sobota 3. listopadu 2012

O nevěrách, vztahových trojúhelnících, lásce a trápení

Toto téma mě provází více či méně celým mým dospělým životem. A koho, ne, že? Jenomže v mém okolí je několik případů, o kterých mi brání mluvit nepsaný zákon přátelské mlčenlivosti a diskrétnosti. A jsou to trápení veliká. Sama jsem jimi prošla tak i onak i jinak, takže vím.
Každá nevěra je signálem, že doma ve vztahu něco hodně nefunguje. I když lidé vstupovali do vztahu s těmi nejlepšími úmysly, vztah se vyvíjí, oni se vyvíjejí, mění se a najednou jim něco začne moc a moc chybět. Často si to ani neuvědomí, ale pak někdo řekne větu, udělá gesto, podívá se a ........... člověk ucítí, že TO něco důležitého je TAM, ne doma. A jen málokdy je to mezi zodpovědnými lidmi jen krátká sukýnka nebo delší nohy. Kvůli tomu se rodina u zodpovědných lidí zpravidla neopouštÍ. Je zapotřebí něčeho víc, něco hlubšího. Podpora? Úcta? Větší radost ze života, kterou už partner/ka doma, utlučený/á povinnostmi, neprojevuje, neprožívá? Komunikace a sdílení? ......... je toho mnoho, co nám chybí v dlouhodobějších vztazích a čeho si nevšimneme dřív, než je pozdě a hra je rozehrána, kostky jsou vrženy a již se jen těžko hledá cesta ze spleti náhlých emocí, vzedmutých citů, které zatemní rozum. To duše volá po záchraně, po radosti, po životě samém....... a onu chybějící vlastnost, či vlastnosti, která nám brání žít život radostný a plný opravdové lásky, si promítneme při prvním náznaku na druhého a jako za mámením sirén jdeme do bažin, nevidíce, neslyšíce. Snažíme se často udržet nadhled a zapojit rozum, ale ten selhává a selhává. Noříme se hlouběji do své vlastní pasti, do bažin problému. Nejprve je to moc hezké, hřejivé .... ano termální prameny, léčivé bahno.... uvolnění, uklidnění. Noříme se stále hloub. Nepozorovaně a slastně. A pak zákonitě přijde chvíle, když ono léčivé a teplé bahno začne svírat a dusit. Problém je tu a chce řešit.
Jenže co chudák člověk může řešit, když je po krk v blátě, že?
Jak je možné, že si při vší té radosti a slasti nevšiml, že je to tak veliký průšvih? No, možná i všiml, ale bylo to přece TAK KRÁSNÉ ......
Jenomže ono krásné začne zákonitě bolet. A čím víc to bylo krásné, tím víc na tom lpíme a tím víc si s tím nevíme rady. ...............

............. bude pokračování, prosím nevyjadřujte se ještě, necháme věci zrát. Děkuji.

Mezitím Vendy napsala něco o příčinách nevěry, ale tohle tu teď nemohu rozebírat. Pokusím se udržet linku. 

Pojďme si říci, čeho se chytit, když už se stalo a člověk neví, jak s tím naložit, je-li vázán v rodině či jiným dlouhodobým a závazným vztahem a je to člověk s již vyvinutým svědomím a smyslem pro povinnost.

Především je dobré si uvědomit, že pravděpodobně nepůjde jen o nějaké lehkonohé selhání, jsme přeci zodpovědní lidé. Je dobré si uvědomit, že tak silné emoce vznikly jako reakce na nedostatek něčeho ve vztahu rodinném. 

Je dobré si uvědomit, že zamilovanost nám barví toho druhého nově poznaného člověka na růžovo. A jeví se nám tak růžový, jak silný je náš - např. citový - deficit, který si potřebujeme vyléčit.

Ano, někdy může jít o osudové setkání lidí, kteří se pro sebe tzv. narodili, ale to není časté, to bývá výjimka.

Myslela jsem si, že jsem kdysi takového osudového muže kdysi potkala. Podívali jsme se na sebe a zamilovali se v jedné chvíli. Ale třeba to bylo jinak, zatím nemám k dispozici konečné řešení a rozlousknutí. Nicméně vím, že to bylo tak prudké, jako by to na mě někdo hodil. Najednou jsem nevěděla, čí jsem a pamatuji si, jak jsem kopala nohou do zdi, abych cítila aspoň trochu bolesti, tedy  něco jiného než onu zamilovanost. A člověk - i typu Mirka Dušína - začíná lhát a vymýšlet si neskutečné věci, jen aby se s danou bytostí mohl setkat. A každé setkání je svátkem, i kdyby to bylo jen setkání u kontejnerů s odpadkovým košem.
Jenže tato doba za nějakou dobu přejde. Člověk chce víc, potřebuje se s danou bytostí spojit, fyzicky, duševně, spojit svůj život - nejlépe. Ale je tu rodina, někdy i malé děti, někdy již odrostlé děti nebo nemocný či jinak oslabený partner, nebo pohodový partner, který je nám dobrým přítelem, nebo skvělé vztahy s tchýní a tchánem nebo špatně dělitelný majetek, společná firma ............ ó jé, to je překážek.   Nu a teď babo raď.  Co udělat? Jak se zachovat? Rada tu žádná není. Každý si na tu své řešení musí přijít sám. Nebo alespoň musí nějaké vyzkoušet.

Jako mladé děvče jsem někdy před svými dvacátými narozeninami sedla na lep jednomu třicetiletému zkušenému baliči dívek. Když jsem poznala, že je ženatý, už bylo celkem pozdě. V té době tragicky zahynul kluk, kterého jsem milovala a já toho ženatého potřebovala k tomu, abych se dostala z těžké tmy, která mě obklopila. On se snad poprvé v životě doopravdy zamiloval, předtím bral ženy jen jako zajímavou kořist. Měl malé děti a přesto za mnou jezdil i několikrát denně. Stál před školou, před domem, čekal, až vyjdu ven. Nebyl to člověk, se kterým bych chtěla a mohla strávit život, ale ten vztah měl slušnou kvalitu a sílu. Musela jsem utéct já. Odstěhovala jsem se a vzala jsem si co nejrychleji prvního člověka, který se mu ve vlastnostech aspoň trochu podobal. Byl to logicky správný krok, ale první rok manželství jsem probrečela. Můj muž byl jen v té době kluk, nebyl tak hodný a laskavý a všehoznalý jako můj předchozí o třináct let starší ctitel. Očekávala jsem však, že dostanu tu nevěru zpátky, když jsem vlastně ubližovala jeho ženě, bylo by to tak spravedlivé. A nezlobila bych se pro to. Jenže ......
Bylo to jinak. Najednou jsem si ostře uvědomila, co jsem provedla. Zabila jsem v sobě lásku. A to je hřích.

Za několik let, velmi nečekaně se mi stalo posané výše. Najednou jsem se podívala do očí jednoho člověka, on do mých a zamilovali jsme se. V té době jsem měla manžela velice ráda, ale tohoto člověka jsem hluboce milovala. K manželovi jsem cítila přátelství a povinnost. Vždyť on nic neudělal. Jak bych to vysvětlila jeho rodičům, kteří mě tak hezky přijali  ..... atd atd. I druhá strana měla výčitky svědomí. Taky jej - logicky - sžírala žárlivost. Utli jsme to a setkávali se pak už jen jednou za čas, jako jakože přátelé. Nesmírně jsem tím trpěla. Umřela ve mně radost. Zabila jsem v sobě lásku podruhé.
Moje oběť  byla zbytečná. Za pár let jsme se s manželem stejně rozvedli.
Znovu jsme se sešli s mým osudovým mužem, v té době byl zase on ženatý a měl malé dítě.
To zase já pocítila sžíravou žárlivost. Znovu jsme to utli - z rozumu.
A pak ještě několikrát.

Když se to stalo naposledy a já znovu pochopila, že tudy cesta opravdu nevede a že nechci žít už jen z SMSek a krátkých ukradených chvilek, bez lítosti jsem zavřela tento vztah jako knížku a ještě týž den se mi - kdesevzaltusevzal - ozval muž, který mi plnými hrstmi dával to, co mi žádný ženatý dát nemůže. 
Slavila jsem tedy schopnost bez trápení ukončit vztah, který není realizovatelný.
---------------------------
Tak tolik mé osobní zkušenosti. Uvádím je jen z toho důvodu, aby si kažý čtenář mohl spočítat, jak moc nebo málo jsou mé teze uvedené níže relevantní, prožité.

Tedy když už ...... se stane, co s tím. Radu nemám, jak jsem řekla výše, tu si musí každý udělit sám a radit se se svým nitrem, ne jen se zahlcujícími emocemi nebo jen s chladným rozumem. Jen jsem zde chtěla uvést pár vět, které bych chtěla říci kamarádovi, kamarádům, kteří zrovna se nacházejí v této drásající situaci. Proto to celé vlastně píšu. :-)

1) Uvědomit si, že zakoukání se do druhého člověka vzniklo z nějakého důvodu, nedostatku. Není náhodou  řešitelný jinak než právě přenosem na tu konkrétní osobu, se kterou nemohu být?

2) Zabít v sobě lásku je zlo. Zatímco zamilovanost transformovat je žádoucí. Co je co není v první chvíli dost dobře rozeznatelné, ukáže se časem a rozhodně do roka. 

3) Zůstat ve vztahu, kde zmizel respekt, úcta, radost a zůstává dlouhodobě jen u povinnosti,  je zlo, vzpoura proti radosti, lásce a životu samotnému. Platí se vysoké ceny, často i zdravotní. Život je dar, máme jej žít v radosti, zabíjet v sobě radost je jako stavět se proti životu samotnému.

4) Děti mají vyrůstat v lásce a ne v rezignaci na ni a v citovém chladu ze soužití z povinnosti. Proto zůstávat spolu za každou cenu, není vždycky to nejvhodnější řešení. Děti pak navnímají, že partnerský život je utrpení a zařídí se později podle toho.

5) Každý má právo na fyzickou věrnost partnera. Z hlediska zdravotního, citového i duchovního. Pokud už toto selže, je nutné opět co nejdříve nastolit monogamii, ať už je tím vyvoleným manžel/ka či milenec/milenka. Žít s oběma intimně je obrhřích, to nenese nic dobrého žádné straně. Možností je vyžádat si nějaký ten čas (na rozmyšlenou, na zatápání v životě má každý nárok - ovšem jen krátkodobě a tak jednou za život)

6) Nikdy se neuchylovat k intimnímu spojení tzv. pro klid v rodině. Je to obyčejná prostituce, jen honorovaná v naturáliích. Někdy je to znásilnění - sebe sama.

7) Pokud člověk není ochoten opustit všechno a všechny (tedy kromě malých dětí, které péči potřebují a o které se lze starat i když se změní bydliště rodičů), pak vztah za nic nestojí a je záhodno jej ukončit. Měli bychom mít pocit, že partner (ať už nový či ten okroužkovaný) nám dokáže krátkodobě nahradit celý svět, který opouštíme. Je to přece jen naše druhá polovina, bez něj nejsme celí, nejsme skutečně a úplně sami sebou. Argument, že by se zlobila na nás tětička z druhého kolena a že by nám tchán už pak nenosil čerstvou zeleninu ze zahrádky (schválně zlehčuji), je fakt hloupý argument, proč se nemohu odtrhnout od partnera, se kterým si už nemám co říct.

8) Je hodně špatné řešení zůstávat s partnerem, se kterým se již necítíme dobře. Spojujeme se s neadaptibilní součástí, která nám může způsobit zásadní chybu v systému. Jinak: kapeme si do ran jed. Nebo ještě jinak: Zanášíme si počítač virem. Je jasné, že důsledky dlouhodobě nevyhovujícho partnerského soužití nese následky i na našem fyzickém zdraví.

9) Často jsou stiženi hlubokou zamilovaností právě lidé, co jim šel život doposud docela lehce, starosti lehce zvládali.......  Překvapuje je, kolik nejprve hluboké radosti je v zamilovanosti možné prožívat, následně pak hlubokého trápení. Někdy totiž je potřeba v člověku prohloubit prožívání. Je to zákonité zrání, když přijde čas. A to jde málokdy jinak než ...... přes bolest.
A bolest a ztráta jsou nástroje k tomu, abychom si vážili věcí, které jsme dříve nevnímali, nebo jen povrchně. To sama duše volá: "Pojď blíž ke mně, hlouběji do nitra. Nauč se se mnou komunikovat, prosím." V dobách dobrých člověk zpravidla takové volání neslyší, kontakt s duší nepotřebuje, raději se přátelí s jídlem, adrenalinovým sportem, alkoholem, úspěchem, sexem a jinými radovánkami. Opravdová hluboká radost je však jiná, tichá, kvalitativně naprosto nesrovnatelná s každou z jmenovaných radovánek. Říká se jí štěstí.

10) Pokud něco strašlivě bolí, využijte tu dobu právě na navázání spojení se svým nitrem, kde leží útěcha, rady na další období. To, co se děje, neděje se bez důvodu. Všechno, co se ve vašem životě děje, je zvládnutelné, jinak byste tu lekci nedostali.

11) Každá situace má řešení, hledejte jej a netrvejte na jednom jediném. Není dobré si zakazovat nějakou myšlenku. Vyzkoušejte ji, představte si realizaci a pak ji odložte nebo rozvíjejte dál.

12) Na světě není pro vás jen jeden vhodný partner. Je-li nějaký vztah nerealizovatelný, oplakejte jej a začněte další, perspektivní.

13) To, oč v životě jde, není to, co vás/nás trápí, ale to, k čemu máte skrze své trápení dojít. Život je úžasné dobrodružství, navíc jsme stále pod dohledem. Vždy je něco nebo někdo připraven ku pomoci. Vždy. Jakmile minete záchrannou stanici č. 1, právě za vámi stojí záchranář č. 2. Nevidíte jej, ale on vás jistí. Na fňukání, prosby a vzývání však nereaguje. Nenechá se vydírat. Ví, co dělá.

Nevím, je to asi zatím všechno, co k tomu asi mohu říct. Ale vy můžete něco přidat a předat. Bez předsudků a soudů,  které jsou nám v takových situací jen zbytečně přitěžujícím a matoucím prvkem.

