středa 17. dubna 2013

Labuť a Slunce

Žiju a děkuji všem, kteří se tu stále chodí dívat. Ale někdy člověku není do psaní .......... A někdy zase musí. Mé poslední týdny byly velice vnějškově nezajímavé, zdálo by se, o to více však byl intenzivní život vnitřní. Ostatně už jsem psala o svých snech. Nyní zážitek z koncertu. Vize, která se mi odehrála za zavřenýma očima, spontánně a nečekaně, vědomou myslí neřízena.

Tato vize, jako pohádkový symbolický příběh má být vyprávěn. Asi by měl být i namalován a zfilmován jako animovaná pohádka .... ale to neumím. Musím se spolehnout na vaši fantazii, že uvidíte něco podobného, co já. A možná si to podobné nebude, uvidíte zas něco podle svého. Každopádně je to příběh zdaleka nejen pro mne, to vím.

--------------------


Labuť a Slunce

S prvními tóny alikvótního zpěvu se ocitám v zálivu prosluněném zapadajícím sluncem. Ocelově stříbřitá hladina jemně se vlnící nese odlesk samotného Slunce – Boha. Světelný kužel třpytící se na hladině zve na cestu. Chce se mi se rozběhnout po hladině k samotnému Slunci!
Lehce špičkami nohou ochutnávám vodu ....... „Můžeš“, zaznívají za mým pravým ramenem slova Jana. Odpovídá na mou nevyřčenou otázku. Znovu opakuje naléhavě: „Můžeš jít ...můžeš chodit po vodě ... “  Rozbíhám se po jemných vlnkách Slunci vstříc. Téměř se nedotýkám hladiny, jen špičkami nohou.
Když se blíží volné moře za ostrohem zálivu, zastavuji se. Už to nejsem já, už je to víla, kterou zároveň jsem a kterou zároveň pozoruji. Začíná tančit. Tak ladně, jak to žádný člověk nedokáže. Obraz se stává malovaným a její pohyby jsou jak lehce nanesené tahy štětcem, její tělo pozbývá fyziologických tvarů a omezení. Víla tančí tak ladně a lehce, jak to jde jen v malovaných filmovaných pohádkách. Tančí na hladině, lesknoucí se hladině, čelem k Slunci. Čirá radost a oslava Života.
Vlevo stojí pevně, avšak také na hladině Bohatýr. Je oděn ve zlatém plášti až na zem a na hlavě má zlatou hranatou čepici ne nepodobnou pravoslavným kněžím. Ale kněz to není, Je to Bohatýr. Někdy mě při tanci přidrží, jindy tančí se mnou, jednou mě zezadu ovinuly jeho paže a já se mohla schovat v jeho náruči. Ale je to hlavně můj tanec, tedy tančím sama, ve slunečních paprscích, na třpytící se hladině. Já i Bohatýr jsme při tanci stále obráceni směrem k zářícímu Slunci, nikdy se neotáčíme zády. Bohatýr nemůže za ostroh, který dělá záliv zálivem, nemůže na volné moře. Já ano. Chvíli přešlapuji na místě a ptám se sama sebe .... „Smím???“ ..................... „Můžeš“, volá znovu odněkud ze zadu Jan.
Rozbíhám se opět lehoukým krokem přes hladinu, vím, že Slunce-Bůh je dosažitelný. Po pár desítkách metrů se však ohlížím. Ztrácím kontakt se břehem, ztrácím kontakt s lidmi. Oni jít se mnou nemohou .....  Zmateně a bezradně se zastavuji. Nemohu ty lidi na břehu opustit. Čím je mi Bůh bez lidí? Chci zpátky, musím zpátky. Vracím se a Bohu ukazuji záda.
Krok je těžký a už se mi nechce lehce pobíhat po hladině ... začínám se propadat do vody. „Staň se tedy labutí, ať můžeš po hladině aspoň plout..." volá na mě Slunce-Bůh, respektujíc mé rozhodnutí. Slunce, které stále ještě nezapadlo, které nikdy nezapadá..... Bůh, který nás nikdy nenechává bez své záře. Odplouvám. Vracím se k lidem. „Buď tedy aspoň bílou labutí, plující u břehu, když chceš být s lidmi“, radí mi Bůh.
