pátek 7. prosince 2012

O bratrství



Když se něco pochopí a vyčerpá se hlavní význam prožitku, prožitek mizí, propadá se do hlubin podvědomí, někdy se i člověk zastaví a vzpomíná: Prožil jsem to opravdu já nebo jsem to viděl/a ve filmu?  
Znám to i z hlubinné terapie. Pak už nevnímáme, kým jsme kdo byl nebo nebyl, zůstala jen zkušenost. Zkušenost  zvnitřněná do přesvědčení, o kterém se nepřemýšlí, protože to tak prostě JE. 

A ještě dřív, než se prožitek rozdrobí a rozpadne, je dobré jej zaznamenat. Pro předání zprávy jiným,  na jejich Cestu. Kdyby náhodou se jim něco z toho mohlo hodit.
Jsme všichni poutníci. Jsme na cestě – na Cestě -  od nevědomí k Vědomí. Od sebe   malého, bezbranného, ustrašeného , a tedy i agresivního, já  – k Sobě – všeobsažnému, všechápajícímu, všepřijímajícmu a Láskou prodchnutému Já, vlastně k Lásce samotné.  

Právě proto jsme nejživotaschopnějším živočišným druhem na planetě (planetách).  Protože si umíme předávat zkušenosti.  Skrze slova, věty, příběhy. A ještě k tomu z toho často míváme radost. Já tu radost z poznávání mám. A proto nabízím příběhy své i hltám příběhy jiných. Nuž tedy zde je to moje polínko, které nesu do lesa:  :-)

Bratrství .

Už dlouho v mé duši bydlí zkušenosti stratéga (viz minulý článek).  Pak přišly jiné příběhy a jiná témata. Než však stratég a válečník zmizí z mé paměti, než se rozdrobí konkrétní vzpomínky, ráda bych zaznamenala jedno z jeho poselstvích.  Přátelství, bratrství . 

Existuje mnoho lidí , kteří tvrdí, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje. Nejspíš proto, že zatím nic takového nezažili.  Samozřejmě, že existuje. Je stejně silné a mocné  jako přátelství a bratrství mezi muži. Existuje i mezi ženami. Protože v každém z nás je muž a v každém z nás je žena. Energie, které se prolínají, posilují, harmonizují ........ tak jak procházíme svou velikou Pouť Životem, jednotlivými životy.  A ten, kdo už je hodně člověkem a jen málo zvířetem, snadno odhlédne od erotických představ a pudů. Na tom nezáleží. Můžeme-li být sourozenci rodnými, můžeme být i sourozenci duchovními. Přátelství a bratrství existuje nezávisle na pohlaví. 

Ona malá holčička z příběhu minulého má, měla bratra. Staršího, jak již bylo napovězeno. A starší bratr se pral s jinými kluky, běžná věc. (Hlavně běžná věc  dřív mezi dětmi, které si hrály na ulici, protože tehdy ještě děti  neseděly u počítačů, ani je rodiče nevláčeli z kroužku na kroužek. ) A jednou se stalo, že si na bratra počíhal nějaký ještě starší kluk. O něco se hádali, pak došlo na rvačku. Malá holčička se automaticky vrhla mezi ně. Věděla, že bratr nemá proti většímu a staršímu šanci. Bylo jí pět? šest? Kdo ví ...  Každopádně jí ten starší cizí kluk řekl: „Nepleť se mezi nás, prcku“ a odstrčil ji. Jenže ve spáncích té holčičky bušila válečnická krev. Neměla sílu, ale okamžitě, jak byla odstrčena, skočila na záda většího útočníka a chytila ho loktem pod krkem. Odkud to to děvče znalo? Dnes už víme. Kluk se nemohl hnout, a jak se nemohl uhnout, bratr holčičky se strefil pěstí rovnou do jeho zubů. Byla z toho krev a vylomený zub a brekot toho velkého kluka, který šel poražen domů. (Olda se jmenoval a pamatuji si, že jsem se ještě asi deset dalších let bála chodit kolem jejich domu. Co kdyby vyběhli jeho rozlícení rodiče?) Utekli jsme. „Tý jo, tys mu dala pěknou kravatu,“ říkal mi pak bratr a šeptali jsme si, že z toho asi bude průšvih. Dosud jsem nevěděla, že tohle se jmenuje kravata a že to útočníka pěkně znemohoucní. Každopádně nepřipadalo v úvahu, že se nepustím do boje, když byl ohrožen bratr.

