úterý 30. července 2013

Dnešní zkouška - aneb další utkání se strachem


Vlastně nevím, zda to byla zkouška, třeba jen nepatrný zážitek  Každopádně pro mě zajímavý.

Mnozí z čtenářů tohoto blogu si jistě vzpomenou na můj problém se strachem, konkrétně se strachem z mužů.
Související články:
http://povidanislenkou.blogspot.cz/2012/08/o-strachu.html
http://povidanislenkou.blogspot.cz/2012/11/normal-0-21-false-false-false-cs-x-none.html

Mnohé se zdálo být vyřešeno, ale poslední dobou se občas strach znovu objevuje, odněkud vyplaval a chce řešit, ještě se s ním tedy někdy potýkám. Se strachem ze tmy (kde se nemohu bránit) a se strachem, jdu-li do pustiny sama. Mnohé ženy by vůbec do lesa samy nešly, nepadá to pro ně v úvahu, jiné zase nechápou, proč by se měly v lese samy bát. Takže na to nejsem úplně nejhůř ale ani nejlíp, rozdíl je jen v tom, že to řeším, že se chci svého strachu zbavit. Protože strach je nedostatek sebejistoty a víry, potažmo Lásky. Té doopravdické víry a sebejistoty, ne té hrané a třeba na svalech se zakládající. Strach je základní negativní emoce, která je opakem Lásky. Chci-li Lásku prožívat, je třeba jí uvolnit cestu, poslat strach tam, kam patří, tedy do háje .....???  Ne, do háje ne, tam se procházejí lidé a já taky! Do "zadní části těla"? Ne, tam taky ne, to by se pak člověk mohl sevřít a dostat úpornou zácpu nebo bůhvíco ještě! Tak kam vlastně strach poslat???  Nikam. Nikam nic neposílat. Transformovat. Ale ..... nepředbíhejme.......  chtěla jsem vyprávět onen zážitek, zážiteček.

