středa 22. ledna 2014

Jdu dobře?

Otázka pro přátele.
 
Otázka - viz obrázek - která mě občas napadá.
Taky se občas zastavíte a nevíte přesně, zda ta cesta, po které jdete, vede do "nebe" či do "pekla" ?
Asi to někdy vědět nemůžeme, a tak je nejlepší, když jdeme (kamkoli) s radostí. :-)
Máte jiný nápad? :-)
Moc zdravím

L.
P.S. Cestička je skutečná, ale udělala jsem z ní trochu pohádkovou. A když chci, tak ji tak taky vidím v reálu - pohádkově.












31 komentářů:

  1. Přesně tohle mi dnes přišlo náramně vhod, Lenko!

    Dnes jsem si říkala: "Jak to je, kam jdu, vím to? Mám dojem, že se teď vezu, a to nemám ráda. Jak je to - vezu se a je to špatně,mohla bych vzít všechno víc a aktivněji do svých rukou, anebo je to v pořádku, že se měsíc vezu a pak se to zase změní...?"

    OdpovědětVymazat
  2. Tak nějak to bude, Leni, na skutečné cestě, i v přeneseném slova smyslu.
    Vytvořila jsi krásnou pohádkovou cestičku, já dneska viděla pohádkovou krajinu, ani jsem nemusela zapojovat fantazii.
    Zdravím a přeji příjemnou neděli. :-) Hanka

    OdpovědětVymazat
  3. ad 1: Ahoj Liško! Jsou lidé, kteří si žijí, ani nevědí jak a je jim tak dobře, protože ani nevědí, že mohou svůj živost řídit. Pak jsou lidé, kteří se křečovitě drží svých zásad a žijí sice život správně, ale neradostně. No, v těchto větách se možná skrývá pro nás obě odpověď. Možná. Co my jen víme? :-)))
    Držím palce, ať žiješ svůj život radostně. Aktivita není to nejdůležitější asi, radost je vyšší karta, zdá se mi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko, nevím, ale myslím si, že i aktivita, kreativita se dá dělat s radostí, každý má radost z něčeho jiného. A může být šťastný.

      Vymazat
    2. Ani, bylo to myšleno tak, že je jedno, zda s kativitou nebo ne, ale hlavně s radostí. Takto s tím budeš asi souhlasit, viď?

      Vymazat
    3. jo autentičnost jsem myslela. jakože bílá je bílá a modrá je modrá.

      Vymazat
    4. patří to jnam :-) níž

      Vymazat
  4. Jo,Leni,,to kdyby člověk věděl..Ale jasně, že se snaží jít tudy, kde je ta radost..nebo se mu to tak jeví..tak proč by šel jinudy.
    Někdy, až někde tou cestou, si uvědomí, že pro něj tak pohádková, jak se mu zdála není a nevěří. Musí kolikrát mockrát zakopnout, aby si uvědomil, že to není ta krásná cesta, jen ho zlákala a pak hledá jinou, A ta původně pohádková se těžce opouští, aby se vydal jinou..

    OdpovědětVymazat
  5. Ale zase si člověk uvědomí něco a je vděčný za tu obyčejnější cestu, kde nezakopne na každém kousku o kládu ;).

    OdpovědětVymazat
  6. V reálném světě není ani Nebe, ani Peklo. Jsou to jen šablony v naší mysli, kterými poměřujeme, co právě prožíváme. Nebe a Peklo existují jen v naší mysli.

