úterý 6. srpna 2013

Jak na strach - pokračování

Povídání o strachu by vystačilo minimálně na jednu odbornou knihu a desítky beletristických. Takže tento příspěvěk nemůže být ani zdaleka vyčerpávající a ani trochu se o to nebudu snažit. Jen bych chtěla zmapovat zkušenosti, které mám, kdyby se někomu také hodily. :-)

Možná, že si řekne zběžný čtenář  "ale strach není můj problém".  Je naprosté minimum lidí, kteří se nebojí. Většinou nás strach více či méně provází v těch či oněch situacích. Umět jej transfomovat, nikoli potlačovat, je tedy více než vhodné.




Vzpomínáte si na Harryho Pottera - 3. díl - s názvem Vězeň z Azkabanu? Kdo neviděl tento díl, rozhodně doporučuji dostudovat. - Mladí čarodějové se učili zacházet se strachem. V bedně řádil Bubák a učitel vyvolal studenta, který vypuštěného Bubáka - strach měl transformovat v něco směšného, a tedy se jej přestat bát. Všichni se smáli transformovaným strachům, Harry však nebyl vyvolán. Harryho si zavolal profesor stranou a řekl: Tohle na tebe neplatí, ty máš v sobě tolik hrůzy (zažil zavraždění svých rodičů), že tobě jen zesměšnění nepomůže, naučím tě vytvořit si patrona. Když ti bude nejhůř, použij ho. A Harry si v době, kdy už si sám neví rady, zavolá bílého jednorožce, čistou bytost, která prosvítí celé okolí a zažene mozkomory.

Nádherně vysvětlený problém strachu. Ne každý má v sobě jen takový ten jednoduchý obyčejný strach, jsou lidé, kteří zažili skutečná traumata, ať už teď či kdykoli v minulosti. Proto některé recepty nepůsobí na všechny lidi. A rady těch, kteří nezažli, jsou neadekvátní pro práci se strachem těch, kteří zažili.

Někdo používá racionální odmítnutí nevhodných myšlenek. Někdo modlitbu. Někdo říká dětem: když se něčeho bojíš, jdi se na to podívat. Všechno to je dobré.
Jiný věří v něco stálého, co se ovšem často ukáže jako méně spolehlivé, než doufal.
Např. lékařská péče není i pří vší vědeckosti všemocná.
Vztahy, i s těmi nejbližšími, se mohou kdykoli pokazit a obrátit ve svůj opak.
Silný člověk přijde o své svaly.
Mocný člověk kdykoli může o svou moc přijít. Stejně jako bohatý o své peníze.
Člověk začleněný dobře do rodinných svazků může rázem o rodinu přijít ......
A nic špatnému nikomu nepřeju.
Jenže člověk může přijít o vše.
(Kdo se třeba rozvedl, něco malinko o tom ví.)
A pak jednou bude stát překvapený, zoufalý, nahý a bezmocný před vším nebezpečenstvím života.
Některé strategie by se mohly hodit.
Mnoho je jich popsaný v literatuře. (Např. pan Carnegie se tímto problémem myslím hezky zabýval.)
A některé již si člověk vytvořil v životě sám.
A některé může okoukat, inspirovat se zkušeností jiných.
A proto píšu a mapuji - kromě svých radostí - i své strachy a jak z nich. (viz minulý příspěvek).
Můžete též přidat svou trošku do mlýna.
Vše je dobré, co pomůže snížit hladinu strachu.

Nejlepší je však umět zacházet se svými myšlenkami, protože ONY jsou původkyně našich strachů (přesněji: myšlenky jsou původkyně všeho, tedy i strachu) a žijeme-li je, strach jako emoci prožíváme.
Tedy důležité je umět odmítnout, odložit některé myšlenky  a jiné si vzít za své.

Takže čerstvě nabytá zkušenost, jak na strach:
V komentáři minulého článku jsem došla k tomuto: "Bojím se však - bolesti a hrůzy. ... Vlastně se bojím svých vlastních myšlenek. No to je tedy trapas! :-)) To je jako se bát, že si dám sama sobě facku! :-)))"

Šla jsem pak spát a znovu při zavření očí na mě začaly útočit nějaké podivné hororové představy, říkal jsem si, jak je zaplašit, a vtom odněkud připlaval pojem "onomatopoické slovo".
- Co je to  "onomatopoické slovo"? Propána, to už jsem dlouho neslyšela, je to asi pojem, který znám ze studií češtiny. Vím, co to znamená, jenom si nemohu vzpomenout. Onomatopoické slovo, to je ale zajímavý pojem, co to jen ....... Plně to zaměstnávalo mou mysl. A jak jsem tak přemýšlela, usnula jsem, strach nikde. Ráno jsem se vzbudila a zkontrolovala, zda jsem se ve svých nočních úvahách nemýlila. Jen trochu.

