čtvrtek 5. září 2013

O dubu a člověku

Stromy mají v mém životě velké místo. Byly to první bytosti, které se mnou byly, když jsem ležela v kočárku, a dlouho a marně čekávala, až se nade mě nahne ta krásná žena s dlouhými vlasy - až později jsem zjistila, že se jí říká maminka. Byla jsem v kočárku sama, jen koruny stromů se na mě dívaly pořád. Hodiny a hodiny, co mě maminka vozila sem a tam. Jenže já nevěděla, že je ona se mnou, byla daleko, kdežto koruny stromů, větve propletené do neuvěřitelných vzorců ...... jsem měla kdykoli na dohled. Byly mi tak blízké ...

Neměla bych si to pamatovat. Pamatuji. Vzpomněla jsem si na to, když mi bylo asi sedmnáct, možná víc. Ocitla jsem se ve stejném parku, kam mě vozili v kočárku. Nikdo mi o tom předtím nevyprávěl, bylo to daleko od našeho domu. Lehla jsem si na lavičku a podívala se vzhůru a poznala jsem je! Moje stromy.

Stromy mě provázely celým mým dětstvím. Povídala jsem jim o věcech, o kterých se rodičům, sourozencům ani jiným lidem nevypráví. Znaly všechny mé starosti, bolístky, chlubila jsem se jim i s úspěchy. Tehdy to byly lípy. Rostly na louce, se kterou těsně sousedila naše zahrada.

Jednou jsem viděla na vycházce kdesi starý vykotlaný dub. Mohla jsem tam vlézt a schovat se.
Vždycky, když mi bylo doma ouvej, jsem chtěla utéct z domu. Ptali se mě se smíchem, kde bych teda jako bydlela. V dubu, odpověděla jsem skálopevně. Nevím, jak bych ho našla, bylo to někde daleko, až za městem a já byla malá, ale určitě bych ho našla. Jenže vždycky, když jsem se doma s lidmi pohádala a vyběhla ven, byla tam tma a zima. Bála jsem se. A tak jsem si poplakala, náš pes mě olízal a já se vrátila zpátky. Dub byl moje záchrana. Bohužel zatím ještě nedosažitelná.



Když jsem později v manželství měla starosti, chodila jsem k dubu na kopci. Byl rozložitý, větve až hluboko k zemi. Mohla jsem se pod něj schovat a tam přemýšlet, co je správně: Rozvést se, nerozvést se, rozvést se, nerozvést se ........ Měla jsem za sebou mnoho škol, přečetla jsem metráky knih, ale když přišlo na takovou zásadní otázku, stejně jsem si nevěděla rady. Stála jsem u kmene toho Dubu a požádala o to, zda bych nemohla poznat nějakého muže, moudrého, mnohem staršího, který ví víc a  lépe než kdokoli, koho znám, a mohl by mi poradit a nejen v této otázce. A poradit jinak než je v obecnosti napsáno v knihách...........

Během několika dní jsem obdržela informaci, že se bude konat kdesi jakési setkání s povídáním ......... ano, o tom člověku jsem věděla, ale dřív mě to nijak neoslovilo. Nicméně jsem si říkala, že když za ním jezdí lidé z celé republiky, už není bližší místo, kam by mohl zajít, abych si konečně poslechla, co povídá. Setkání se konalo 500m od našeho domu. No dobře, dlouho jsem nebyla na žádné přednášce, i půjdu, řekla jsem si s lehkou skepsí.
Přišla jsem.. Více než sto, sto padesát lidiček včetně dětí se hemžilo v jídleně, odcházeli, přicházeli, já hledala někoho, kdo by mi řekl, kde se ono povídání koná a kdy. Nikdo si mě nevšímal, všichni někam spěchali ........... jen na úplně opačném konci veliké jídelny kdosi vzhlédl od polívky. Podíval se na mě. Na vteřinu, na dvě, ne déle. Pak pokračoval v jídle. A já věděla, že je to on a že ví, kdo přišel. Mudrc Jan. Až po delší době mi došlo, že je to přesně ten muž, o kterého jsem prosila u Dubu. 