    OdpovědětVymazat
  7. ad 6: Ahoj Tomáši! Jistě, máš pravdu. Jenomže my neprožíváme žádnou realitu ( o té víme jen málo), my prožíváme stavy naší mysli. Takže je v podstatě jedno v jaké formě Nebe a Peklo jsou, důležité je to, že je opravdu prožíváme, řečeno v nadsázce ovšem. V nenadsázce to zní třeba "jdu touto cestou spíše k příjemné či méně příjemné budoucnosti"? Co si tím do budoucna chystám?
    Jen blázna, co žije pouze dneškem to nenapadá. Jen mistra, co žije naprosto jen přítomností, to nenapadá.
    Blázen se zřekl odpovědnosti za svůj život.
    Mistr ví, že svůj život si tvoří ve své mysli a je na okolí naprosto nezávislý.
    Ještě nejsem ani mistr ani blázen, tedy se tak trochu starám. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třeba emoce, které prožíváme (nepředstíráme) - i když, jak jsi naznačila, s reálnou situací nemusí mít nic společného - jsou zcela reálné. Zítra se nám to může jevit úplně jinak, ale co teď a tady cítíme, naše pocity v tomto okamžiku, a to, jak je prožíváme, to je reálné. V tomto okamžiku jsme realitě nejblíž. Teď se můžeme zastavit, vstoupit sami do sebe, a zeptat se sami sebe: Jsem tady správně? Je mi tu dobře? Chci tu takhle být? Cítím se opravdu tak příjemně, že si přeji, aby se to nezměnilo? Tohle může udělat kdokoli, a nemusí být žádný Mistr. A pokud si na některou z těch otázek odpoví záporně, a teď to začne měnit (ne až zítra, za týden, nebo někdy jindy) - pak žádného Mistra nepotřebuje, sám se jím právě stal. To je má odpověď na otázku: "Jdu dobře?"

      Vymazat
    2. Děkuji Tomáši za rozvedení toho, cos a jak myslel. Jenomže s těmi emocemi to myslím není tak jendoduché. Jdu dobře? Se mohu ptát, když cítím, že není úplně všechno v pořádku. Jenomže - těch variant! Třeba je cesta naprosto v pořádku, ale já tam mám nějaké zašmodrchaniny, předsudky, neodžitá traumata či mylné představy a ty mohou způsobovat nepříjemné emoce, i když je jinak vše OK. Nebo když prožívám všechno nádherně, neznamená to, že cesta nekončí v bažinách a já byla nepozorná a opájela se nějakými pohádkami. A teď babo, Tomáši, kdokoli, Panebože ...... raď!
      Asi je především potřeba zjistit, zda jdu tou správnou cestou a pokud ano, pak je potřeba pracovat na emocích či zda zbytečně a mylně pracuji na svých emocích, když jdu evidentně do bažin a emoce mě správně varují. A o tomhle byla ona otázka. Jak tohle odlišit?

      Vymazat
    3. Pokud jde o emoce - emoce jsou vždycky správné. Určitá událost vyvolá emoci, a emoce se následně fyzicky nějak projeví. Třeba strach - může se projevit třasem, pocením, může člověka paralyzovat. Tak je to v pořádku. Co nemusí být v pořádku - když není reakce adekvátní podnětu. Třeba když člověk má jít na zkoušku, a strach ho paralyzuje tak, že nikam nedojde. Chci tím ilustrovat, že člověk je omezován v tom, kam se chce dostat. Pokud najde klíč k tomuhle problému, otevře se před ním mnoho cest, doposud pro něj uzavřených.

      Vymazat
    4. Tomáši, děkuji za komentář. Akorát, víš, hodně nesuhlasím s větou: "emoce jsou vždy správné". Nejsou. Je situace, k ní se nějak postavím (na základě svých předchozích zkušeností či nezkušeností ji nějak vyhodnotím) a na základě těch myšlenek pocítím emoce. Čili emoce si vytvářím podle toho, co si myslím. Stejnou situaci může každý prožívat úplně jinak. A kde je tedy jaká "správnost" emocí?

      Vymazat
    5. Ahoj Lenko, přemýšlela jsem nad odpovědí ale nenalezla ji. Snad jako vodítko - vnitřní rozhodnutí dojít k bohu. že když vím (jsem vnitřně rozhodnuta) kam jdu tak tam i dojdu. protože nic jiného mě na cestě nerozptyluje.

      Ale ke správnosti emocí. Možná měl napsat Tomáš pravdivé. že jsou pravdivé v tom smyslu že je vnímá a ví o nich. že jsou.

