sobota 22. září 2012

Samostatnost a nezávislost?

Je mi asi devatenáct. Beru svou pidikabelku ve velikosti dlaně, tam si dávám propisku, vysokoškolský index, pár korun na cestu ...a náhradní kalhotky. Plavky už mám na sobě.  Dnes bude zase vedro. Jedu do Prahy složit zkoušku. V sobě mám klid, mám na ni, vím to. Zpátky jedu po poledni,  v indexu je zapsáno dle předpokladu. Většinou jdu pak na zmrzlinu místo oběda. Tentokrát mi myslím na zmrzlinový pohár nezbylo, mám jen na cestu. Jedu zpět a vystupuji pár kilometrů za naším městem, pěšky jdu dál ... asi dva kilometry, k jezeru. Na jedné z plážiček, dosud prázdných, si složím úhledně šaty, pod ně dám své současné všechno – čili kabelku, v ní index, propisku a kalhotky. Myslím, že jsem si utrhla pár letních jablek u cesty, takže hlad nemám. Nořím se do chladné vody v tom vedru a plavu, plavu, plavu přes celé jezero. Jak je to daleko, když na druhé straně není vidět, zda jsou tam lidé či nikoli? Rozhodně víc jak dva kilometry. Nejspokojenější jsem uprostřed. Kolem voda, přede mnou břeh daleko, za mnou břeh daleko, pode mnou hloubka., nade mnou slunce. Nikde nikdo. Pocit svobody, samostatnosti. Nebojím se, přeplavala  jsem to tu už mnohokrát.  Na druhé straně se ohřeju a rozmyslím se, zda si to dám ještě nazpátek nebo jezero obejdu a tak uschnu. Kdybych neuschla, jistí mě to náhradní spodní prádlo právě. Na druhé straně si vezmu své poklady – propisku a index a pomalu dojdu domů. Je to zadem procházka na hodinu a půl, asi. Mezi nekonečnými lány obilí, na cestě lemované topoly, v trávě cvrlikají kobylky, řeka teče klidně a široce. Nemyslím na kamarádky, na muže, na nikoho. Je mi dobře sama se sebou. Dobře si pamatuji ten pocit a ráda se k němu vracím.

Je o mnoho let později. Nejedu na zkoušku, ale na jakousi kulturní akci do vzdáleného města. Beru si auto, kabelku a v ní desítky věcí, co by se mohly hodit,  a taky dost peněz. Vždycky mám na oběd i na večeři, což je příjemné. Navíc beru tentokrát ještě igelitku, kde mám šaty a lodičky, kdybych náhodou neodhadla dobře dress code této akce.  Dojíždím do města, zaparkovat tu není snadné, všude zákazy, ale máme své finty, my, kterým není zatěžko jít kousek pěšky, zajet do postranní uličky. Je ještě čas. Před akcí se mohu projít krásným parkem, dát si večeři ... Nejprve si vyzvednu objednaný lístek. V pokladně mě  tu jmenují jménem. Jaktože si mě pamatujete? divím se. No, to je ... víte, vy jste jediná. Cože, to tu budu jediná v sále??? Ne, to ne, je plno, ale ... vy jediná máte lístek jenom jeden.  Aha.  Usměju se. Všichni sem chodí v párech nebo v partě. Jo tak. Vždycky mi přišlo divné, když jsem se zvedla v restauraci, že jdu na toaletu, a zvedla se i jiná, že jde se mnou. To jsem pak odpověděla, že teda ať jde první, když spěchá. Dlouho trvalo, než jsem pochopila, že jsou dívky, ženy, které prostě chodí na toaletu  a vůbec kamkoli jen s někým . 

Jdu do kopce, na vyhlídku, není ani horko ani chladno, slunce babího léta je měkké, hřeje a nebodá. Kolem nádherné stromy, sem tam někdo projde nebo proběhne. Asi dva metry přede mnou se usadila malá červenka a dělala, že mě nevidí, nechtělo se jí uletět. Tak jsem se plížila pomalu, hrála jsem s ní hru, jako že tu vůbec nikdo není, aby si mohla vyřídit své věci na tom místě a nemusela se dletět a pak se vracet.  Jinde pobíhala velmi málo oblečená slečna a lákala svého fotografa, aby ji vzal takhle a takhle. Pěkná byla, což o to, ale musela jsem se usmát,  do jakých pozic se před fotoaparátem staví. Takhle bude mít tlusté nohy a malou hlavu, takhle bude půlkou ve tmě ... Se bude pak divit.  A ochotný milenec-fotograf za ní jen pobíhá a fotí a fotí.  A jiný mladík tu fotí stromy a pořád se mu tam nevejdou, i když si sedá i lehá do trávy, jak jsou vysoké a mohutné, a proto krásné.  A na vyhlídce je pár starších lidí a vehementně se líbají. Je sice fajn, že se našli, ale když se teď nedívají do dálky, mohli by tam pustit i někoho jiného, ne?  Třeba mě.  :-) Zaháním chuť je vyrušit a požádat o to. .......

Tak to jsou takové střípky, které vteřiny zaměstnaly mou mysl, a hned zase utekly. Ale jinak je to tu zas. Ten pocit samostatnosti, jistoty a bezpečí, otevřenosti vůči všemu a všem a zároveň nezávislosti. Cestou z kopce a z večeře, kdy jsem mrkla, jací lidé se srocují před kulturním stánkem, jsem si jenom přehodila sportovní botky za lodičky, změnila přehození šátku a dobrý, dress code jsem tipla dobře. Bavila jsem se skvěle. Velmi příjemný celý večer, i jsem byla pozvána na skleničku, ale v nejlepším je dobré přestat, autíčko na mě volalo, že chce domů. 