Čest každému, kdo dočetl až sem a neotrávil se mými slovy. :-)



 

111 komentářů:

  1. Výborná úvaha! Otázka, proč existuje nevěra, je taky otázka, na kterou není odpověĎ. Zajímavé, že jsou třeba chlapi nevěrní manželkám, které jim perou a vaří a uklízí... proč. Proto, že degradovaly na pouhé pradleny, kuchařky a uklizečky? Jenže jak známo, práce se sama neudělá, jídlo se samo neuvaří a prádlo nevypere... a ženská, zapadlá do chodu domácnosti, už nemá moc času, a hlavně chuti, se dívat sama na sebe, dát se do pucu a zahrát si chvíli na Kleopatru, tedy ženu krásnou, přitažlivou a trochu záhadnou...

    OdpovědětVymazat
  2. P.S. abych nekřivdila chlapům, nevěrné jsou také ženy - vždyť každý nevěrník nevěrná najde svůj nevěrný protějšek. .-)
    Zajímavé potvrzení skutečnosti, že když se chce, všechno jde.

    OdpovědětVymazat
  3. ad Vendy: :-) :-) prosba nevyslyšena :-) :-) No, dobře.
    Vendy, tohle, co píšeš v kom. 1, je asi jedna z milionů příčin. Co pár, to příčina, řekla bych. Naopak se zjistilo, že nejvíce k nevěře dochází v atraktivních párech. Když zabrousíme do známých lidí, tak jedna z nejkrásnějších veřejně známých žen - Gabriela Partyšová teď taky řešila supernevěru svého manžela, který je - alespoň podle mých měřítek - velmi ošklivý a nepřitažlivý.
    Takhle to není. Ale příčinami se teď nebudu s dovolením zabývat. Mám jiný záměr. Totiž - co s tím, když už se člověk propadne do bažin zamilovanosti a neví, co s tím.

    Takže...... jdu psát pokračování. Strpeníčko, prosím ...... :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Velmi těžké, rozsáhlé téma se spoustou podtémat a proměnných. Přidám svůj pohled - obecně. Začnu tím, že v životě není jistého nic - vše se mění. Mění se lidi, mění se jejich postoje, tím se mění vztah dvou lidí, nic není stálé. A to je klíčové. A vše co se děje ve vztazích (v jakýchkoliv - partnerský, rodinný, vztah přátel, ve polečnosti v práci) je v podstatě vývoj lidí. Cesty k sobě samým, cesty k druhým lidem, a zase zpět cesty sami k sobě, přelévá se to. Nic není trvalé. Spousta věcí ve vztahu ani nepodléhá tomu, co si lidé sami jakoby trvale v dobrém úmyslu a společně naplánují. Myslím si, že základem vztahu je - nevlastnit. Lidé mají potřebu jistoty a proto i trpí. Mají z důvodu potřeby té jistoty (která je iluzí) - tendenci si druhého člověka přivlatńovat, mít nad nim kontrolu,usměrńovat ho - pak jsou zklamaní, neš´tastní a trpí. Trpí ten, který ovládá, řídí a usměrńuje. Trpí ten, který je ovládán, směrován řízen.
    Každý vztah, který prožíváme je v podstatě ten pravý pro nás - protože dává právě možnost toho uvědomnění si - je to naše cesta, k sobě samým, nebo cestou k ostatním lidem. Lidé se ve vztahu naplńují, ten vztah jakoby splní fc. toho co máme v té době pochopit a tím pádem po čase přestane vztah fungovat (došli jsme skrz vztah do vlastního nitra) - je potřeba jít dál, rozejít se. Nebo naopak, se celý ten vztah prohloubí, nabere jiný směr, jiný level. Pak jsou "snadné" vztahy, které se za celý život nevyčerpají, lidé si v tom vztahu mají stále co předávat a proto ten vztah je trvalý, stabilní - to jsou ty štastné vztahy, o kterých slýcháme. Zdánlivě se může zdát, že vztah stojí na okolních, vnějších věcech - majetek, vzdálenost, děti z předchozího vztahu, ale myslím si, že vztahy skutečně padají a vznikají v našem nitru. To ostatní a vnější nám jen dává pocit jistoty.(někdy falešný). Vztahy jsou lekcí na celý život. Skrz různé vztahy vnímáme svět, který není černo-bílý. Nevěra je v podstatě souvztažnost.

    OdpovědětVymazat
  5. ad 4: barčo, moc a moc děkuji za ten komentář. Dopsala jsi přesně to, nač jsem neměla včera - vlastně už dnes ráno kolem třetí sílu.

    Ano, základem vztahu je nevlastnit.
    Myslela jsem si dřív, že muži zneužívají svou sílu, znala jsem vztahy kolem sebe, kdy žena byla v roli podřízené, muž v roli šéfa. S velkým překvapením jsem zjistila nedávno, jak mnoho je vztahů, kdy se žena chová ke svému manželovi jak k podřízenému. Dokonce (už jsem to někde psala) se můj stýc přiznal, že mu situace, kdy jeho žena všechno rozhoduje a on nejen nemůže, ale nesmí rozhodovat nic sám, vyhovuje. Za nic totiž nezodpovídá a to je pohodlné. Vynadáno za cokoli dostane tak jako tak. - Zajímavé je to, že i jeho jeden syn, ačkoli je to vzdělaný, velký a silný muž, sporotovec, se nechá bít a vydírat od své ženy - hysterky. Vzorec putuje do další generace.

    Ano, máš pravdu, že zažíváme přesně ty vztahy, které zažívat chceme, které nás mají něčemu naučit. Kdybychom nechtěli, vztahy nevyhovující bychom přece ukončili.

    Ano, rozhodující v tom, kdo se nám líbí nebo nelíbí, kdo nás přitahuje, je naše nitro, o tom nerozhodují naše vnady a svaly.

    Šťastné vztahy - někdy - a to velmi často - jsou jen vnější iluzí. Skutečně šťastné vztahy na celý život jsou mistrovským dílem.

    Ano, v životě nejde o nic jiného než o vztahy. K lidem, k věcem, ke světu(k Bohu) a k sobě samotnému. Je to práce na mnoho a mnoho životů, než pochopíme, jak je vlastně žít a jak dosáhnout ono kýženého stavu, kterému říkáme štěstí.
    Na takové cestě životem lpění např. domě, na tom, co řeknou lidi, zda nás zatratí příbuzní apod., je směšné. Naše cesta vede dál, hlouběji a výš.

    Ještě jednou děkuji, Barčo, jsem ráda, že mám tak skvělé zastání. Příště napíšu jen titulek a vy už si to dopíšete sami a možná lépe, než já. :-)))))

    OdpovědětVymazat
  6. K tomu, co napsala barča o vlastnění, bych ještě doplnil protizávislost.

    "Cítíte podrážděnost a zlost, když vnímáte požadavky druhého člověka? Cítíte zlost, protože nechcete žít podle jeho požadavků a naplňovat jeho očekávání? Cítíte hněv, že druhý člověk nechce přijmout odpovědnost za svoji vlastní bolest?"
    (Krishnananda Trobe, Amana trobe: Probouzení zranitelnosti)

    Pocity, který cituju, zažívám poměrně často...

    Jinak všechny vztahy obecně, ať už k lidem nebo věcem nebo životním situacím, jsou pro mě balancováním mezi odmítnutím a lpěním. Přijímat, ale umět pustit.

    OdpovědětVymazat
  7. tak tohle je uvaha jak vino, zrala a s jiskrou. HOdně se kloním k otmu co píše Barča. Ale to je již výsledek určité životní cesty. Ten proces sám je právě to učení se, houpání se od lpení (zamilovanost a mocenskovlastnické snahy) po uvolnování (přijetí toho co je)

    je to hrozne tezké popsat slovy... vim jak se pocituje to i ono. slastnost zamilovani a nárokování si teto slastnosti i do budoucna. a nekonecné zklamání a bolest kdyz je tato slastnost odpírána.

    zatím znám jen dve funkcni cesty:

    jít sám a být sám sebou naplněn, takže případnou zamilovanost či sex brát jako pomijívé přechodné jevy

    jít s partnerem a být jeden druhému plně otevřen. sdílet své vnitřní stavy a přijímat se bezpodmíněně. tenhle uvolněný stav je tak naplňující že nevzniká potřeba slastné zamilovanosti. tělo nevyhledává signály vně vztahu

    Takže když jsem ve vztahu a zamiluji se do nekoho jiného tak se musím rozhodnout co se sebou udělám dám. Co chci vědět, co se chci naučit a kam chci dojít. proč se to děje

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jak dalece jsme ovládáni a zmítání "osudem" a od kterého momentu se začneme setkávat s "osudem" tváří v tvář. kdy si začnu uvědomovat že potkávám sama sebe. že si to dělám já sama sobě. tu zamilovanos i to utrpení... a že jedinou monžostí je si to plně uvědomit. prožít to vše vědomě. ono se najednou začnou otvírat věci....

      Vymazat
  8. Tak jak tu postupně pročítám příspěvky, vypadá to, že to vnímáme velmi podobně, jen to vyjadřujeme jinými slovy. Lenko, ratko, jayi díky všem za inspirující příspěvky.

    OdpovědětVymazat
  9. ad 6: Jirko, ano, zajímavý doplněk a úhel pohledu:

    "Cítíte zlost, protože nechcete žít podle jeho požadavků a naplňovat jeho očekávání?"
    - někdy ne, tam celkem se usměju a řeknu bez velkých emocí "ne"
    - nicměně minulý týden mě opět na chvíli dostal jeden požadavek bývalé kolegyně, co mi teď dělá konkurenci: Nejdřív jsem pocítila zlost a pak jsem napsala na mnohořádkovou SMS jednoduše odpověděla: "Promiň, spolupráce skončila. Konkureci velkoryse podporovat nebudu." A emoce odešly, jak přišly.
    Jakmile si jasně uvědomíme, kdo jsme a co chceme, pak jde všechno jednoduše. Stejně to bylo s rozvodem a vydíráním z druhé strany. Více než dva roky trvalo těžké dusno a vyhrožování. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že na takovouhle hru nepřistoupím, že se vydírat nedám, i kdyby mě zabil, najednou šlo všechno hladce a finanční vyrovnání bylo do měsíce na mém účtu.
    Čili shrnu-li to:
    Pokud se nechávám vydírat - citově či finančně, pak nevím, kdo jsem a kam jdu. A to je to, k čemu mě ten druhý nevědomky tlačí: Stanov si hranice, pochop, kdo jsi a pomoz mi poznat i svou hodnotu.

    OdpovědětVymazat
  10. ad 7: Ratko hodně mě oslovila tahle věta:
    "Takže když jsem ve vztahu a zamiluji se do nekoho jiného tak se musím rozhodnout co se sebou udělám dál. Co chci vědět, co se chci naučit a kam chci dojít. proč se to děje"

    - naprosto přesně. Jedna moje kamarádka dokonale pochopila, proč se to děje a co se má naučit. Když se to naučila, musela vztah mimomanželský ukončit (i když to určitě není citově jednoduché).
    Druhá strana ještě nepochopila a tak ještě zůstává v bolavé závislosti, kterou naprosto chápu a nezávidím. Jenomže nikdo jiný než dotyčný sám sobě nemůže pomoci.

    OdpovědětVymazat
  11. není totiz smyslem být na komkoliv citově závislý. ani na partnerovi, ani na milenci, ani na detech, rodicich ani na práci, ani na domě a ani na lesu ci rybníku za chalupou... neni smyslemm pobytu zde být na čemkoliv závislý

    proto se zas me moc libi posledni odstavec tveho komentare. Zjisti kdo jsi, pochop se... to ostatni se vyvine samo a to uplne prirozene k prospechu vsech zucastnenych. Partnera i pripadneho milence, detí, rodicu ci v mem pripade zamestnání. Ja se dokazala najit ve vztahu k partnerovi, detem, rodicum i pratelam ale hledam se ve vztahu k zamestnani :o) co zde na tomto svete mam vlastne udelat- jeste to hledam, jeste to nevim

    OdpovědětVymazat
  12. ad 7.1. Další výborná poznámka k věci: ... že si to všechno dělám já sama/sám sobě. Ty všechno dobré i špatné věci. že si do těch situací sám/sama lezu. Právě proto, abych se donutil/a ke změně uvnitř.

    Příklady: V mém životě se občas vdouvají, nakupí situace, kdy se vůči mně někdo nechová košér, že mě chce ošidit, ublížit mi apod. A já - ne kvůli sobě, ale kvůli svým ideálům dobra a spravedlnosti :-) - bojuju jako lev, přemýšlím, jak nejlépe to uchopit, jak se dobrat spravedlnosti, ničí mi to pokojné noci a vzdouvá to mé negativní emoce. Zatím jsem vždy zvítězila (asi, mám ten pocit), ale cena negativních emocí byla velmi vysoká. Postupně se však během života problémy zmenšují a já je zvládám rychleji a s menším emočním nasazením. Pochopila jsem výše uvedené: Jsem to já sama, která nevědomky vyhledávám takové zkoušky a situace, nechci je odstranit, chci se naučit je řešit s nadhledem a bez emocí. A tak je to vždy a se vším.


    Jiný příklad: Moje kamarádka měla dlouhodobý vztah. Ona byla volná, on ženatý s velkými dětmi. Rodinu neznala. Jednou přišel k ní do práce s celou rodinou. Bavil se tam vesele s ní i s manželkou ...... jakoby se nechumelilo. Když mu pak říkala, jaké to pro ni bylo trauma, řekl: Ale jdi ty, vždyť se nic nestalo, pusinko. - (Nevím, jak zareagovala ona, asi mu něco vlídně vysvětlovala, já bych ho asi kopla pod koleno (možná i výš) a nepromluvila s ním do smrti smrťoucí.)
    Zamilovala se do někoho jiného. Něco důležitého jí slíbil a nedodržel, úplně zapomněl. A pak se tvářil, jakoby nic, při připomenutí (mém) se nejen neomluvil (stačilo přece "promiň"), ale ještě si přisadil, že se s tím má vyrovnat sama, že jemu do toho nic není.
    A další a další lidé přicházeli, kteří jí ukazovali totéž. Copa to bylo? Hádejte! :-)))

    OdpovědětVymazat
  13. ad 11: Za ten první odstavec "není smyslem být na komkoli a čemkoli závislý" by tě mnoho lidí možná rádo ukřižovalo. :-) Myslím, že každý jsme aspoň malinko na něčem závislý, nebo na něčem lpíme. Ale mohou to být drobnosti, bez kterých se dokážeme nakonec obejít, i když u toho fňukáme. Ale pak jsou lidé, na kterých lpět a záviset se považuje za žádoucí. Zpravidla jsou to rodiče a děti. Zrovna včera jsme si vyprávěli o tom, jak jedna 95ti letá paní žila lítost, že ji její maminka nechtěla. Jiní lidé považují své děti za majetek. Jeden člověk, kterého si jinak velice vážím, říkal: "Vždyť děti jsou to nejcennější, co mám."
    - Nemá, nic nevlastní, jen mu bylo udělelno privilegium, byly mu děti svěřeny k opatrování a ke společné výměně lásky a radosti ze života na dobu, než samy vyrostou. - A jak se budou chovat dál závisí na tom, jak se jim ono působení líbilo, a je to úzce dobrovolné.

