pondělí 3. září 2012

O intuici


Opravdu je to intuice, co nám občas kromě našich smyslů napovídá?

Případ 1: Je mi asi dvacet. Jdu domů, vracím se z téměř měsíčního pobytu v horách.  Plná dojmů až teprve 500m od domu rodičů si vzpomenu na domov. Najednou zafouká zvláštní lehký větřík a já vím, že se doma něco stalo. Někdo umřel. Otevírám vrata a na dvoře se větrají peřiny.  Je nás o jednoho méně. 

Případ 2: Jsem na horách, scházíme dolů pod vrchol, abychom si ustlali někde v seníku. Slunce zapadá a ve mně se všechno nejednou sevře. Ohromný smutek. Vzpomenu si na chlapce-muže, se kterým jsem se nepohodli a proto tu není se mnou, jsem tu s hordou jiných přátel. „Toho člověka už nikdy neuvidíš,“ zní z mraků.“ Jak neuvidím??? Byla to přece jen trochu nedohoda, nic se nestalo, jen jsem trochu trucovala, to se spraví“ odporuji zprávě, nevím odkud. Za týden ve schránce nacházím dopis o tom, že chlapec, co byl už skoro mužem, tragicky zahynul. 

Případ 3: Je začátek srpna. Od září mám slíbeny k pronajmutí nové prostory pro firmu. Odpočívám v křesle a vtom se začne za zavřenýma očima odvíjet film. Někdo je provázen těmi samými prostory, které byly slíbeny mně. Mluví se o mně: „Má to slíbené nějaká paní, ale jestli se do konce týdne neozve, pronajmu to vám, hovoří správce.“ Mám strach, že mi to někdo vyfoukne? Proč se mi to objevilo? No, pro jistotu hned druhý den běžím ke správci. Jdu se ujistit, že ..... „Dobře, že jdete, včera tu byl vážný zájemce, já někam založil kontakt na vás, kdybyste nepřišla“ ..... a vypráví mi to, co jsem viděla za zavřenýma očima včera v křesle.

Případ 4: Sedím na kopci, mám zavřené oči a medituji. U nohou mi leží klidně náš rotvajler. Nikdo tu není široko daleko, nemusím jej ani přivazovat. Kdyby tu někdo byl, už nespokojeně frkal a stavěl se do bojového postoje. Když jsme venku, velmi si mě hledí a brání. Ví, že nemám takovou sílu jako pán a tak je ostražitější. Větří a slyší nebezpečí na stovky metrů. Ale sem nikdo nechodí, tak jej ani nevážu, navíc je dobře odvolatelný. Než by se někdo přiblížil na 200m, stihla bych ho desetkrát odvolat. A stejně jako on mě, i já vnímám dobře jeho, i se zavřenýma očima. Když je klidný, jsem také klidná. Ovšem jakmile se ponořím do meditace, někdo tam huláká někdo hlasitě mluví, kdybych chtěla, rozuměla bych i jednotlivým slovům, dokonce se mi zdá, že je to hlas mé šéfové a mluví s nějakým mužem ..... Je třeba asi psa přece jen přivázat, když tu někdo je. Otevřu oči a nikde nikdo, jsem na vrcholu holého kopce, ze kterého mám skvělý výhled do všech stran a nic, taky už nic neslyším. Pes je taky klidný, ani se nehne, jen se na mě dívá, zda už nechci jít dál nebo co, když se tak rozhlížím. Asi planý poplach, se mi něco zdálo. Znovu se ponořím do meditace, ale nijak hluboké, jenom tak jsem v klidu a zase ten hlasitý hovor. Ani se tu nedá v klidu meditovat, někdo tu řve! Ztrácím trpělivost a beru psa a jdeme z kopce dolů. Je to tak 500m. Až dole u úpatí vidím dvojici lidí, přicházím blíž a koukám a poslouchám. .... Je to ten samý hovor, ty samé hlasy – moje šéfová s manželem. Kdo by to byl řekl, žádné cesty sem přece nevedou.  Prý si jdou vyrýt křen, který tu roste divoce. Neuvěřitelné. Na takovou dálku jsem je přece nemohla slyšet. A i kdyby, slyšel by je i pes. Neslyšela jsem je však sluchem........