Cestou jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych tu byla s nějakým mužem. Měl by pořád hlad, žízeň, chtěl by tam a ne onam, chtělo by se mu spát, byl by otrávený, štvali by ho muži, kteří dovedou to, co on ne, nudil by se nebo bych ho zas nemohla odtrhnout od baru ...  ?  Jsem asi sobec, vlastně sobka, sobčice, sobkyně ...  když takhle přemýšlím, napadlo mě. Nebo spíš individualistka.  Protože mi bylo vždycky bylo líp samotné než v páru.  Ten pocit bezpečí, jistoty a nezávislosti.  Být bez lidí i s lidmi, tak nějak se všemi a zároveň na nikom neviset.  Jestli já nejsem třeba chlap :-), připadlo mi. Ti mívají taky takové touhy po nezávislosti, vnější i citové. Já tedy ty touhy nemám, mně se to prostě jaksi asi samo přihodilo. Nebo jsem se jen po letech hledání všech možných způsobů žití vrátila do mých devatenácti , kdy mi opravdu bylo dobře a je mi tedy tak znovu? Nevím. Jen seznávám, že k té své samostatnosti už dnes nepotřebuji jen propisku, index, náhradní spodní prádlo a pár kaček na cestu autobusem.  Je to milé a úsměvné srovnání. 



37 komentářů:

  1. A ještě jsem si vzpomněla na odposlechnutá slova, která by neměla být zapomenuta. Navečer jdu po ulici si jdu přezout do auta ty lodičky, venku před domem stojí jakýsi starý pán o francouzských holích, vedle sebe má manželku a nějaké další členy rodiny. Asi mu nabízejí něco k jídlu, protože říká: "Hmm, já bych si dal dneska něco lehčího ... ... ... třeba prostitutku." Loupli jsme po sobě vesele očima. Věděla jsem, že to řekl kvůli mně a pro legraci. Smála jsem se cestou ještě dlouho. Jak jsem šla rychle, nemohla jsem se mu omluvit, že bohužel, ale zrovna já mu nevyhovím.

    OdpovědětVymazat
  2. tak to klobouk dolů, pro mě to bylo odjakživ na bobříka odvahy zajít sitřebasama někam na skleničku. ale i do kina sama nebo na koncert. na diskotéku jsem sama nikdy nešla, ale vím že můj nejstarší chodí na diskotéku nejraději sám. do příroda sama jo, na ples nebo do divadla spíše ne. to beru spíš jako společenskou záležitost.

    OdpovědětVymazat
  3. Zrovna minulý týden při cestě Prahou, jsem si vzpomněla na dokument z televize. Asi před rokem jsem jej viděla, a zapůsobil na mne tak silně, že si na něj velice často vzpomenu. A tak právě teď zase. Taková podobná paralela. Film byl z Japonska, a ráda sleduji cestopisy, dokumenty a podobně. Každý máme nějak zafixovanou každou zemi na naší planetě asi tak z prvé informace o ní, a dost těžko měníme stereotypně zařazenou představu o kultuře, zvycích, krajině, lidech. Já jsem se s tím setkala přede dvěma roky v Turecku. Nemohla jsem překousnout představu, že jedu do zaostalé země s naprosto odlišnou kulturou, náboženstvím. Vše bylo úplně jinak. Turecko bylo nádherné, lidé velice civilizovaní, příkladná čistota, vstřícnost, naprostý opak života mnohde v Česku. Taktéž představa o tom , že japonka má sedět doma a být v každý moment svému muži nablízku, tichá a závislá!! Ale dokument představoval současné moderní dívky, které tento zažitý stereotyp hromadně opouštějí. Budují si kariéru, cestují do světa, nechtějí založit rodinu, netouží mít malé děti. A právě takové jsem potkala na Staromáku. Rozverné, samostatné, nezávislé, všeobjímající, nádherné, roztoužené, ale hlavně , hlavně pociťující tu svobodu, že to dokázaly. Byly na sebe viditelně hrdé, kam že se až vydaly, samy, ani poradit nechtěly, vždyť měly sebou tlusté knihy o Praze, mohly si koupit co chtěly, balíčky měly všude kolem, a smály se a smály se. Ano, současné Japonsko z toho začíná mít dosti velké problémy. Ale prostě život jde dál, vše se mění, a vše je relativní.

    OdpovědětVymazat
  4. ad 2: Ratko, bylo to malinko o něčem jiném, ale nevadí. Co se týče mne, já na diskotéce byla jednou jako holka s jinými ze třídy na střední. Hluk, blikající světla, nějaké kroucení na parketě, dost opilých lidí a když jsem vyšla ven, abych se nadýchala čerstvého vzduchu, viděla jsem tam opilou holku, jak se válí na trávě před vchodem s nějakým klukem. Zvedl se mi žaludek, odešla jsem a už nikdy na žádnou diskotéku nešla. Co bych tam asi dělala? Tolik můj postoj konkrétně k diskotékám. Ale jdu tam, kde si myslím, že se mi i bude líbit, i když nikdo se mnou nejde. Mně se ale líbí máloco. :-) Plesy to taky nejsou. Koncert, divadlo, kino klidně. Tam mi akorát vadí, když zahlédnu svého bývalého manžela s jeho družkou nebo co. To je takový divný. Takže v jiném městě naprosto bez problémů.