      Vymazat
    6. Pokusím se vysvětlit. Je situace, k ní se nějak postavíš (na základě svých předchozích zkušeností či nezkušeností ji nějak vyhodnotíš), a na základě těch myšlenek pocítíš emoce. Určité myšlenky směřují k veselí, jiné ke smutku. Pokud je pravda, že emoce jsou vždy správné - potom cítěné emoce svojí úrovní vždy odpovídají úrovni těch myšlenek. Chceš cítit veselou emoci - pak nesmí Tvoje myšlenky brouzdat po hřbitově.
      Ano, stejný podnět může vyvolat v různých lidech rozdílné emoce. Stejnou situaci může každý prožívat úplně jinak - protože v něm vyvolá jinou emoci. Jeden řekne druhému ve vypjaté situaci "Jsi lhář" - ten druhý dostane strach, a zase jiného by popadl hněv, další by se křivdou rozplakal. Ale vždy to odpovídá u každého jeho vlastnímu okamžitému stavu - tedy ta emoce vždy správně kopíruje okamžitý stav.

      Vymazat
    7. Ahoj Ratko, děkuji za komentář a za zamyšlení. K Bohu nelze nedojít, ale je fakt, že je dobré se rozhodnout, že tam půjdu a nebudu se rozptylovat nepodstatnostmi a tímpádem mě život nebude tlačit násilím, anýbrž mě povede. Teď jde o to, zda je ta cesta přímější než jiná. Pokud ne, zase mě to někam přitlačí a bude mě to bolet a o tom byla ona otázka.

      Pravdivost emocí, ano, pokud se tím rozumí jejich autentičnost. Já nevím jak kdo, ale já vlastně nic jiného než emoce nevnímám, můj život je žit vlastně jen skrze emoce. Ani nevím, jak by to šlo jinak.

      Vymazat
    8. ad 6: Tomáši, pochopila-li jsem dobře, že myslíš správností emocí to, že reflektují okamžitý stav mysli, pak ano, to souhlasím. Z toho se dá vyvodit, že vlastně pokud se mi nelíbí moje emoce, necítím život jako příjemný, pak se podívám na své myšlenky a pokusím se je změnit. A pokud to nejde, pokusím se změnit situaci (cestu), ve které se nacházím. Asi tak.
      V tom jsme v souladu?

      Vymazat
    9. Myslím, že jsme na stejné koleji.
      Ještě poznámka: Emoce je přirozenou reakcí na určitou událost nebo jev. Dopad emoce je však závislý na okamžitém stavu mysli. Specielním druhem události nebo jevu mohou však být i vlastní myšlenky. Obecně známý fakt je, že požití alkoholu uvolňuje zábrany. Aniž by k tomu byl důvod, někdo začne tancovat, někdo se rozpláče, někdo se směje až nemůže popadnout dech, a jiný je najednou nedůklivý a chtěl by se s někým poprat. Tak ti lidé v daném okamžiku prožívají emoční odraz aktuálního stavu vlastní mysli.
      Ano, pokud si uvědomím, že nejsem spokojen s tím, jak mi je, a jak se cítím, je právě ten nejlepší čas něco ve svém životě změnit.
      Pokud jde o myšlenky, situaci, cestu, a podobně - jsou to spojité nádoby. Nemůžeš změnit jedno, aniž by se změnilo to ostatní.

      Vymazat
    10. Resp. nemůžeš změnit jedno a čekat, že to ostatní zůstane beze změny.

      Vymazat
    11. ad 5: Ratko, zdravím Tě. Vzpomeň si, když jsi měla miminko. Neumělo mluvit, neumělo myslet, mělo jen emoce. Všechno, co vnímalo a prožívalo, se měnilo v emoce, a ty se projevovaly navenek - křik, pláč, smích, spokojené žvatlání. Propojení dítěte s maminkou je tak silné, že často ještě dřív, než je projev změny emocí dítěte slyšitelný a viditelný, maminka tu změnu postřehne a reaguje na ní, aniž by si to uvědomila. A samozřejmě těm emocím resp. jejich projevům naprosto důvěřuje, protože vnímá, že zrcadlí okamžitý stav miminka.