Ještě párkrát jsem u Dubu byla, byl nemocný a já se mu snažila vrátit aspoň trochu jeho síly.

A pak se můj život změnil..............
K dubu už nechodím. Našla jsem velkého rádce v Sobě.
Dnes jsem však poklesla na duchu. Moc práce, starostí a nekonečné malé boje, které mi už nepřísluší. Vyčerpalo mě to. Potřebovala jsem se nadýchat něčeho tak samozřejmého, jako je klid. Našla jsem jej u rybníka, kudy jsem projížděla z jednání v jiném městě. Dub tam stál, připraven mě ochránit před veškerým nebezpečenstvím světa, přijmout pod své větve. Bylo to milé. I když jsem už velká, ještě stále se mohu jít schovat pod dub, když poklesnu v kolenou a na své vyšší Já zrovna nedosáhnu.



A duby a lípy a jiné stromy tu jsou, aby nám zrcadlily energii, které se nám zrovna nedostává. Energii, kterou tam vložili naši předkové, když i oni hledali útočiště. A duby jim je vždy poskytly.

Kdepak máš svůj nejbližší Dub?









14 komentářů:

  1. Myslím, že je to dub, v lese za obcí, kde bydlím. Vede k němu cesta úvozem mezi stromy, pak mezi poli, kde roste osamělá bříza, hodně výrazná a důležitá a důvěryhodná - té se cestou svěřím, s čím jdu. Pak dál mezi poli cestou a šup do lesa - je tu hodně dubů, na kraji je cesta popadaná spoustou žaludů. A pak za rozcestím stojí on, TEN strom a je to dub. Je to strom, který vidím ve svých meditacích, když ležím doma v posteli uvolněně a představuji si, jak jdu dovnitř do dutiny stromu dolů.

    Dole pod stromem v "podsvětí" je palouk v lese a tam je Pán lesa a zvířata, která chci potkat. Třeba medvěd. A říkají mi důležité a užitečné věci (i Pán lesa s parohama).

    OdpovědětVymazat
  2. Určitě si najdu svůj strom, všude, kde se ocitnu a on tam je.Nemám konkrétní dub, pár metrů od bydliště je les a je jich tam spousta a beru si od nich energii. I když si nějaký vyhlídnu, tak je mi když jdu dál líto, že toho a toho jsem si nevšimla, zvlášť,, když nejsou úplně zdravé, tak si všímám i jich.
    Nejvíc si povídám s hodně starou lípou, kam občas jezdím..myslím, že i ona už mě zná dávno a poslouchá.A taky vítá. Vždy se na ni moc těším.
    Jsem přesvědčena, že jsme přítelkyně, vážně..
    Dvě břízy, co léta rostly svorně vedle sebe u schůdků a tvořily krásnou bránu, korunami se dotýkaly už spolu nejsou, z jedné je pařez.Fakt mě ten pohled bolí. Jí vím, v lese je tolik pařezů, ale tohle byly taky přátelé, přece jen..
    Přimlouvala jsem, aby spolu zůstaly a nebyla jsem sama..jenže už byly tak vzrostlé, že hrozilo nebezpečí pro lidi okolo, ale i pro ně.Tu poraženou vždy pohladím, s tou druhou si povídám v duchu, určitě je jí smutno :(.