Doplouvám ke břehu, až na samotnou mělčinu. Labuť, která si někde cestou zpět mezi lidmi poranila křídlo. Ztroskotala na břehu. Nemůže plout. Smutná víla, smutná labuť si dává hlavu pod vlastní křídlo.  Spí.  Potřebuje se zotavit. Mezi lidmi je to někdy těžké.............. stávají se úrazy.
Tělo labutě spočívá na břehu, poraněné křídlo natažené,  něžné vlnky čistého moře jemně narážejí do bílého těla. ...
Vtom přichází Bohatýr. Vezme labuť do náručí a strachujíc se o ni, kráčí pevně po hladině a bez zaváhání ji donáší k samotnému Slunci – Bohu a předává mu ji do rukou.  Z ohromného světelného kotouče se vynoří dvě ruce a berou si ji. Bohatýr odchází. Nyní je labuť v rukou samotného Boha.
Labuť se opět mění v člověka, jsem to já. Bůh mé lidské tělo nadnáší oběma rukama těsně nad hladinou, jako když rodiče drží děti u hladiny, aby se naučily plavat. Také to zkouším. Nejdřív prsa, pak kraul ......  pořád mě to nutí dělat plavecké pohyby, ale něco se nedaří, to není to, co se ode mne chce, Bůh mě nepouští do vody.  Vtom mi bleskne hlavou let labutě. Uvědomění. Uvědomění, které Bůh potvrzuje slovy: „Neuč se plavat v problémech, jsi labuť, pták, umíš létat.“  Přicházím na to, že rukama dělám špatné pohyby, změním je na vertikální. Okamžitě mi narostou křídla a já se prudce vznáším. Aha, jsem přece pták, umím létat. Jsem vysoko nad krajinou a obhlížím pobřeží. Krása! O problémech a zranění už nic nevím.  Vznáším se výš, až proletím rychle hradbou bílých mraků a nastavuji svá křídla Slunci, které tu září jasněji než kdekoli  jinde. Pode mnou bílo, nade mnou záře. ......
„Nikdy nebudeš moci jít až ke mně, nikdy se nestaneš Mnou“, říká Slunce – Bůh. Já to vím a nevadí mi to, znám své hranice, mezi Zemí a Sluncem je prostor bez vzduchu, tam labutě létat přece nemohou, to je jasné. Užívám si toho, co je, a slastně se zastavuji v letu a nastavuji hruď a roztažená křídla Slunci. Opět se dávám do letu, ale vtom mě neočekávaně dostihne silný svazek slunečních paprsků a projde prudce jako střela mou labutí hrudí. Hruď jako by vybuchla a začala hořet, nebolí to, je to krásné. Opadala však všechna ptačí pera a já se snáším rychlým pádem, nicméně velmi bezpečně, zase na zem, na pobřeží, na to stejné místo, kde se příběh začal odvíjet. 
Po břehu se toulají lidé. Jsem opět člověkem. Jedním z nich a snažím se k nim zařadit. Mám na sobě tmavě modrou košili, která je po výbuchu roztržená, má hruď je veliká a stále hoří. Mám to nějak hasit nebo schovat??  Zatlačit do sebe?? napadá mě. 
„Choď mezi lidmi s hořícím srdcem“ ozývá se od Slunce – Boha, který stále stojí těsně nad obzorem a nikdy nezapadá. 
Vím, že je to můj úkol.
Vykračuji .....
--------------------------------------------------
Hudba končí a já sedím opět na židli, v kapli, kde se koncert skončil a utírám si uslzený obličej. Vím, že to byl nejkrásnější koncert mého života.
















11 komentářů:

  1. To je hodně silná vize!
    Máš pravdu, že jako malovaná pohádka by to byl krásný příběh, protože při čtení vzbuzuje mnoho vizuálních představ!

    Mě zaujal vztah k jednomu z tvých snů - chození po vodě (ledě), proboření se do vody a ten bohatýr tady vs. ve snu. Tady je mnohem skvělejší. A není tu led, je oheň.
    Jakoby potvrzení, že kde je led, tam se po vodě (paradoxně vzhledem k realitě) chodit nedá, kdežto kde je slunce, oheň, tam se po vodě chodit dá a létat jako labuť, která se po vodě při vzletu rozbíhá.