    OdpovědětVymazat
  14. ad 11: druhý odstavec: Vidíš a mně se zas zadařilo se najít ve vztahu k práci celkem jasně a rychle. Věděla jsem to už asi v 9 letech. Pamatuji si na ten okamžik, kdy jsem si stanovila, čím chci být a teď jsem. :-)
    K dětem mám taky již nalezený vztah. Nepotřebuji vlastní. Stačí mi na péči ty, které mám okolo. To, co jejich rodiče nedotáhnou, tam, kde mohu svou energií či postojem přiskočit, něco, někoho podržet, tam jsem. Občas se s těmi, co už vyrostli, setkávám a vidím, jak moje myšlenky, postoje nebo nevímco, v nich žijí dál. V tomto jsem tedy docela nalezená a dokonce uspokojená. :-)
    K partnerovi zatím postoj hledám. Potácím se mezi tím, že ho vlastně vůbec nepotřebuji nebo že i možná potřebuji, ale bojím se, že ztratím svou svobodu, že už si nebudu tak povídat sama se sebou, když si budu více povídat s ním. "Bojím" se, že se budu muset přizpůsobovat a já jsem si docela zvykla na to, že se přizpůsobuji jen sama sobě, bylo by to velmi nepohodlné, uvědomuji si. Zajímalo by mě, jak bych se s tím popasovala. Ale kdykoli přišlo na věc, druhá strana nebyla ochotná se přizpůsobit. Jak nenáhodné :-)(viz debata výše).

    OdpovědětVymazat
  15. volba slov muze byt náhodná. třeba ten člověk kterého si tak vážiš to nemyslel doslova, že je má. nekěo taky říká, že dostal hodnou ženu (muže) a taky je nedostal. jsou to takové rčení

    někdo ale zaměňuje význam. třeba pod láskou rozumí lpění a s tím spojené utrpení (dělání si starostí, vměšování se a stres) a pod nelpením rozumí lhostejnost. a pritom je to tak jednoduché. láska dává, rozvíjí - prospívá. miluji své děti, rodiče a partnera a přeji jim at prospívají. kdybych na nich lpela a citově závisela tak jim beru, strachuju se o ne, bráním ji a prekážím jim, omezuju je, visím na nich.

    tohle je třeba vnímat. ty energie které do toho vstupují. v lásce přeju-ruším bariery, v závislosti beru - stavím bariery.

    OdpovědětVymazat
  16. ad 15: Není náhodná, to bych se o tom přece nezmiňovala. Rozkrájel by se na kostičky jen aby si děti měly s čím hrát. Jeho děti vykazují znaky neobyčejné rozmazlenosti. V současné době, kdy mizí všeobecné ideály, dochází často ke zbožštění dětí a zároveň závislost na nich. Protože přece nic jiného smysl nemá. - Ale to je od věci.

    Ano ty matoucí pojmy a jeich význam. Máš pravdu. Někdo láskou nazývá závislost a lpění, vlastnění, touhu manipulovat apod.

    Ale já bych nerada sklouzla jen do frází typu "jak by to mělo být". Když se člověk nalézá v takové situaci - na článek znovu navazuji - co teď s tím, čeho se chytit jako vodítka, jak se nezbláznit, když emoce řvou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Času Lenko, ten řeší mnoho věcí, jen je na něm to špatné, že utíká stále rychleji, velké emoce hojí, ale také utlumuje vše, o čem si myslíme že je to, to nejkrásnější co můžeme prožít.

      Vymazat
  17. "Když se člověk nalézá v takové situaci - na článek znovu navazuji - co teď s tím, čeho se chytit jako vodítka, jak se nezbláznit, když emoce řvou."
    Není vodítko. Návody jsou tak trochu k ničemu. Je potřeba to prožít. No a pak je tu čas. Obávám se, že jiná cesta není. Nebo možná se tomu na chvíli vyhneš - potlačíš to všechno v sobě a za nějaký čas Tě to zastihne znovu,podobně. Prostě všechno co se děje je určitý dar Vesmíru a další dar je dar Země - všechno to plně prožívat skrz své tělo a uvědomovat si to. No, takže s rozumem (racionalizace) ani bez rozumu (uvědomnění si), to stejně nejde. ;-)

    OdpovědětVymazat
  18. 16. Lenko, v tvem textu je nekolik voditek, které jsou velmi dobré... emoce řvou. jsou to zakuklené mocenské nástroje, jsou to nástroje moci. ony se jen tváří jako láska, ale nejsou. dokonce to ani nejsou tvurci instinkty (druhá tvůrčí úroveň alias sexualita) Je to třetí úroveň - úroveň moci a síly. dokázat si vlastní cenu tím že získám zadaného partnera. proto ty silné emoce. protože jsou to emoce moci a kontroly. je to o stupeň výš než sexualita ale nemá to nic společného s láskou. proto je to tak silné. žena tomu může propadnout protože má nutkání si dokázat svoji hodnotu. proto taky trpí když ji ženatý muž nedá přednost. je to její prohra. není to láska. to není emoce k prospěchu všech zúčastněných. to je hra na peklo. síla těchoto emocí jen ukazuje odkud pocházejí. kde je jejich původ.
    když prohlédne tuto hru energií tak má napůl vyhráno. může se pak vydat jinou cestou, jinak a jinudy.získat pozornost, sebevědomí a sílu jinak, a následně muže přes kterého si nemusí dokazovat svoji vlastní hodnotu.

    OdpovědětVymazat
  19. nezralé ženy si vybírají zákonitě muže kteří mají za úkol jim doplňovat jejich chybějící energie. pokud jim to funguje tak jsou celé zaláskované. když ale muž již doplňovat z různých důvodů nedokáže (třeba onemocní, ztratí status, zeslábne či ženě spadnou růžové brýle) tak je po lásce.

    OdpovědětVymazat
  20. ad 17: Barčo: "Není vodítko. Návody jsou tak trochu k ničemu. Je potřeba to prožít."
    - návody nejsou, vodítka ano, dyk to proto píšu. Když jsem byla v takové situaci, zoufale jsem hledala právě to vodítko, nějakou nápovědu ......
    Ono se ti řekne "Je třeba to prožít". To jistě, jinak to nejde, ale co dělat, když jsou emoce tak silné, že člověk zdravý, rozumný, pozitivní a vůbec jinak kultivovaný pomyslí třeba na sebevraždu. A když ji pod vlivem rozumu nezrealizuje, nikde není řečeno, že z toho vážně neonemocní - fyzicky nebo duševně. Ti, kdož nemocněli duševně znám dva. Zhoubné bujení se objevilo u několika desítek lidí, které jsem měla možnost poznat osobně a kteří se před několika měsíci rozešli s někým, kdo pro ně hodně znamenal. To není legrace. Takovéhle věci se musejí pochopit a vyléčit do hlubky, v opačném případě jsou následy jisté, protože jde právě o tak prudké emoce. Pochopit a vyléčit. Ne jen prožít do hloubky. To může být právě velmi zničující. Potlačit emoce je totéž, jenom proces probíhá skrytě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, není to legrace. A bohužel to co popisuješ někteří lidé nejsou schopni pochopit, uvědomit si za celý svůj život. Neodpustí sobě ani tomu druhému. Takovému člověku nelze pomoci, protože on nechce, nepustil se té závislosti, bolesti, naopak táhnou si to celý život a někdy si v tom i libují jako mučedníci - ano, a odrazí se to na jejich zdraví, nebo i hůř - vezmou si svůj život. Sebevražda je většinou zkrat - tím, že se díváme do minulosti, nebo i do budoucnosti - lpíme na své iluzi. Zkrat mysli, kdy nechceme být přítomní.Protože když jsme přítomní - vidíme slunce, stromy, déš´t, slyšíme třeba hudbu - v ten moment, pokud si to člověk uvědomí a vnímá - prostě najednou ten přelud (minulost, budoucnost) v té jeho mysli zmizí. Když mi je nejhůř, cítím se sama - chodím ven do přírody a jen se dívám. Na vodu, stromy, na paprsky slunce, sněhové vločky, cítím vítr, déš´t - cítím že nejsem sama, cítím, že mi je třeba zima, nebo, že mě pohladily paprsky slunce - v tu chvíli pochybnosti jsou pryč. Cítím život kolem a vnímám a zároveń vnímám život, vnitřní oheń a radost v sobě. Najednou zjistíš, že maličkosti, které vnímáš a cítíš v tu chvíli - stojí pro ně žít. Jo a někdy je zřejmě potřeba onemocnět - právě proto, aby to člověk konečně pochopil a vnímal, uvědomil si a konečně procítil a prožil. Tím dochází k obrovské vnitřní přeměně toho člověka.

      Vymazat
    2. ano, nemoc člověka vrátí do přítomnosti. donutí ho být zde. neutíkat do přeludů. pomůže mu se vrátit

      Vymazat
    3. Moooooc hezky řečeno. ......... akorát Barčo, Ratko, prosím pište komentáře postupně podle čísel, vaše komentáře jsem našla jen náhodou právě teď, mohly zůstat mnou nepřečteny a to tedy nevím, jestli by se náhodou nezbořil svět. :-) Ne, vážně, každopádně by mě to mrzelo a je to škoda i pro ty, kteří sledují komentáře tak, jak podle čísel narůstají.

      Vymazat
  21. ad 18: Popisuješ jen jednu z možných situací, Ratko. Co když takto onemocní emocemi - to je dobrý: ne-mocný e-mocemi - muž. Sebevědomý, úspěšný atd. atd. Tady tenhle vzorec nemá platnost. Už jsem řekla výše: každý situace je jiná.

    OdpovědětVymazat
  22. ad 19: Ratko, hele, nech si ty kecy o nezralých ženách, jo? Na Zemi jsou jich zhruba 3 miliardy. Tedy kromě tebe, ovšem. Ty jsi jistě zralá. :-) Akorát jsi nikdy nebyla sama. Nikdy. Taky ses velmi pravděpodobně nedozvěděla (nic zlého ti nepřeju, jde jen o bohapustý teoretický případ!), že tě třeba partner celý život velmi živě podvádí. Jak bys projevila svou zralost dosud nevíš, promiň, nemáš to vyzkoušené. A stejně tak nemůžeme soudit, kdo je zralá a kdo nezralá žena. Víme prdlajs. Tolik k tomu pojmu.
    Jinak je pravda to, co už jsme řekli(y) výše. Každý si vybírá takového partnera, jakého právě potřebuje. A i kdyby to byl třeba násilník nebo vnadná blbka, je třeba to respektovat. Člověk potřebuje poznat právě onu energii - k něčemu. A nám je do toho houby.

    OdpovědětVymazat
  23. ad 19 a 22: jsem si to znovu přečetla, vyznívá to nějak rozzlobeně. Tak to ne! :-)) Jen jsem se zastala tzv. nezralých žen. :-) Protože těch skutečně duchovně zralých je opravdu málo. Stejně jako skutečně duchovně zralých mužů. Každý máme nějaké to máslo na hlavě. :-)))

    OdpovědětVymazat
  24. 22. heheh,jsem asi nejaká přezrálá :o) nojo, měřím padní komu padni. pokaždé jsem od muže něco očekávala, nejaké uspokojení něčeho. začínala jsem jako děcko, a v monohém jsem dětinská a asi mi to i zůstane. ale některé věci jsem naučila zvládat. teď vím že to zvládnu i sama. i bez něj. prošla jsem kus života sama ve své odpovědnosti. jsem moc ráda že jde muž se mnou a jsem mu za to moc vděčná. je to pro mě ochránce. rozumíme si a pomáháme. ale vím že jsem samostaná, že se ochráním také. máme každý svoji energii a kdyý ji spojíme tak je to o to lepší

    ty rakoviny potvrzují řečené. když si žena vybere muže jako doplňování chybějící energie, tak jeho ztráta ji oslabí. ten původní nedostatek se opět projeví. nerostla, nevyužila dobu k rozvoji chybějících částí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. dříve kdybych se dozvěděla že mě můj muž podvádí, tak bych je oba zbila. vztekla bych se jako furie. ale ono bylo naopak. já měla únikové tendence, cítila jsem se svazovaná. v pasti. utíkala jsem. každý druhý muž se mi zdál hrozně atraktivní a flirtovala jsem. vím že to bylo nutkání mého ega, byla jsem mladá, potřebovala jsem obdiv muže. teď už se nebojím ani o sebe a ani o muže. možná jsem sestárla a tím se zklidnila. kdyby mi byl nevěrný tak bych to asi nebrala jako drama...vlastně mě to nikdy nenapadlo. on nekouká po cizích. jako žena se mu pořád líbím. ale člověk neví. vše plyne a cokoliv se může stát
      když jsou dva lidé tak dlouho spolu tak si rozumí beze slov. důvěřují si. kdybych přišla o muže tak už žádný jiny vztah nenavážu. zůstanu sama.

      Vymazat
  25. ad 24.1. Hry na "kdyby" nehraju. To nikdo neví, co by bylo kdyby. Jen plané teorie.


    OdpovědětVymazat
  26. no dobře vzdávám to, nevěru partnera jsem neřešila. ale měla jsem jednoho ženatého a tam mi manželka nevadila. naopak, dělalo mi dobře že kontroluju situaci. že já vím a ona ne. to mě navedlo na stopu. že mi jde o moc, že mi dělá dobře. že mě vzrušuje pocit moci. a úplně stejně tak pocit bezmoci. že oboje je šíleně vzrušující. jen tak partnersky rovnoprávně v poklidu mě to moc nebavilo.