Nepovím, co to je. Můžete si o tom přemýšlet, až na vás půjde "bezdůvodný" strach, podivné představy - scénky z hororů, jako na mě.

A děkuji tomu, čemu, svému podvědomí, které mi napovědělo tak zvláštní slovo (kde se vzalo???), kterým se mám zabývat, a tím ošidit, zaměstnat svou mysl. Automaticky byla přehozena výhybka a vytvořily se jiné představy a obrazy. Strach nebyl. Nestihl ani vzniknout.

Jinou strategii jsem použila na obavy při silné bouřce. Nebyl to skutečný strach, jen obavy, co by bylo kdyby. Byly jsme s mámou ubytované na chatě, ke které vedla jen jedna příjezdová cesta a můstek přes potok pod cestou nebyl dokončen. Co když vezme voda nedokončený můstek a my se nebudeme moci dostat zpět? Máma není ve svém věku už moc pohyblivá, nemůžu po ní chtít, aby lezla po stráních a skákala přes kameny, taky by byla vyděšená. Co pak? Vzpomněla jsem si, že nedaleko od můstku je ještě jedna chalupa. Snad by tam měli dvě fošny či pár klád, které by se položily přes cestu a já bych projela. A jakmile jsem vyřešila případně vzniknuvši problém, usnula jsem v klidu. Dokázala bych mámu z tohoto snadno zaplavitelného údolíčka dostat. Možná. A to stačilo.

Pokud máte další nápady, dejte vědět, třeba někomu pomohou.








17 komentářů:

  1. Lenko, moc pěkný příspěvek. Asi každý z nás citlivek zná úzkost, až patologický stav sevřenosti a křeče těla i mysli. Zbavující schopnosti létat a tvořit, vykládat vtipy a smát se uvolněně vlastním slabostem. NO možná nezná, ale já to jako dítě které mělo na zádech naloženo oba rodiče znám velmi dobře. Tu úzkost a strach že zlyhám, že s nimi někde upadnu a oni se zraní. Bezmocnost a bezradnost, že nevím. Tápu a nevím. Když jsem tomu nerozuměla... proč.

    Tak to byl strach. to nevědění. neporozumění. tápání. strach ze zlyhání, odhalení že nevím nic. úzkost... učila jsem se meditovat. uvolňovat a hledat odpovědi ve svém podvědomí. zjistila jsem že mám velmi dobré instikty. silné. i silné tělo a silného ducha. dobré vnitřní vedení. Přesto úzkosti pořád zůstavaly. napětí. tak jsem meditovala víc, chodila po horách, učila se správně myslet a cítit. A furt zde byla bariéra, balvan,napětí...že nejsem doma. že jsem nedošla domů. kde je můj domov? mám velkou rodinu. přesto jsem pořád hledala kam patřím. Kdo jsem. A když jsem přišla do Izraele tak jsem celý pobyt jen probrečela. ne jedne kamen, stovky kamenů mi padali z hrudi a já došla domů. takže i tak je to se strachem. úzkosti zmizeli, protože doma se člověk nebojí. doma je doma. najednou se shledávámn s lidmi kteří zde celou dobu byli a čekali. na mě. až naleznu domov.

    OdpovědětVymazat
  2. ad 1: To je hodně zajímavý zážitek, co píšeš, Ratko. Zážitek DOMOVA DUŠE. MOC ti ho přeju.
    I já jej zažila, zažívám, jinak asi a jinde, ale každý takový zážitek je nesmírně cenný. Je cenný jak pro jednotlivce, tak pro CELEK. Kéž by se každý našel. :-)

    Je zajímavé, že zrova ty ses našla v Izraeli. Já si to pak půjdu k tobě přečíst, asi o tom píšeš, že?

    OdpovědětVymazat
  3. no došla jsem ke dni 3 a pak už ... tak nějak se to překrylo jinými věcmi. Teď bych třeba ráda napsala o horách, byl to skutečně záhul až na hranu snesitelného a o to vzácnější. protože už mi je to velmi zácné. tkaové to esenciální tělesné utrpení. ale nemám USB, lépe mám ale s virem. a potřebuji naládovat fotky. takže snad to dozraje.