    OdpovědětVymazat
  5. ad 3: Ahoj Elizo, Eliško :-) Ano, naše předsudky ... nejlepší je, když se o všem přesvědčíme na vlastní oči.
    Ano, ani Japonky už nejsou, co bývaly jejich matky a babičky. Zaplaťpánbu už si nemusejí mrzačit nohy, například. Zpravidla. Jsou bohužel ještě výjimky.

    Jenom pro pořádek dodám, ten článek výše je trochu o něčem jiném, asi víc niternějším, i když v pricipu to bude možná stejné. Jen já jsem asi v jiné situaci, nic si dokazovat nemusím, o tento stav jsem nijak neusilovala, jen jsem zaregistrovala, že to tak je a že jsem to už žila nějakou dobu v raném mládí.

    Moc díky za komentář, Eli.

    OdpovědětVymazat
  6. Jestli diskotéka nebo koncert nebo jakákolivjiná nabídka zábavy či potěšení není důležité. Může to být skutečně cokoliv a to můj koment byl o tom subtilním nitěrném za tím vším. Je třeba mít k tomuněkoho vedle sebe (děcko, psa, partnera, kamaráda) nebo to pravé ořechové a jedinečné je pouze sám. Pro mě je velmi cenná nitěrná intimita. a opet s přítelkyní, parterem, kočkou, lesem. Intimní setkání. když bych šla z zábavou a potěšením, takt opět hraje důležitost intimita. Nezajímá mě diskotéka jako taková, ale zajíma mě to uvnitř, to propojení. setkání. tohle setkání může proběhnout kdykoliv a kdekoliv a s kýmkoliv. nevylučovala bych a priori něco. Naposledy jsem měla příležitost náhodou absolvovat metalový koncer s děvčaty (spíše paníma) s kterýjmi děláme certifikát cvičení pro seniory. Bylo to tam, ten dotek. Pohled do očí s mladíkem s vlasy až do pasu. Souznění. Okamih bytí. a blaženosti.

    Jestli sám v kontaktu s něčím /někým nebo ve společnosti někoho nehraje roli. Ten druhý to ale musí připustit. Opět příběh ze života. Když jsem se teď starala o tatínka takto byl vztah. BYla to intimita. Vstoupili jsem jeden druhému do jeho světa a setrvali v něm v blaženosti. Když ale šel se mnou můj muž, tak žádná intimita nevznikla. Prostětam byla jako rušička. A nešlo ani o to, že by na sebe srhával pozornost. Rušil jen svojí přítomností. Nešlo vytvořit intimitu. Setrvání v okamihu. Propjení. Prostě tam seděl a kazil to :o)

    OdpovědětVymazat
  7. Ten pocit svobody a nezávislosti, pokud si ho člověk může dovolit je krásný a znám ho, zažila jsem..
    Velmi ráda vzpomínám na pár dnů, co jsem jako mladá se tam někam vydala, původně jsem měla jít s někým..a ani nevěděla, kam dojdu, jak a kdy se vrátím. Bavila mě hodně ta improvizace okolo toho. Mám ráda samotu, ale jen občasnou a pokud tedy něco podniknu sama a na je vše jen na mně, beru to jako i takovou zkoušk, jak si vystačím..a kdy mně to vyhovuje a kdy ne.
    Většinou to dopadlo dobře a protože nejsem ten vyloženě samotářský typ, byla jsem ráda, že jsem to zvládla a našla si v té samotě něco, co mi nakonec vyhovovalo.
    Nějak napořád si to moc představit neumím, ale už mám odzkoušeno a po docela dlouhý čas , po rozvodu jsem v tom našla i to pozitivní. Mohla jsem být sama a nemusela. Pokud na mě něco dolehlo, vždy se našel po několika telefonech někdo, kdo mohl zrovna někam jít a šel se mnou. Potřebovala jsem s někým sdílet svoje výhry a prohry, s někým koho to zajímalo. A dotyčná osoba šla proto, že potřebovala to samé..
    Tak jsem opravdu často se vracela do těch dob a říkala jsem, jestli mi nebylo nakonec nejlíp. Tehdy určitě ano, ale do té doby, než jsem si něco odžila.. A byla schopná zas naplno, bez zatížení minulostí žít. Dalo mi to vědomí, že toho jsem schopna a že když je mi lépe samotné, zvládám to líp, než sama nebýt a být nešťastná.
    Znám ženské, co samy žijí, děti daleko, a z toho, co říkají vyplývá, že někdy jim to i vyhovuje a zvykly si už, jindy jsou hodně smutné a pak volají, jako tehdy já.
    A pak člověk nemusí být sám, ale je vlastně sám, jen ne tak docela a úplně na vše.
    není to ideální řešení, ale nějaké..Myslím, že tak žije dost lidí. Soudím dle toho, co znám z okolí, a taky ze srazů se spolužačkami, jejichž vztahy se mohou jevit navenek jako dobré, není to tak často..

    OdpovědětVymazat
  8. Musím vám napsat, (hodí se to), že dnes mám zrovna večer sraz na půli cesty s osobou, o které jsem neměla nijak zrovna dobré mínění. Prohodili jsme pár vět a rozhodně mi nepadla do oka, spíš naopak.,Od té doby, je to už dlouho, mě párkrát kontaktovala, naštěstí jsem nemusela lhát, nehodilo se mi to. A taky se mi nechtělo. Má za sebou dost těžké období, jak mi ve zkratce sdělila.. Možná i proto její projevy byly jaké byly a nesedly mi. V telefonu jsem, i když v krátkých info lecos pochopila a protože jsem taky sama a nebyla jsem sto ji zrovna pochopit, chtěla se od ní distancovat, tak jdu. Možná není vše tak, jak jsem si myslela. A jsem docela zvědavá, zajímá mě to, jestli změ- poz-měním názor.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tak dej vědět jak to dopadne. napiš. je to někdo koho znám?