    OdpovědětVymazat
  27. takže pro uvolňující harmonický vztah a uspokojující sexualitu bylo pro mě zásadní otevřít se vlastním stínům... tohle není cobykdyby. to je zkušenost.

    OdpovědětVymazat
  28. ad 26,27: No, to už je jiné. Upřímnost a zkušenost jako řemen. Za tu moc děkuji.
    Vidíš, mě by nenapadlo, že by to někdo mohl takhle prožívat, dokud jsi to sem nenapsala. Jsem ten protivnej pravdoláskař, co všechno bere tyhlety věci děsně doopravdy a věci intimní jsou pro mě svaté. Na některé věci jsem fakt pitomá a dost tím dostávám některé muže. Nechápou, proč jsem sama, když mi třeba nabídli (byvše krásní a přitažliví), že budu jejich jediná a zákonitá milenka (pro ně obrovská oběť) a že mi udělají, co mi na očích uvidí (včetně rekonstrukce bytu zdarma nebo že mi koupí jiný a tak). Nebo že mě budou opečovávat po sexuální stránce, abych jako nechátrala nebo co. Vždycky jsem měla co dělat, abych potlačila hurónský smích nad tím, co všechno lidé mohou považovat za hodnotné. Nicméně jsem si jejich "hodnotných" nabídek vážila. Oni jen nepřemýšlejí a necítí jako já.
    Ale to už jsme nějak daleko od tématu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec jste se Lenko nevzdálila, někteří lidé, nikdy lásku nepoznali, a nepoznají, to co prožijí, je jen náhražka, oni po lásce ani netouží, neumí si totiž ani představit, jak opravdová láska vypadá?

      Vymazat
  29. nojo, ale sama říkáš že jsi měla něco se ženatým. člověk by měl měřit stejným metrem sobě i druhému. takže pak by měli být zadaní tabu a žádné výjimky. jsem v tomhle směru spíše průzkumník. Něco jako dobyvatel severního pólu. Nevím co najdu ale za zkoušku nic nedám. prostě když to nezkusím tak to nebudu vědět a budu mít pocit že jsem něco prošvihla. a ten pocit budu mít celý život a nikdy nezmizí :o)

    OdpovědětVymazat
  30. odjakživa mám pocit že život je pestrý a v tý pestrosti spočívá smysl. jen třeba umožnit pestrosti aby mohla nastat. nelpět na jediné variantě, nechat si jich víc... zkoušet různost.

    teď třeba na stará kolena se pouštím do dost divokého pracovního dobrodružství. buď jo nebo ne. nemám tušení co z toho vyleze. dávám tomu teď mnohem víc volnosti než jsem kdy byla schopna. třeba je to ono. nevzpečovat se tomu .

    OdpovědětVymazat
  31. Úžasná zpověď, Leni, něco takového bych asi napsat nedokázala.
    Vdávala jsem se víceméně z donucení. Nebudu popisovat, jaké páky moji rodiče nasadili, abych byla "pod čepcem". Můj muž byl tak trochu sebestředný primitiv a navíc se rád napil. V prvním roce manželství mě maminka, která mě do manželství nejvíc nutila, přemlouvala, ať se rozvedu. Nemohla se dívat na to, jak se trápím, jenže, díky výchově a různým předsudkům pro mě byl rozvod nepřijatelný. Nakonec se to vyvinulo tak, že jsem se do svého muže postupně zamilovala, jenže to stejně nefungovalo. Manžel neměl ani dobrý vztah k našemu jedinému dítěti. Přesto jsme spolu vydrželi 17 let a pak se po vzájemné dohodě celkem v klidu rozvedli. Měla jsem silné výčitky svědomí, pořád jsem přemýšlela, kolika lidem ublížím, ať už se rozhodnu jak chci. Nakonec jsem si řekla, že nejdůležitější je můj syn, on naším špatným vztahem trpěl nejvíc. Ještě před rozvodem jsem potkala svého nynějšího přítele, se kterým žiji už 22 let.
    Tohle téma je opravdu náročné, Leni!
    Zamilovaný člověk nevidí a neslyší, prokouknutí pak bývá někdy hodně bolestné. Ovšem vdát se z donucení, to je snad ještě horší.

    OdpovědětVymazat
  32. ad 29: Ratko, promiň, ano, v mém komentáři byl soud. Máš pravdu, nejdřív musíme poznat, pak teprve odmítnout, odložit jako nepotřebné. Tohle zrovna jsem stihla asi už v minulých životech, proto je to pro mě nepředstavitelné. Myslím tím motivaci - chtít někoho ovládat ve vztahu. Musím říci, že je mi to z hloubi duše odporné, a tak jsem zareagovala, jak jsem zareagovala. Nicméně tvé zpovědi, poznání a tomu, žes to změnila, tedy i tebe si vážím. Kdybys v tom pokračovala, tak by tomu tak nebylo. Ještě nejsem tak dokonalá a všepřijímající. :-)

    OdpovědětVymazat
  33. spousta žen touží po moci a nejen touží. tu moc uplatnuje. skrzeva svoji krásu a přitazlivost. strojí se a maluje si oblicej na svuj oblicej. ukazuje svoje vnady. ukazuje svoji moc a sílu.

    ale to všecko je tak pomíjivé... že je zenská krása a telesná pritazlivost pomíjivá, že je to falešná deviza jsem poznala již jako dívka. presto zde bylo neco co jsem si potřebovala odžít. odžít si jak se to pociťuje. ze je to marnost nad marnost. nemohla jsem to neudělat. musela jsem to prožít a vnímat. cítit to.

    OdpovědětVymazat
  34. ad 28.1: Aničko, protože já věřím (jsem o tom hluboce přesvědčena), že nemáme život jen jeden, tak věřím (vím :-)), že jednou padne na kolena nebo na ústa každý - před tou velkou věcí, jakou láska je. Nejdřív před láskou, pak před všeobjímající Láskou. A pak už nebude chtít žádné drobky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ůbec jsem nemyslela Lenko, lásku k Bohu to je nesrovnatelné s ničím.
      Ta debata, je o té mezi mužem a ženou, já si již mohu dovolit napsat to tak chladně, na rozdíl od emocí zde projevených, protože ta "láska" se přehodnocuje několikrát za život, ta naše, mě a mého muže, po čtyřiceti pěti letech soužití, se přestavěla z té vášnivé, na takovou tu klidnou sílu, a nebylo to tak vždy, touhu po princi na bílém koni, máme my ženy zakódovánu v genech, naše představa lásky, je jiná nežli u mužů, nevěřte že se to někdy změní, když kterákoliv z vás změní partnera. Každá láska má několik fází vývoje, první fáze je nádherná, také ale nejvíce bolí, a právě na tu, co bolí nejvíce budete všechny navždy vzpomínat, a nikdy po ní nepřestanete toužit, hledat, srovnávat, nakonec ale to dopadne vždy a všude stejně, i kdyby jste vystřídali sto partnerů, mám mnoho přátel, kamarádek, i nějaké zkušenosti, a musím ač nerada říci, že vše většinou záleží na ženě, když ona "svého" muže hluboce miluje, je to dar, a nikdy se toho daru nevzdá, jak si ale svůj život představuje, a zařídí záleží na její inteligenci, duchovním postoji, něze, a hlavně také na toleranci, v pozdějším věku. Také věřím na lásku osudovou, to je ta, když se najdou dva lidé, kteří k sobě patří a chtěl-li Bůh že spolu nejsou, stejně i kdyby okolnosti byli proti nim, se jednou sejdou.

      Vymazat
    2. Aničko, odpověděla jsem dole - tady by to nikdo třeba nenašel. Kom č. 38 Moc děkuji za tvoje sdělení zkušeností.

      Vymazat
  35. ad 32: Hani, děkuji za tvůj příběh. Zaujalo mě: "Měla jsem silné výčitky svědomí, pořád jsem přemýšlela, kolika lidem ublížím, ..." .... ó jak dobře znám, tu naprosto samozřejmou ohleduplnost vůči druhým, jak se člověk trápí, aby náhodou někomu nešlápl na malíček a nevnímá, že ti druzí, ten druhý se mu klidně v okovaných botách prochází po duši.
    Sama jsem taky dítko, které trpělo v nedobrých vztazích v rodině a následky odstraňuji dodnes (naštěstí už jen dopilovávám :-) ), takže rozvést se kvůli hlouposti je stejně špatné jako nerozvést se kvůli věcem důležitým. A rozeznej to, člověče. :-) Ale o otm ten život je. Proto těch životů musíme mít tolik, kdo se to má za jednou naučit! To se nedá stihnout! :-)) Pardon, pardon, už musím běžet ...... učit se žít! :-)

    OdpovědětVymazat
  36. ad 33: Ano, vím o tom. Máš pravdu. Jenže osobně od malinka se toho nezúčastňuji. Jakmile jsem zjistila, že na mě muži reagují hladově, halila jsem se, oblíkala jako kluk, dávala své dlouhé vlnité vlasy do kšiltovky a tak. Takže já jsem šla spíš opačným směrem. Výsledky byly myslím stejné jako u těch vyzývavých, jenom na mě letěli jiní chlapi. :-)

    Ráno po svatbě mi můj manžel, blahé paměti, řekl jednu z největších pochval: "Jsem moc rád, že jsem si vzal tebe a ne nějakou zmalovanou šklebůzu." :-) Celkem výstižná ilustrace.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mi zmizel ten dodatek, tedy dodatek znovu: Takže Ratko, máme to za sebou (já někdy už dávno předávno, ty teď) a teď už víme, jsme chytré jako rádio ...... ba co dím! ..... leze na nás tahleta, jak se jí jenom říká ..... jo, moudrost! A tak si klidně můžeme stárnout a moudřet ..... a tak. To se máme! :-) ... A ostaní na tu moudrost teprve čekají. :-))))))))))

      Vymazat
  37. Tak, řečeno bylo mnohé. Zdaleka zdalena ne vše, co je potřeba. Tenhle článek podle přístupů četlo odhadem něco kolem 100 lidí (dělím počet přístupů dvěma až třemi a moje se nepočítají) a kolik lidí tu diskutuje? 7 + jedna kamarádka mi napsala na mail. Příběhy a názory ostatních by byly však velmi cenné též. Tohle není dámský klub, kdy si všichni jen kývají. Nebo to všichni zažili úplně stejně? Nebo je ta energie strachu něco anonymně do komentáře tak silná? Rozumím tomu, že někomu se nechce se svěřovat jen tak. Mně taky ne. Dělám to pro druhé. Protože vaše zkušenost je k dobrému jenom k vám, kdežto sdělená zkušenost může posloužit i druhému, druhým, na netu desítkám lidí, někdy i stovkám. A nepomoci sdělením zkušenosti, kterou mám, navíc v prostředí anonymity, je podle mne sobecké a zbabělé. Omlouvám se za upřímnost. Souhlasíte se mnou? Nesouhlasíte?

    Já za čas uveřejním další příspěvek, odlehčující, nicméně diskuse pokračuje dál. Za všechny dosavadní komentáře velice děkuji, o to víc, že jiní čtou, ale (možná i zbaběle) mlčí.

    OdpovědětVymazat
  38. ad 34.1.
    Anna napsala:
    ůbec jsem nemyslela Lenko, lásku k Bohu to je nesrovnatelné s ničím.
    Ta debata, je o té mezi mužem a ženou, já si již mohu dovolit napsat to tak chladně, na rozdíl od emocí zde projevených, protože ta "láska" se přehodnocuje několikrát za život, ta naše, mě a mého muže, po čtyřiceti pěti letech soužití, se přestavěla z té vášnivé, na takovou tu klidnou sílu, a nebylo to tak vždy, touhu po princi na bílém koni, máme my ženy zakódovánu v genech, naše představa lásky, je jiná nežli u mužů, nevěřte že se to někdy změní, když kterákoliv z vás změní partnera. Každá láska má několik fází vývoje, první fáze je nádherná, také ale nejvíce bolí, a právě na tu, co bolí nejvíce budete všechny navždy vzpomínat, a nikdy po ní nepřestanete toužit, hledat, srovnávat, nakonec ale to dopadne vždy a všude stejně, i kdyby jste vystřídali sto partnerů, mám mnoho přátel, kamarádek, i nějaké zkušenosti, a musím ač nerada říci, že vše většinou záleží na ženě, když ona "svého" muže hluboce miluje, je to dar, a nikdy se toho daru nevzdá, jak si ale svůj život představuje, a zařídí záleží na její inteligenci, duchovním postoji, něze, a hlavně také na toleranci, v pozdějším věku. Také věřím na lásku osudovou, to je ta, když se najdou dva lidé, kteří k sobě patří a chtěl-li Bůh že spolu nejsou, stejně i kdyby okolnosti byli proti nim, se jednou sejdou.

    A já na to reguji:

    Aničko, já vím, žes nemylslela Lásku k Bohu, jenže já si myslím, že na základě analogie, průmětů, opakování, fraktálového uspořádání světa (jak nahoře, tak dole, jak v nebi tak i na zemi) .... je ta naše - partnerská odleskem onoho partnerství, spojení s Bohem. Vnímám to tak, že když se dva lidé milují, spojují svá těla, city i duše a oba se zároveň spojují s Bohem. Mluvím o odlesku, analogii, ale na nesrovnatelné úrovni, ovšem. Nicméně lásce se musíme učit a láska partnerská a mateřská je té boží podobna nejvíce. Ale chápu, že v tomto se nemusíme shodnout.

    Když jsem vstupovala do manželství, tak jsem na žádného prince nemyslela. Nic jsem si nepředstavovala, neměla jsem žádné pozitivní zkušenosti s manželstvím (třeba u rodičů nebo jiných příbuzných), jen jsem chtěla vlastně vyhovět společenské konvenci a tohohle člověka jsem měla dost ráda. Co je milovat jsem poznala mnohem později. Takže já tahle fáze, které asi popisuješ, nepoznala. (A od manžela jsem neodešla za žádným princem, ale za svobodou.) Zato jsem poznala mnohé muže (třeba i jen jako kamarády), kteří lásku brali/berou úplně stejně vážně, romanticky, nesmírně citlivě ...... nevím, jak to popsat, jako ženy, někdy i mnohem hlouběji než jejich protějšky. A to bylo pro mě veliké převeliké a milé překvapení. Že princové opravdu existují a že pohádky nelžou. Fakt. :-) Dokonce jsem poznala tak úžasné muže, které bych si ani nedokázala představit.