    OdpovědětVymazat
  4. Velice zajímavý článek, Leni. Abych pravdu řekla, o strachu jsem takto nikdy nepřemýšlela. Nemůžu říct, že bych se někoho nebo něčeho vyloženě bála, ale strachu jsem zažila spoustu. Nejdřív to byl syn, teď celá jeho rodina, hlavně holčičky. O ty se bojím pořád. Vzpomínám si, že na tohle téma už jsme se kdysi bavily.
    Nevím, jestli se to praktikuje teď, ale dřív se děti odmala strašily, když nechtěly poslouchat. Naši mladí to, chválabohu, nedělají. Děti jsou hodně citlivé a může jim to v makovičkách nadělat pořádnou paseku. Na téma strach by se dalo psát hodně dlouho, člověku by se ledacos vybavilo. Pro mě třeba bývala strašná obdoba strachu - tréma - tou jsem trpěla hrozně a nepomáhalo vůbec nic. Nakonec se z ní vyvinula žaludeční nervozita a já musela brát léky, abych nedostala vředy.
    No, raději už končím, jenom ti ještě pochválím fotky, jejich úprava je k tomuhle tématu dokonalá.

    OdpovědětVymazat
  5. ad 4: No, u mne se sešlo více faktorů pro strach. O něčem už jsem psala a ještě když píšeš o dětech, tak pocházím z rodiny, kde mi pořád říkali a maminka stále ještě říká: Jdi radši tudy, ať si nezlomíš nohu, dej si peněženku hluboko do kabelky, ať ti ji nikdo nevezme... Mámě už to říkám, že stále vidí všude budoucí katastrofy a pro jistotu se děsí všeho předem. Na jednu stranu mě to naučilo být opravdu obezřetnou a předvídavou, takže nejsem jelito, co pak kouká a vidí, na co si nedalo pozor a teď je průšvih, na druhou stranu mě to dost vyčerpává myslet i za druhé (protože mnozí moc nepředvídají) a přemýšlet, jak kdečemu předejít. Pak mi taky rodiče večer dva metry u hlavy stále nechávali puštěnou řvoucí televizi s různými drasťáky, takže toho musím mít plné podvědomí. A taky mám velkou fantazii, takže ta vykouzlí kdeco. Tohle všechno a jiné popsané vytváří to, co prožívám. Docela jsem hrdá na to, že už to má jen malou formu.
    Trémou jsem jako dítě trochu trpěla taky, ale jen tak normálně, než jsem se oprskla, teď je celkem pohoda.
    Strachem o jiné jsem trpěla do té doby, než jsem zjistila, že jim svým strachem stejně nepomůžu, ba naopak, a hlavně jsem se jim naučila věřit, že kdyby cokoli, tak to zvládnou. A budou-li potřebovat mou pomoc, jistě skrze intuici dostanu zprávu. Tu správu však nenavnímám, nebudu-li v klidu, budu-li se topit v negativních emocích - strachu. A když budou muset odejít z tohoto světa, nic s tím nezmůžu. Každopádně skončí v "těch nejlepších rukách". :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Docela ti závidím, Leni, že ses s některými strachy dokázala vypořádat. K trémě už nemám žádný důvod, ale strach o synovu rodinu asi jen tak nepřekonám, i když s tím navenek aspoň moc neotravuju.

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Leni, ještě mě napadlo..strach třeba z nějakých opravdu nepříjemných lékařských výkonů. Tak tam dokud nevím, co přibližně mě čeká, asi nemůžu říct, že mám vyloženě strach..prostě mi vadí, že to musím podstoupit a věřím, že i když to bude bolet, ale jednou to skončí..Ptám se předem na vše, včetně toho kdy a jak to bolí. Nemám ráda, ale to už se dnes moc nestává, když mi někdo řekne, nebojte, to nic není a ono pak je to jinak.
    Potřebuji se na to totiž nějak připravit, když vím, snáším to mnohem líp.
    A pak když to mám za sebou a bolí třeba hodně, pofňukám si tiše pod dekou, pak se seberu a začnu se těšit, co bude, až budu ok, odpočítávám dny, bývám bavičem spolupacientů..no někdy je to ten hořký, šibeniční humor, ale je..
    Pobyt v nemocnicích těžce snáším, ale myslím, že i tak, nejen dle sebe, ale i personálu a spolupacientů statečně.
    Pokud převažují doktoří a sestřičky, na kterých je znát, že i přes únavu mají opravdu radost, když se vede líp, věřím jim a uzdravuje mě i to. Občas se stane i opak, ale vždy se najde někdo, na koho se těším, až bude mít službu. Kolikrát si říkám, že i když jsem jim poděkovala, ne dost..