      Vymazat
  9. ratko, neznáš, asi jsem se někdy zmínila někde, ale není to nikdo z blogosféry..ahoj JABKO :)) Jasně, že dám vědět, spíš zítra..jak bylo, jestli se něco někam zvrátilo..třeba můj náhled..

    OdpovědětVymazat
  10. ad 6: Ano, myslím to propojení s někým nebo s něčím. Pak člověk není sám, i když sám je nebo i není. Zažívám velice propojení se vším, když jsem sama, proto se necítím sama. Sdílet nelze s každým a ne vždy. Jakmile není sdílení, všechno kouzlo života zmizí. A je jedno, zda sdílím s cizími lidmi, s celým světem nebo se zvířaty nebo s přáteli nebo s partnerem. Důležitý je ten proces, pocit, nastavení na sdílení - není až tak důležité s kým.

    A oproti tomu je hrůzná samota, kterou jsem zažila největší - v dětství (obklopená lidmi) a v manželství, bohužel. Nejsem jediná, kdo to říká.

    ad 7: Ani, ano, docházíme k tomu, že to vůbec není o samotě fyzické. Jde o schopnost a možnost se otevřít.

    ad 8: Tak pak napiš, jak to dopadlo. Zda jsi pozměnila názor či nikoli. Bude to jistě zajímavé setkání.

    OdpovědětVymazat
  11. 10. takže zas tak mimo s komentáři nejsu, přesně to jsem měla na mysli :o)) o otvírání a schopnosti zůstat otevřená. učím se zůstat otevřená i když je venku fičák. neschovávat se a neutíkat do sucha. prostě to nějak ustát a neleknout se. nezavírat se leknutím. tohle se učím životem a zkušeností z něj.

    OdpovědětVymazat
  12. ad 11: Ale tak já si zase nemyslím, že by člověk měl zůstávat otevřený, ať se děje cokoli. Vím, že jsem se neučila velmi důležitou věc: Jakmile někdo na mě začne zkoušet něco nepoctivého, nejdřív mu zkusím navrhnout, aby se rychle vzpamatoval a když jde dál, ukážu mu svou druhou tvář: Z usměvavého vstřícného člověka se stane skála - uvnitř i vně. A ne proto, že se něčeho bojím nebo leknu, ale protože jsem jedno velké NE. Myslím, že by člověk měl umět obojí a vybírat si, co chce žít, a ne se nechat vláčet situacemi.

    OdpovědětVymazat
  13. ja ale mluvím o otevřenosti ne o vstricnosti a usměvavosti. nemam nic společného s úmysly toho druhého. moje úmysly jsou důležité. svůj svět si držím ve svém středu, v tomhle se asi lišíme. nechci být skálou, ani se ní stát. ani si nechci vybírat. prostě jen brát věci tak jak jsou. nechtít nco jiného, jen se otvírat tomu co právě je. je to jednoduché když to nezačnu komplikovat sama. proto se učím nebát se abych to zbytečně nekomplikovala. a zůstala otevřená světu. a svět mě. někdy to nejde, a jak někdo trefně řekl zavře mě to samo, odejde mě to. a já musím pracně otvírat a vracet se zpátky. to být zavřen jde pak mimo moji vůli, to už je obrana pudu sebezáchovy. ale jde to i bez toho. vím že lze i umřít a být otevřený...pořád.

    OdpovědětVymazat
  14. ad 13: já mluvím o otevřenosti, která se vnějškově projevuje často, ne vždy vstřícností a úsměvem :-)
    ano, svůj svět si držím ve svém středu a někdy ten svět roztáhnu a zahrnuje veškerý svět vnější a pak uznám za vhodné, že se stáhnu pouze do svého středu, protože to vnější okolnosti vyžadují
    Předpokládala jsem, že budeš reagovat tím, že nechceš být skálou a že se chceš otevírat všemu, co právě je. O tom teď hodně mluvíš.
    Já to mám však zase tak, že znám asi už většinu poznatelných pocitů a tak si mezi nimi vybírám a chci si vybírat. Žiju si svůj život, tvořím si jej, vědomě. Mimo mě není nějaká skutečnost. Existují nějaké možnosti, mnohočetné možnosti, ze kterých si já, individuální vědomí, tvořím. Tvořím si svůj svět, svůj život. A dělají to všechna individuální vědomí těžko se pak dohadujeme, co je a není skutečné. Skutečné je však velmi relativní.

    Mimochodem: Asi už neumím být neotevřená a co se týče smrti, na tu se spíš těším, jako na ten okamžik, bude to jistě krásné a zajímavé (ráda bych o tom napsala blog, ale asi už to nepůjde :-) ), ale odcházet zbytečně brzo se mi tedy nechce ani trošku.

    A momentálně sleduji film o kvantové fyzice, tak se omlouvám, nemám teď vyjadřovací portfolio k tomu, abych se vyjádřila lépe, až to shlédnu, tak možná jej budu mít. Nicméně ten první odstavec by měl k pochopení stačit.