    Ano, Aničko, také věřím na jednoho nejvhodnějšího partnera pro konkrétní bytost. Ale přesvědčila jsem se, že i když to jeden, druhý nebo oba zvořou a spolu nejsou, není to osudová prohra, může se najít někdo stejně nebo dokonce ještě vhodnější, právě proto, že lidé zrají a jeden druhého postupně duchovně dorůstají.

    OdpovědětVymazat
  39. Tak jako ti nemusím rozumět já, může to být kdokoliv, těžko budeš hledat, a pokud najdeš někoho, kdo s tebou bude souznít, to co můžete prožít, nemusí být ten ideál. Na světě to mají nejtěžší lidé co hodně, a do hloubky analysují, svůj ideál nadcenní, a pád do reality bývá o to tvrdší, čím se jim láska zpočátku jeví čistší a krásnější. I když jsem věřící člověk, nejsem moralista, myslím si dokonce, že církev, se po této stránce s biblí v mnohém rozchází, a tvá filosofie je, nebo by mohla být velice krásná, pokud by si to každý správně vyložil? Jsou lidé, kteří slučují dvě rozdílné věci, lásku a sex, ano jistě.... To se nevylučuje, a má to svůj účel, jinak by jsme vymřeli, kdyby se lidé mohli milovat jen s duchovních pohnutek. U těch dvou lidí, kteří dojdou spolu k takové lásce, o jaké ty asi sníš, není sex vůbec důležitý, je to duševní souznění, a vše ostatní vyplyne z něho.

    OdpovědětVymazat
  40. nemyslím si že v partnerstí moudřím. naopak. zdá se mi že tak nějak se to vše uvolňuje a zvolňuje. že to je jen jiná nová fáze. hmatateně vnímám 3 základní úrovně vrozených instinků, které jsem si poctivě odžila a naplnila. Fázi základních jistot, kdy jsem založila rodinu, fázi rozmnožení a ochrany dětí a na přímo navazující fázi mocenskou - ochranitelskou. kdy moje síla byla přímo svázaná se základními pudovými instinky ochranovat stvořené. Moje isntinkty se projevovaly jako zákon, kterému se nemohla uniknout. nešlo to. teprve jejich naplněním jsem se mohla posunout dál...otevřely se nové možnosti. kdybych ty první tři etapy neprožila nevím jak bych dokázala přirozeně přejít k těm dalším. TAkhle je pro me úplně přirozené to co žiju teď. nemám potřebu to nějak korigovat a říkat tohle jo a tohle ne. když se jednou místoností projed, jiná je již otevřená... takhle je to i s partnery. když si odžijí část divočejší... přichází část klidnější. a třeba pak se to otočí a zase jinak. tak aby to pořád někam vedlo a bylo to k užitku oběma

    OdpovědětVymazat
  41. ad 39: Aničko, jsou lidé, kteří rozumějí tomu a věří tomu, co já. Jsou to muži i ženy různých věků a povolání. Je to příjemné. Ale asi i kdyby kolem mne nebyli, bylo by to bylo sice těžší, jinak stejné. Nic jsem si nevysnila. Došla jsem k tomu životem. Na nic nečekám, přijde-li to, co popisuješ v posledním souvětí, bude to nečekaně příjemné.

    A že bychom vyhynuli? Aničko, a teď si představ, že by se rodily děti jenom ze skutečné - tedy i duchovní - lásky. Možná by jich bylo méně, ale byly by to skvělé děti, počaté z lásky, velmi milované a přitom nerozmazlované a nezanedbávané. Myslíš, že by válčily a ničily tuhle planetu? Myslíš, že by někdo počal dítě, aniž by měl co k jídlu a nechal by jej umírat hlady a přenášel na ně navíc vir HIV, jak se to děje teď např. v Africe? Celý svět by byl lepší, kdybychom se milovali a počínali děti jenom s lidmi duchovně zralými - a tím pádem i zodpovědnými k tělu, takže i fyzicky zdravými a pěknými.

    ad 40: Ratko, vidím, jak to máme každá jiné. Tvoje základní etapy se vůbec nekryjí s mými. Prožila jsem, prožívám úplně jiný život. Něco jsem si vybrala, něco ne. Samo mě to tam taky zaneslo. Jako tebe. Já měla období ideálů vysněných. Pak období, kdy jsem trochu podlehla pod tlakem okolí, že to, o čem sním, není, že jsou to jen pohádky. A pak jsem se začala probouzet a všechny ideály byly zpátky, na jiné úrovni, v síle nevídané. Přišlo období, kdy jsem žila v pohádkách. Bylo to strašné i krásné zároveň. Prošla jsem hory doly, byla jsem v pekle a dostala se z něj. Teď se vracím ze světa domů, mošničku přes rameno, vítr ve vlasech, radost a klid v duši a uvidíme, jak to bude dál .......

    Oběma i všem případným čtenářům: Pochopila jsem, že Já (já i Já) jsem své ideály a že bez nich nejsem nic, rozložím se na atomy, ztratím své lidství, své všechno. I kdyby nikdo ony ideály nevyznával, tím spíše tu budu já a budu je ochraňovat a pěstovat pro lidstvo budoucí. Vymlouvat ideály zrovna mně :-), je tedy škoda energie, nicméně jsem ráda, že někomu na mně záleží a že to někdo se mnou myslí dobře, že tou energií kvůli mně plýtvá a za to s úctou děkuji.

    OdpovědětVymazat
  42. Díky za článek, pomohl mi srovnat si nějaké záležitosti. Soňa

    OdpovědětVymazat
  43. ad 42: Já děkuji, Soňo, Vám, jednak za Váš blogoromán a jednak za tu vynaloženou energii do úsilí vložit komentář, i když to nešlo a nešlo. Poraďte, jaké zaříkadlo jste použila??? :-) - pro ostatní případné komentářůchtivce.
    A vítám vás oficiálně :-) na mém blogu. Já bych rozbalila i červený koberec, ale žádný takový doma nemám. Jen hráškově zelený a azurově modrý - bude stačit? :-)

    OdpovědětVymazat
  44. Leni, moc hezky napsaný. Jo, je to tak, i já mohu potvrdit. Líbí se mi, že ten článek bere věci - život , tak jak jsou a říká jak by asi být měly, jak bychom si většinou přáli. Nic neodsuzuje. Myslím, že tak to cítí i většina lidí, že láska je opravdu něco, co nepotkáváme každý den, proto je dobré si ji event. nenechat utéct. Jít si za ní. Jo, jít, ale tak, abychom neubližovali někomu dalšímu, třeba jen proto, že máme ty delší nohy, nebo hezčí oči a chlapovi se to líbí. Opravdu souhlasím, že by si každý měl, uspořádat své záležitosti tak, aby mohl začít s čistým stolem a jinak..pokud má rád jinde, když už se to stane..
    A to je právě ten problém, že na to musí být dva co chtějí něco změnit. Někdy se bojí oba, jindy jeden, a je pak po lásce, která by měla šanci. Některé věci jsou tak složité a zamotané, že je opravdu těžké se otočit a jít i kdyby člověk chtěl, nebývá v té situaci a v čem žije sám..nesebere tu odvahu..
    Jindy je po lásce ještě dřív, vlastně si člověk řekne, že to ani nebyla ona. Protože ty problémy okolo odchodu za štěstím nemusí vždy být neřešitelné.. A pokud se poctivě s druhým vyrovná, je to jeho věc, kde vidí své štěstí. Bohužel sama jsem poznala už taky lecos..ale vždy jsem to myslela vážně.I za cenu opustit někoho, kdo by to nečekal anebylo by mi zrovna příjemně.. S tím, že ani on nemůže být v tom vztahu co nefunguje šťastný, a jen tak má šanci si jít za láskou taky.
    Prostě stane se..
    Každý, kdo si za tou láskou nejdeme, když už je.. si za to můžeme sami, že jsme ji propásli a už se dočkat nemusíme.
    Pak je otázka nakolik silná vůbec byla - je ?, když jsme se ji vzdali a báli se riskovat. Ale nikoho za to neodsuzuju, každý je v jiné situaci a nemůže nikdo rozhodnout za oba.
    Mnoho lidí pak rezignuje s tím, že on každý má něco a tak lásku, tu opravdovou vlastně degradujeme ;
    Nebudu doma, tak se omlouvám..nemohu reagovat.

    OdpovědětVymazat
  45. Někdy mě docela až děsí i je mi líto, kolik z nás žije jen jakési náhražky, ať už z pohodlnosti, nebo strachu a co když..dle toho ..lepší vrabec v hrsti, než na střeše.
    Myslím, že tohle, něco tak vzácnýho, jako prožít život s tím, koho opravdu milujeme láska nezaslouží. A ve finále srazí nás..
    No, klobouk dolů, před všemi, co když lásku, souznění s někým našli, si ji uchránili a šli ji vstříct.
    I před těmi, co neberou ty náhražky, i když lásku asi potřebuje každý.

    OdpovědětVymazat
  46. ad 44: Úžasný komentář, Anino. Promyšlený a prožitý. Děkuji za něj. Oslovilo mě moc: "Mnoho lidí pak rezignuje s tím, že on každý má něco a tak lásku, tu opravdovou vlastně degradujeme."
    a tvůj komentář 45 podepisuji plně.
    Abych pravdu řekla, že ty náhražkové vztahy jsem nejdřív litovala, pak mě děsily a nyní je i obdivuji: Jak to ty lidi dokážou? Jaktože na to neumřou? Jak mohou dýchat vedle člověka, kterého nemají rádi? ...... no, vlastně oni umírají, jen si myslí, že na nemoci. Ale ono je to na nelásku. Asi to tak bude.

    Nedávno mě jedna dívka žádala o to, abych jí pomohla s jejím životním mottem. Aby věděla, čeho se chytit, když neví. Samozřejmě je to věc každého...... ale jsem přemýšlela, co považuji za moje nejstručnější vyjádření toho, k čemu se upínat, když člověk neví. A vzpomněla jsem si na Masarykův obrázek, který mám na zdi s jeho "nebát se a nekrást". A z toho nejvíc bych vypíchla "NEBÁT SE". Protože když se člověk bojí, dělá věci, které nechce a které sám nepovažuje za správné. Tedy pod vším špatným je strach. A to jsem jí také řekla.
    Když se bojím - a to i ve vztahu, neco není v pořádku. Když ze strachu neříkám pravdu, když se bojím odejít, ačkoli vlastně chci, když se bojím zůstat, ačkoli vlastně moc chci ....... hmmmm, věc k přemýšlení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O tom, čeho se vlastně bojím a proč a dát na váhu ony věci.
      Odvážit se je osudné.
      Neodvážit se je však osudné úplně stejně.

      Nevím, proč lidé vyhledávají adrenalinové sporty, když život sám je jak tanec na ostří žiletky. :-)

      Vymazat
  47. Přečetla jsem si ještě váš Lenčin dialog s Aninou a řeknu pár postřehů. přijde mi, jakoby každá žena vnímala partnerství a lásku dle svých zkušeností a zároveň tím měla tendence tyto zkušenosti rozšiřovat na jiné. takže některé ženy litují jiné ženy že ony musí být s někým protože rezignovaly na lásku a jsou přesvědčeny že těm ženám by bylo samotným lépe. a zadané ženské (jako třeba já)zase věří že samotným by jim nebylo tak dobře a tak zůstávají a jsou rády že někoho po svém boku mají.

    byla jsem včera na pohřbu. bylo tam všehochuť, zahořklé ženy s mužem i bez, veselé s mužem i bez, vdovy i páry tajemné jako temná noc. ono asi to partnerství a láska je něco těžce uchopitelného. z mého pohledu je partnerství něco jako svazek dvou labutí. patří k sobě i když odletí na zimu a na chvíli se ztratí z očí tak na jaro se opět setkají a zahnízdí spolu. prostě patří k sobě a neřeší zda je to láska nebo není. zda s jiným by to nebylo lepší. nebo bez partnera by to nebylo lepší. a někdo to řeší furt. aby si nakonec našel psa (konkrétní příklad ze včerejška) a na toho psa se upne jako na svého partnera, opečovává ho a miluje. A jak ten pes stárne tak a slábne tak trne hrůzou že jednoho dne... o něj přijde. a připravuje ji to o rozum. protože (asi) toužíme milovat. že nakonec je jedno jestli je to pes, člověk nebo nějaká fiktivní bytost. jde o stav v lásce po kterém toužíme. teda mluvím za sebe. jsem štastná že mám svého muže. ale věřím, že kdyby tam stál někdo jiný tak by to bylo nakonec podobné. protože toužím milovat. a ten kdo je vedle mě boku, ten je milován v důsledku toho že miluji. takže jaká rezignace na lásku? každá může milovat. a ta která má vedle sebe muže (nikoliv psa nebo fiktivní bytost) o to konkrétněji. může milovat konkrétního muže.

    OdpovědětVymazat
  48. ad 47: k "přijde mi, jakoby každá žena vnímala partnerství a lásku dle svých zkušeností a zároveň tím měla tendence tyto zkušenosti rozšiřovat na jiné"
    - ale Ratko, vždyť to je podstata zakoušení života. Každý z nás se dívá na život těch druhých brýlemi svých zkušeností a porovnává cizí zkušenosti se svými. Vždyť to je také důvod, proč si povídáme. Sdílíme své zkušenosti a názory nebo si říkáme, že spolu nesouhlasíme a proč. To je přece nesmírně cenné.