    OdpovědětVymazat
  2. Je to Lenko krásná alegorie života, touha po naplnění ideálů, touha po tom aby byl někdo tím bohatýrem, který tě nese přeze všechny překážky, ty máš velice mnoho času toužit po boží náruči, tedy bojuješ se sebou, někde mezi touhou po lidství a snem o Bohu, chtěla by jsi nabízet, to horoucí srdce, možná že by jsi chtěla být pochopena a uznána, těmi co je miluješ, máš ale na sebe a na svět moc velké nároky, velké ideály.
    Kdybych tu tvou vizi měla nějak pojmenovat, velice toužíš po ideálnu a každý „návrat na zem“ je bolestivý, měla by jsi trochu slevit? A kdybych tu tvou alegorii, přirovnávala k touze po Bohu, řekla bych ti Lenko, že to je hříšné, Ježíš chodil bos, žil mezi těmi nejchudšími a nejubožejšími, nezářil jako slunce, byl to člověk a zemřel na kříži. Vrať se na zem a rozdávej své horoucí srdce, těm co to potřebují, vím, že se o to snažíš.
    Jinak to byl krásný zážitek s hudby, ty slzy také roním, v takových emočních chvílích, moc ti ty krásné chvíle přeji. Hezký večer Leničko... Anna

    OdpovědětVymazat
  3. annapos,
    tééééda, to by mě nenapadlo, napřed mě to zarazilo jako trochu příkré, ale asi je to mojí měkkostí. Je to krásně upřímný náhled.

    OdpovědětVymazat
  4. ad 1-4: No, je zajímavé, jak si tam každý nachází něco podle sebe. :-) Ano, dá se to vzít z mnoha stran. Na všem něco bude, něco víc, něco míň.

    Já to cítím takhle:
    Liško, mně by souvislost mezi bohatýrem a tím "pakem" u zamrzlého rybníka vůbec nenapadla. To byly úplně jiné energie. Tedy tak to cítím. Ti dva spolu vůbec nesouvisejí. Snad jen tak, že jsou oba pohlaví mužského. Možná je to zvýrazněný rozdíl mezi prizdisr..em (už tento termínus technikus mezi námi padl) a mezi skutečným zralým (i duchovně) mužem.
    Děkuješ za krásu? Mně? Ojoj, životu bys měla, ne? :-) Já nic, já muzikant ... vlastně ani ne ten muzikant, jen posluchačka na koncertu. :-)

    Aničko, děkuji za komentář. Z tvé strany to vypadá takhle, hmmm. Měla bych k tomu pár poznámek: Máš pravdu, můj život je plný ideálů. Žiju je, žiju pro ně a přitom žiju dost a dost na zemi, to přece ani v této době jinak nejde, navíc v podnikání. Když mi bylo dvacet, někteří lidé mi říkali, že jsem snílek a že brzy ze svých ideálů budu muset slevit. Je mi násobně víc a ony ideály mám pořád, ba stoupají. A cítím, že je to tak dobře. To, o čem mi mnoho lidí říkalo, že není, že neexistuje, nemůže být, já nyní prožívám, potkávám a stále mě krása a hloubka života překvapuje. Ba ne, Aničko, věř mi, pro mě není cesta ideály vzdávat či opouštět, ale neopak budovat, hledat, nalézat, žít. Neumím to jinak a ani umět nechci.
    S Ježíšem se v žádném, ani v tom nejmenším, případě srovnávat nehodlám.

    Onen bohatýr tam jen byl, nebyla jsem na něj nijak vázána. Zajímavé bylo, že tam, kde já jsem lehce poskakovala po špičkách, on stál jistě. Byl celý zlatý, tedy pro mě asi symbol osvícení. Nešel ke Sluci blíž se mnou, to měla být moje zkušenost. Ale když bylo potřeba, šel tam bez zaváhání ...... hmmm, zajímavá postava. Klidně si se mnou zatančí, klidně mě zachrání, ale jinak tam nebyl, nijak dál v příběhu nefiguroval.

