Ó mí stateční a milí čtenáři! :-) ................................... Nevím proč jsem nemohla psát tak dlouhou dobu. Takovou přestávku v psaní jsem od roku 2006, co píšu blog, ještě neměla. Asi jsem potřebovala žít, vstřebávat, moudřet, řešit si něco v soukromí, taky nebyl čas ............. až teprve včera něco vykrystalizovalo, tedy se podělím.
Když zpívá Karel Richard Marinov (milý, veselý kamarád a přitom neuvěřitelný zpěvák - zejména alikvótních tónů - http://www.krmarinov.cz), vždy to ve mně vyvolá hluboký prožitek. Jeden z nich, ten nej- ..... jsem popsala v blogu s názvem Labuť a Slunce (http://povidanislenkou.blogspot.cz/2013/04/labut-slunce.html).
Nedávno s prvními tóny Karlova zpěvu jsem "tam" byla zas. Děly se krásné věci, ale o těch se veřejně nemluví. Jednu informaci jsem však dostala nejen pro sebe, ale i pro jiné, kteří by sem náhodou zabloudili ..... které by to náhodou oslovilo.
11. přikázání
Každý si své desatero píšeme sami a denně znovu přepisujeme, jak říká Jan, ale jedno, jedno se mi objevilo při onom koncertě jako nové. Jedenácté.
Zní takto. "Nebudeš žít bolest, neboť jsem stvořil Život pro radost."
Došlo mi, ne v hlavě, hlava už dávno ví, ale prožitkově, že jakákoli lítost, smutek, pocit křivdy, strach ..... cokoli, co lze nazvat bolestí duševní ..... je hřích. Opak Lásky, opak radosti, stavění se proti Životu. Opak Života.
Opakem života je umírání, smrt. Kdo se dopustí hříchu lítosti (např.), zabíjí svůj život, tvoří svou smrt.
Vím to, už dlouho to vím. Dovedly mě tam zkušenosti. Přesto jsem se někdy neudržela a hřích smutku si dovolila. Následky? Drtivé. Zánět okostice a otrava krve k tomu, tvořící se rakovina kosti, zánět žlučníku, pád na hlavu, otřes a bezvědomí, tržná rána atd. .......... Vybrala jsem jen ty nejkřiklavější. Všechno jsem to zatím přežila. Protože jsem si hned uvědomila chybu. Jiní, kteří se nebrátili včas .......... mají v mém adresáři jen se smutkem přeškrtnuté jméno a telefon a u toho namalované srdíčko. Mazat si někoho v telefonu z důvodu jeho smrti je obzvláště příšerné .............. ale!
"Nebudeš žít bolest, neboť život jsem stvořil pro radost."
A tak to dávám na vědomí.
Abych nemusela zase někoho mazat ze seznamu.
A raduji se, že jsem stále ještě tady a jiní skvělí lidé se mnou.
Protože to za pět minut už tak nemusí být.
A zatím mám radost, že i když za oknem zuří meluzína, tady je teplo. Mám co jíst, prima postel, vlastně dvě. A teplé pyžamo. Vlastně dvě. A jedno není moje.
Život mě neustále překvapuje.
Měl by následovat seznam radostí. Jsou mezi nimi pěkné hluposti. Hlouposti, ze kterých se ale sestává velká pohoda. Tak třeba čisté auto, prohlédnuté a připravené na zimu. Zimní boty a něco na oblečení. (není to nic moc, ale dělá to pocit bezpečí), nové zajímavé dva druhy čaje, setkání s přáteli za sebou i před sebou, fungující počítač i telefon, televize i pračka. Zatím žádný větší průšvih na obzoru. nová kamarádova knížka právě z tiskárny na stole, máma je v pořádku, někdo jiný je v pořádku, hezké telefonické hovory. Teplá voda stále k dispozici. Je vypráno, něco i vyžehleno. ......................
......... srdeční čakra hřeje tak, že zapojit do ní žárovky, rozsvítím celou ulici .........
.......kde jsem to jenom ......... :-) .............. "choď mezi lidmi s hořícím srdcem" ................ vzpomínám si na tu větu velmi dobře. :-) Je pro mě rozkazem, úkolem, který nelze nesplnit. Protože jeho plnění je radost. Radost.