Takových případů mohu vysypat z rukávu celou hromádku. A vy k nim můžete přidat další hromadu zážitků podobných. Většinou se takové zážitky svádí na intuici. Jenomže intuice se většinou bere jako zpráva duše, zkušenost kdysi prožitá nás varuje nebo nám poskytuje jiné zprávy, dojmy, pocity...
Tohle je však něco jiného. Není to zkušenost ani naše, ani předků. Vnímáme myšlenky, zvuky, jevy – mimosmyslově. Mimosmyslové vnímání.  Musí nastat tzv. rozšířené vědomí, abychom slyšeli neslyšitelné, viděli neviditelné, věděli něco, co vědět nemůžeme, znali myšlenky lidí, které nebyly nikomu řečeny ani napsány. 

Velmi pravděpodobně můžeme vědět mnohem více, než vědět i někdy chceme.   
Velmi pravděpodobně jsou naše myšlenky „slyšitelné“, a to i na velikou vzdálenost.
Znamená to, že nikdy nemůžeme nic doopravdy utajit.
Znamená to, že je třeba nejen prát do čista své oblečení, utírat prach ve svých bytech a leštit svá auta.  Myšlenky, myšlenky bychom si měli též udržovat čisté.
Anebo je vždycky rychle vyprat!  :-)
.......
Promiňte, už nemám čas, jdu si probrat svou denní dávku myšlenek.  Určitě tam zase byla nějaká špína, já se znám! :-))))




76 komentářů:

  1. poutavě jsi to napsala. takhle to nějak vnímám již delší dobu. že oči, uši, jazyk, kůže nos vnímají přes svá čidla ... jsoui jiná čidla? Možná ano, nevím. možná tahle čidla stačí vnímat všecko. když jsou smysly čisté a vnímavé...takže mohou vnímat i jemné energie myšlenek.

    pro můj vnitřní klid je rozhodující být otevřený a vnímat. a cítít a sdílet. být přítomen a vědět žeje zde někdo kdo taky vnímá a cítí. vnímat se vzájemně.

    OdpovědětVymazat
  2. přiznám se, že mě vadí, jak někteří lidé si myslí, že jsou "duchovnější" než ostatní lidé - protože mají dar intuice. Mají pocit, že jsou vyjímečnější, vyvolení apd. Leni, tím prosím nemyslím v žádném případě Tebe - ale na jednom nejmenovaném "ezoterickém" fóru, kde už nyní naštěstí nemám přístup jsem zažila takové osočování, napadání, když jsem si dovolila zhruba říci toto:
    Myslím si, že dar intuice, naslouchání signálům duše, ale vůbec vnímání jemnějších "letových hladin" vědomí - je úplně přirozené. Stejně tak přirozené jako máme pravou a levou hemisféru mozkovou. Ale tím, že žijeme v době plné hluku, šumu, signálů z různých družic a vysílačů, ale také, že žijeme ve spěchu,v rchlém tempu (abychom náhodou něco neprošvihli) naučili jsme se dělat padesát věcí najednou a být současně na třech místech najednou (internet, kancelář, nebo na cestě v autě)- nemáme možnost se zklidnit, ztišit a zpomalit - a jen tiše vnímat - do hloubky - třeba jen jednu činnost.Protože dříve takto žili lidé běžně - orali celý den pole - v té činnosti byla jejich veškerá energie a i jejich ůduchovnoů - v té činnosti byla maximální hloubka, soustředění - celý člověk. Dnes se učíme pomocí např. různých kurzů - vnímat sami sebe, své pocity těla a duše, vnímat naplno své okolí. No a právě někteří lidé mají pocit, že když absolvují několik různých takových kurzů včetně holotropního dýchání, zasvěcení reik, systemické konstelace a šamanské rituály a podobně - mají pocit, že jsou "dál" vyjímeční a vyvolení a my ostatní, že jsme povrchní, nevnímaví, neduchovní apd.

    OdpovědětVymazat
  3. Tím chci říci - že jemnější vnímání se dá naučit, podobně jako se rozvíjí u dětí jemná motorika. Spousta lidí ani neví co jim v ulici roste za stromy, keře, nevidí a nevnímají, nevšímají si.Nevnímají stromy, nevnímají jiné lidi, nevnímají nic - jsou příliš soustředěni sami na sebe a tím jsou uzavření - nedostane se k nim žádný signál....