    Je možné, že ty máš o fungování světa jinou představu, a proto se jen těžko dohadujeme i o tom, co je a není otevřenost. Nicméně neřekla bych, že jsme v tom od sebe až tak daleko.
    Jen k tomu dodám, že když se naladím na všechny a všechno hodně, mohu slyšet myšlenky i lidí, kteří nejednají poctivě, mohu vnímat jejich pocity spolu se svými a to mě obtěžuje ruší a neladí mi to. Proto vědomí stáhnu jen do sebe, do svého středu, nechci nic vědět a vymezím se velmi kategoricky. Je tomu malinko rozumět?

    OdpovědětVymazat
  15. Spíše píšu než mluvím :o)) Myslím Lenko že ti rozumím. je to tvůj život a je samozřejmé že si ho chceš vytvořit tak aby se ti líbil. Pro mě je důležité méně tvořit a více vnímat to co je. tam mám ještě velké rezervy. asi nevyčerpatelné. hezký večer přeji.

    OdpovědětVymazat
  16. ad 15: Vidím svět jako miliony a miliony možností. Když zaměříš pozornost někam, tak to tam je. Když zaměříš pozornost ale jinam, ono je to tam taky. Podle mne všichni tvoříme své životy, právě tak, zaměřením pozornosti. Vědomě či nevědomě. Já se snažím i uvědomovat, kým se cítím být a proč je můj život takový, jaký je a občas do toho vědomě, záměrně vstupovat, když se mi něco nezdá. To neznamená,že to umím, nebo umím hned, viz článek a diskus o strachu. Ale zatím mě nepřestává fascinovat, jak malinkou změnou postoje se změní člověku celý život, třeba.

    Jako individuální vědomí si můžeme být vědomi, že existují i jiné možnosti, můžeme vědět, že existují miliony možností, ale nemůžeme je prožívat zároveň - jakožto individuální vědomí. Museli bychom být Bohem, Vědomím samým, abychom si uvědomovali najednou všechno a pořád. To v těle není možné.
    Takže nevím, jakou skutečnost hledáš a co to podle tebe je.

    OdpovědětVymazat
  17. už se začínáme pohybovat na území které nelze popsat slovy. tady se pokaždé zastavíme a již nejsme schopny se domluvit. dál bychom se musely vnímat, cítit... dotýkat se vnímáním.
    Kdo zaměřuje pozornost? Kdo vstupuje když se mu něco nezdá? A kam vstupuje když vše je jedno, vstupuje pořád sám k sobě :o)) je sám v sobě. jen se mu zdá že něco zlepšuje. ve skutečnosti je vše dokonalé... ten pocit zlepšování je způsobený zastřením mysli, nevědomostí...omezeností. mrakem který zastínil slunce. vše běží jak běžet má. jen to nevnímá a proto to nutkání zlepšovat, měnit a vlivňovat. Ve skutečnosti je jen jedna jediná cesta a ta se otvírá automaticky. Srdcem. Nneí to žádné zlepšování - je to vedení.

    Můžeš namítat že spousta lidí dělá špatné činy a že je musíš napravit a vylepšit. ale to je taky špatně. cesta srdce (lásky) je jedinečná a nemá alternativu. otvírá se automaticky, když to člověk připustí. když se otevře a nechá se vést citem. a důvěřuje svému citu. pak nemusí nikam vstupovat, stačí se jenotevřít, uvolnit a nechat se unášet "skutečností". Ono to zní idylicky ale není. ta cesta je i trnitá, jsou v ní i hádky i stres a nepříjemné pocity. ale tím že je člověk otevřený, plný lásky a důvěry v dobro této cesty tak ho to vede pořád dál a vnitřní klid ho neopouští. jeho intelekt mu pomáhá. a co je důležité, nepropadá depresi. protože vnímá. a to za každých okolností vnímá. a to živé v něm nepropadá depresi. je šťastné že může žít :o) raduje se.

    OdpovědětVymazat
  18. ad 17: Kdo zaměřuje pozornost? Já, malé já, vydělelné z Velkého já. Nelze žít Boha, když jsme vyděleni. Můžeme se jej dotknout, chvilku, záblesk prožít, ale jinak žijeme individuální život, neustále volíme a zaměřujeme pozornost.
    Ano, máš pravdu, když říkáš "ve skutečnosti je vše dokonalé". Je, ve své mnohosti a komplexnosti. My však nemůžeme žít všechno najednout, musíme volit, volit, volit. Neustále, každou vteřinou. Stejně jako v počítači probíhají tisíce voleb, až se dostane můj dotyk k objevení se písmenka na monitoru, tak i ve mně probíhají tyto procesy, které vedou někam, kde už je to vidět a já vidím následky. Nelíbí-li se mi následky, změním někde volbu, cestu a tam mě dovede zas jinam.

    Třeba když mám žízeň, nemůžu čekat, že přijde nějak voda a doplní mě. Musím vyvinout vůli (pidimnožství vůle), abych se rozhodla, co pro doplnění tekutin udělám. Buďto zavolám, aby mě někdo napojil. Nebo vstanu, rozhodnu se, co chci pít, to si vyndám, nahnu a polykám. Nic není samo sebou. Jen když si to neuvědomuejš, tak to je samo sebou. A když si myslíš, že něco se děje samo sebou, tak si taky myslíš, že to nemůžeš ovlivnit a že to ani není žádoucí. Jenomže to, co vypadá, že se děje samo sebou, jsou jen zaběhuté drážky v mysli, podle kterých to podle zvyku běží. Jednou jsi volila tak, podruhé to šlo snadno už po téhle cestě a teď si myslíš, že jiné cesty neexistují. Stačí změnit postoj v mysli (třeba jak jsme mluvili pod článkem o strachu - necítit se jako potencionální oběť) a už je vše jinak. Celý svět zareaguje na tu změnu, situace se přeskupí jako v obrovském kaleidoskopu a změní se. A přesto nikde nic neubude, nikde nic nepřibyde a vše je stále dokonalé.