Jindy zase přišel domů s brekem, že mu deváťáci sebrali čepici.  Byla zima, mráz, chodit bez čepice znamenalo nebezpečí pěkného výprasku. „Kde ti ji sebrali?!?“ ptala se rozhorleně malá holka. „Tam na kopečku“, brečel kluk. Bratr! Ponížený velkou přesilou a vystrašený, co bude, až se rodiče dozví, že nemá čepici. „Jdu na ně!“ a hnala jsem se coby možná prvňák druhák proti velikým habánům. Na kopeček přisupělo cosi malého s odhodlaně našpulenou pusou, postavilo se to před nějaké veliké stožáry  a zapištělo nahoru na obrkluky: „Kde je ta bráchova čepice?!?“  - „Jaká čepice?“ – „Ta, co jste mu vzali!“ – „My mu nic nevzali ....."  nejistě po sobě pokukovali kluci a ušklíbali se a pochichtávali,  co tu ten mrňous vlastně chce.  „Kde je ta čepice?!? Musíte ji vrátit!“ halasilo tam asi směšně, protože výhrůžně, malé dítě. Asi až po třetí výhrůžce zaznělo nejistě: „Támhle něco leží .....“ Jeden z pěti šesti kluků se ozval ze zmatenosti ,  že se jich malá holka nebojí a nenechá se odbýt. Děvče vzalo čepici ze sněhu a zahrozilo s ní na odcházející bandu velkých kluků. Dodnes se o té příhodě vyprávějí rodinné legendy, ale to, že si to takto pamatuji přesně ještě do teď, svědčí o tom, že to bylo nějak důležité. Kousíček mozaiky, který se skládá až teď. 

Často  jsme šli do boje muž proti muži, v řadách nebylo úniku, vzpomíná válečník. Nebylo přípustné nechat spolubojovníka, bratra, napospas. Nebylo přípustné uhnout. Válečník neuhýbá, jde jen vpřed. Vrhali jsme se do bojů bezhlavě, nikdo nepřemýšlel. Ještě teď slyším ten křik, který byl často posledním výkřikem před smrtí a zoufalým voláním po životě. Nikdo se neptal proč. Jen věděl, že musí jít vpřed a bojovat. Když přední řady padnou, bitvu vyhrají ti, kdož jsou za ním. Jedno vojsko, jeden organismus, jeden šik silných mužů, kteří se neumějí bát. Z té doby existuje ve mně zkušenost „jeden za všechny, všichni za jednoho.“ Bez strachu a kompromisů, bratrství na život a na smrt. 

A pak se člověk narodí do děvčete, které se snaží také nalézt ono „jeden za všechny, všichni za jednoho“ – mezi děvčaty. To nejde. Jedné bylo smutno, když byla půl hodiny z domova, druhá si chtěla hrát s panenkami  a třetí ... už nevím. Ale ani jedna nevěděla, co je to přátelství, bratrství, odhodlání....... Neměly tu zkušenost ani potřebu se vrátit tam, kde bylo cosi pevného, život zachraňujícího, svatého. Jejich vztahy byly povrchní, jednou se kamarádilo s tou, podruhé s jinou, jak už to tak s dětmi bývá.
Děvče, jehož příběh pozorujeme, narazilo až někdy v devíti letech na knížky pana Foglara. Ano, tam to bylo! Přátelství, čest, statečnost, šlechetnost, sebezdokonalování. Po přečtení Dobrodružství v Zemi nikoho jsem chodila za maminkou a ptala jsem se jí. Mami, proč se mi to tak hodně líbilo, proč je to tak ........ ? Proč je mi tak ....... ? Je to jako bych byla nemocná, ale nic mi není. Maminka nevěděla. Byla jsem v euforii, jako opilá a zároveň zoufalá, že nevím kam, že nevím kde, že někde je MOJE Země nikoho – pro mě a moje přátele, bratry, které však ještě neznám. Hledala jsem je. S těmi ostatními vrstevníky, teď už hlavně děvčaty, jsem se sice bavila, ale tak nějak .....bylo mi s nimi většinou tak trochu smutno.  Až na jednu .... ale to je jiný příběh.