    OdpovědětVymazat
  8. ad 6: No, Hani, jako dcera své matky vím, jak zatěžující je její strach o mne. A vím, že to energeticky působí, i když jej slovně neyjadřujeme. Je to jako když házíme svým blízkým na záda ještě pytel něčeho těžkého. Navíc to škodí mohutně i nám samotným.

    ad 7: Aninko, jo, strach je menší, když víme, co přibližně nás čeká. Strach z neznámého je vždycky mnohem větší. Si pamatuji, že jsem měla kdysi jít na nějaké gyn. vyšetření, které ještě dělaly nějakým středověkým způsobem, jak se pak sami v nemocnici vyjádřili, ale že to jinak zatím neumí. Moje doktorka mi řekla, že to je dost nepříjemné, ale že to zatím všechny ženy přežily. A tato informace mi moc pomohla. Byla jsem v klidu. Akorát paní doktorku, která pak nadávala u té činnosti, že to musí dělat a že to nesnáší, jsem chtěla upozornit, že ten, koho to bolí, jsem jaksi já, a že mě ty její řeči zrovna nepomáhají... Ale možná ten mírný vztek - jak moje síly dovolily - způsobil, že jsem tam neomdlela, z čehož měli strach a nebylo k tomu daleko, sestra mi tam pořád omývala čelo studenou vodou. Tak třeba to bylo dobře. Třeba to nehezké chování k pacientům je vlastně také někdy k jejich dobru, člověk má často tendence se litovat a když má vzteka, tak je to úplně jiná energie, která naopak aktivizuje, probouzí člověka k životu. A to je dobré.

    OdpovědětVymazat
  9. Podle mě jediný způsob, jak se vypořádat se svými strachy je konfrontovat se s nimi, pozorovat je, zůstat s nimi a zjistit, odkud pocházejí. Nemám rád takový výhybky jako myslet na něco jinýho. Je to jenom obcházení problému, ne jeho řešení. Ten mentální balast, kdy člověk přemýšlí o čemkoliv, co vůbec nesouvisí s realitou, není podle mě k ničemu dobrej, možná tak k uvědomění, že když mi tohle lítá hlavou, nejsem moc bdělej... Takže za mě pro tyhle případy jedna věta, kterou už nevim, od koho mám, ale: "Ať je to co chce, prostě si to prožiju."

    OdpovědětVymazat
  10. ad 9: No, Jirko, tohle platí na tu velkou část strachů ... říkejme jim běžné. A pak jsou strachy, které chtít naplno prožít znamená s největší pravděpodobností skončit v blázinci. Jsou to hrůzy plynoucí z traumat, která se člověku vynořují z podvědomí a tam je třeba postupovat poněkud jinak.
    Třeba když jsem dělala terapii, tak tam bylo jasné: Jdeme do toho a ať je tam co je tam (v minulosti), spolu to zvládneme. Klíčové slovo "spolu". Pokud se dostane člověk do tak silných emocí, může se v nich motat třeba do smrti, ba si je nabalovat do nekonečných rozměrů. Proto tam byl terapeut, který hrál roli zúčastněného pozorovatele a klienta neustále vracel k současnosti a k tomu, že už to je dávno pryč, že už to přežil a když byla situace hodně těžká, donutil klienta k odpočinku posunem mysli v čase.
    Nebo jiné jsou strachy plynoucí z toho, že se člověk zabýval příliš astrálním světem (třeba i vlivem drog), to jsou pak představy a příšernosti, které chtít prožít je vstupenka do blázince. Na to se musí jinak.

    OdpovědětVymazat
  11. hodně souhlasím s jayem. přestože také někdy lítám v těch mentálních balastech a obcházení - kdy si sama sobě něco namlouvám, domalovávám, nalhávám, falešně se utěšuju a všemožně to obcházím. většinou mi to ke klidu vůbec nepomůže - jen se prodlužuje to utrpení a stejně to dojde tak daleko, že musím jít sama v sobě na dřeń, do té konfrontace, do té pravdy, kterou se bojím říct nahlas - pojmenovat a přiznat si odkud to pochází - tak a pak je to venku. je to očistné a mě se nesmírně pokaždé uleví. Tím to začíná a za nějaký čas teprve jde s tím něco dělat. takže u mě to začíná přijetím vlastního strachu a pak to teprve jde pomaličku rozpouštět.