    OdpovědětVymazat
  3. Odpoledne za nimi pojedu a vzpomenu si na tvůj dub :)

    OdpovědětVymazat
  4. ad 2 a 3: Aninko ... díky. Ano, psala jsi o lípě ...
    Ono to tady zní asi pro člověka, který se se stromy "nemazlí" :-), divně. Stromy jsou prostě jen stromy. Má pravdu a my taky. To obecné a možná i objektivní je někde uprostřed. Jsou to živé bytosti, ale nižšího řádu, nižších energetických úrovní. Nemyslí, necítí tak strukturovaně, tedy přes myšlenky jako my, ale cítí. Někde jsem četla výzkumy, jak se chovají třeba pokojové rostliny z místnosti, kde se stala vražda. Když se k nim přiblížili s nožem, začaly se chvět. Ono to možná mohl být odraz jen vědmí lidí, kteří pokus prováděli, kdo ví, ale stejně. Energie je energie a působí na ně, jako na všechno. Pokud věnujeme stromům a rostlinám lásku a pozornost vůbec, pak to vnímají jistě velmi pozitivně. Jistě tam působí to, co po generace naši předkové do stromů vkládali za významy. My to teď čteme a myslíme si, že stromy takové jsou. Nejsou, ale my je tak chceme vidět, a proto je tak vidíme, k něčemu nám slouží. Stromy jsou symboly, stromy jako spouštěče určitých našich reakcí. Když se neumíme obrátit dovnitř a energii nejvyšší, používáme stromy, mlčenlivé bytosti, co žijí mnohem déle než my, jsou mnohem mohutnější než my ... a proto k nim vzhlížíme. Nicméně síla, ta opravdová Síla je v nás. Nikdo nevládne takovými energiemi jako my, lidé. Klesneme-li na duchu, můžeme použít tyto romantické pomůcky - stromy, kameny, nižší přátelské bytosti, proč ne, ale jinak........... to MY JSME VLÁDCI A SPRÁVCI TOHOTO SVĚTA A MÁME ZA NĚJ ZODPOVĚDNOST. To je potřeba, aby to zaznělo. Snad mi ty, Aninko porozumíš.

    Přeji ti krásný výlet a děkuji za porozumění a souznění, to vždycky zahřeje.

    OdpovědětVymazat
  5. ad 1: Krása, Liško. Meditační cesta ... bříze sdělíš, s čím přicházíš a pod dubem pak najdeš rádce ...... Jak jsme my lidé vynalézaví v nalezení pomůcek pro svůj život.
    Já to kdysi měla tak, že jsem chodila na kopec. Ten kopec měl malý vrchol, pak sedlo a pak velký vrchol. Tomu malému kopci jsem říkala v duchu Ježíš. Tam jsem se "očistila", něco jako ty máš svou břízu a na vrcholu kopce jsem řešila své věci - se samotným Bohem. A tam jsem v duchu taky vzala kdysi tátu, který se nechtěl uzdravit, ačkoli se všichni kolem snažili. Vzala jsem v duchu jeho tělo, už v té době dost křehké, a odevzdala jsem je Bohu se slovy: "Na, tady ho máš, já už jsem udělala, co bylo v mých silách, víc už neumím." Tím jsem se zbavila zoufalé zodpovědnosti za svého otce a mohutně se mi ulevilo. Když pak zemřel, nebylo to pro mě vůbec těžké, naopak. Věděla jsem, že je v dobrých rukách, dyk jsem ho tam sama vložila. :-)
    A víš, proč ti to říkám, že? :-)

    A kdyby ti říkal Pán lesa nebo medvěd něco, co bycho taky směli vědět, určitě řekni! :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Zrovna nedávno jsem někde na internetu četla, jak nějaká lékařka, úctyhodná - ne jen s takovým tím technickým a patologizujícím přístupem - měla v ordinaci rostlinu. A ta rostlina během doby, kdy přicházeli nemocní, byla svěšená. Jakmile byl konec pracovní doby a poslední pacient odešel, rostlina se napřímila a cítila se líp.

    Nebo naše třídní biologikářka nám říkala, že rostliny "poznají lidi." Když vstoupil do místnosti s rostlinami botanik, který na nich dělal pokusy - vždycky z nich uřízl list nebo co - tak rostliny to hend poznaly, i když jim nic nešel dělat. Jen vstoupil a ony se zhrozily.