    Mluvíš o srdci, Ratko. Ale co to je? Kde se to bere? Srdce je sval. Já asi tuším, co tím myslíš, ale zkus to formulovat. Jde to. Cokoli neformulujeme, neuchopíme myslí, v tom se nemůžeme dostatečně orientovat, tam "žijí pro nás lvi". Nemáme mapu. To, že nemáme mapu, je sice romantické, pohybovat se světem nahodile nazdařbůh, tak si to lze taky užít, nicméně můj způsob současný to není.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ta mapa je jednoduchá. nevymezovat se, lidkvidovat bariéry. proč se cítíš jako potenciální oběť? protože se bojíš toho co by mohlo být ale co tedˇnení. reaguješ na něco co je jen vymyšlené. problém je vymyšlen. kým? tím myslím nekomplikovat a nevyrábět problém který není. každá komplikace je bariéra navíc kterou jsemsi tam vložili rozumem. ten přebírá velení za tebe a nutí tě k různým úkonům. ty říkáš že to máš ve svých rukách že změníš pozornost a abakadabra - strach tam jak kouzleným proutkem není. a já říkám že to není pravda, tvoje omezenost přetrvává ať se díváš kamkoliv (teoreticky, teď to nemyslím přímo na tebe) Ta omezenost je strach že tě někdo přepadne. a dalších stovky případů kdy tě tvůj rozum omezuje protože on to nějak chce a nutí tě k tomu. takže ano malé já tě omezuje a nutí tě reagovat tak jak chce ono a nic s tím nesvedeš pozorností. protože ono řídí rozum.
      tohoto omezení se svojim životem a zkušeností postupě zbavuju tak, že rozumu nepřikládám rozhodující úlohu nýbrž jen poradní. rozum není ten kdo poroučí. co je teda srdce (nemyslím sval) - cit - přímé jednání (symbolicky)? asi intuice, otevřenost, přirozenost, přímost. Řekla jsi: když mám žizeň - napiju se, když mám hlad - najím se, když jsem unavená - jdu si lehnout. a žádné bariéry a problémy navíc si nevyrábím. a ty které potkávám postupně za pomocí citu rozpouštím. funguje mi to. ale nikomu to nenutím. protože tahle nitěrná cesta naslouchání vlastnímu citu je moje cesta. každý má jinou. jindy má hlad a jindy se mu chce spát. není to nahodilé. jíš když máš hlad, nikoliv nahodile. někdojí nahodile ale pak si vyrábí problém, třeba mu je špatně nebo je tlustý. kdo má hlad? tvoje tělo. tělo je úžasný mechanismus. ono si samo řekne kdy má hlad. když mu do toho budeš vstupovat se svojimi radami a vylepšením tak ho jen doblbneš a vyrobíš problém. když ho udržuješ v kondici a důvěřujes mu, nasloucháš mu tak ono ví líp než tvoje malé ego kdy má hlad.

      Vymazat
    2. Ratko, je fajn, že ti ten tvůj systém funguje.

      Nicméně stejně jako moje tělo dostane hlad a má to někde nějakou příčinu, není to nahodilé, tak i vznikají problémy, které nejsou nahodilé, které z něčeho pramení. Třeba z minulé zkušenosti. Tam je nutno zapojit rozum a zhodnotit si, zda se ta situace může či nemůže zopakovat, za jakých podmínek apod.

      Třeba to tvé "když jsem unavená, jdu si lehnout". To jde, když jsi doma, v důchodu apod. V práci tohle nejde. A tak je potřeba to nějak řešit. Třeba spát v práci - následek 1. Nebo to překonat vůlí - následek 2. Zjistit, z čeho ta únava pramení a tu zkusit eliminovat, odstranit (lze to třeba změnou postoje k práci) - následek 3. Odejít z práce - následek 4. ..... daly by se vymyslet i další možnosti .......

      Nebo to tvoje "udržuješ ho v kondici". Udržovat tělo v kondici, to je zatraceně volní záležitost. Kdy? Jak? Jak moc, málo ... k tomu potřebuješ hodně voleb, abys měla "tělo v kondici". Si to jenom neuvědomuješ.

      Ono asi není potřeba si své metody, jak žít příjemně, nějak moc pitvat, když tomu funguje to, druhému ono. Ještě navíc, když se třeba nesejdeme v obsahu slov. Ale ve chvíli, kdy to začně skřípat, je dobré se podívat i jinam, hledat něco jiného. Jenom tím, čemu říkáš cit to nezvládneš, ale dělej, jak myslíš, samozřejmě. Jsem na to sama zvědavá. Každopádně vždycky máme jako odpověď následky, takže tam vidíme, kam nás to zaneslo, když jsme se pustili po proudu a pádlovali tak, či onak či vůbec.