    Platí přece "každý žije to, co chce". Máš pravdu, že tam, kde je někdo spokojený, já bych třeba vyla bolestí a naopak. Tady jde o to, že mnozí lidé žijí s někým jenom ze strachu nebo z pohodlnosti. My s Aninou jsme byli se svými partnery tak dlouho, dokud to šlo, takže tady tvá zkušenost, že to jde s každým, nějak nesedí. Máš pravdu, každá/každý může milovat, to jistě - ale ne každého/každou. Ty tu zkušenost, že to prostě nejde a nejde, i když se léta snažíš (navíc se musejí snažit oba) nemáš, tak gratuluji a přeji ti to, nicméně nerozšiřuj nám tady své zkušenosti na situace, které nejsou s nimi kompatibilní, jo!?!
    :-))))))))

    Jinak rozvod je velmi drsná životní zkušenost a nepřeju ji nikomu, ale čím je to déle, tím více vidím, co jsem se všechno poté musela naučit, jak vyrůst, co pochopit, takže tím více na to pohlížím jako na zisk a mrzí mě, že jsem to neudělala dřív. Ale zase chápu, že jsem potřebovala jistotu, že dál to opravdu nejde. Za ta léta jsem ani jednou nezalitovala, naopak. Jsem se sebou hluboce šťastná. A kromě toho si prožívám další vztahy, které asi prožít potřebuji. Kvalita poznaných mužů má velmi stoupající tendenci. A jestli to takhle půjde dál, potkám jako vetchá babička nějakého vetchého staříka a bude to asi sám bůh. Anebo si rovnou na něj počkám a bude to. :-)

    Jiná zkušenost je však jedné jiné ženy, kterou znám jako velmi samostatnou. Rozchod (z vlastního rozhodnutí) a samotu neunesla a stala se pacientem na psychiatrii. A jiná žena, kterou také osobně znám, protože byla mou klientkou, je na invalidním důchodu pro těžké deprese, které má ze vztahu, kde je záměrně deptaná a ponižovaná. Nicméně zůstává tam dál, protože teď už ani nemá ekonomicky na to, aby přežila jinak. Proto jsem psala: odvážit se i neodvážit se je osudné.

    Ještě jedno chci říct: Máš pravdu, potřebujeme milovat. Cokoli, kohokoli. Protože Láska je život a bůh sám. Když žijeme v tomto stavu, jsme zdraví. Pokud ne, churavíme. Blbé je, že si pleteme lásku se závislostí ...... ale to je furt dokola.

    OdpovědětVymazat
  49. pleteme si lásku se závislostí protože máme na očích závoj iluzí. teda většinou, čest vyjimkám. občas tím závojem prokoukne světlo. ale většinou je zatemněno z "milosti boží" (vtip) proto ta moje příbuzná může milovat psa z celého svého srdce a uspokojit se tím. a jiná třeba skončí na psychiatrii protože se nechá ponižovat a nedokáže vidět že to může být jinak, že to je její volba. závoj na očích to je

    OdpovědětVymazat
  50. ad 49: Jo a abychom ony závoje na očích odkrývali, tak si tady povídáme - buď aby nám něco doklaplo nebo někomu jinému.

    Základní heslo: Všechno může být jinak.

    OdpovědětVymazat
  51. jak jinak? mě se naopak zdá že vše jakoby se zevnitř sjednocovalo... a že ve skutečnosti je zdánlivě jiné velmi podobné a že konec je taky velice podobný. že tam moc variant není

    OdpovědětVymazat
  52. ratko, hm..co ti na to napsat, JABKO zrovna ne :)) Víš, trochu mi nejde dohromady, že tak chápající a benevolentní ratka, jakou ji odsud znám, najednou nechápe?,že není všem umožněno okolnostmi prostě žít s bytostí, kterou opravdu milují a být třeba jako ty labutě.
    Nejde nám myslím o žádnou pubertální lásku.Dobře, ty tak žiješ a já ti to hodně přeju, to snad víš.Jistě jsi se o to nějak sama zasloužila - i.Myslím, že aby se člověk tak cítil potřebuje i trochu toho štěstí, aby v životě potkal někoho, s kým tu možnost může mít.Tys ho zřejmě našla a pokud jsi kdy měla důvod si myslet, že to třeba není to ono..to jde a může každý překonat a většinou i chce.Málokdo se rozvede jen tak..není opravdu o co stát.
    A mnoho lidí k tomu nesebere odvahu po celý život..
    A když už ji má, tak většinou proto, aby žil lépe, než dosud.A ať už se ženě, nebo muži vyčítá, že zase naletěl, on si to dotyčný vyčítá sám.
    Je hodně těžké, po několika zkušenostech i s časovým odstupem znovu uvěřit..
    Jsou ženy i muži, co se cítí ve vztahu šťastni třeba až v dost pozdním věku.
    Ano, moc variant není, pokud to vezmeme obecně..buď žiješ s někým v pohodě, mráčky jsou všude..nebo jen vedle něj.A to je sakra rozdíl.
    Jistě bych psala jinak, být ve tvé situaci, jistě bys psala jinak i ty, být v mé..

    OdpovědětVymazat
  53. ad 47 - ratko píšeš *****
    přijde mi, jakoby každá žena vnímala partnerství a lásku dle svých zkušeností a zároveň tím měla tendence tyto zkušenosti rozšiřovat na jiné.*****
    Rozšiřovat si může kdo chce, co chce, stejně se každý zařídí dle svého..:)
    Myslím, že jinak posuzovat partnerství, než především dle svých zkušeností, ev. občas porovnávat, snažit se přijít na to, proč jinde to jde..co dělám tak blbě.., že to je přirozené. Protože já nějaká jsem, nějak se chovám..někomu to neva, jinému ano. A naopak.
    A každý jsme originál..a vůbec nic na nás, ani tom druhém nemusí být špatně, jako může..ale vidí mnohé, pro nás důležité jinak..

    OdpovědětVymazat
  54. ad 50: Oním "Všechno může být jinak" byl myšleno to, že když se lidem zdá, že nemají východisko, tak mají. Nikdy není jen jedna možnost. Někdo v téhle myšlenové pasti uvízne.

    OdpovědětVymazat
  55. 54. s tím souhlasím na 100 procent, ze pokazdé to nekam vede. a poslední štací je smrt

    OdpovědětVymazat
  56. ad 54 - ano, někdo v té pasti uvízne několikrát.Nemyslím, že by ho to nějak zrovna omlouvalo, prostě snad každý je v něčem nepoučitelný. Znovu a zas opravdu věří, že tentokrát..jako když nepřemýšlí, proč se mu to stává..ano, je v pasti a sám si může za to, že se z ní hrabe tak dlouho, a někdy třeba ani nevyhrabe..

    OdpovědětVymazat
  57. Ratko, rozhodně nemám na mysli tvé manželství, ale i poslední štací může být smrt i ve špatném manželství..udržovaném, protože..a protože..

    OdpovědětVymazat
  58. děvčata, vy mě dáváte :o) píšu vám komentář a mažu a mažu. ale dám ho sem přece i když dostanu na budku. možná jsem úplně mimo, ale manželství není past, je to škola jako každá jiná. kde je třeba se učit spoustu vecí: jako třeba vymezit svůj prostor, sdílet s někým jeho prostor a nerušit. pokud o to stojíme. nebo tam prostě nelézt.

    a zde ten komentář:
    Anino, pokaždé se tady nějak vzpříčime na stejném tematu. mě prostě skřípe tahle výpověď: ty jsi měla štěstí a jiný neměl. a na druhé straně si tady pořád povídáme o tom jak si každý svůj život řídí sám ... takže ve svém důsledku mě prostě chybí něco v těch komentářích. Asi prohlášení ve smyslu: Ano tohle je moje volba. takhle jsem si to zvolila protože takhle jsem to chtěla. a jestli ne, tak je třeba se učit

    Ono se to pokaždé tak nějak rozvine do tematu jak jsou ženy ve vztahu na tom špatně, jak se nechají ponižovat a jak trpí pod útlakem muže...

    Takhle to není. Tenhle názor je jako neprůstřelná zeď. Která zastaví schopnost vybudovat vztah.

    Prostě tady mě schází nějaký mezikrok. Že ta žena která zůstane ve vztahu tak tam být chce a je to její volba. je to její volba a proto nese také důsledky rozhodnutí. není jen vinou muže že žena si vyhledala dominantního partnera a sama se chová submisivně. nelze dosáhnout kvadraturu kruhu. žena pak skončí v psychických potížích, protože pořád vytváří určité situace. zvolí si dominantního muže, podporuje ho v jeho jednání vlastním jednáním (submisivním) nedokáže si sjednat respekt a vymezit hranice. ona určuje ten vztah. jaký bude.

    to s těmi labutemi byl dobrý příklad. je tolik mužů... stejně jako labuťáků a tolik žen. a nenajdou k sobě cestu. protože spolu být ve skutečnosti nechtějí.
    to není otázkou štěstí. vše je o tom jak se uvnitř rozhodneme. zda chceme se sobě přiblížit a otevřít se jeden druhému... nebo jen žít vedle sebe. nebo si třeba konkurovat a být rivalové.

    když dva lidé spolu chtějí být tak budou. Když nechtějí tak se rozejdou. tam není moc prostoru k diskusím. to ostatní jestli tam bude láska nebo rivalita nebo lhostejnost si pak partneři určují dle svého vnitřního nastavení. podle toho jak se sami cítí. labutě taky nejsou spolu z lásky ale proto že si jeden druhého vybraly. a tak jsou spolu. závisí jen a pouze na schopnosti milovat (nebo spolu soutěžit, dle toho jak se vztah nastaví). a setkání dvou bytostí co jsou schopny milovat znamená láskyplný vztah. to že tebe nemiluji a někoho jiného jo, je jen záminka. je lepší pak říct, nechci s tebou žít než mluvit o lásce. láska není houska na krámě, že jednou miluju a pak ne. tomu moc nevěřím že je tak vrtkavá. zamilování pomáhá se odpoutat, udělat rozhodnutí ale láska je něco úplně jiného. láska neklade žádné podmínky.

    je možné že jsem špatně pochopila. že bylo mluveno lásce ve smyslu bezpodmíněném. kdy tomu druhému nebráním být tím kým je, osvobozuju ho a uvolňuju. aby se nebál být se mnou. aby se nebál mě. aby se nebál že ho budu chtít ovládnout. nesoutěžit s ním o moc. aby mi naprosto důvěřoval. pak se otevře a to je pro mě láska.

    OdpovědětVymazat
  59. ad 55: Jak "poslední štací je smrt"?!? Smrtí všechno zase znova začíná! Pojď si na chvilku odpočinout, my ti pustíme zrychlený film, kde byly tvé životní chyby a zkusíš to znovu. Koukej mazat zase na svět.

    Reinkarnace je jediný způsob, jakým lze nastolit spravedlnost a vývoj každé jednotlivé bytosti, to by si Bůh - inteligence sama! - nenechal přece ujít. :-) A každý, kdo v reinkarnaci věří, má zodpovědnější přístup k životu, protože ví, že když něco nevyřeší ideálním způsobem, dostane to na talíř znovu a znovu a znovu. Jak ve škole. Tedy se vyplatí nad životem trochu přemýšlet a zkoumat jej. :-)

    OdpovědětVymazat
  60. ad 59: "dám ho sem přece i když dostanu na budku."
    - ale to víš, že dostaneš na budku, když o to žádáš :-)
    (lezeš si do pasti, o které sama mluvíš :-)))

    Anino, pojď hodíme na ni deku, ať neví, kdo ji zvalchoval. :-))))))

    Ale ne, legrácky, legrácky, to je moje. Nicméně to posloužilo jako dobrý příklad. :-)
    -----------------------
    ještě napíšu ....

    OdpovědětVymazat
  61. :o) to ja vím, tak prosím jen málo.

    OdpovědětVymazat
  62. ad 59: ad "Ono se to pokaždé tak nějak rozvine do tematu jak jsou ženy ve vztahu na tom špatně, jak se nechají ponižovat a jak trpí pod útlakem muže..."
    + "manželství není past"

    - a kdo todlecto řekl?????

    Já tenhle článek třeba napsala pro konkrétní čtyři muže a jen dvě ženy. Muži jsou ve vztazích stejně dušeni jako ženy. Když to dovolí.

    A ta past přece není manželství nebo naopak život single nebo cokoli jiného, to je ustrnutí v nějaké představě, že takhle to musí být a ne jinak. Past myšlenková.

    Dobře, použila jsi vzorec dominantní muž a submisivní manželka. Vzorový příklad: Dejme tomu, že oba si přinesli tento vzorec z domova a nejprve jim to vyhovuje, protože nic jiného neznají, pak začnou pozorovat život a něco jim tam začne skřípat. Ale zpravidla ne najednou. Tak dejme tomu, že se nelíbí tento vzorec submisivní manželce, snaží se to změnit, ale manžel na to reguje podrážděně a s velkou nevolí, nechce se vzdát svých dobytých území, když se nějak neporovnají, dochází častěji a častěji k agresi, která stoupá a rozumná domluva už se míjí účinkem, pak už je rozchod nutný.

    Obráceně: Manželka je hysterka nebo žárlivka, to je jedno. Manželovi se nejprve Itálie s ní prožívaná líbí, vzrušuje ho to, také to usmiřování může být zajímavé. Do té doby, než mu začne mlátit pánvičkou do hlavy, ničit věci, kariéru, třískat mobilem o zeď, vyhazovat mu věci z okna, vydírat ho přes děti apod. V lepších chvilkách se jí snaží přimět k léčení, to se nedaří. Pak odchod je to nejlepší, co může udělat.