      Vymazat
  8. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  9. Myslím si, že každý se sám sebe občas zeptá, jestli jde tou PRO SEBE správnou cestou. Cestou, která se mu zdá pro něj z několika cest, po kterých může jít ta PRO NĚJ, v tom v čem a jak žije tou nejlepší.
    Nemusí to být v očích ostatních ta cesta nejlepší, nemusí to být ani cesta o které kdysi snil, nebo sní.
    Protože nějakou jít musí, jde tou, která pohádková být nemusí, ale jeví se jako z těch co vidí PRO NĚJ NEJLEPŠÍ.
    On asi málokdo jde skutečně tou pohádkovou, kterou by jít chtěl..a tak možná doufá, že někdy ji ještě najde.

    OdpovědětVymazat
  10. Vlastně..kdo by šel cestou, která by pro něj byla opravdu hodně nepříjemná. Každý si vybere tu, po které se vůbec jít dá, třeba s překážkami, ale dá. Může být na rozcestí a hledat lepší, ale zrovna tu lepší ještě nenašel.

    OdpovědětVymazat
  11. A kolikrát si jen myslíme, že to je ta správná cesta, po které se vydáme a nemůžeme zabloudit..jsme o tom přesvědčeni. Až čas ukáže, jestli skutečně je to ta, kterou jsme chtěli jít a ne po jiné..

    OdpovědětVymazat
  12. Aninko, děkuji za komentáře, trochu jsem na tebe reagovala taky v koemntářích pro Ratku a Tomáše.

    Jinak s těmi pohádkovými cestami .......... Já chodím v životě po pohádkových cestách. Vždyť v pohádkách se právě nalézají příjemné i nepříjemné úseky. Důležité je, že člověk ví, že to všechno dobře dopadne, má tu víru.
    Pokud někdo ztratí víru v dobré konce, je v pekle.
    Pokud někdo ztratí víru v dobré konce je v pekle ........
    .... sama jsem byla překvapená, jak moc výstižná věta mi vklouzla do hlavy. Je to tak, zdá se mi.
    Co myslíš?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, cos napsala teď jako poslední komenty, tak tam v souladu jsme. Jo, je fakt, že jsem cestu pohádkovou vzala jen z toho lepšího konce :). trochu mi uniklo, že i v pohádkách není vždy jen radostně. Tak i ta cesta, co se jeví pohádková narazí tu a tam na nějaké úskalí. Jo, je dobré věřit jako v pohádce v dobré konce.
      Jinak si myslím, že emoce bezprostřední a nehrané jsou skutečně u dotyčného člověka pravdivou reakcí na určitou situací. Myšleno pravdivou z jeho momentálního pohledu, což neznamená, že musí být adekvátní v očích jiných a s odstupem i v očích dotyčného. Bez víry v dobré konce člověk ztrácí moc.

      Vymazat
    2. Leni, cos napsala teď jako poslední komenty, tak tam v souladu jsme. Jo, je fakt, že jsem cestu pohádkovou vzala jen z toho lepšího konce :). trochu mi uniklo, že i v pohádkách není vždy jen radostně. Tak i ta cesta, co se jeví pohádková narazí tu a tam na nějaké úskalí. Jo, je dobré věřit jako v pohádce v dobré konce.
      Jinak si myslím, že emoce bezprostřední a nehrané jsou skutečně u dotyčného člověka pravdivou reakcí na určitou situací. Myšleno pravdivou z jeho momentálního pohledu, což neznamená, že musí být adekvátní v očích jiných a s odstupem i v očích dotyčného. Bez víry v dobré konce člověk ztrácí moc.

      Vymazat
    3. Aby nedošlo k omylu, nemyslela jsem v posledním kom., že čl. ztrácí moc.. jako vliv, ale hodně jiného.

      Vymazat

Děkuji za komentář!