      Vymazat
  19. Včera šlo o setkání se ženou, co vlastně patří do rodiny od jisté doby. Někdy před třemi roky jsem s ní mluvila poprvé na ulici a neznala ji osobně vůbec. Její první věta byla ähoj, budeme si tykat, je nám stejně..jsi pěkná ženská, doufám, že škubeš chlapy. Brala jsem to jako nějaký vtip, ale pochopila jsem, že je to myšleno vážně..Vyndala parfém, řekla mi dost pro mě vejeho velkou cenu a sdělila mi komu řekla o peníze na něj. Podotkla, že tak my to ženský musíme. Odpověděla jsem, že by mi to nešlo a neškubu (s úsměvem)..
    Mezitím utekla manželovi přes ulici a snad se zamilovala nejen do jeho baráku, ale i do něj, jak jsem včera pochopila.Zemřel a vše ji nechal.Byla před¨tím v nelehké situaci, nemohla najít práci, co by chtěla..
    Nějak jsme si ji všichni dle jejich názorů zařadili jako halvně tu škubající a těžko to asi někomu bylo sympatické, tedy co vím..
    Včera mi povídala o mnohém, líp jsem ji pochopila, proč dělá to či ono, i když konstatovala, že já jsem jiná a hodná až blbá.T rošku mě přesvědčovala, že ten její postoj k životu je lepší..no..to nepřesvědčila, nejsem ona a opačně. Rozloučily jsme se docela v pohodě s tím, že jsme každá jiná, v mnohém, ale i tak je možné se navzájem pochopit PROČ..
    Paak jsem přemýšlela, že i když to není někdo s kým bych někam mohla např. jet a déle pobývat, přesto jsme se navzájem přiblížily a myslím, že i pár rozumnějších věcí jsem od ní vzala i myslím naopak. Prostě každý něčím prošel a nějak ho to zformovalo, pokud se člověk nedozví víc proč je někdo takový, nebo makový..a tu a tam se s ním setkává kvůli dětem, byla by škoda, kdybych viděla jen jednu..tu pro mě horší stranu a dle toho i reagovala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to bylo zajímavé setkání. a dobře dopadlo. třebase ještě uvidíte a třeba ne. a třeba to bude úplně jinak. mám (měla jsem) velmi komplikovaný vztah k jedné příbuzné. Léta se vžívám do jejich pocitů a vnímám její emoce, vím že to myslí dobře a přesto mě pokaždé zaskočí když na mě vybafne a nějak mě použije nebo udělá nějakou totální kravinu. jsem pro ni jedna z nejbližších osob, má mě ráda a kdykoliv by mi pomohla(dle svých měřítek). Pobyt v její blízkosti není pro mě moc příjemný ale ani zas tak moc nepříjemný aby se to nedalo vydržet. Jsem s ní protože to tak nějak osud zamíchal a já se pohybuji v její blízkosti celkem často. Považuji ji za svojí učitelku. tím že se účastním jejího života zblízka, mám možnost ji poznat, sblížit se s ní a sdílet s ní svůj svět až k určité intimitě. Otevřít se jejímu světu který bych jinak míjela. vnímat jeji řečí a rozhodnutí a nechat je plynout jako řeku... tohle vše potřebuji zažit pro svůj život protože jednou tohle možná já budu představovat pro někoho jiného a budu vědět. že všeje v pořádku i když to třeba vypadá formálně hrozně. uvnitř je to dobré. vztah je dobrý. ať to vypadá zdánlivě všelijak.

      Vymazat
  20. Jo, ratko tak nějak..opravdu nerada někoho od sebe odstrkuju a to už musí být, když důvod, pokud s někým přestanu vůbec komunikovat a vyhýbat se mu zcela. Protože zkrátka nechci do sebe natahovat to co mi nedělá dobře, pokud nemusím. Ona mi nic neudělala, jen jsem z ní byla mírně v šoku. A byla jsem nesvá, když jsem jí kvůli dětem prostě nemohla minout a ignorovat. Tak často se na mě ptala, kdy už přijdu až u nich bude, až mi to bylo trapný. A když jsem řekla po xté, že jo, měla prý strašnou radost.Já si s ní dala sraz s tím, že to nějak přežiju a uvidí se..Ale i s tím, že nechci , abychom se např. nějak výrazněji nepohodly, že už bych třeba nevydržela něco, co řekne a vypustila pak impulzivně, co si myslím. Ale nic takového se nestalo..tak jak já pochopila její postoje, tak myslím i ona ty moje. No, moc jsem to fakt nečekala..a taky si říkám, jak se může stát, že dva naprosto rozdílní lidé a jeden si řekne, to já, tak tady radši dál a druhý, ač musí vědět, že narazil na někoho úplně odlišného, a má ho údajně rád a těší se na něj..zvláštní..

    OdpovědětVymazat
  21. Mohla jsem pro ni být taky divná z jejího pohledu a z několika mých vět..

    OdpovědětVymazat
  22. ad 19 -20: Jo, je to zvláštní narazit na úplně jinak myslícího člověka. Pokud se mě to nějak nedotýká, tak to člověk si i rád vyslechne, jak někomu vychází úplně jiná životní strategie. A není špatné si ji porovnat s tou svou.
    Je fajn, když je někdo tak otevřený a upřímný, že mu můžu říct: člověče, jsem fascinovaná tím, co říkáš, jak se chováš, protože ... já to mám takhle a jak ty to cítíš, když ...... Si můžeme moc pěkně popovídat a někdy se i přátelit. Ale málokdo tuhle otevřenost ustojí.