    Pochopení jiných by bylo úžasné, jo, je svátek si povídat s někým, s kým si člověk rozumí. Uznání? To myslím není v popředí mého zájmu. Tolik lidí mi vášnivě tleskalo a titíž lidé později na mě "plivali" ..... a zase naopak. Takové hrátky už mám za sebou, to se mnou moc nehýbe.
    Jsou lidé, kteří si mě váží, aniž bych se o cokoli musela snažit. Dokonce mě mají rádi, i když znají mé příšerné průšvihy a chyby. Za to je nekonečně obdivuji, protože já sama sebe někdy pěkně štvu. Oni na mě vztek nemají, což svědčí o jejich velké toleraci a laskavosti. Mám se ještě hodně co učit, hodně co učit. :-)

    Moc děkuji za komentáře. Svědčí o tom, jste se mnou na ..... podobné vlně a možná někdy si spolu v některých chvilkách i třeba skáčeme po hladině :-)))




    OdpovědětVymazat
  5. Z ošklivého káčátka je krásná labuť. Člověk z jednoho břehu, jde vstříc vzhůru s důvěrou k zlatému slunci . Mě tato vize přijde jako proměna a uzdravování se ve vlastním životě. Otevření se a plné přijetí věcí v životě, jít a poznávat s důvěrou svou budoucnost.

    OdpovědětVymazat
  6. ad 6: Jo, Barčo, díky za komentář. Každý si tam něco vybere, něco mu to připomíná, nějak si to promítá...
    Pro mě byla myslím nejsilnější věta: "Proč se snažíš plavat v problémech, když umíš létat?!" To je důležité. Létat umím, vznést se na jinou úroveň, kde se problémy řeší jinak, hladce, snadno, či snad vůbec neexistují. Ale často na to zapomenu a plácám se tam, krauluju jak o život a výsledky nejsou nic moc. A pak se vznesu a divím se, proč jsem se s tím problémem tak dlouho párala.
    Myslím, že tohle má kdekdo. Zapomínáme mnozí, že máme křídla. A někdo dokonce ani neví, že je má, ještě je nevyzkoušel.

    OdpovědětVymazat
  7. to mi připomíná sen (velmi živý) jak jsem se prohlížela v zrcadle zepředu i zezadu a na zádech mi vyrůstaly takové divné pahýly, trochu do l zalomené směrem dolů a z nich visely tkaové zaschlé zbytky něčeho. a jak jsem si říkala, no teda ty vypadají. s tím už nic moc nenadělám. a tak jsme zkoušela s těmi pahýly zamávat a furt jsem se na ně koukala zleva a prava a vlastně mi to i v tom snu přišlo legrační :-) smála jsem se tomu. jakobych to brala normálka že nelítám :-)

    OdpovědětVymazat
  8. ad 8: Ratko ..... :-)))))

    Já teda žádná křídla nemám. Létám tak nějak přirozeně, že se odpíchnu, natáhnu ruku a letím - něco jako superman. :-))))) (Takhle jsem létala ještě mnohem dříve, než jsem ho znala, tak to nemám okoukané. Ale moje máma prý takhle ve snech taky takhle létala. Ta schopnost bude asi dědičná. :-))))))
    Schopnost létat je pro mě naprosto základní. :-)
    (Samozřejmě, že je to snaha mysli se nadnést nad problémy a tíži života, ale je pro prima, že mysl takovou schopnost má a tuto činnost vyvíjí, vyrovnává tak stres. ...... a ten pocit svobody! Jůůůůůů .......... :-))))) )

    OdpovědětVymazat
  9. taky létam ve snech. odjakživa a bez křídel. tohle bylo o něčem jiném. právě jsme se vrátila z Izraele a mám toho hodně na zpracování. nejen v sobě i na sobě :-) Trochu ta křídla načechrat.

    OdpovědětVymazat
  10. Někdy člověku opravdu není do psaní. Fotky zvládám, ale když k nim mám něco napsat, občas je v hlavě úplně vymeteno! :-( To ale určitě nebude tvůj problém, Leni, ty píšeš tak zajímavě a lehce, ... když ti to dovolí čas.

    Tvoje vyprávění jsem přečetla jedním dechem, píšeš opravdu poutavě, že se i člověk jako já, dovede do tvých představ vžít. Tvoje vize je hodně složitá a hodně zvláštní. Co to bylo za hudbu, že v tobě vyvolala takové asociace?

    Ve snech taky létám a vypadá to, že podobně, jako ty. Ostatní tu schopnost v mých snech nemají a já jim unikám, pořád mě totiž někdo honí, ... už mě to nebaví!!! ;-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!