Jdu do studánky pro vodu. Už se smráká a chystá se na bouřku. Nebojím se, protože minule tu bylo touto dobou docela dost lidí, skoro vždycky někdo na dohled. Na parkovišti před téměř dvoukilometrovou cestou ke studánce, již je nutno překonat pěšky, jsou dvě auta. Nic moc, ale přece jen někdo tu je. Vydávám se na cestu, ale nikde nikdo, nevadí, za každou zatáčkou se může někdo objevit a pak, moje rychlá chůze s lehkým batohem mi poskytuje tolik radosti, že zapomínám na strach. Jen těsně před studánkou, kde musím zajít do hustého tmavého lesa, si uvědomuji, že jsem tu jen já, stromy, tráva, květiny, někde v křoví zvěř a ....... můj strach.
Dobře, když si nevím rady nebo je mi ouzko, volám světlo do svého života. Vnímám jej skoro pořád někde v sobě nebo blízko nebo všude kolem, ale když mám strach, je to signál, že mi někam zmizelo. Nevím, co si zrovna teď říkat, nevím, čemu zrovna uvěří moje mysl, která ráda roztáčí tragické scénáře. Napadl mě refrén z muzikálu Johanka z Arcu "Bůh je s námi, Bůh je s námi" ...  Tak jo, jde to, zpívám si, strach mě nedostává, jsem jen ostře ostražitá. "Bůh je s námi, Bůh je s námi ..."  ... Natáčím vodu a vím, že při této činnosti jsem nejzranitelnější. Nemám rozhled a musím být ve dřepu u pramene.
- "Jsi tu?" ptám se Boha - Vědomí.
- "Jistě, jsem se tebou pořád, myslíš, že tě nechám(e) ve štychu, když mě(nás) potřebuješ? To bych byl špatný Bůh, to bychom byli špatný Bůh" (slýchávám jej někdy jako jedince, někdy jako sbor nerozlišitelných jedinců), jsem přece všudypřítomný."
- "A jsi tu taky ty, andělíčku strážníčku, kterého jsem kdysi dávno odeslala pryč, protože jsem jej už nepotřebovala, že už mám Sebe-vědomí dost silné, takže nepotřebuji tuto mentální pomůcku ... ?"
- "Jistě, jsem tu, pokud mě budeš znovu potřebovat," ozývá se ve mně. Dobře, trochu mě to zklidňuje. Nějak si už nějakou dobu uvědomuji, že odehnání strachu nebylo ještě konečné, že si vyžádá v blízké době zkoušku.
- "Ano, ta zkouška přijde, dnes, ale ne tady u studánky, až blízko u auta, až půjdeš zpátky. A neboj se, budu s tebou," říká mi Bůh nebo Někdo, kdo je větší a moudřejší než já, má malá logická mysl. Již několikrát mi tento hlas zachránil život v mnoha situacích.
Dobře, tak já tedy jdu v klidu zpět, když zkouška přijde až na konci cesty. Ještě stále se dívám, mám nastražené oči uši, ale nikde nikdo, nikde nic. Přemýšlím si o kytičkách u cesty, poslouchám zurčení potoka a zároveň se připravuji na setkání s nějakým ... útočníkem. Bude lepší asi si rozepnout bederní pás batohu. Kdyby mě za něj chytil, vyvléknu se rychle. Vzpomínám si, jak nás M. učil cosi z tai-či, mohu něco z toho použít. Jsou to docela drsné údery a vím, že kdyby mi šlo o život, budu mít velkou sílu. Asi bych případného útočníka měla raději předem varovat. Ať raději nic nezkouší, že by jej to mohlo moc bolet. Ano, to bude nejlepší. Největší vítězství je, když k boji vůbec nedojde...     Pro někoho možná směšné úvahy, ne pro mne, která má za sebou spoustu nepříjemných věcí. Uvažuji logicky a docela chladně. Je dobré být připraven.
Jenom si říkám, že už toho mám dost, pořád nějaké zkoušky, boje ...   Vysílám prosbu: " Pane Bože, nešlo by to tentokrát bez zkoušky? Já už nechci žádné děsy a hrůzy, už jich mám za život dost," doopravdy a upřímně to myslím. Vím však, že proti skutečným zkouškám, mám-li jimi projít, je lepší se nevzpírat. Zisk z nich stojí pak za to. Na mou prosbu žádná  slovní odpověď ...... Zatím nikde nikdo. Jen takové vlídno se kolem rozprostřelo. Možná mi bude vyhověno, produkuje moje mysl. Vtom se zase ozývá v hlavě: "Vzpomínáš, jak jsi tu nedávno potkala mladíka, který si tak krásně pískal na kus hadice?"
- "Ano, ano, to bylo milé," srdce mi poposkočilo radostí při té vzpomínce (více zde http://povidanislenkou.blogspot.cz/2012/08/jak-jsem-se-snazila-ulovit-stres.html), hned je mi lehčeji a pak, stále nikoho nevidím, nevnímám svými tykadly nebezpečí a skoro už budu u auta.
Sundavám batoh, otvírám kufr u auta. Vtom spadly první kapky, bouřka už je tu. Nádhera, vyšlo to přesně. Už otvírám dveře a sedám za volant, když vidím běžce, sportovce. Kruciš, pěkně zmokne, tady se nemá kam schovat. Jenomže je to muž a nehodí se, abych ......  nakonec není mou povinností ....... Prohlížím si zkoumavě toho muže, je to důvěryhodná osoba? Měla bych mu nabídnout svezení? Sice vypadá jako velmi kultivovaný člověk, který nemá zapotřebí ohrožovat kohokoli, ale ..... opatrnosti přece jen ... To známe z televize, takoví hezcí sympaťáci a vraždili a ........  No, raději pojedu. Opravdu není mou povinností pomáhat kolemběžícím mužům. Támhle otočím auto a pak ...... uvidím. Když auto dostává stejný směr jako běžec, dochází mi, že bych si asi neodpustila, kdybych mu nenabídla svezení, prší už opravdu hodně, do civilizace to má daleko. Je to prima člověk, nějak cítím, nenabídnout mu azyl v autě není z morálního hlediska už možné. Brzdím, elektricky ovládané okénko sjíždí a já volám: "Nechcete se svézt?" ...
Hezky se usmál, jako by tu otázku čekal. Asi zachytil můj zkoumavý pohled, když jsem nasedala do auta, většinou se u takových zkoumavých pohledů mračím. Aspoň už ví, proč jsem se na něj mračila.  "Ne ne, moc děkuji, rád se trochu zchladím."  Kývám, že chápu. Sportovci jsou drsoni a když neuběhl svých x kilometrů, asi by nebyl spokojen. Když okénko zase vytahuji, ještě slyším, jak znovu volá: "Děkuju!"  Asi jej to potěšilo. To mě taky.
Potěšilo mě, že jsem ............ že ....... Láska vytlačila strach. A najednou se mi zamlžily - ne skla u auta - ale oči. Aha, tak TOHLE byla ta zkouška!
Možná taky ne, možná to bylo jen nesouvisející setkání a já jen fabuluji, ale ... i tak, je to hezký příběh, ne?
Každopádně když nabízím pomoc mužům, místo abych na ně použila obranné chvaty, je to pokrok. Nádherný pokrok. Děkuji. Děkuji.
A také děkuji všem, kteří si přečetli zde mé nejniternější myšlenky a rozhovory a přesto si nemyslí, že jsem blázen. Nejsem. To vím docela jistě. :-)










35 komentářů:

  1. Pěkné :-) A já si myslím, že všichni jsme blázni :-)

    OdpovědětVymazat
  2. ad 1: Díky. Nevím sice, zda je to pěkné, či ne, ale je to moje a tedy to mám ráda. :-))