    A mohly by následovat desítky dalších a dalších variant. Ty jsi prostě ustrnula v myšlence, že vztah lze vytvořit vždy a s každým a ještě to žena zvládne sama. Už několik let ti tu říká, že na vztah musejí být minimálně dva a že není jen tvořivá žena a muž, který se dá tvarovat podle toho, jak ona chce. Oni jsou muži taky lidi s vlastní svobodnou vůlí, víš? :-)

    Tak a teď dostanu na budku já? :-) Cha, zkus to, nedám se! :-))))))

    OdpovědětVymazat
  63. ad 59,ratko, ale já si nestojím na tom, žes měla jen štěstí a zrovna jen ty :)
    V podtatě Lenka to napsala i za mě..copak nevidíš opravdu okolo sebe, jak ženskyý, tak chlapy, o kterých sice můžeš říct, ano tohle si zvolili sami, ale měli i opakovaně třeba tak trochu smůlu. Jo, souhlas, že by fakt potom měli, pokud to vidí s tím něco dělat..se sebou, proč dopadá jak dopadá..
    Další..neozděluju ani nějaký chudinky ženský, ani chlapy. Prostě existují modely, které se opakují, ne proto, že by si je dotyčný fakt přál, pokaždý si myslím doufá, že tohle už nebude. A suďme ho, že není schopen to rozeznat..Ratko a nemyslím si, že beru lásku nějak jinak než ty. Myslím, že i já jsem pro to, aby vydržela udělala dost..
    Ano, je potřeba i trochu toho štěstí, aby se objevil někdo úplně jiný a člověk se začal i jinak chovat.Myslím si, že nelze všechny, kterým se nepovede najít někoho, s kým to nevyjde do jednoho do jednoho pytle.Poznáš někoho, a za rok zjistíš, že je to někdo pro tebe úplně jiný, nic příjemnýho..A naopak, abys nemyslela, že nadržuju ženám :)
    Jedna hned vycouvá..už nechce,a dobře dělá..Jiná-ý třeba až moc dlouho ztrácí čas, tím, že přemýšlí, jestli za vše nemůže on-a, jestli se neplete apod.Jo, něco skřípe a bohužel je to docela zásadní pro spokojenost..Ale komu něco neskřípe..někdo se něco pro to, aby to nebylo naučí hodně ryychle dělat, jiný se to nenaučí někdy za celý život.
    A taky..a opět TO NENÍ NA RATKU ANI NÁHODOU, ale jsou lidi, co si prostě říkají až tomu uvěří, jak jsou spokojení v manželství a že když už se teda vzali..a ono to má do spokojenosti trochu dál..tím nemyslím ty občasné mráčky, co se objevují a zas vyjde sluníčko..A o tom, co opravdu chtěli, raději nepřemýšlí a zůstávají v tom, co je přece ještě snesitelné.Někdy do doby, než poznají někoho, s kým je to jak by OPRAVDU CHTĚLI..jj.kolich jen jich znám..

    Ještě k té smrti,tak obecně.Ano, jistě souhlasím a to velmi s tím, že onemocnění vznikají v souvislosti s psychikou.Ale i tak, když se podíváte okolo..kolik lidí, do kterých by jste řekli,jak žijí spokojený život a i to sami tvrdí, i to z nich vyzařuje a stejně taky někdy onemocní.Určitě je jich mnohem míň, ale jsou.
    Odmítám se tu prezentovat, jako nějaká chudinka, co vůbec nikdy za nic nemůže a myslím, že to nedělám.Některé chyby, co dělám, si uvědomuji..jiné si třeba neumím, nebo nechci připustit.Málokdo se i sám v sobě dokonale vyzná ;).
    Kolikrát si myslím, že líp se zorientuju v potížích druhého, pokud trochu o něm vím.Protože tam to, co skřípe dokážu spíš brát z nadhledu, zrovna tak, jako jiný u mně, pokud o mně něco ví..
    Určitě jsem něco ještě zapomněla, nj. :)

    OdpovědětVymazat
  64. ratko, ještě mě specielně u tebe, která píše bezprostředně, zarazilo proč napíšeš a mažeš..To nemusíš, od toho jsou přeci argumenty, aby se člověk ozval na to s čím třeba nemusí souhlasit, ev. napsal, že o tom psát nechce :)

    OdpovědětVymazat
  65. V kom. mi jde o to, aby když někomu svěřím něco osobního, co nechci psát na blog, aby to respektoval. A taky nemám ráda sprostý a zlý anonymy, kde se nemohu bránit.

    OdpovědětVymazat
  66. Ty slaďoučká přeslazená líbezná...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím, zda to bylo na Ratku, Aninu nebo na mě nebo snad na lásku všobecně :-) , každopádně za všechny děkuji. :-)))))))
      Saul, že? :-)(nikoho jiného tak zatrpklého, kdo se musí skrývat za anonymitu, neznám)

      Vymazat
  67. No,nikdo mě nenapadá etra..Pokud to bylo anonyme na mne, tak aspoň je vidět, že něco citu v tobě přece jen je..když jsi konkrétně nejmenoval-a. Možná proto je to "jen na někoho" a ne konkrétně, ale to by bylo lepší..napsat důvod..vše se dá nějak říct..napsat.
    Za sebe.. protože já nevím..
    Jsem asi jako většina žen..tedy možná jsem i tu a tam líbezná, i když teď už těžko :)),zrovna tak si připadám někdy k nekoukání. Zrovna tak jsem někdy, až trapně asi, přeslazená..to hlavně na vnoučata. Ale umím je i sprdnout a být někdy pořádně kyselá, na vnoučata ne :). Čili nic novýho pod sluncem, co bys ještě neznal-a..Ahoj a chraň si klávesnici :)

    OdpovědětVymazat
  68. Anonyme, nemusela bych to tu psát..JEDNOU..dávno tomu..jsem i já napsala jedenkrát anonymně.
    Byla to taková hloupá situace..postavila jsem se na jednu stranu a pak cítila, že jsem té druhé ublížila, tedy cítila jsem to tak..Věř, nevěř, styděla jsem se pak za to, za sebe, že jsem to udělala. Protože když jsem si nebyla až tak jistá, neměla jsem psát nic, nebo pod svým jménem. Ta osoba o tom ví, ale nemusela. Měla jsem pak problém s ní komunikovat..s vědomím, že jsem ji napsala anonymně. Tak jsem jí to řekla a omluvila se. Naštěstí to bylo pochopeno. Byla to jedna věta, nic ve zlého..tak i chápu, že člověk, který tomu vůbec nefandí to najednou prostě udělá, ani neví, co ho to napadlo.. Litovala jsem hned po odeslání :(, a věřím, že už by mě nic takového nenapadlo. Fakt ty pocity z toho za to opravdu nestály.

    OdpovědětVymazat
  69. Anino, mazala jsem furt to samé, teda to co jsem nakonec napsala :o) dokonce se mě to i dnes v lese a u řeky honilo hlavou. jak to s tím soužitím a láskou v nšm vlastně je. jaké to je když dvá dospělí lidé celá léta žijí na jednom společném prostoru a musí se v tom prostoru nějak zžít a jak zásadní rozdíl je to proti tomu když se lidé setkávají jen občas, zvenčí a znají se jen z té hezké strany.

    a to je také moje odpověď. soužití s někým na malém prostoru je zejména o mě samotné. o mé schopnosti někoho snést. když žijí dospělé děti se svými rodiči na malém prostoru tak je to taky hodně o nich samotných. jak dokáží sdílet prostor a jak zůstat přitom sám sebou a neuzurpovat. a ta láska není ani o tom že teď někoho poznám a řeknu: to je ten pravý, na toho jsem čekala!! Láska je pro mě schopnost s někým být, žít s ním, nevadit si, respektovat se a neotravovat se vzájemně. MOžná je to málo ale z mého pohledu je to hrozně moc. Protože pokud je člověk schopen milovat, tak tu lásku sdílí s tím kdo je vedle něj a s kým si nepřekáží. čekat že někdo zvenčí přijde a já řeknu, tohle je ON, na toho čekám zde i s tímto člověkem kterého tady trpně snáším ....je něco co prostě nemůžu. co nejde.

    OdpovědětVymazat
  70. Lenko, ve vztahu se každý dusí sám. Na to jsem přišla po dlouhých a dlouhých letech a jen vlasntí zkušeností. že já jsem ta co se dusí, a jen já se můžu dusit přestat.
    vzorec jsem si přinesla z rodiny. tam je dušení běžný denodenní život, neznají to jinak. teď když už to já jinak znám tak se nedusím. ale kdybych to neznala jinak, tak bych se dusila v jakémkoliv partnerství. v jakémkoliv vztahu.
    nejdříve nadšení a představa nekonečné lásky a pak dušení ve vlastní šťávě, a následjue útěk. a celé se to opakuje a opakuje a opakuje a opakuje.

    neřekla jsem že žena tvaruje muže, naopak ona ho jen nechá žít. stejně jako muž nechá žít ji. pokaždé se dusí oba. jeden druhého. svojím vlastním očekáváním, představou, chtěním.

    OdpovědětVymazat
  71. ad 70, ratko, myslím, že se nijak zvlášť nerozcházíme. Já si nemyslím a nepřála jsem si nic jiného, než právě vše sdílet s člověkem, co mi nevadí a já jemu.
    Myslím, že jsem v podstatě narážela na to, že ty jsi xlet vdaná a spokojeně.
    Ano, tak jsem to chtěla a vůbec mě nenapadlo, že když jsme se vzali, já chtěla tedy se svatbou počkat, nepočkala..že na sebe oba bereme nějakou zodpovědnost, za sebe, ale především, za své děti.Byla jsem přesvědčena, že něco jako rozvod nepadá jen tak v úvahu, natož rozpad rodiny!! Může si každý myslet co chce a nebudu psát nic konkrétního. Jen snad, že za rozvod mohu i já a to minim. tím, že jsem příliš dlouho snášela, něco, co se mi dost nelíbilo a pak i dětem.
    Není fér psát o někom, koho tu nikdo nezná, ani za cenu, že bys líp porozuměla.
    Jen co vím..rozhodně jsem pro zachování rodiny dělala co jsem jen mohla, byla DENNĚ ujišťována, jak manžel bez nás nemůže žít, to když už jsem začla uvažovat o rozvodu a to bylo poměrně brzy.
    Ale stále jsem doufala, že se vše srovná, že jde o nějakou krizi.Na nikoho jsem nedala, ještě to odnesli ti, co mi radili, ať se rozvedu co nejdřív.To bylo pro mě až krajní řešení.A k tomu jsem dospěla snad po deseti letech!!postupně..že už nemohu.. a potřebovala a chtěla jsem být v pořádku pro děti.
    Po rozvodu jsem koukala teprve..co musím napravovat..o čem jsem neměla tušení a nikdy nezjišťovala, nenapadlo mě to.Nikomu bych to nepřála.
    Krom toho, že bývalý vůbec nezná děti, vím, že nedopadl dobře. Až nedávno se mi začal ozývat..V čem jsem mohla a požádal o to, vyšla jsem mu vstříct..ale nesetkala jsem se s ním.
    Tak tohle píšu proto, že jistě máš podíl na tom, že jste dost toho ustáli, ale byli jste na to DVA..co se o to snažili.Že by soužití s někým na malém prostoru bylo o mě samotné, to ano, ale já tam taky nebyla sama :), tak to je snad o všech zúčastněných.
    Nemohu vědět, jak bys ustála chování mého exmanžela, třeba jo, ale nevím, nevím ;).
    Hm, vyloženě TRPĚT někoho..to už je moc..to by taky nešlo..

    OdpovědětVymazat
  72. ad 71: Promiň Ratko, píšeš pořád to samé - jen svou individuální zkušenost. Která je cenná, o to nic, ale pořád nepočítáš s růzností lidí, reakcí, povah. Neustále já - vlastně i Anina ti říkáme, že ve vztahu jsou dva a oba rozhodují jak tento vztah bude nebo nebude vypadat. Jeden člověk vztah nezachrání.

    OdpovědětVymazat
  73. Děvčata, běžím teď za rodiči na chvíli a tak nemůžu hned odpovědět. tak jen stručně. nepochopily jsme se. tohle psaní přece není vůbec výčitka že jste se rozvedly, ani trochu. tohle psaní o tom vůbec není. mluvim o tom, co se děje když je člověk volný. když se může vázat pokud se vázat chce a vytvořit partnerství. Nemluvím o nějakém zachraňování vztahu. ani náznakem. to co bylo to bylo. to je pryč a je jedno jestli tak nebo onak.
    to důležité je teď. jaké je moje rozhodnutí? Zůstat sám nebo s někým žít. Zdálo se mi že diskutujeme o tom co je teď. a mluvím o tom že je velký rozdíl s někým žít pořád a denně, a je velký rozdíl někoho jen tak mít na chození. že pokud chci s někým žít každý den tak je třeba to pojmout jinak než když chci někoho jen na chození.

    OdpovědětVymazat
  74. spousta žen i mužů (taky znám takové) zůstává doma s partnerem tak nějak trpně. a čeká na příležitost aby mohly z domu uniknout. tak nějak se opakuje vzorec z rodiny. kdy snášely rodičovské komando a čekaly na záchrance. aby se vše s ním opakovalo. a oni takhle unikaly několikrát

    OdpovědětVymazat
  75. ad 74: Akorát tady nikdo o chození dvou svobodných lidí nemluvil. To je jiný šálek čaje.
    ad 75: Možná to tak někde je, ale žádný takový případ neznám, ani si ho neumím představit.

    OdpovědětVymazat
  76. Ratko, ok, pokud je to myšleno tak..ale opravdu, jak vidíš i Lenka to vnímala jinak.. Nemyslím si, že bys nás snad považovala za nemožné, že jsme asi nezachránily to, co už stejně bylo marný..spíš to vyznělo, a to se nezlob, že vše jde zachránit, jen se podle toho chovat, abychom snad vyhověly ;).
    K tomu dalšímu..co pak..Taky znám dost žen, co po rozvodu se snaží, snažilo se najít někoho s kým by mohly žít a vytvořit jinou rodinu. Myslela jsem si, že třeba některý vdovec by byl rád, kdyby našel někoho, kdo by ho měl rád i jeho dítě. I jsem kdysi jednoho našla kamarádce. Nj,dělala co mohla, měl ji rád, jenže kluk se dotal do puberty a ji začlo peklo.
    Nejprve ji vše věřil, postupně synovi, co si vymýšel a jí,když tam táta nebyl vyhrožoval, že pokud ho nepustí tam, nebo tam..byla nešťastná a po čase to vzdala, protože i táta syna, kterého brala jako vlastního..opravdu jo..ji začal vyčítat, že s klukem mu narušila vztah..moc se nabrečela, nějaký čas to vydržela, ale viděla, že to nebere konce. Už nějak nemá zájem. Jiná čekala 15 let, a dnes je moc šťastná.No, skoro vyjímka..
    Já se zpočátku taky po čase snažila i za pomoci jíných..Z těch několika asi 6, byl jeden, co byl seriózní, i by žil rád se mnou, bohužel o moc mladší a já se bála. Další, taky mladší, chtěl i dítě, ale s tím, že by nás zabezpečil a dojížděl, byl fajn, ale dělal velkou kariéru a na nějaký soužití s někým to opravdu neviděl, dva lhali a jak..
    Není zas tak jednoduchý např. v mém věku někoho najít..kdo by ti vyhovoval a ty jemu.UNAVÍ to už pak.Mají to těžké i 30tileté.ZAS JE K TOMU TŘEBA I ŠTĚSTÍ.A je fakt, že jeden nikdy neví..co ho čeká, nečeká.