    OdpovědětVymazat
  4. Barčo, s esoterickými spolky jsem naprosto nekompatibilní. protože neco je povídat jak jekdo duchovní, vyvolený, kolik má zasvěcení a jak to bude předávat a něco úplně jiného je pak vnímání a sdílení prostoru. to sdílení prostoru je cítit. jako něžné ťapičky nebo velké ťapky to je úplně šumák ale je to cítit. dýchá se to, vnímá se to, a sdílí s tím druhým. i třeba někdy drsněji, v polemice a v hádce ale pořád se vzájemně cítí, vnímají se... dotýkají ťapičkami zevnitř. takhl enějak vnímám to cítění. něco dělám a vnímám, jsem to co dělám, dotýkám se toho zevnitř. stejně tak i sdíleníkomunikace. někdy je to úžasná jízda, jakoby bychom byli tou komunikaci prostoupeni, jeden v druhém, společná bytost. teď to mám takhle s otcem. sedíme vedle sebe a jsme propojeni v jednu bytost. najednou to funguje. když je tam moje mamka tak ta je rušičkou, odruší všecky pole a zavře brány :o) s otcem jedeme na tripu :o)))

    OdpovědětVymazat
  5. Ratko, jo.´tapičky moc pěkné :-) Já nejsem tedy vůbec s esoterickými spolky kompatibilní, jak jsem zjistila ze své zkušenosti - mě to tam spíše přišlo, jak když se ti lidé právě předhánějí - kdo je duchovnější - kdo je dál a kdo jde víc do hloubky - nikdo v podstatě nenaslouchal tomu druhému - jen prosazoval "to své" - žádné sdílení, či prolínání ve vlnách, žádné ´tapičky - nic, jen jsem cítila jejich ega. Takhle jak to popisuješ to vzájemné prolínání se a splývání v prostoru, na duchu i na těle - moc ráda bych to ještě někdy zažila s nějakým mužem.

    OdpovědětVymazat
  6. ad 1: Jo, ratko, vím, že vnímáš ...... mně šlo právě o to vnímání, na které jsou naše smysly krátké i ta čidla, o kterých asi mluvíš. Ono to bude asi ještě jinak. Zostřené vnímání smysly, kůží ... různé vibrace, energie, porušení energetického pole ...... apod. je hodně odlišné od vnímání intuice a intuice je odlišná od vnímání něčeho, co není zkušenost z hlubin naší paměti, od vnímání myšlenek. V tom jsem chtěla udělat pořádek, víš?

    OdpovědětVymazat
  7. ad 2: To je tak, když se dotanou k prvotním zkušenostem lidé, kteří ještě nemají "zmáknutou" základní morálku. Ale to nic. Ono je to ohromilo a chovají se jak prnáček, který se naučí 1+1 a zkouší pak kohokoli na potkání, zda to taky umí.
    Tohle bych tu opravdu ale nerada řešila. Možná jindy se k tomu ráda vrátím, ale protože téma by se nám rozplizlo, prosím udržme myšlenku a povídejme si o intuici nebo o tom, co tak vypadá. Byla bych vděčná za vaše příběhy a příhody a co si o nich myslíte. Díky.
    (jinak samozřejmě s tím, cos napsala naprosto souhlasím, nicméně je v tom ještě mnohé ...)

    OdpovědětVymazat
  8. ad 4-5: Tak ještě dorovnám ty esoterické spolky, s dovolením. V některých to chodí tak, v některých jinak, ne všichni jsou takoví, jak povídáte. (Prošla jsem mnoha, různými, mnohé jsem se naučila a zůstala sama sebou, mnohé bych se ráda ještě naučila ... ať už někde nebo sama. On když je člověk v něčem sám, tak je opravdu ten nejlepší odborník. :-)))) Takže abychom se nedopustili stejné arogance jako jsi zažila ty, barčo, nebudeme radši soudit nic povrchně a šmahem od stolu. A třeba to někdy rozpitváme, jo?

    OdpovědětVymazat
  9. ad 4-5: Jízda na jedné vlně, energie, tapičky ... vím, hezké je to. Vnímání energie. Ať u je ta energie fyzická, emoční nebo mentální. Sladění, rušení... Dokážete to třeba vždycky odlišit, co vlastně vnímáte? Nějaké příběhy, případy? Mě by to moc zajímalo, protože člověk zná v tomto jenom své příběhy, příbehy svých přátel, ale zas tak moc se o tom nemluví .....