    Jinak jsem kdysi četla takovou povídku o tom, že jediní moudří jsou za ploty psychiatrických léčeben. Je to trochu na filozofické uvažování, ale na to teď nemám, jdu spát.
    Nicméně k tomu, že jsem blázen, se nepřiznám a ne a ne a ne! :-))))))))

    OdpovědětVymazat
  3. Leni, přečetla jsem to jedním dechem a gratuluju! MonikaT

    OdpovědětVymazat
  4. Se strachem bojujeme do posledního dechu. Nedá se ho jen tak lehce zbavit... leda se připravujeme vědomě na odchod. teda přechod. ale i pak je to hrozně těžké. Odcházela jsem (přecházela) s tatínkem, který se hrozně bál. Celý život se neskutečně bál. a pak najednou jakoby kouzlo, obličej se mu rozjasnil a přestal se bát. to bylo asi týden předtím než odešel. přešel "tam" dříve než jeho tělo. takže tak je to se strachem. když přešel už se nebál.

    A teď ještě maminka. Ptá se mě pokaždé když se setkáme. Co mám dělat? Co mám dělat? Co mám udělat abych se nebála... Jak to mám udělat? Jak jsi to udělala s tatínkem? Pak se spolu modlíme a mluvíme o pokoře.

    OdpovědětVymazat
  5. ad 3: ..Kuju! :-)

    ad 4: Taky jsem provázela tátu. Odešel v křeči, staženej jak králík před popravou. Zajímavé bylo, že jsem věděla, jak moc se bojí, i když na mou otázku odpověděl ne. Jen jsem ho hladila a už jen v duchu říkala "neboj se". Smrt je krásná, jenom ten skok do neznáma ..., je to asi jako bungeejumping, chce to smíření a odvahu. Ale jinak prima.
    Smrti se nebojím, říkala jsem to už několikrát. Jenom bych nechtěla umřít hloupě, pedčasně, dřív, než tady něco dokončím, nechtěla bych při tom někomu ublížit a bojím se, že nebudu mít uklizeno, něco nedoděláno ....... vypadá to směšně, když to takhle řeknu, ale tak to mám.
    Bojím se však - bolesti a hrůzy. U bolesti mám už tak vycvičené tělo, že mi blokne vědomí a já omdlím, takže dobrý, ale hrůzu zvládnutou nemám... ... To je zajímavé, o tom se dá přemýšelt. Hrůza je vlastně vystupňovaný strach. Bojím se tedy strachu? Co je to za hloupost? Ale jo, je to tak. ... Pokusím se to někam posunout ... Hrůza je vystupňvaný strach. To, co jsem žila v dětství, když mě budily tzv. "noční děsy". Nedávno mě Jan navedl na to, že to, proč nemohu pokračovat v roli terapeuta, je přílišné prožívání emocí. A mám to tu zas. Přílišné prožívání emocí. Jak se to dělá, aby člověk ochladl? Snížil amplitudu svého prožívání? Naučila mě to právě terapie, kdy jsem byla svědkem kdečeho, jenže jsem věděla, že to všechno dobře skončí, protože pacienta, který to zvládl a přežil, mám přece před sebou, tak čeho se obávat ... I mne mockrát zabili a pořád jsem tady a to je prima vítězství, vítězství nad vítězství. Kdyby ti, kdož zabíjejí, věděli, že to tím nekončí ... bavilo by je to ještě? ... Tak čeho se vlastně ... ... Nuž musím na tom popracovat ještě. Něco tam je... budu přemýšlet ...
    Vlastně se bojím svých vlastních myšlenek. No to je tedy trapas! :-)) To je jako se bát, že si dám sama sobě facku! :-)))
    Ach hry mysli a emocí ... je něco v životě však zábavnějšího? :-)

    OdpovědětVymazat
  6. MonikaT
    Já se taky vlastně bojím asi nejvíc bolesti a hrůzy. Nejhorší je pro mě asi představa znásilňování spojeného s (u)mučením, protože si naprosto nevěřím v tom, že bych byla vnitřně tak daleko, abych dokázala zůstat v takovém případě "nad věcí" nebo omdlít a být mimo tělo - bojím se toho, že bych to všechno musela vědomě prožít a následky (hlavně na duši) nechci vůbec domýšlet. Nicméně rozumově vím, že v reálu mi to nehrozí - že člověk se nedostane do situace, kterou by nebyl schopen zvládnout, a tak důvěřuju životu, že nic takového si do života nepřitáhnu. Ještě asi horší představa pro mě je, že bych ztratila kontrolu sama nad sebou... svoji vnitřní svobodu... (vím, že ztratit ji nemůžu, ale že bych ji dobrovolně někomu odevzdala v důsledku vlastní slabosti nebo strachu nebo...), že by mi mou vlastní mysl okupoval někdo jiný, zlý, a ovládal by mi život... brrrr. (ale doufám, že to je jen sci-fi)
    Když to teď takhle píšu, napadá mě, že u mně je ten strach vlastně převlečená nesebedůvěra.
    Nevím, jestli bych se sama od sebe pustila do úvah o strachu, ale přivedly mě k tomu loňské zážitky, kdy jsem si v rámci momentálního zdravotního stavu prožila něco z výše uvedeného (byť jen v představách, ale bylo to reálné až až)...