    Ratko, vyzní to asi hrozně, ale vžij se do ženský

    OdpovědětVymazat
  77. 76. takže jsem se komentáři bohužel minula. nevracím se do minulosti, spíše mě zajíma to co je teď a jak je to teď. to co bylo je pryč. děcka jsou dávno velké, není třeba brát na ně speciální ohledy. člověk se teď může starat o sebe a vlastní potřeby. max. ještě na rodiče je třeba se ohlížet. ale to není tak životně důležité jako děcka. už cítím více volnosti

    vžij se do ženské. nahoře jsem psala že asi bych si dnes zůstala sama, Lenka řekla že je to jen teorie. ale takhle nějak to cítím. přítele ano... ale sžívat se s někým, to by už asi nešlo. to fakt nevím. to je právě to o čem píšu, že je těžké s někým žít.

    OdpovědětVymazat
  78. ad 75- pokračuji :)
    Ratko, vyzní to asi hrozně, ale vžij se do ženský, co je už ve věku, kdy má vnoučata, starší, než ty o několik let. Nemusí to na ni být vždy vidět, ale je např. dost nemocná, neví co bude..nemusí vypadat zrovna špatně, ani být zlá. Najednou má co dělat, aby vyžila z toho, co má..a je vůbec ráda, že má střechu nad hlavou..Do té doby byla samostatná.I tak si ji může někdo všimnout.Ale co může čekat ve své situaci a v době, kdy se každý chce pochopitelně zabezpečit NĚJAK..?
    Myslíš, že by s ní do něčeho jen tak šel. Možná nějaký i jo, ale kde ho má hledat ??
    Hm, pak je nakonec ráda, že je někdo vůbec vedle ní, kdo ji pomůže s poplatky za bydlení a ona mu vaří a pere.
    Já vím, je to děsný, pokud on ji má rád, ona ví, že ji prostě jen nevadí..ale každý si žije ve svém světě..všelijakém..a jemu to tak vyhovuje..jo není to ono, ale poraď ji ;)
    Znám i dost takových, ač vím, že tak by to být nemělo, chápu je svým způsobem..nemají pak moc na vybranou..v takové situaci. Matky s dětma tuplem.Nemají na hrdinství..

    OdpovědětVymazat
  79. ratko, nezmínila jsem se o dost důležité věci. Ty ženy si ty protějšky našly např. v době, kdy některé byl soběstačné a opravdu je rády měly. Aby to nevyznělo, že si je našly jen na dotování..Až později poznaly, že to není co si myslely, a žijí si oba, ne spolu, ale podle svého. Nemusí si ubližovat..i tak celkově nic moc..

    OdpovědětVymazat
  80. 79. Anino, obešly jsme se. To co popisuješ je soužití dvou lidí co si pomáhají a důvěřují si. to je hezký vztah. asi spolu nespí. kdyby chtěli erotiku museli by ji v sobě rozdmýchat. anebo hledat jinde s jiným čímž by možná ten vztah rozbili. buď tak nebo onak. víc variant nevidím

    OdpovědětVymazat
  81. Tohle už není k tématu. Si povídejte, ale prosím beze mne. Tohle je nekonečný příběh ...... :-)

    OdpovědětVymazat
  82. ratko, dík za odpověď, Leni sorry, už mlčím, chápu..doufám..

    OdpovědětVymazat
  83. no ja taky mlčím. ještě jsem chtěla něco napsat o mimopartnerském sexu ale nenapíšu :o)

    OdpovědětVymazat
  84. ad 83,84: Ale no, tak, jste nemuseli, ale zase nemohu říct, že jsem ráda, protože tohle je téma velice křehké a intimní a nerada bych ho rozmělnila.

    ad 84: Ratko, díky :-), o sexu tu prosím ani jindy moc nemluv. :-) To je tady sprosté slovo. Tady se mluví jen o lásce a milování, víš? :-)

    OdpovědětVymazat
  85. miluji srdcem, sexuji tělem :o) jsou to různé energetické hladiny, i když se propojí do harmonie. pořád jsou dvě

    OdpovědětVymazat
  86. ad 85,Leni, to není o uražení se :))To co snese jiný, nemusíš nutně snášet ty, a naopak a každy k tomu máme svůj důvod. Lidi se nutně nemusí ve všem shodnout. Stačí, když se snaží si porozumět..pochopit se..

    ad 86, ratko, je sice fakt, že já bych se nedokázala milovat s někým..kde by to bylo od srdce. Přesto chápu, že někomu to nevadí a nemusí se rozhodně jednat o prostitutku.
    Sympatické mi to určitě není,ale pokud to vezmu čistě pragmaticky..pak to tak i může být u toho, kdo to tak bere, a nemá s tím problém.A takových lidí je celkem dost.Nikdo nemůže znát jejich pohnutky..

    OdpovědětVymazat
  87. 87. ježiš, co máte furt s tím že není od srdce. jen říkám že miluje se srdcem a sex se provádí tělem. jsou to dvě různé energetické hladiny. nějdřív je základní, to jak jsem vrostení do rodina a do země, pak tvůrčí a tam patří i sexuální energie která je napojena na tělo, pak je energie růstu a síly a pak přichází srdce které miluje, následují pak hladiny které jsou více napojené na ducha jako komunikace, mimosmyslové vnímání a propojení s celkem. a každá hladina musí být otevřená a průchozí, pak jsou i tělesné orgány zdravé. nemůžu přece říct že tělesné energie mě nazajímají, že jsou pro mě zbytečné nebo že s nimi nehraju. tyhle energie mi řídí celé tělo, musím je brát vážně. je třeba je vnímat a cítit. nezabývat se jen nějakými vyššími sférami a odmítat ty nižší. i zde na zemi je třeba žít. a když mluvím o tělesném sexu tak mluvím o těle. jasně že je krásné milovat, je to skvělý pocit. ale pokud mám bloklé tři tělesné energie tak mi milování nebude pro tělesné pocity nic platné. budu blokovaná a v křeči, bude mi chybět spojení s mým tělem. vím o čem mluvím. je důležité mít tělo vyladěné, vnímat ho. a vnímat sex jako sex, vnímat své tělo. nebrat sex jako něco nepatřičného. patří to k našemu tělu stejně jako milování srdcem.

    je třeba si být vědomý svého těla. jak funguje.

    OdpovědětVymazat
  88. ad 85: Uražení se? nevím, o čem mluvíš, Ani, nepitvejme to. Dík.

    OdpovědětVymazat
  89. 89. asi neumím plnit pokyny, protože jak jsi mi zakázala použít to slovo, tak jsem ho použila asi desetkrát :-) to samo, ale teď fakt už je konec se škaredými slovy. už to jen vypípám

    OdpovědětVymazat
  90. Dočetla jsem článek už dávno, chtěla napsat, že se mi líbí, že je psaný nejen čtivě, ale i tak poctivě a vůbec jak je to celé prima. Ale internet nedovolil.
    Hurá, včera mi pomalu dopřál se posouvat komentáři a byly taky bezva.

    OdpovědětVymazat
  91. Bože,málem a nebyla jsem od toho daleko mi to vehnalo slzu do oka.V únoru 2013 jsme přišla manželovi na nevěru.Skolilo mě to tak že sem nechtěla nic řešit jen sem ho už nechtěla vidět takže ten den se zbalil a odejl zase honem za prací.
    U nás to začalo tak.Manžel už víc jak 6 let jezdil za prací jenže poslední 1/4rok byl smutnější a smutnější při každém odjezdu.Vždy si hodil cestovní tašku na rameno se slovy mě už se nikam nechce jezdit já bych tak rád už byl doma,a odejel.Já to baral jako nutné zlo,ale zvykli jsme si a potichu se odcizovali.Pamatuji si poslední měsíc kdy opět pronesl tuto větu a odejel.
    V tom městě dělal už přes půl roku,kam po práci s chlapama zašli do hospody aby nemuseli být stále na ubytovně.Do hospody chodila i mladá paní 26let 3 děti 10,6,7 chodila tam pravidelně s přítelem 3X týdně kde holdovala i automatům.
    Kolem vánoc jí její přítel opustil se slovy už mě nevzrušuješ,svěřovala se manželovi a on asi i jí.V únoru ten týden kdy se to stalo nebyl už 3 týdny doma a ani nechtěl přijet.Tak jsem se mu ozvala a říkala že to je divné do 5 minut přišla sms že přijede.Měl být doma tentokrát 5 dní po 2 dnech to prasklo,sem sním 18 let jako jedno tělo nedalo se čekat že to nepraskne.
    Měl spostu jejích fotek v telefonu,volal jí za provolal 4 tisíce za 10 dní než to prasklo.Ten den přišla od ní sms kde jí měl uloženou drobněle sms že děkuje za sms k Valentýnovi a bylo vymalováno.
    Manželství jsme měli vždy pěkné bez hádek nemám je rána oba dostatečně volnosti aby jsme nemuseli říkat kam jdeš a kdy příjdeš.Dokázali jsme se smát,řešit problémy,komunikace i jsme se ze srandy praly a byla u toho sranda.Prostě manželé ale stále osobnosti.
    Ten den jsme mu řekla at se zbalí že ho nemužu vidět a odešla pro kluka do družiny,on mi neustále volal a já hovory vymáčkla až nepřestával a já to zvedla.
    Prý jestli můžem zůstat aspon kamarádi veděl že nevěru nevezmu spali spolu 3X a ona nabídla půjdem ke mě on přijal.
    Než se to stalo chlubíval se fotkami rodiny jak jsme spolu dlouho a ona sedávala u toho sotlu věděla že má rodinu a že jsme rozdělený prací.Neměla jsem šanci ani bojovat,nedala mi jí.

    OdpovědětVymazat
  92. II.Přišla jsem domu z družiny manžel měl uplakaný oči nevěděl co mi má říct.Já nekřičela,nevyčítala a řekla ještě se najes než půjdeš a dala mu teplé jídlo.
    Manžel se najedl a počkal až na něm nebude vidět že je uplakaný.Šel zatím ke společným známím druhý den odjel za prací opět.
    Chodily mi od něj sms na které jsme odpovídala,Já chtěla honem rozvod nechtěla jsem to přižívat nechtěla jsem o tom vědět.
    Manžel mi druhý den večer napsal že ihned po příjezdu to sní skončil.A napsal jestli to nespravíme že ví že je to chyba a možná dobře že jsem na to přišla jinak by si snad ani neuvědomil co dělá.
    Nevěděla jsem co na to odpovědět,dlouho jsem váhala a napadlo mě to co na světě nemá rád psychologa.Napsala jsem mu tedy že nevím jak to bude spravovat,ale jestli opravdu chce můžem to skusit přes psychologa přišla okamžitá odpověd že ano.
    V práci zůstal ještě 14 dnu aby dodělal zakázku,vše tam ukončil a přijel.Prý mi všechno poví ale jak mě viděl rozplakal se a pak při každém pohledu na mě nemusela jsem říkat vubec nic stačil jen pohled na mě.
    Docházely jsme k psycholožce a já docházím stále manžel pracuje v místě bydliště,už prý nikdy ale nikdy nechce jezdit za prací i kdyby měl dělat za 50kč na hodinu.
    Večer každý večer si mě přisune k sobě a spíme přitulený,přišlo i chytání za ruku venku,pusy na rozloučenou před odchodem do práce.
    Je to 6 měsíců já se stím peru jak můžu vím proč bylo to psané na hoře něco mu chybělo a moc blízkost,city,komunikace vlastně všechno co ke vztahu 2 lidí patří.
    Manžel proplakal ještě asi první 2 měsíce když já měla deprese a viděl co to semnou dělá.
    Snažíme se i přes to všechno jít dál.Mozek ví proč se to stalo ale srdce,sdrce neskutečné trpí i tet po 6 měsících.
    Chodíme si opčas jen tak posedět a on se někdy rozpovídá říkal mi že ho neskutečně bolí na prsou jako by nemohl dýchat,že to všechno zničil a už t nejde napravit bude to mezi námi stále za 10 i 20 let že neví co si stím počít.
    Psychložka kterou známe díky dětem už přes 10let říkala.Vy to zvládnete jste spolu 18 let to není jen tak nikdy jste pomoc nepotřebovali všechno jste hravě zvládli,rozumíte si tak že vaše manželství bylo křištálově čísté tet bude už jen čisté,ale bude vše dobré.
    Já chci,manžel chce neumíme si představit spolu nebýt.Řekl mi ten den co přijel že nevěděl jak to mezi námi je jestli ho mám ráda,ale když měl být konec uvědomil si jak moc mě stále miluje a nemůže a nechce o mě přijít.
    Opravdu asi ano,drží se doma jak klíště i já bych už kdyby si zašel s kamarádem na pivko ale říká že nemá čas a koupí si pivko domů.
    Uplně se odřízl jen pracuje a je doma,jako by se stále nemohl nabažit že JE DOMA.
    To je můj příběh možná zmatečný možná tam budou chyby,ale je to vše jak je.

    OdpovědětVymazat
  93. ad 95: Silný příběh, děkuji za něj. Tohle tu opravdu chybělo. Myslím, že každý má v životě právo na chybu. Jednu. Vyznávám přísloví "Jednou je nikdy, dvakrát je zvyk." Vždycky, když něco ztrácíme, uvědomíme si, jakou to má skutečnou hodnotu. Je třeba to vyzkoušet. Nezazlívala bych mu to. Každý má právo na chybu a každý má také právo na odpuštění. Jednou. Jednou je nikdy. To je dobré si uvědomit. Vaše manželství se tím upevnilo. A té paní je možné v duchu i poděkovat.
    Už ho ani sebe netrap. Udělejte tlustou čáru, jeďte spolu znovu na "svatební cestu" ..... chce to nějaký rituál, že tohle bolestné období skončilo, odpustit, tečka. A nikdy už nic takového nezmínit, nenaznačit, radovat se, že jste spolu.
    Radujte se, jinak vše zase zničíte.
    Hodně štěstí!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!