    OdpovědětVymazat
  10. Já se omlouvám, že jsem Ti jsem vpadla s touto svojí zkušeností, ale právě intuice - je přesně takové zaklínadlo pro esoteriku. Nechci to už pitvat. Mám někdy spíše pocit, že lidé zaměńují intuici s falešným pocitem vědění. Mám pocit, že intuice přichází potichounku, z ničehonic - trvá okamžíček a zase odletí. Při své práci - občas se podívám na člověka a vím, že umírá - zahlédnu v něm nemoc, která třeba ještě není diagnostikovaná, ten člověk přišel pouze na vyšetření, vypadá ten člověk dobře - ale prostě v malinkém okamžiku je tam něco, co mi říká, tohle nebude dobrý - a bum, za dva dny při další službě se dozvím - na ultrazvuku mu našli nádor...

    OdpovědětVymazat
  11. Příběh mimosmyslové interakce nemám. ať se stalo dosud cokoliv nikdy jsem to nepřipsala mimosmyslovém vnuknutí. tudyhle zatím pr omě nevede cesta. chci tím říct necítím to jako důležité. Pokud se stalo že mi v hlavě vytanulo něco co bylo synchronní se skutečností, tak jsem to dále nezkoumala. To co ale mohu potvrdit že se v mém životě prokazatelně dělo je, že některá rozhodnutí jsem nemohla udělat jinak než jsem udělala. Pro vnějšího pozorovatele to pak vypadá jako nemravnost, zvrhlost, bezcitnost, pokrytectví, bezcharakternost a tak... ale já t onemohla udělat jinak než jsem udělala. jakoby mě nějaká síla táhla to udělat tak jak jsem to udělala. všecko jsem to viděla, vnímala, pohbovala se v tom ale nemohla jsem jednat jinak. nějaká síla ve mě říkala že je to jediné možné (nejlepší) řešení a nedovolila mi nic jiného udělat. a když jsem se tomu podvolila tak to bylo pořád lepší a lepši a já se z pohledu vnějšího pozorovatele stávala pořád méně zvrhlá a bezcharakterní a více odpovídala desateru. ale nikoliv proto že by to bylomoje rozhodnutí, ono mě to tak nějak nese a tlačí samo. je to dost intuice? ehm nevím. domnívám se že intuici mám právě proto že tomu hlasu uvnitř naprosto důvěřuju že to se mnou myslí dobře.

    OdpovědětVymazat
  12. takže možná intuici vnímám jako otevřenost sama k sobě. otevřenost ke všem svým stránkám bez hodnocení dobře - špatně. vnímat sebe v celé paletě bytostných stavů (nejen těch označovanýchjako dobré) a tyto stavy žít. přiznávat je. nemoralizovat. nestavět na pravidlech zvenčí co se má a co se nemá. vnímat své vlastní nastavení aniž bych odsekávala kusy které se mi na sobě nelíbí

    OdpovědětVymazat
  13. Ad 10 - 12: Moc pěkné příklady dáváte, děkuji! Ráda bych o tom povídala dál, ale teď běžím do práce hektičtit a pak, po 19. hodině, jestli budu mít ještě všech pět pohromadě, se k tomu ráda vrátím. Tak zatím.......

    OdpovědětVymazat
  14. Lenko, zážitků podobného typu mám opravdu dost. Ale jak píše Barča, nějak je NECHCI popisovat. Právě z těch důvodů, že jsem taky přišla na to, že někteří se předhánějí a jaksi je to trochu jinak..tací mě odradili v době, kdy se o tom mohlo mluvit, aniž by volali Choholouška.
    Začla jsem to vnímat, co vím.. asi dřív, než v 5 letech. Řekla jsem to někomu dospělému, jako kdyby nic, a všimla si těch obav a toho klasického..ale jdi ty..tak už neříkala. Až mnohem později několika málo lidem. A pak..vždy mám z toho takový respekt, že řeknu, jen tomu o kom vím, že pochopí..nevím, ale asi by mi to přišlo, jako když někoho chci nějak ovlivňovat. Sama jsem až alergická na to, když mě někdo zastaví a začne mě přesvědčovat a ozbrojí se úsměvem.
    Už dávno jsem se naučila tady říct jasný ne, mám svoji víru.
    Ale jsem opravdu ráda, že se o tom mluví, pokud někdo nemá zábrany..to jsem ráda, že se to "bere".. A tu a tam si ráda něco přečtu, pobavím se s někým, kdo ví, že si nevymýšlím. Jen já se necítím povolaná k tomu, abych je zveřejňovala do éteru.