    OdpovědětVymazat
  7. zdravím vespolek, vrátila jsem se z hor s hlavou vyčistěnou a srdcem otevřeným. takže téma strach. s touto témouz hodně souvisí víra. Kdo/co snímá ze mě strach? a Hrůzu? A jak se ve strachu a hrůze orientovat? Nebloknout se, neztratit se sám sobě. Když člověk věří a věří celým srdcem, naprosto odevzdaně tak strach ani hrůza nemají tolik šance (kromě situace že ta víra není až tak věrná a odpadává a člověk se oddělí) Protože smyslem poznání a otevřeného srdce je porozumět. a tím ztratit strach (a hrůzu). strach a hrůza vznikají z neznáma. když vím, přestanu se bát. Jako tatínek. On věděl a již se rozhodl. Nikoliv já jsme ho převedla, on se nechal převést. povolil. pustil se a nechal se převést. Je ale důležité, komu se svěří, kým se nechá vést. Takhle to vnímám. Jako křesťanka.

    OdpovědětVymazat
  8. ad 7: Ano, výše píšu o stracu jako o nedostatku víry a Lásky.
    S tím převáděním lidí to vidím spíš tak, že nelze člověka převést. Konec života - smrt prochází každý sám. Lze s člověkem umírajícím být, dokud je ještě s námi, být s ním obyčejně a lidsky, neskládat se z toho, že odchází. Dál musí každý sám. Bychom si moc fandili, kdybychom si mysleli, že jej převádíme. Ale asi jsi to tak taky myslela, jen použila jiné slovo, viď.

    Stala ses křesťankou? A zen buddhismus, který jsi podle všeho vyznávala předtím? Odešel?

    Máš pravdu v tom, že strach často přichází z neznáma. Ale někdy přichází i ze známa. Z prožitého, z opakovaně prožívaného či nabalovaného traumatu. Takový strach může být i v nezpracované formě příčinou psychických onemocnění.

    OdpovědětVymazat
  9. ad 6: Moni, myslím, že kdo nikdy nebral léky, které mu ovlivnily hormonální systém, zejména štítnou žlázu, si těžko umí představit, co to umí. Mně kdysi dali prášky na zpravidelnění cyklu a výsledek byl ten, že jsem tři týdny nespala a viděla neviditelné a slyšela neslyšitelné ... "prima" zážitek. Dobré je se nepouštět nikdy zdravého rozumu a když se děje něco nestandardního, být pozorný a zdravým rozumem to řešit, tedy např. se poradit s lékařem. Tehdy v mém případě bylo moudřejší tělo - začalo úporně zvracet a tak jsem šla k praktickému doktorovi a on se ptal, jestli náhodou neberu nějaké gyn, léky. No a doktorka na tel. dotaz hned věděla, kolik uhodilo, že jsem jedna z těch xxx tisíc, co mají nestardardní reakce na tento lék. Dnes vím proč. Ale taky vím, jak je člověk bezmocný vůči vidinám, slyšinám, nebo že třeba není schopen rozumět smyslu věty, a to proto, že je totálně nevyspalý, vyčerpaný. Důležité je chytit zbytky toho zdravého rozumu a říci si o pomoc. Znám to teoreticky i ze školení pro linkaře důvěry. Měli jsme být pozorní na podivné dotazy, že třeba to právě mohou být ty podivně formulované žádosti o pomoc např. žen s laktační psychózou a pod. Ale to je od toho obyčejného strachu dost daleko. Mluvila jsem o tom, jen proto, aby si někdo nemyslel "mně se to nemůže stát". Může se stát kdeco a je potřeba, jak Moniko říkáš, si věřit. Věřit sobě, že to zvládnu, že najdu někde pomoc apod. Stejně jak jsi to zvládla ty.

    OdpovědětVymazat
  10. ad 5: Dodatek: Po napsání komentáře č. 5 jsem učinila další zkušenost, napíšu ji do pokračování, třeba by to někomu někdy mohlo pomoci.

    OdpovědětVymazat
  11. 8. spíš jsem to blbě napsala. věřím na pomocnou ruku "shůry". A buď ji uchopím nebo ne. ta ruka je tam pořád. Jde jen o to zda je zájem ...pozornost, chtění ji uchopit a nechat si pomoci. takže žádné převádění, spíše otevření se tomu kam jdu. On si člověk ještě zde na zemí vybírá kam půjde. a pak tam jde.

    jsem teď hybrid mezi zen buddhistem a křesťankou. Mojím mistrem se stal Ježíš, ale vnímaní zůstalo buddistické. Nádhlerně to zapadlo do sebe a propojilo se. Jedno v druhém spočívá, a jedno z druhého vyplývá.