.......... "Život jsem stvořil pro radost."
..........
Dobrou noc.
:-)
Leničko, to jsem ráda, že jsi zase mezi námi! Chodila jsem se k tobě dívat nejmíň dvakrát týdně a už mi tvá dlouhá nepřítomnost dělala starosti.
OdpovědětVymazatJedenácté přikázání zní dobře, teď se jenom podle něj řídit. Tvůj výčet malých radostí nejsou vůbec hlouposti. Život se skládá ze spousty malých radostí, ale když přijde bolest, je většinou hodně, hodně velká. Nevím, jestli bych měla tolik síly, abych ji dokázala překonat. Jinak vlastně občas podle 11. přikázání hřeším a krátím si život, protože lítost, smutek, někdy i ten pocit křivdy nebo strachu se někdy objeví. Jen mi připadá, že čím jsem starší, tím větší mám radost ze života.
Nejsem si jistá, jestli jsem se správně vyjádřila, ale snad chápu, co jsi chtěla říct.
Měj se krásně, Leni, a raduj se ze života! :-) Hanka
Jo, Leni vím :)
OdpovědětVymazatJo, Leni vím :)
OdpovědětVymazatRadost, smutek, strach ... - emoce. Emoce jsou to, co nás odlišuje od nižších tvorů, a třeba i od jedinců po lobotomii. Emoce dávají životu barvu, chuť, vůni, jiskru, hloubku. Emoce nejsou ani špatné, ani dobré. Jsou to jen a jen - emoce. Dobrý (nebo špatný) může být jen způsob, jakým s nimi nakládáme, jak je prožíváme - zda se jimi necháme naplnit, a naplno je prožijeme, nebo se jimi necháme ovládnout, a prožijeme co si prožít nepřejeme - pocit lítosti, pocit křivdy.
OdpovědětVymazatad 4: Jéé, Tomáši, jak jednoduché se nenechat ovládat emocemi, že? :-))) To je to, co se např. my ženy učíme celý život, možná mnoho životů. (A muži se zas učí zas emoce vnímat, připouštět si je, prožívat je.)
OdpovědětVymazatSláva tomu, kdo se nenechá ovládat emocemi a přitom je prožívá jako důležitou součást života!
Mluvila jsem o bolesti, hlavně duševní bolesti (a z ní ona fyzická dříve či později vyplyne). Víš, kolik je lidí, které život více či méně bolí? A pro ně, hlavně pro ně, bylo ono 11. přikázání.
Jinak já si třeba nemohu dovolit ani kapičku lítosti, do několika málo hodin, někdy i minut, se dostaví zánět dutin. Nemohu si dovolit ani trochu potlačeného vzteku, jinak mě začnou bolet šíleně zuby - všechny. Pokud pocítím křivdu, ihned se ozve žlučník. ..... atd. Naštěstí když to jde rychle tam, jde to i zpět, takže většinou dokážu zařadit zpětný chod a nemoc/fyzickou bolest rychle zažehnat. Dávám to tedy na vědomí, že i takto to může fungovat. Dodržujeme-li 11. přikázání, mělo by být vše v pořádku. Život je tu opravdu pro radost. To ostatní jsou jen úkroky stranou ze světla.
BEZ BOLESTI NENÍ RADOST? Vždy a ve všem jsou kontrast a rovnováha důležité, jen to nesmí být tragické, a jak již někdo řekl, na tragický život, jsem já pes, měla jsem ji moc ráda, byl to takový lidský a prostý člověk. A tobě tu radost a to prosté štěstí, moc přeji Leničko.
OdpovědětVymazatJen jalové žvanění, kýč a falešné pochopení pro hodné lidi. Jako vždy.
OdpovědětVymazatad 7: Když jako vždy, tak co sem lezeš??? :-) Napiš si něco svého nebo čti sobě přínosnější blogy a neotravuj vzduch těm hodným lidem. :-)
OdpovědětVymazatPsychologizování všech věcí, bolesti zubů jako potlačený vztek? Co když je v zubu jen kaz?
OdpovědětVymazatLeni, napsala jsem prostě jen ***vím**. Ano vím i to jak to myslíš. Jistě je to obecně známé, že by se člověk neměl trápit a už vůbec ne zbytečnostmi, jo ubírá to čas..teorie..