    OdpovědětVymazat
  12. ad 11: Asi nemluvíme úplně o tom samém, zdá se mi, Barčo. Jsou obavy, různé stupně strachu, který má racionální původ a obojí je dobré řešit (nicméně tomuto říkám já spíše obavy nebo mírný strach) tak, jak říkáš, říkáte. Postavit se svému strachu a pojmenovat jej, popř. říci, co si myslím.
    Nicméně pak jsou strachy více či méně patologické a často iracionální a tam chtít si prožít strach je pro psychiku likvidační. Co vím, tak jste oba (s Jirkou alias Jayee) museli přece studovat psychopatologii, tak byste alespoň informačně mohli vědět. Třeba ona paní ve filmu Antikrist si ten svůj strach pěkně prožívala ......... a pak ji musel její manžel uškrtit, aby ona nezabila jeho. I s takovými patologickými jevy je třeba počítat. A není to věc neběžná. Takže není strach jako strach a liší se od případu, asi. Však jsem o tom mluvila v souvislosti s Harry Potterem, tam je to moc pěkně ukázáno.

    OdpovědětVymazat
  13. 10,12. Ano, Lenko, tohle jsou tak těžká témata - jako je třeba ztráta dětí, nebo jinak prožité hrůzy, že se do toho pouštět nehodlám. Mám kamarádku, která přišla ve chvilce o dvě děti - autonehoda. Tihle lidé nemají šanci se z toho dostat, nikdo jim nemá šanci pomoci, nelze to. Tito lidé by nejraději ukončili svůj život také, ale buď nemají na to odvahu, nebo odvahu mají, ale nepovedlo se jim to až do konce ... a tak trpí.

    OdpovědětVymazat
  14. a co pudy? neměl by se člověk podívat do očí svým vlastním pudům? on jim říká třeba strach, ale ve skutečnosti je to pud. to zvíře v něm. může bojovat jen s něčím co zná. co dokáže popsat. třeba svůj vlastní pud. pud je přece on sám. nebo ne? nebo je to nějaké cizí zvíře co se jen tváří že je to on sám?
    každý má v sobě to zvíře. není to nic patologické... jen je třeba něco se o něm dozvědět a neuhýbat. jakože já už ne, já žádn pud nemám. mám a kolik! zvíře zaútočí když je vydrážděno. vystrašeno. zaútočí a bojuje na život a na smrt. zvíře i oplakává svoje děti. a rve se za ně. ale nezabije se steskem (nebo jo?). asi proto že zapomene. rve se dokud si pamatuje... a posleze zapomene. a přichází nová říje. Co děláme špatně? Máme pudy a neumíme s nimi zacházet. Nedokážeme jim rozumět. Bereme je jako něco co k nám nepatří a oni nás pak ovládnou a hubí

    OdpovědětVymazat
  15. ad 14: přemýšlela jsem o tom Ratko, vím, že hodně na pudy dáš, ale pořád docházím k tomu samému. Čím je člověk víc člověkem (duchovně zraje, tím víc má pudy pod kontrolou. Snad to nebude znít příliš nadutě, když řeknu, že pudy pod kontrolou mám. Nebo spíše jsou pod kontrolou mého vědomí, duše ..... přesně neznám termín. A mít své pudy pod kotrolou znamená i to jim někdy dát i plný průchod, ale vědomě.
    Neútočím, už ne, vím, že to nemá smysl, snažím se na to nějak jinak a hledám, jak by se dosáhlo stejného cíle "mírovými prostředky". :-)
    A jiní lidé, když přijdou o dítě, se dokážou kvůli tomu i zabít. Svobodná vůle smutek - i třeba abnormálně a nesmyslně - prožívat nad pudy vrozené - nad zachování života, nad zákon nad zákony.
    To jsme my lidé. Dokážeme se nechat upálit pro myšlenku, pro ideál. O správnosti tohoto rozhodnutí lze polemizovat, ale svědčí to o jediném - zvířátko v nás je plně podřízeno našemu myšlenkovému rozhodnutí.

    OdpovědětVymazat
  16. taky to tak nějak vnímám. že to zvířátko v nás je živé jaio ten strom nebo rostlinka... a je třeba mít k němu vztah, mít ho rád a utěšovat... a vědět co ho trápí. a tak. MOje pudy a instinkty jsou velmi silné, má to na jedné straně výhodu že kdyby přišlo k živelné pohromě tak dokážu (možná) zachránit hodně lidí protože nepotřebuju myslet - jednám.

    Na druhé straně, tak výrazný instinkt může příliš dominovat. Je třeba ho ukáznit. Je to jako nástroj, co se dá zneužít.

    OdpovědětVymazat
  17. ad 16: Ratko, moc pěkný závěr, děkuji.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!