    A snad i na dálku mají nějaké signály? Nevím. "Vyčuchají" když je ve vzduchu narušená rostlinná buňka?

    Lenko,
    ten kopec dvojkopec jsi měla skvělý a ten příběh taky.

    OdpovědětVymazat
  7. Liško, tohle jsem taky o rostlinách hodně slyšela a tak nějak to kdysi brala, jako že jo, ale nemohu tvrdit.
    Mám kamarádku, co mi dělala reiki a v tom koutku, byla zástěna za lůžkem. Byla ze dřeva a samá kytka.
    Kytky byly i jinde po bytě.
    Opravdu jsem si dlouho myslela, že je má umělý a nesedly mi k ní, že by je měla ráda, tak jsem se zeptala a sáhla na ně.
    Řekla mi, že tím, jak tam dává dobrou energii kytky jsou takhle dokonalé..
    I moje babička si povídala s muškáty na okně a domlouvala jim :)
    Měla je vždy krásné a voňavé po muškátu.
    Tak jak Lenka psala, je život i tam, kde si to někdy neuvědomujeme, jen na jiné úrovni. Nejsem si jistá, jestli na horší, než ten náš..
    Prostě je dost toho, o čem nevíme nic moc..a nejen u stromů, u kytek..

    OdpovědětVymazat
  8. Mluvím se stromy :-) tak nějak to mám odjakživa. asi částečně v genech. a částečně i z dětství, kdy mě maminka vozila v kočárku do přrody a ukazovala mi co kde roste a jak se jmenuje. pak jsme chodili spolu na "Suchý vrch" a získala jsem vzah ke kopci jako takovému. Nikoliv jen strom, celá stráň i s porostem. Nic z toho již není, všecko bylo zastavěné a my se odstěhovali.

    Vztah k stromům a přírodě zůstal.

    OdpovědětVymazat
  9. Jsem ráda, že je to tak asi normální, kdysi jsem si připadala trochu divně, ale přesto jsem je nepřestala brát, tak jak jak je vnímám..

    OdpovědětVymazat
  10. ad 9: Ani, to je prima přijít ve zralém věku na to, že to, co si člověk hýčkal v sobě jako tajemství, které kdyby někomu řekl, byl by za blázna, ...... je naprosto normální a mají to tak i jiní. Nezdá se ti? :-) Mně se to zdá skvělé! :-)

    ad 10: Ratko, moc pěkná věta: "... nic z toho už není, vztah ke stromům a přírodě zůstal."
    Hmota kolem nás se přelévá a mění, my, naše zkušenosti a stupeň Lásky, kterou jsme v sobě vypěstovali ..... zůstáváme. A to je dobré, pro mne velmi uspokojivé.

    OdpovědětVymazat
  11. Nemám svůj dub, Leni, ale nosím v sobě lásku a úctu ke všem stromům a přírodě vůbec. Čím jsem starší, tím je silnější. Můj táta nás odmala učil, jak se máme k přírodě chovat, já jsem to naučila svého syna a ten to předává svým dětem.
    Tvoje povídání je dojemně krásné. Ty u mě vždycky napíšeš nějaký vtipný komentář pro zasmání, ale u tebe se to nedá. Tady je člověk v úplně jiném světě.

    OdpovědětVymazat
  12. ad 11: To je ještě lepší, mít lásku rozprostřenou všudykam, než ji směrovat jenom někam. Asi.

    Vtipný komentář? Myslíš ten poslední o márnicích? :-)))

    Ba ne, Hani, není tu jiný svět, je tu úplně ten samý, v jakém žijí i jiné lidé. Asi je to jenom úhlem pohledu. :-)

    OdpovědětVymazat
  13. ad 12: Máš pravdu, Leni, skoro vždycky jde o úhel pohledu. Ty márnice jsem zrovna nemyslela, vtipálku! ;-)))

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!