Našla jsem je až za doby studií na vysoké. Kamarádi, bratři. Chodili po horách, zachraňovali přírodu a ctili ono trampské „Hlavně si pamatuj, že vždycky fér, náš grunt je dávej, potom ber“.  V přírodě někde v pustých horách na hřebeni hor jsme byli závislí jeden na druhém, a jeden každý měl zodpovědnost i za druhé. Když byl ve tmě na cestě kámen, bez řečí jsme si dávali znamení, nikdo nesměl upadnout, nikdo nesměl zůstat sám. Nikdo se nechtěl zranit, aby nepřidělával práci ostatním. Když jeden přišel o batoh, někdo jiný nabídl pohostinství  v širším spacáku svém , další dali jídlo, další půjčili ponožky a ještě další peníze na cestu. Když jeden nemohl dál, dalších čtyřicet lidí se zastavilo a přespalo na místě, kam se došlo. Jeden za všechny, všichni za jednoho. To, co jsem hledala a nemohla nalézt, bylo najednou tu a já byla šťastná. Mezi svými. 

Kluci byli v té době pro mě bratři, stejně důležití, jak bratr můj rodný. Ještě o to víc, že s ním jsem si již nerozuměla, s nimi ano. Spali jsme záda přitisknutá ve spacácích na záda, abychom v zimě venku neprochladli. A taky abychom se nebáli.  Povídali jsme si o svých strachách, nebylo proč dělat ramena. Byli jsme často tak unavení, že na pózy nebyla síla ani nálada. Povídala jsem jim o svých láskách a oni prožívali svá trápení se mnou. 

A pak střih. Já si našla partnera, oni stálé partnerky, studium skončilo, drsný život zavolal a už jsem je pak nikdy neviděla. 

Můj vybraný partner také jezdil do přírody, uměl zachraňovat a chránit, byl statečný a odvážný. Jenže po nějaké době manželství  jsem v jedné chvíli pochopila, že kdyby šlo o život, odstrčil by mě, aby on mohl žít. Najednou jsem to věděla naprosto jistě. Později mi to dokonce potvrdil. Už jsme nežili bratrství (pokud jsme jej někdy žili) a na něj postavenou lásku erotickou, dál  jsme  se starali o věci společné, spolupracovali, dál jsme vedle sebe usínali, ale už to nebylo „Jeden za oba, oba za jednoho“, začali jsme si každý hrát na vlastním písečku. Ještě jsme se léta snažili, ale konec byl nevyhnutelný. 

I později jsem několikrát  zažila záblesk bratrství. Třeba kdysi, když mi moje kolegyně řekla na tichou poznámku, že nemám nikoho z rodiny, kdo by se mi zaručil za půjčku. „Jaktože nemáš !!??“ ozvala se moje kolegyně.  „Během týdne vyřídím papíry své a manželovy a to by mělo na tu tvou půjčku vyjít.“ Ručit za půjčku někomu v této době ........ zkoprněle jsem zůstala stát. To se vyrovná pomalu darování ledviny. Bratrství. 

A pak ještě jednou, jiná kolegyně, když jsem měla jít na CT hlavy, zda tam mám či nemám nádor. „A nemám tam jít s tebou? Klidně půjdu s tebou na to vyšetření, jestli chceš. Člověk potřebuje v takové chvíli podporu.“ Zase jsem zůstala stát a málem mi upadla slzička dojetí. Podporu? Mně? Jak to? K doktoru? Se mnou? Ale se mnou nikdo u doktora od mých dvanácti nebyl .......  To musí být bratrství. Do špitálu nikdo nechodí rád, leda ..... kvůli někomu blízkému. 

A nedávno zase já, když se mi svěřila ona kolegyně-kamarádka s něčím, s čím se běžně člověk nechlubí a trochu se asi styděla i přede mnou. Říkám v nadsázce „ Hele, kdybys někoho zabila, tak si budu myslet, že si to zasloužil, zavolej a pomůžu ti ho zahrabat.“  Sama sebe jsem překvapila, jak moc to myslím v té chvíli vážně. 