OdpovědětVymazatAle přečetla jsem si to znova a říkám si..i jako annapos..že bez bolesti není radost.
Každou chvíli nás něco nemile zaskočí, ať už u svých blízkých, někde ve světě, v osobním životě, z čeho se prostě radovat nedá.
Za sebe..prostě smutku a lítosti nad něčím, někým se neubráním. Jen mohu se snažit se s tím co nejdříve vyrovnat a uvědomit si, že něco prostě neovlivním a život jde dál.
Tak musím zabojovat a soustředit se mnohem více na ty pro nás obyčejné radosti, které by taky nemusely být a jsou..
Ještě po letech, pokud si vzpomenu na někoho, koho jsem měla ráda, a už není, se tam ten smutek chvíli vloudí, než..
ad 9: Anonyme, všechny věci jsou pod vládou našich myšlenek a emocí, já je nepsychologizuju, ony vznikají jako následek. To je moje mnohaletá zkušenost. Proto o tom píšu, protože jen málokdo to sleduje tak dlouho a tak důsledně. To za prvé. Za druhé: Nejsem takový jeliman, který nerozezná, kde má kaz. Bolest je lokalizovaná, jasná, reaguje na sladké, teplé, studené apod. Tohle je jiná bolest, nelokalizovaná. Někdy vznikne i zánět, to je pravda, ale i ten několikrát odešel, když jsem popracovala s ním mentálně a emočně (přes noc, bez lékařského zásahu) a jindy zánět ne a ne přejít, i když tam byla vložka s antibiotikem. Antibiotika a jedová vložka zapracovaly až třetí den, když jsem změnila postoj k problému. Kdyby tam byl jen kaz bez nějaké psychické příčiny, přešlo by to v řádu hodin. Tu opakovanou zkušenost mám.
OdpovědětVymazatA i kdyby to tak nebylo (jako že je! :-) ) Psychologickou prací se sebou, na sobě, člověk nic nezkazí, může si jenom pomoci, tak proč se toho odříkat.
ad 10: Aninko, vím, že víš. A přesto:
OdpovědětVymazatad 6: Děkuji Aničko za hezký komentář a přesto:
Vím, že bez bolesti by člověk nepoznal radost z některých věcí, které považuje za samozřejmé, nicméně pokud už poznal, co je v životě cenné a čeho si vážit, pak tato lítost a smutek jsou nesmyslné a zatěžující emoce. Měly by být nahrazeny pochopením a přijetím. Navrhuji to brát jako cílový stav, nikoli jen jako teorii. Stejně jako ostatní přikázání.
Např. "Nezabiješ." - není psáno "nezabiješ člověka", ale jen "nezabiješ". Tedy pokud možno žádnou živou bytost. Cílový stav. Taky nezabiješ v sobě touhu po poznání, lásku ...... mohli bychom mudrovat o tom, co to vlastně všechno znamená.
Nebo "nepokradeš". Co všechno krademe? Někomu není zatěžko vzít něco v práci pro doma (máme v sobě ještě ono "kdo nekrade, okrádá rodinu"), jiný krade lidem jejich klid (otravuje), někdo jim krade sny a iluze .......
Pokud budeme jen trvat na tom, že např. bez bolesti to nejde, tak to bez ní v našem životě opravdu nepůjde. Programujeme se. Zbytečně. Co když to jde? (A ono to jde! :-) Např. Na své blízké, kteří odešli, vzpomínám beze smutku. Tedy jde to. A když to jde v tomto, tak i v jiných věcech. Proto jedenácté přikázání znovu obhajuji. Radost je život, bolest znamená ne-život. Kdo si váží svého života, měl by to mít na paměti a nehazardovat zbytečně. (Jsem hluboce přesvědčena.)
Monika T
OdpovědětVymazatAhoj Leni, byla jsem tu:-) a přečetla jako vždy Tvůj článek jedním dechem a souzním. A uvádím do praxe...(v poslední době se mi to zas daří lépe) jo a taky blahopřeju ke dvěma pyžamům!:)
No, Leni, mne to asi poprvé díky tobě přivedlo na myšlenku, jak různě se dá desatero vykládat..se přiznám.