    OdpovědětVymazat
  15. Jsem na jedné vlně se svou dcerou. Ona třeba něco zařizuje, objednává, připravuje, a pod. Já nic nevím. Přijde k nám, a řeknu : Hele mohla bys .... a vyjmenuji jí ty akce, které právě ona udělala. Celá rodina je z toho už na mrtvici, já za to nemohu, všichni si myslí, že je špehuji, či nějak podvádím, jsou z toho už na mne naštvaní. Ale mně to prostě tak vytane na jazyk, jako bych na to právě v tu chvíli myslela poprvé. Bojím se proto někomu vyprávět mé sny, aby se pak opravdu nestalo něco, když prožívám ty špatné. Je to ale velice deprimující, protože to není sto myslí ovlivnit, a plyne to jaksi samo.

    OdpovědětVymazat
  16. Tak užjsem zde. Chvilku to trvalo, měla jsem práce plnou hlavu a ještě v půl osmé večer mi volali lidé pracovně. Ufff. Pak jsem musela ještě hovořit dloooouho s jednou milou bytůstkou a teď jsem zde, čilá a výkonná, protože ....... húúú hodiny duchů a moje se blíží.:-) Mně to myslí nejlíp v noci. :-)

    ad 10: To je moc zajímavé, Barčo, s tou intuicí, (o které tu nota bene vůbec neměla být řeč, protože jsem ctěla spíš mluvit o tom, co je intuice a co mimosmyslové vnímání ...).
    Pocit, tady to není dobrý, bych zařadila spíše do vnímání energie - může to být směs zkušenosti anebo změna energie, kterou nevnímají lidé běžně, citlivý člověk nebo soustředěně uvolněný, ano.
    Tuto energii také vnímají zvířata, i když možná jinak. Je zaznamenáno mnoho případů, kdy zvíře žijící s nemocným ve společné domácnosti se chovalo divně, pořád upozorňovalo na určitou část těla, kde byl nádor.
    Kdysi se ve mně něco otvíralo, dělo hodně intenzivně, takže jsem vnímala kdeco a nerozuměla tomu, ale postupně jsem tomu přicházela na kloub a hlavně jsem se to naučila zastavit, odložit, protože - stejně jako Anina se necítí oprávněna mluvit veřejně o svých zážitcích - já se necítím být pvolána jako nějaký léčitel a senzibil. Není to moje práce. Nicméně nějakou zkušenost možná s tebou srovnatelnou mám, Barčo. Třeba jsem byla ve skupině na dovolené v horách s jedním pánem. Vitální chlapík, dobře vypadající, svalnatý, špachovitý, ale ..... já měla v jeho blízkosti vždycky takový svíravý pocit. "Chodí s ním smrt", mi to překládala mysl. Po zájezdu jsem jej už nikdy neviděla, takže si nemohu své vnímání ověřit, ale nikdy jsem nic tak docela intenzivně, co se týče přicházející smrti někoho, nevnímala. To tvé "nebude to dobrý" bude asi ze stejného sáčku.

    Myslím, že je VELMI důležité v tom oboru, ve kterém děláš, Barčo, se nespoléhat jenom na přístorje a poučky vystudované. Může být tisíc případů a na tisíc případů se použije tento postup, ale když je člověk soustředěný a uvolněný - Ratka použila termín "otevřena sama sobě" a zároveň situaci a člověku před sebou ..... - může po tisící první zaznamenat, že něco je jinak a tomuhle člověku je třeba ještě to či tamto či uděláme ještě tohle vyšetření, protože ...... tady něco nehraje. Ráda bych byla vždy v péči tak vnímavých lékařů a sester, kdyby náhodou něco.
    Někdy mluví jen naše energie (změna v organismu, jiné vyzařování), někdy už přímo duše, která použije signály do mozku a dokáže nadiktovat správný lék. I to jsem zažila, popsáno bylo v některém starém povídání na bloguje. O uzdravování se jmenovalo, myslím. Ráda bych si popsala ten mechanismus, ale to tady teď asi ještě nedáme.