A taky jsem potkala doopravdického bratra. Nic erotického mezi námi ani náznakem není , jenom jsme si moc a moc a do hloubky porozuměli. Bratr nikoli pokrevní, ale duchovní. Nebude mě chránit mečem, ale neuhne, až se bude řítit horda ozbrojenců. Zastaví je svým pohledem a beze zbraně jim nabídne čaj ve stínu platanu a bude se snažit najít pro obě strany nejlepší řešení. V klidu, možná i s úsměvem, ale hlavně beze strachu. 

Za tyto příhody a lidi (i jiné nezmíněné) jsem Životu i jim samotným hluboce vděčná. Přátelství, které má sílu bratrství je i nadále pro mě obrovskou životní hodnotou.  A zajímavé - přitom má kořeny v hluboké minulosti, kde kdysi žil jeden válečník, který zabíjel. 

Jenže to není celý příběh o přátelství a bratrství. 

Bylo to nedávno. Bylo mi smutno z rozchodu s člověkem, se kterým mi bylo moc dobře. Po telefonátu, který ve mně po dlouhé době vyvolal smutek, jsem si prostě vzala barvičky a malovala. Nikdy (skoro) nemaluji obličeje. Neumím to. Tentokrát vznikal pod mou rukou obličej. Sestra Healing. Dívala se na mě z toho obrázku, konejšivě a vědoucně se usmívala, a já věděla, že jsem to já. Probíhaly mnou teplé vlny energie a já ........ místo slz a trápení jsem byla šťastná. Věděla jsem, že už nejsem sama, nikdy jsem nebyla  a  nikdy nebudu.  Žiju bratrství sama se sebou, se svou duší. 

Až zase bude vřava bitevní – lhostejno zda ve světě fyzickém či v symbolickém pojetí - Vím , že se neopustím. Vím, že se neopustím (tedy je to mé nejhlubší odhodlání a přání), až přijde blahobyt vztahů jiných, vždy zůstanu svým bratrem, oporou největší a nedám se, budu bojovat za sebe a za své ideály a budu si chránit záda tak, jak bych to udělala pro jiného.
Tohle je totiž pro člověka obětavého, kterým jsem dříve byla, velká novinka. Chránit svá vlastní záda, sebe, svůj život. Miluji svůj život! Žádný strach, nebudeme z boje utíkat, nebudeme se bát, půjdeme skrz každou příjemnou i nepříjemnou zkušenost. A budeme se učit od bratra, od bratrů, jak zastavit řítící se hordu ozbrojenců pohledem a nabídnout jim čaj ve stínu platanu. 

Napadlo mě: Už jste někdy nabídli čaj ve stínu platanu nějaké vážné nemoci? Nebo ztrátě zaměstnání .... nebo jiné nepříjemné situaci? I tak totiž může vypadat horda řítících se ozbrojenců na koních lačnících po krvi. 

Neuhnout, nebát se, nezaprodat svou duši ďáblu – strachu. Být vždycky tím, kdo za sebou stojí, ať se děje co chce. To bych si moc přála umět. Zdá se, že jsem na stopě. Díky válečníku a stratégovi, který mi dal do vínku pocit, jak to vypadá, když je člověk sebejistý, odhodlaný a nemá strach. A díky holčičce, která se učila  – za válečníka – jaké to je se nebát, když člověk nemá zbraň ani sílu, je sám a nepřátel mnoho.

12 komentářů:

  1. A pro Ratku připomínám, že toto je záznam osobního prožitku, prožitků, které se nepitvají, se kterými se ani nesouhlasí ani souhlasí, protože to nejsou názory, ale prožitá a zpracovaná zkušenost, která tak prostě JE. Pro mě. A tak ji předkládám a ukládám do naší společné paměti, aby to tu bylo, kdyby to náhodou někdo k něčemu potřeboval.

    A pokud máte podobnou či odlišnou zkušenost či vás u toho napadlo něco jiného svého, intimního, sem s tím. Taky nebudu říkat, že něco tak není nebo nebylo, když jste to prožili. Prožitek je svatý.