OdpovědětVymazatProstě nejde mi nevzpomínat beze smutku na určité věci, prostě si tím projít musím, i kdybych nechtěla.Odžít si, prožít si a pak zklidnit.. Ale pravda je, že po čase, kdy se to hojí, jsou to už vybledlé vzpomínky, ale trocha té nostalgie - smutku zůstává.Jsem hříšnice :)
ad 13: Kam zmizel ten komentář? Tak znovu: Moniko moc děkuji za zprávu o tom, žes tu byla. A jsem vděčná za každého souznělce. :-) A držím moc palce k řádné praxi. Měj se stále líp a líp! :-)
OdpovědětVymazatad 14: Aninko, víš, já jsem si tak nějak zvykla moc nevzpomínat na to, co bylo a už vůbec ne s nostalgií, maximálně s humrem či vědomím souvislostí, jak všechny ty příběhy působí dnes a zapadají do sebe.
OdpovědětVymazatSpíše mě pak napadá, jak a za jakých okolností se s člověkem, který už není, zase setkám a jestlipak se poznáme a něco si spolu zase prožijeme. A těším se na to. Anebo třeba jen poděkuju za to, že v mém životě byl, aspoň chvilku, a že to bylo prima. A zase bude. Buď s ním nebo s někým jiným ....... to je jedno, život je superdobrodružství! A pořád je něco před námi ......
Ahoj Lenko. Vidím, že nejsem sám, kdo se na další dobu odmlčel. Docela mám z toho dobrý pocit, něco jako shoda, souznění, synchronicita nebo tak něco, nevím jak to pojmenovat. :-)
OdpovědětVymazatTo 11. přikázání se mi moc líbí, tím jak je „pravdivé“. Svým způsobem je v jistém ohledu shrnutím těch deseti předcházejících. :-)
S tím odškrtáváním z adresáře. Víš, já mám ve zvyku si nikoho neodškrtávat, kdo nadobro odešel. Třebaže je to nepraktické. Tak jako neodchází z mého srdce, tak nemizí ani ze seznamu v mobilu. Telefonní číslo a e-mailové číslo mažu, jméno zůstává. Napořád. Samotné jméno, s prázdnými kontaktními kolonkami. :-)
ad 17: Ahoj Borie :-), jsem ráda, žes naladěn stejně jako já na 11. přikázání. :-)
OdpovědětVymazatS tím adresářem: Nemám takový pořádek v kontaktech (teď jsem to kontrolovala a už jich je kolem 500), takže v telefonu si nemohu nechat ani jméno, moc by mě to drásalo a pletlo, ale ...... co když člověk, který odešel, už se dávno narodil jinde a má jiné jméno, jinou identitu a já mu tady jen chodím zbytečně "plakat na hrob"? Bráním změně, pohybu ..... životu! Nic takového! Vzpomínky a vztah, který jsem k tomu člověku měla a mám, zůstává. Se jménem, beze jména, to je jedno. Tu energii jsem měla ráda, byla mi blízká, proč by mi ji nemohl přinést někdo za čas, třeba i někdo úplně mlaďounký :-) ...... anebo třeba mi ji nahradí někdo, kdo nosí podobnou. Nejde přece o ty pohyblivé domečky z masa a kostí, ve kterých bydlíme, nejde o údaje v občankách ani o konkrétní tváře ....... jde o tu krásnou energii, kterou v sobě nosíme, kolem sebe šíříme, obklopujeme se jí, vyměňujeme si ji, učíme se ji žít čím dál tím víc........ A ta je nám všem společná. Tu hledáme, s tou se přátelíme, ta je naším domovem. A ta energie sahá i za hranice smrti, té přestupní stanice, kde si vyměníme kabátky obnošené, děravé a poničené a vezmeme si jiné. A jsme to pořád my, každý jednotlivě a všichni dohromady, děti boží a Bůh v nás a my s Ním a v Něm .......
........ to je taková pohoda............. !!!
Jenom na to pořád a pořád nezapomínat. Hlavně když jedu autem a někdo mi tam .... nebo když se mi něco nepovede a mám na sebe vzteka nebo spěchám a stejně nestíhám ...... nebo .......... Miliony způsobů, jak zapomenut na Lásku. A stačí si najít jeden, jak si na Ni zase vzpomenout. :-)
Měj se moc hezky. Borie :-)