    Takže jinými slovy: Díky, Barčo, že jsi tam, kde jsi. Protože jsi vnímavá a dušičky ti mohou napovídat, i když tělo nemluví a přístroje matou.

    OdpovědětVymazat
  17. Při komentu od aniny jsem si vzpomnela na přehršel zážitků, které jsem měla jako dítě a pozdějijako mladá žena. Už jsem psala že jsem byla hodně nevyrovnané dítě, takové ukňučené co na sebe strhávalopozornost a tak. takže tyhle zážitky jem připisovala své špatné povaze, a posléze je vytěsnila. jako mladá dívka jsem vyvolávala situace, kdy ty o vlku a vlk za dveřmi a dostávala se do velmi nepříjemné situace. jako teď si pamatuju, jak jsem jela ve vlaku a začala snějakou mladou ženou uplně nesmyslně mluvit o našem školním zubaři. jaký je to hulvát zlý a jak mě mučil (což byla pravda, vytrhl mi zub v 6. třídě) a jak hrozně trpím když k němu musí. ona mě chvíli poslouchala a pak se začala smát, byl to její tatínek. Pak jsem byla s kamarátkou ve fitku a seznámili jsem se s jednou paní, zašli jsem na jedno pití a já ze sebe začala chrlit průpovidky o židech, pořád mi v hlavě vyskakovaly historky o židech a a jací jou a tak až jsem nakonec řekla nějaký přiblblý vtip. ona na měkoukne divně a říká, tohle mi u nás neříkáme. jsme židovská rodina :o)) kanála bych chodila, místo abych držela hubu tak jsem se začala bát můuvit protože pokaždé z toh vylezla nějaká trapnost. vytáhla jsem slabé místo těch lidí, něco co tajili a co nechtěli nikomu říct a a já to řekla jako vtip na celou hubu a pak jsem šla někam brečet. protože mě něco nutilo říct tuhle větu a toto slovo. už jsmepsala nahoře že jsem v sobě měla přetlaky které mě nutili k různým věcem atohle třeba bylo ono. povídat o věcech které nikdo neměl vědět. protože byly tajné. a já je prostě řekla jen tak, vypadly mi automaticky. Když jsem se vdala a měla děti tak se to zklidnilo. Tak nějak jsem zrozuměla a přestalo to se mnou tolik házet. Můj muž n amě dohlíd abych se nechovala jako kráva :o) tprotože on n arozdíl od mne měl smysl pro míru a správný čin. ja byla spíše zmatkař.

    OdpovědětVymazat
  18. teď když chodím 3x denně za tatínkem tak si vzpomínám že on to měl celý život. schopnost se postavit před člověka a naprosto trapně povídat o věcech které jsou dotyčného největším tajemství a které si tutlá někde v 13. komnatě. pamatuju si jak jsme s maminkou protáčely oči když to začal vytahovat, ale nedokázal se zastavit. chrlilo to z něj jako láva. pamatuju si jak jsem se hrozně styděla když jsem s tatínkem někam musela jít. to bylo pokaždé divadlo trapnosti. teprve podzěji jsem si uvědomila že to mám taky. že to taky dělám.

    OdpovědětVymazat
  19. ad 11: Ratko, líbilo se mi to tvé "některá rozhodnutí jsem nemohla udělat jinak než jsem udělala". Nechala ses vést sama sebou, duší, naslouchalas svému nitru víc než pravidlům, která ti "vtloukali" do hlavy rodiče. Jo, někoho to může zavést, protože si hlas z nitra splete s leností nebo rozjíveností, ale tebe vedlo to nitro asi dobře, když se teď cítíš dobře. :-)
    Ano otevřenost a naslouchání sobě, nejen rozumu a vnějšímu, ale sobě ...... a je to podmínka vůbec umět naslouchat světu, druhým a v konci slyšet a vidět to, co není vidět a slyšet očima a ušima.
    A aby ses tohle naučila, Ratko, muselas mít takové rodiče, které jsi měla, aby ses měla čemu vzpírat a učit se naslouchat sobě. To byla výhoda, že? :-) (Si představ, že spousta lidí naslouchat sobě vůůůůůbec neumí.) :-) Seš prostě dobrá, dobře jsi to všechno zvládla. :-)