    OdpovědětVymazat
  2. "Chránit svá vlastní záda, sebe, ...
    Být vždycky tím, kdo za sebou stojí, ať se děje co chce. "

    To bych si taky přála umět.

    Sama sobě je to pro mě taky těžší než když je to pro druhého. Bohužel. Možná je cesta to personifikovat - jako tys namalovala sestru Healing (úžasný!!), tak já v pubertě měla neviditelného společníka, dobrého ducha, čestného hrdinu, skoro anděla, měl (má!!) svoje jméno, mluvila jsem s ním, naše rozhovory byly na tisících stránek (pak jsem je zničila, bylo to hrozně intimní, nechtěla jsem, aby to někdo četl, bylo mi kolem dvaceti).

    A jednou za čas ho na chvíli zavolám. Tenhle týden jsem ho zavolala a byl se mnou. Je to možná i prostředník, personifikovaný, který umožní být s bohem, cítit přítomnost boha, který je TAK abstraktní.

    Nevím.Taky jsem bývala taková holčička, co se nebojí prát s velkými klukem - a toho neviditelného druha jsem přivolala až pak, až kolem 12 let. Zrovna jsem si před pár dny říkala, že ho musím líp prozkoumat - tak to vypadá, že mi tenhle článek k tomu taky přispěje. Dík.

    OdpovědětVymazat
  3. ad 2: To je moc hezký, Liško.
    Myslím, jsem přesvědčena .... vím! :-), že než pocítíme Boha v jeho čistotě a abstraktnosti, naše mysl nám pomáhá, jak může.
    Když jsem byla hodně malá, měla jsem svého fiktivního Evžena - trpaslíčka. Vždycky jsem si přála mít svého skřítka, který by byl mým nejvěrnějším přítelem, chodil se mnou do školy, pomáhal mi s úkoly a viděal bych ho jen já. Maminka mi říkala, že když si něco moc přeju, tak se to splní. tak jsem vždycky zavřela oči a moc jsem si přála vidět svého skřítka, ale když jsem je otevřela, nikde nebyl. Pak jsem na něj zapomněla. Jednou jsem - to už mi bylo hodně náct jsem šla ze školy a najedou byl tu. Ne doopravdy, ale vnímala jsem ho, vykouzlila si jej moje fantazie. Vyskočil mezi dlaždicemi a povídá: "Pověz jim o mně. Jsem trpaslík a jmenuji se Evžen, jsem hned tu hned tam, jsem všude, kde se lidé smějí a kde pláčou. Směji se s nimi a pláču s nimi. Nikdy není nikdo sám. Řekni jim, že existuju."
    Tehdy jsem ještě na žádného boha nevěřila. Dnes už vím, že i takhle se může ohlásit On. A naše mysl, která si neumí představit nepředstavitelné, si jej i takto může personifikovat. Slyšíme jej ve stromech, někdo jej vidí ve vyřezané soše Ježíše ...... než nám dojde, že to všechno jsme my. A že všechno, co jsme kdy hledali a co nám vždycky chybělo je On, bydlí v nás, jsme to my sami, každý zvlášť a celý Vesmír dohromady. A to všechno, Bůh, Dobro, Láska, Světlo, Život stojí za námi, pokud odložíme pýchu své malé hloupé mysli a svěříme se do vedení Bohu, Světlu, Dobru, Lásce, Životu. A klidně se to veliké zpočátku může jmenovat třeba Evžen nebo Healing nebo apoštol Pavel nebo archanděl Gabriel ...... on si Bůh nehraje na image ... důležité je hluboké odevzdání se oné celosvětové moudrosti: Pane, mé malé já, má mysl, udělala vše, co uměla, dál to sám neumím, prosím, veď mě. - K tomu jsem tedy došla já.