    OdpovědětVymazat
  12. ad 11: hybrid :-) ... Myslím, že to nebude daleko od mého, i když já o sobě nikdy neřeknu, že jsem křesťanka nebo buddhistka nebo taoistka nebo ateistka nebo cokoli. Jsem co jsem, nemám pro sebe jméno organizační náboženské struktury. Ježíš je pro mě velkým přítelem, stejně jako by jím byl Buddha, učitelem Konfucius ... ale také třeba Komenský ...... a nikdy neopouštím zdravý lidský rozum, na který spoléhají ateisté. Ano, máš pravdu: "Jedno v druhém spočívá, a jedno z druhého vyplývá." Jsem agnostik a myslím, že už vím, kdo nebo co je Bůh, a tím, že vím nebo tuším, jak funguje, kde se vzal, získal mou úctu a Lásku. Nemůžeme milovat toho, koho nebo co neznáme. A miluje-li někdo někoho nepoznatelného, je v jeho lásce strach a strach je opak lásky, miluje tedy doopravdy? Nevěří takový člověk spíše pohádkám než skutečnému reálně existujícímu systému, kterému zkráceně říkáme Bůh?

    Ano, když si člověk vybere za svou víru třeba křesťanskou, při úmrtí může vidět anděly, Panenku Marii ... Pokud věří ve své předky, může je vidět když odchází, že jde k nim. A věří-li někdo v peklo a bojí-li se jej, může se mu při umírání objevit. Každému podle jeho myšlenek a představ. Ostatně stejně jako v životě.

    OdpovědětVymazat
  13. to už Lenko ale vycházíš z různých mýtů a co jsi slyšela nebo co ti kdo řekl. z pohádek a mýtů vycházejí i ateisté či esoterici. kdokoliv se může nechat ovlivnit různými představami a názory, hlavně cizími, různými dogmaty a strukturami, když chvíli poleví a nedá si pozor.

    Takže i křesťanská víra je fakticky tělo Pána. žádná představa. Můžeš číst a něco si přestavovat, ale nebude to nikdy ono.

    Pokud ale vnímáš, si uvědomuješ... tak dokážeš i vnímat hluboký duchovní rozměr útočiště, Kristova těla. Jakmile si již něco představíš, nějakou panenku nebo anděla jsi mimo. Už si vymýšlíš a udělal se ti názor. BAvmě se o setrvání v božím těle. Tam si nepředstavuješ nic, jen v něm setrváváš a otvíráš se mu, a ono tě to vede. Již ne tvoje vůle nýbrž jeho vůle se děje. To aktivní je bůh a ČIN v něm. žádné představy nýbrž život sám. je to aktivní žití a jednání ve vůli boži. možná to také zní jako představa, ale jak jinak to napsat. nelze to napsat, lze to jen žít a to ve smyslu činu. jednání. hezký večer Lenko. víra je bytí. láskyplný vztah v bytí. ale teď vysvětluji, a mistr by mě přetáhl palicí :-) žádné vysvětlování. žádné představy. jen spočívání (a jednání) v Jeho vůli.

    OdpovědětVymazat
  14. ad 13: I to, co teď píšeš, je tvoje představa, tvůj přístup k Bohu. A je to tak v pořádku. Nechme to tak. Shodneme se určitě na úžasnosti spočívání v Bytí.
    V ostatním bychom si museli toho hodně upřesňovat a vysvětlovat a nebylo by to dobré.
    Třeba bychom se nedohodly na tom, že existuje nějaká Jeho vůle.
    K takovým a podobným věcem člověk musí dospět postupně, to nejde vydiskutovat. (A nebudu říkat, zda já nebo ty nebo někdo jiný má někam dospět.)
    Hledejme společné, ne rozdělující, a toho společného máme opravdu hodně. A dobře tak. :-)

    OdpovědětVymazat
  15. beru to jako pomůcku, abych se oprostila (osvobodila)od uzkého osobního pohledu. ale každý má nějakou nebo nijakou (třeba nemá potřebu se dostat za hranici ja). pro mě je rozhodující krok vůbec porozumět, že vědomí lze rozšířit vně vlastních hranic. když na nich přestanu lpět. když povolím a dovolím. ale jak říkáš, to je tak individuální prožívání že není popsatelné.

    všichni máme hodně společného. vlastně všechno :-)

    OdpovědětVymazat
  16. ad 15: :-) Ta poslední věta je moc pěkná. "Všichni máme hodně společného. Vlastně VŠECHNO." :-)) Jsme JEDEN. A to je odpověď na všechny různosti, a vády. Kdybychom si to uvědomili, tak bychom tvořili a radovali se a ne bojovali.

    OdpovědětVymazat
  17. a proč si to neuvědomujeme? co si myslíš příčinou?