    Tak Anino, doufám že teďka budeš víc škubat chlapy! :-)))))) Když máš v okolí takový krásný příklad. :-) (dělám si legraci)

    U té paní, o které je řeč, bych hádala dle svých zkušeností tohle: Někteří lidé, kteří např. využívají druhé nebo dělají něco, s čím jejich nitro až tak nesouhlasí, potřebují spojence. Cítí se tak méně vinni sami před sebou. Je to stejné, jako když se někdo cpe dorty (nebo alkoholem) a neustále pobízí i jiné, aby si taky dali do trumpety a dělají ze sebe uražené, když si nedají.
    U tebe ta paní asi hledala tu tvou dobrotu a to, že ji přijmeš, i když je taková, jaká je. Možná, že se ti za čas, až získá odvahu a tvou důvěru, vypláče na rameni. To je to, co u tebe hledá - ať už vědomě či podvědomě.
    - to bych hádala, že je odpověď na to tvoje "to je zvláštní"

    OdpovědětVymazat
  23. Ratko, vědmo, hele, ona je taková veselá a působí dojmem..i to říká, co blázníš, nebuď hloupá to neřeš. myslím, že to by bylo fajn se od ní teda naučit. Upřímná je HODNĚ, ale to já taky, jak jen mohu. Jasně, že teď krom jiného mám docela v hlavě jestli se ji takhle žije opravdu pohodově, dcera ji pčý viděla plakat u nich vícekrát.A ať si co řeší, jak řeší, nevypadá, že by neměla srdce a nepomohla, pokud může. Její hlavní životní smysl je být zabezpečná a jak ji to chlap nemůže poskytnout, ani se do něj nezamiluje.
    V pohodě mu to i řekne, když má o ni zájem :) Ne, není bez srdce, ale tohle je to její životní filozofie po několika zážitcích. Ochránit sebe. Může jí to člověk vyčítat? A ve svém věku má málo kamarádek, spíš ani ne. Když se ptala, o co jde mně v životě, řekla jsem, že především o vnoučata, ne že by ona to svý neměla ráda, ale divila se, že jsem uplá na ně, a ona kouká na sebe a nechce zůstat nezajištěná. No, já bych řekla, že by to chtělo trochu mixnout, ale já nebudu jiná a ona taky ne :))
    Jo, neškubu, ale kdyby mi to šlo..možná bych měla snadnější život, ale to svědomí..
    Nemohu NIKDY vědět, jestli bych se skrzevá její zážitky k tomu škubání nedostala A UMĚLA SI TO OSPRAVEDLNIT A ZDŮVODNIT...:)) Zatím se ti mějte. Jdu hlídat, nebo mám jít škubat :))

    OdpovědětVymazat
  24. aj semse zasmála. měla jsem na blogu dvakrát článeček o škubání bažantů. ustřihnout křidélka a hlavičku a šup už je hotovo :o) jen slupnout. a furt mi někdo dával do vyhledávače škubaní bažantu, žeby takové paní?? hledaly poučení? :o)

    OdpovědětVymazat
  25. ad 24: No, tak pro vegetariánku a poctivku skromnou jsou oba významy poněkud morbidní. :-)
    Tak ty taky škubeš, Ratko? :-) A ještě přistřiháváš křidélka ... no, pak už chápu, proč tvoje manželství je tak trvanlivé ... :-))))))))) (promiň, vím, že ti bude jasný, že jde jen o nevinný vtip ) ........ hele, a jak přesně ta křidélka přistřihuješ? :-))

    OdpovědětVymazat
  26. Leni, co si takhle začít představovat :jaké by to bylo, kdyby tam se mnou byl muž: samostatný ,nezávislý, svobodný... Inka

    OdpovědětVymazat
  27. ad 26: Což o to, mám i nějaké takové kamarády, se kterými se ráda projdu ... :-)))
    ... ale jinak já Inko nemám žádnou motivaci si něco takového představovat, když je mi teď TAK DOBŘE a konečně nemusím řešit žádné partnerské problémy. Proč bych se zbytečně vyváděla z rovnováhy a pouštěla se na horskou dráhu milostných vztahů, když je mi dobře na zemi a velmi si to užívám. Tak je to, víš? :-)

    OdpovědětVymazat
  28. takyse domnívám že samstatný, nezávislý a svobodný muž nemá chuti se zaplétat s nějakou ženskou. naco? :o)

    OdpovědětVymazat
  29. Leni, tvoje povídání se tak moc hezky čte! Docela ti rozumím, ale já sama jsem asi spíš opak.
    Hrozně se mi líbí první odstavec a dodatek. Vůbec se nedivím, že nemáš chuť se na někoho vázat, jsi soběstačná a volná jako pták. Možná ti i trošku závidím, ale hlavně ti tu pohodu hodně přeji.
    Měj se hezky a užívej si nezávislosti naplno a hodně, hodně dlouho!!!

    OdpovědětVymazat
  30. ad 29: Díky Hani. Když se ti líbí dodatek, tak ještě přidám, jo?

    Tehdy jsem přišla k paní uvaděčce a ona povídá: "Máte lístek?" Povídám: "Mám." A nic, myslela jsem, že to stačí. A paní povídá mile: "A když si ten lístek vyndáte a půjčíte mi ho, já si trhnu a budu spokojená." "Aha, samozřejmě," vyndavám lístek, chvilku váhám, jestli to situace unese a pak s úsměvem ho strkám razantně paní uvaděčce: "Trhněte si!" Obě se smějeme. Milou scénku jsme si zahrály.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Skvělé, Leni, to se fakt povedlo, je fajn, že máš takový smysl pro humor. Je ovšem potřeba trefit na člověka naladěného na stejnou vlnovou délku, ty jsi to štěstí měla, takže scénka nebyla trapná, ale vtipná.

      Vymazat

Děkuji za komentář!