    Takže přeji ti krásné povídání a bytí s tvým neviditelným (D)druhem. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ty tomu říkáš vlastní bratr. Já jsem si perzonifikovala tuto potřebu na větu : Nikdo ti víc nepomůže, nepohladí, neporadí, nežli ruka, která roste ze tvého ramene". Ano, k tomu dospěje asi každý z nás, po mnoha bolavých prožitcích. I taková maličkatá zaškobrtnutí, prázdné oči, hluboké ticho z vedlejší postele, naprosto osamocená uprostřed Václaváku, tak pak přijde onen Blanický rytíř, který je schován v tom tvém rukávu. Čas ti to dopřeje tím víc pocítit, čím méně skutečných přátel už budeš potkávat, a to jak z důvodu, že už je nikdy potkat ani nemůžeš, či že se na tebe prostě vykašlali. Nic si z toho nedělej, není to nejhorší, nejhorší bylo období, nežli jsi na toto přišla. Teď už zas bude jenom líp. Najednou se ti bude prihovárať ( jak je dobře že známe některá slova i v jiné řeči, když to česky už nijak lépe nejde) zase ten tvůj vlastní přítel a pomocník, o kterém budeš na stopro vědět, že ten tě teda nikdy nezradí, že neustoupí, a že za tebe třeba život položí. Jenom ho neuhoň, neboť s ním pak už budeš muset odejít i ty.

    OdpovědětVymazat
  5. Leničko, nakoukla jsem minule i teď, ale na tohle já nemám, aspoň ne za daných okolností. Musím si tvoje povídání přečíst v klidu a pohodě, teď se to prostě nedá.
    Posílám ti aspoň pozdrav a přeji krásné předvánoční dny. Hanka

    OdpovědětVymazat
  6. Lenko ad3 - to je hezký. Ano, s tím odevzdáním otěží bohu souhlasím a připadá mi to léčivé. I kdyby žádný bůh nebyl, stejně mi to připadá dobré - možná i většině ateistů, kteří najednou když udeří nouze, začnou volat boha. To mi není tak vzdálené. A ani mi na tom nepřipadá nic špatného, nevděčného, volat jen v nouzi; protože mám dojem, že právě v nouzi je jakoby brána komunikace otevřena, např. i sny jsou jiné, objevuje se víc ymbolů v životě a tak.Nouze je jakoby výzva. A pozvánka do jiných světů.

    Ještě jsem chtěla, aby to nezapadlo, že to u mě chodí tak, jak píšeš v úplně prvním odstavci. A taky si myslím, že je dobré zaznamenat tyhle chvíle. Protože podle mojí zkušenosti je to jen krátká chvíle mezi předchozím zmatkem, tápáním, děním a následným integrováním toho daného tématu, jeho začleněním a jakoby zmizením navždy uvnitř. U mě je vždycky jen krátká chvíle, kdy se to celé téma, dosud hodně nabité energií, třeba zahlcující a třeba zmatečné, najednou ucelí a dá se formulovat, o co šlo. A pak už je to rychle pryč. To období verbální formulace je krátké. Mně se stalo, že u malých věcí to bylo třeba jen pár minut!

    OdpovědětVymazat
  7. V souvislosti s komentářem LIšky mě napadlo, že něco velmi podobného tvé první věte u mě probíhá taky. V určitý moment který možná ani nepostřehnu a jen zpětně zjistím, že některé věci - děje - prpožívání se propadly (zmizely). Teda zjistím to pročítáním zápisků nebo díváním se na fotky, z kterých na mě kouká cizí žena v cizích situacích. S úplně neznámými starostmi a pohledem na svět. Teď se občas vracím k té ženě (dívce) v minulosti a říkám ji. Vidíš? vše se vyřešilo samo...
    Lenko, přeji Ti hezké a klidné svátky

    OdpovědětVymazat
  8. ad 5-7: Hani, Liško, Ratko a všichni ostatní ...... přeji vám krásné Vánoce. Myslet a odpovídat budu, až vytrávím po salátu a vánočce. Děkuji za pochopení. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Chápu, dobrou chuť a hlavně příjemné dny!

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za přání, Tobě taky přeji krásné Vánoce Lenko.

    OdpovědětVymazat
  11. Leni, přeji krásné, klidné a pohodové Vánoce.

    OdpovědětVymazat
  12. Milá Leničko,
    přeji ti krásný Štědrý večer i oba vánoční svátky. Užij si je se svými blízkými ve zdraví a pohodě.
    Stejně, jako ty, budu myslet, až vytrávím, ovšem letos to asi nebude! ;-) Hanka

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!