    OdpovědětVymazat
  18. ad 17: myslím, že to je právě ta cesta Životem. Rodíme se sem z absolutní Lásky a Jednoty a dostáváme na cestu své malé já, své ego. A naším úkolem je se vrátit domů, do velkého Já, do Vědomí, do Jednoty. Je to taková hra hledání a poznávání, říkáme jí život. Je to dobrodružství, proto znovu a znovu se rodíme a vracíme. Ta hra, neuvěřitelně pestrá a zajímavá, nás - Boha - baví. Tvoříme, prožíváme, poznáváme, kdo jsme. Poznáváme, kdo Jsem.
    :-))

    OdpovědětVymazat
  19. částěčně to vnímám podobně. až na to, že to uvědomění si přítomnosti boží (ja Jsem) je přirozené. proto byli stvořeni. ale lidé se odvrátili od boha, nabalili si na sebe bariéry malého já a ztratily se. nenalézají cestu zpět a trpí. mohou se úplně ztratit.

    OdpovědětVymazat
  20. ad 19: No, všechno je přirozené. :-) Přirozené je i to, že si člověk buduje své malé já, aby pochopil, že malé já je mu k ničemu, že teprve ve spojení s Celkem se přestane cítit sám a ohrožený a hladový (po Lásce a uspokojení, po klidu, po štěstí). To je právě ta "legrace" o kterou tu jde. On se člověk sice může ztratit, na nějakou chvíli, tedy přesněji, může mít ten pocit, že se ztratil. Jenže on se nemá KAM se ztratit :-). Je stále tady, v Bohu, který je všudypřítomný a všeobsahující. Není nic mimo něj, takže to ztracení je zase jen jedna z iluzí malého já. A trpí, přesně tak dlouho, jak je mu libo. Často podvědomě proto, aby měl o to větší radost z nalezení. Podle mého hlubokého přesvědčení nelze, aby se úplně navěky ztratil, na to máme fyzikální zákony. Stejně jako existuje gravitace pro věci hrubé hmoty, tak existuje přitažlivost malého vědomí do velkého Vědomí, do Boží náruče, Domů, do Jednoty, Celku. Nelze ji okecat ani vyrušit. A to je právě prima.

    OdpovědětVymazat
  21. tak to by bylo fajn. moc bych to všem přála aby nalezly cestu domů... Co když se ztratí? tolik lidí bloudí a bloudí a věří že zemřou.

    OdpovědětVymazat
  22. ad 21: Tak ať bloudí, kolem je tolik ukazatelů cesty. Kdo hledá, najde. A když umřou, tak umřou, všichni umřeme, jenže umře jen naše tělo, to je smrtelné, naše duše nikoli, dyk je to součást Boha, Vědomí samotného. Znovu se narodí a bude hledat dál.

    OdpovědětVymazat
  23. to nepopírám... ale to místo. to místo může být moc zlé.
    to místo si tvoříme životem, kam směřujeme, čím - kým se stáváme. Tam po smrti odejdeme. a bohužel to nemusí být boží přítomnost.

    věřím ve spasení. že Ježíš přišel na svět aby nás spasil, protože sami to nedokážeme. jsme příliš zabřednuti do svých těl. stahují nás a spoutávají smysly a strachem...

    OdpovědětVymazat
  24. ad 23: Jaké místo? Nějaké místo mimo Boží přítomnost? Myslíš, že existuje? Pak by Bůh nebyl všudypřítomný. Kdo to říká? Kdo mluví o pekle? Ježíš rozhodně ne. Jeidné peklo, které existuje, si tvoříme my sami na zemi za života. Je to strach, pocit viny apod. Bůh Je Láska. Tam není místo pro peklo. Koneckonců po smrti fyzického těla jen spočíváme, jen Jsme, nežijeme, neprožíváme. Nemůžeme žít, když nemáme tělo na prožívání.

    Podle mne se každý z nás musí spasit sám, to za nás nikdo neudělá a Ježíš nám přišel ukázat cestu, stejně jako i Buddha. Ježíš ukazuje Lásku a sounáležitost, cestu do Celku, k Bohu, přišel nám ji připomenout, chodí tak opakovaně, jeden z nás, jedna Velká a zralá duše, která si dala tento úkol, že se sem bude vracet.

    Kdo vzbuzuje strach pomocí povídaček o peklu? Kdo říká, že sami nic nedokážeme, že jsme slabí? Ne, Ježíš rozhodně ne. Naopak, ten vždy lidi povzbuzoval ("budete konat stejné skutky jako já, ba ještě větší zázraky budete konat")Pocit malosti a strachu vzbuzuje ten, kdo chce jinými lidmi manipulovat, učit je poslušnosti, mít nad nimi moc. Láska ne. To církev.
    Proč tobě, která byla vždy vzorem svobodomyslnosti, tohle musím říkat?