    OdpovědětVymazat
  20. ad 12: Už jsme na to narazily spolu několikrát. Tví rodiče ti dávali pravidla a ty ses vzpírala, protože jsi poslouchala sebe. Moji rodiče mi dávali hodně málo pravidel a sami žádná moc nedodržovali a já poslouchala taky sebe a ta pravidla jsem odkoukávala, hledala a stanovovala a snažila se vychovat nejen sebe, ale i je. :-)) A obě jsme dělaly totéž a hledaly světlo v tunelu. A obě k němu došly. Dobré, ne? :-)

    OdpovědětVymazat
  21. ad 14: Ani, vím, že zážitky máš velmi zajímavé a že o nich nechceš mluvit. Já zas mám pocit, že mluvit mám, přesněji musím. Že je to moje práce. A ne aby někdo prohlédl nebo abych někoho přesvědčovala nebo otravovala, ale proto, aby už nikdo nebyl se svými zážitky a prožitky sám, jako třeba ty nebo já (a jiní, samozřejmě). Proto mluvím a nebojím se. Mluvím tam, kde si to někdo může přečíst a zároveň nemusí. Nikomu nic nevnucuji, jen nabízím. Učím se to (však taky léta minulá toho byla dokumentací), ne třeba vždy dobře formuluji a bůhvíjak to vypadá, ale já mluvit musím. Třeba pro toho jednoho, jednu, pro kterého, kterou jedna věta z tisíců bude znamenat podporu, pochopení, utřídění si věcí... nebo tak něco.
    Jinak to, co říkám, nikoho nespasí, každý se musí spasit sám, ale nějaké to sdílení se vždycky hodí. :-)

    OdpovědětVymazat
  22. ad 15: Elizo, to je tedy dokonalé naladění na dceru..... nebo dcery na tebe? Když splní každé přání ještě dříve, než je vyřčeno? Každopádně to může být dobré v tom, že byste cítily (velmi pravděpodobně), kdybyste potřebovaly nějak pomoci. To se hodí. Ale zas si myslím, že se to nehodí v okamžiku, že má jedna nebo druhá (neoprávěný) strach. Tu druhou to může svazovat, cítí to, pak si ten strach vezme za svůj.
    Pokud máš nepříjemné sny, Elizo, velmi pravděpodobně žiješ neoprávěněný strach. (Něco o tom vím - viz předminulý článek.) Kdyby byl oprávněný, tak by tě to v něčem mělo zbrzdit, na něco tě upozornit. Nicméně pokud jsou to věci, které se pak nevážou na skutečnost, tak tě ty sny upozorňují, že sebe a své blízké zatěžuješ touto děsivě těžkou energií. Především tobě to musí dělat paseku ve zdravotní oblasti. Takže pracovat s tím, učit se pozitivitě, i kdyby to bylo třeba na začátku malinko křečovité, měnit myšlenky, kdykoli tě něco nepříjemného napadne. Jsem tu cestu prošla a má to omračující (moc krásné) výsledky. Tak ti přeji totéž.

    A máš pravdu, že když ten strach, tu představu, posilujeme tím, že na ni stále myslíme, tvoříme tak skutečnost. Tos vystihla, jo.
    Špatným snům a myšlenkám zmar, radosti zdar! Nazdar! :-))

    OdpovědětVymazat
  23. ad 17: Jsi tedy byla číslo, Ratko. Trapnosti? No, já to tak nevidím (ale nebyla jsem v té situaci, že). Spíš ti svět dával najevo, že je to jinak, než to prožíváš (zubař, židi), ne?
    A říkat tajné bolavé věci ... to bylo zajímavé, proč ses zrovna na ně naladila a pak je vytáhla ven. Možná proto, žes byla sama bolavá, tak jsi měla zvláštní citlivost pro ty bolavé věci ... a ony se ti ukazovaly, co myslíš?

    OdpovědětVymazat
  24. ad 18: A tatínek ti taky něco předal. Citlivost pro ne-řád. Možná i jeho celý život bolely věci, které jsou nějak a on je chtěl mít po svém, jinak, správně. Není to ono?

