, ale dobrý.

A když si to tak ještě promítnu, nejsem si jistá, kdo komu vlastně pomohl. Co když tato situace mi byla nastražena, abych si cosi uvědomila nebo abych se potěšila nebo přeladila nebo aspoň zamyslela? Tak či tak to není důležité. Důležité je jen hřejivý pocit na hrudi, překvapený úsměv té paní a možná pocit, že tu nejsme jen každý sám za sebe, že jsme tu spolu. Spolu. A naše společné Vědomí můžeme sdílet a čerpat z něj nápovědu. Anebo ne. Jak je libo. Nemusíme se na sebe usmívat, pomáhat si a sdílet tento kousíček Vesmíru. Nemusíme. Ale takhle je určitě lepší.

Tak vám taky přeji zajímavé a radostné vteřiny života. :-)

Lenka

P.S. A ozývejte se ..... a ne jako já. :-) :-)



















12 komentářů:

  1. Velký Duch Aljašky zachřestil svým chřestidlem, které vyrobil ze surovin z Lidlu, a chtěl ti prostě ukázat, jak jsi skvělá, jak se dokážeš rychle zorientovat a hlavně konat (i běhat), Chtěl, aby ses pochválila! Nˇákou pomoc druhým bych v tom nehledala :-)))

    OdpovědětVymazat
  2. Díky, Liško, za komentář. Nedaří se mi vložit odpověď .....

    OdpovědětVymazat
  3. ad 1: Ha, smůla se už prolomila. Tady je ta odpověď:

    Liško, ty běžně zkoumáš obsah odložených košíků, když jdeš okolo? A jakmile uvidíš bílou flašku s okurkou v košíku, hned se ti vybaví, čí to je, včetně jeho rodinné situace? Nevím ...... je to běžné? Jestli jo, znamená to, že v tobě sídlí Velký Aljašský Duch dost hodně a dost hodně napovídá .......... a to je prima.
    A pokud má někdo ze čtenářů podobný příběh, prosím sem s ním. Ať vím, kde všude ten Duch napovídá a jak. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj :)
    No, Aljašský duch ve mně asi není a příznám se, že ani nevím, o co jde, ale jen tuším..
    Každopádně..mám velkou radost, když mohu někomu, kdo už se s něčím rozloučil, tu věc vrátit a vidět jeho radost a mít tu svou.
    Tak si taky myslím, že pomoc druhému to jistě je, a čím se mi jeví, že tomu dotyčnému by chyběla hodně, tak tím větší je má radost, že jsem tomu mohla zabránit a pomoci.
    Taky to znám i z druhé strany a moc si těch lidí, co ještě jsou takoví, vážím.

    OdpovědětVymazat
  5. Lenko 3
    ne, pro mě to běžné není, ale pro tebe - tobě chtěl Duch ukázat, že pro takovou věc si vybere tebe, protože to klapne.

    OdpovědětVymazat
  6. Lenko, Ani, Liško - tak moc Vás všechny zdravím!!! Nepsala jsem nikam strašně dlouho - vlastně i proto, že nikam - na žádné blogy - nechodím, nějak jsem nemohla. - Metoda dr. Jonáše mě postavila na nohy - obrazně řečeno - a taky se sama hodně snažím (Lenko neboj!) - takže v posledních týdnech začínám plánovat tu mou vysněnou cestu do Písku - příští rok (jestli přežiju zimu :)) ) - podívat se na úžasný písecký most!! - a snad bychom se, Lenko, mohly i setkat? - A k Tvému zážitku - podle dosavadních životních zkušeností není vůbec nic náhoda, vůbec nic. - Mějte se všechny tři co možná nejlépe, i když nikam nepíšu, často myslím na pár "blogových přátel" a přeji jim co nejméně starostí, bolestí, nepříjemností........a co nejvíce příjemných chvilek.

    OdpovědětVymazat
  7. ad 6: Hančí, výborné zprávy, děkuji! Budu nadšeným průvodcem, snad to naplánuješ tak, abych zrovna neměla celodenní semináře, určitě napiš, co a jak včas, ano?

    OdpovědětVymazat
  8. Lenko, moc zdravím - prosím, ber to jako že mně vysvitla maličká jiskřička naděje, bude vše záležet na této zimě. Věřím a moc si to přeji, že se do Písku dostanu. A to víš, nejdřív bych ti zatelefonovala. Měj se co možná nejlépe. Máš na blogu nádherné fotky! A nezlob se, jestli sem zase dlouho nic nenapíši....... stejně na vás několik hodně často myslím.......

    OdpovědětVymazat
  9. Jsi rozený detektiv Leni.-))
    Ajka

    OdpovědětVymazat
  10. To byla super blesková akce, Leni. Svoje myšlenkové pochody jsi popsala naprosto dokonale, jsi fakt dobrá! :-)
    Jsem ráda, že ses ukázala.
    Měj se pěkně.

    OdpovědětVymazat
  11. ad 8: Hančí, to napojení mentální, ať už se píše či ne, je obapolné. Držím palce. Tentokrát tuším tuhou zimu, ale ta právě prověří naše životní postoje a touhu žít. Písecký most ti bude rád majákem v bouři a až se po něm budeme spolu procházet, to už budem obě vysmáté. :-))))) Těším se. :-)

    OdpovědětVymazat
  12. ad 9, 10: Ajko, Hani, jsem ráda, že mě ještě čtete a že jste o tom podaly zprávu. Moc děkuji za pochvalu. On ji člověk někdy taky potřebuje. :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!