    OdpovědětVymazat
  25. cetla jsem bibli a čtuji každý věčer. vím co tam je. peklo si děláme sami, tím že se odvracíme od boha a stavíme se mu na roveň (místo něj postavíme sebe). stačí si přečíst bibli, tam to je a nejen tam, člověk to cítí. když jde v Jeho stopách, ví kde byl a kde se nechal křtít. vnímá jeho tělo a ducha. Kdepak, on přišel aby lidem pomohl a ukázal jim cestu. aby je zachránil. obětoval se. věděl že jde na smrt. opakovaně to říkal. Petr mu řekl: to se nesmí stát. a Ježíš na to: mluví z tebe satan. Ježíš se neřídil tím co bylo pro něj výhodné, aby se měl dobře a nezemřel. řídil se vůli boží. A proto dodával odvahu ostatním, zemřete pro mě ale naleznete život.
    někdy si přečti Bibli - teda nový zákon. Buď ti to něco řekne nebo neřekne. Mě to řeklo hodně moc. Vlastně všechno. nic jsem nemusela měnit, ani čárku, vše se ve mě otvíralo. je to živé slovo. otvírá vnitřní dveře

    OdpovědětVymazat
  26. vlastně semi stalo to, čemu se říká obrácení. obrátila jsem se. byla jsem svobodomyslná předtím a teď už tuplem. KOlik lidí se jde nechat pokřtít v 55 letech??? V JOrdánu to neklaplo, tak jdu na to standardne. v historii našeho místního kostela jsem první osoba. a církev si s takovými jako já nic moc poradit neumí. ale už mě mají na krku :-) tak se s tím musí nějak poprat.

    OdpovědětVymazat
  27. ad 25: Já bibli četla několikrát. V bibli je mnohé, ale přece jen, psali ji lidé, lidé jako ty a já, jako kdokoli jiný. Myslíš, že všichni, kdo byli kolem a kdo s ním chodili, pochopili opravdu, co jim říká? Chtěli mesiáše, spasitele, tak se k němu jako ke spasiteli chovali. A pak, desítky let po tom, co Ježíš odešel, teprve něco napsali. Jak si ty pamatuješ to, co se dělo před čtyřiceti lety? Jak přesně dokážeš reprodukovat věty a jejich smysl z té doby? A jak se shodneš s jinými, kteří zažili totéž? A pak z těch mnohých svitků vybrali na příkaz císaře, který chtěl sjednotit náboženství své říše, aby byla lépe ovladatelná, to, co se hodilo. Takže se třeba vyndaly zmínky o reinkarnaci apod. Mnohé svitky nebyly vůbec nalezeny, teprve nyní se nalézají mnohá evangelia jiná. Například Jidášovo bylo nedávno nalezeno a bylo označeno jako odpovídající časově.
    Nakonec mám obrovskou zkušenost s vizí, jak to tehdy bylo s onou údajnou zradou... ale to je taky nesdělitelné.
    Bible se musí číst mezi řádky. A pak, mám kolem sebe lidi, kteří se na tuto dobu rozpomínají. Byli tam. A jsou tu znovu, protože tenkrát něco zvorali a je třeba co osobně napravovat a vědomě umetat cestu duši, která je již znovu mezi námi. (Ještě však musí dospět a ujmout se své služby. Právě tady, v té nejmíň křesťanskými dogmaty omezené zemi.) Tohle mám ale ještě v mlze, do toho, kdy kde kdo byl či nebyl a co nedotáhl, se nepletu a nehodlám se o to hádat. Ten, kdo byl, to ví a už tak dost tím trpí. Starám se o svoje dluhy a dloužky.

    Ano, živé slovo, chápu a nemíním ti cokoli vymlouvat. Sama víš. Já vím zase své. A jednou se sejdeme. :-)

    OdpovědětVymazat
  28. ad 26: Zajímavé. Já jsem pokřtěná od začátku života a jednu dobu jsem chtěla požadovat, aby mě odněkud vyškrtli, že s tím církevním tentonoc nesouhlasím, ale asi mě nikde jako ovečku nevedou, tak jsem toho pak nechala. Můj vztah k Bohu je tak osobní a hezký, že si ho i tak nenechám nikým zkazit.
    Bude pak zajímavé, jak se srovnáš s tím, co bude pan farář říkat a uvidíš, jak žije svou víru a jak jiní. A jak se srovnáš třeba s tím, jak mnozí kněží zneužívali děti a papež to vědomě kryl a jiné a jiné věci.

    OdpovědětVymazat
  29. být pokřtěný od začátku není moc dobré. člověku se dostane milosti (svátosti) kteoru ještě neumí zpracovat (uvědomit si). Teprve až křest v dospelosti (při plném vědomí toho co se děje) může naplnit svůj účel. Odpuštění hříchů (karmy). Nejde ani tak o to být lepší, ještě lepší až nejlepší (to je vtíp, to víme obě) jako odstranit bariéry které nám brání prožívat boží přítomnost.

    liturgie jsou rituály (meditační) které uvolňují mysl a osvobozují ji. pan farář je ze mě lehce zmatený :-) alepovzbuzuju ho ať se neostýchá. slyšela jsme mnohem horší dogmata :-)))

    OdpovědětVymazat
  30. kněží jsou lidé Lenko, nezapomínej že všude v každém vzorku lidí žijí jen lidé. ať si vybereš jakýkoliv vzorek lidí tak mají takové i makové vlastnosti. kdyby byli někde jen samí svatí tak bych jim nevěřila. neco by předstírali. to důležité je uvědomit si v sobě vlastní překážky a nehledat třísky v oku bližních. podívej jak se krade u nás, a taky se z toho nezbláznim :-) nezapřu to že jsme česka jen proto že tolik čechů krade. proto můžu nesouhlasit s tím co dělají kněží, ale to s poselstvím ježíše, jeho životem zde, duchem svatým a jeho obětí nijak nesouvisí. za těch 2000 let se nabalilo spousta balastu. ale jádro je furt živé a je zde.

    OdpovědětVymazat
  31. 29 ratko,
    to už církev domyslela před tebou: křest se dělal malým dětem, nejlépe brzy po narození, protože dřív byla kojenecká úmrtnost velká a rodiče by si ještě vyčítali, že přivedli na svět novou duši a ta zemřela jako nekřtěňátko. Tak proto je křest hned po narození. narozením se přichází na svět a to je chvíle pro "zasvěcení."
    To, co píšeš ad 29, církev vyřešila biřmováním.

    Křest dospělých je běžná věc. Třeba v akademické farnosti u Halíka se křtí několik desítek lidí najednou každý rok.


    Lenko,
    to o strachu je dobrý! Asi se k tomu vrátím, až přijde čas ... vlastně strach. :)

    OdpovědětVymazat
  32. 31. ja vím Liško, ve velkých farnostech ano. já patřím do malé. tam se lidé nehrnou. a už vůbec se tam nehrnou desítky lidí se nechat pokřtít. Teď se vyměnili kněží, ten úplně mladý co se staral o mě odchází do Brna, a tak se jdu poprvé ukázat novému. Jsem moc zvědavá kdo to bude. jestli si padneme do oka.

    Co se týče malých dětí, v bibli není nic psáno o tom že se mají malé dětí křtít. Jan křtil Ježíše taky v dospělosti. to o křtění dětí si katolická cirkev vymyslela, jako spoustu jiných věcí. ale to není podstatné - vlastně to pro víru nehraje vůbec žádnou roli.

    OdpovědětVymazat
  33. ještě k tomu křtu a svátostem. Ono je to vlemi zvláštní když tomu člověk uvěří tj. když si to spojí s tradicí starého Izraele kdy se víra přenášela z generace na generaci ...jako zasvěcení. Křtění a odpuštění hříchů, přítomnost ducha svatého, pojídání kristova těla (a tím zpřítomňování jeho ducha v sobě), a věčný život v Kristovém těle.
    vnímám to jako zázrak. jako něco zázračného. vlastně je to ve skutečnosti neuvěřitelné...nepředstavitelné. lze to jen nechat působit

    OdpovědětVymazat
  34. Tvůj článek už jsem četla, Leni, ale nestihla jsem napsat komentář. Strach se ti daří překonávat docela dobře, už jen ta dlouhá cesta večer ke studánce, i když ji dobře znáš. Za vrchol odvahy považuji, že se ti zželelo moknoucího běžce a nabídla mu svezení. Dovedu si představit to dilema, ale taky výčitky svědomí, kdybys to neudělala.

    OdpovědětVymazat
  35. Ahoj Leni, já v dětství měla také opodstatněné strachy, ale jak si pamatuji, nějak jsem se s nimi vyrovnávala na dítě dobře myslím..myslela jsem na mladší sestru, jak uchránit před něčím hlavně ji, byla o hodně míň akční vždy, asi ji ten strach i ochromoval..a následky jsme si nesly obě..jen jsem asi byla víc uzpůsobená na to, že jsem narazila na dobré lidi a nestyděla jsem se, neměla zábrany.
    Vlastně ani venku sama večer jsem se nebála, jen trochu občas mě napadlo..a co když..Pak se mi zdál sen , tak živý, že jsem prožila fakt hrůzu a byla pak i zabita.
    Brala jsem to jako varování, v tom smyslu, že jsem byla dost lehkovážná třeba tím, že jsem ve tmě sama chodila zkratkami, kde by si to asi mnozí rozmysleli.A jsem opatrnější, ale strach se zjevil po tom, dle mého názoru varování, i přátelé mi říkali, že dost riskuju.
    Život mě docela omlátil a já mám dojem, že čím víc těch ran přišlo, přichází, tím míń se bojím dokonce i bolesti a jak co dopadne.
    To jsou spíš obavy, typu, bože už zas ?Z čeho mám ale strach a úzkost , když se něco děje, nebo hrozí mým blízkým.Snažím se ty myšlenky zahánět mezi čekáním až se ozvou, ale drhne to..
    Jistě..dobře vím, že tím jim ani sobě nepomohu.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!