    Můj tatínek mi dal něco podobného. Nutkání mluvit, jak mi zobák narostl a tak, jak si to myslím, i když to může být nebezpečné. Můj táta, když mu nabízeli členství v KSČ, tak řekl: "Hele, vidíš tyhle lampy kolem celýho náměstí? Jo, vidíš? Tak tady jednou budou viset všichni komunisti, takoví jak ty. A já tady nechci viset s vámi. Nazdar!"
    To bylo tenkrát na zavření, ale z táty to lítalo tak, jak ty říkáš, jak lavina. Nikdy mu nikdo neublížil, teda kromě toho, že ho nikdy nepovýšili, nedávali mu odměny a já měla v papírech jen dělnický původ, rodiče nestraníci, takže dobrý, ale nic moc. V práci musel pracovat sám, jinak dlouho nikde nevydržel, měl také své představy, jak mají být věci udělány a nebál se to říct (samozřejmě sprostě) a jednou ho vyrazili proto, že honil mistra s kovovou tyčí. Ještě že měl mistr rychlé nohy. :-)
    Nuž tatínci. :-)

    Kam jsme se to dostali od mimosmyslového vnímání? Honem zpátky, pořádek musí být, tohle je vážný téma! :-))))))))

    OdpovědětVymazat
  25. Tak jsem to tu zaplevelila svými odpověďmi, ale snad to nevadí. Musela jsem to dnes dorazit, když jsem včera usnula a od rána jsem zase lítala jak hadr na holi, kterého honí telefonama.
    Nechám tedy zas prostor vám. Zpětně i předem děkuji za vaše povídání. :-)

    OdpovědětVymazat
  26. Lenko, teeeda ty jsi toho popsala :o)) dobré postřehy. ta dvacítka. moc pravidel a málo pravidel. jak se to snaží hezky vyrovnat. pro mě byly pravidla něco jako pokrytectví. něco co se říká ale nedává to žádný smysl. jasně že jsou pravidla které vycházejí z praxe a znutnosti se nezabít, třeba pravidla silničního provozu. ale pak jsou pravidla, které slouží jen a jedině k zastírání a matení "protějšku". Floskule, zdvořilostní obezličky, říkaní ano i když ve skutečnosti se myslí ne, pomáhání protože se to tak má a přitom uvnitř vzdychání, navštěvování se ze zdvořilosti a za po odchodu návštěvy pomluvy... jinak mluvit v přítomnosti někoho a jinak po jeho odchodu. tohle všecko je označováno jako zdvořilost, vychovanost, galantnost, slušnost... a mě se z toho jako děcku chtělo blít. schovávala jsem se abych se nemusela ukázovat v takové splečnosti. abych se nemusela účastnit. ale někdy jsem byla vyšťouraná ven. slušně vychovaná holčička co se divně tváří.
    posléze jsem se zavírala do ulity. aby mě to všecko kolem tak nebolelo. a dnes mi říká muž.no ty jsi furt zavřená v ulitě. ňáká studená. a já se musím smát :o))) žije se mnou 30 let a teprve teď si toho všiml. všiml si toho teprve když z tý ulity vyléjzám. když jsem mu ji ukázala. když jsem mu ukázala jak zavírám a otvírám okýnko. a jak se to okno zase zavírá když do mě bodne. a jak se pak opět otevře :o))) on je pořád otevřený. průchozí.

    OdpovědětVymazat
  27. ad 26: Na pokrytectví mě neužije. Nevěděla jsem zpočátku proti čemu pořád bojuješ. Já jsem spíš člověk, který říká co chce, jen se to snaží formulovat aspoň slušně, aby to dotyčný mohl pochopit, přijmout a nenaštval se zbytečně kvůli formulaci. Jsem po tátovi. Jednou mi ředitel udělil důtku za to, že jsem jedné paní ze školského úřadu řekla, že jestli bude pořád takhle hájit své drzé a nevychované děvče, že my to tady nějak vydržíme, ale doplatí na to nejvíc sama. Ona se rozplakala a šla si stěžovat svému šéfovi na školský úřad a ten volal do školy, řešilo se to přes ředitele, ale beze mne a bez kolegyně. Ředitel madam chlácholil, hlavně aby si na nás školský úřad nezasedl, a ne že by se zeptal na to děvče, které srazilo kolegyni div že ne se schodů ani se nemluvilo, dostala za to poznámku nebo co a matka šla do školy nadávat. Udělil důtku mně. Tak jsem mu řekla, že tu důtku nepřijímám, že je to nesmysl. On zase že jánevímco. Já na to, že jsem řekla pravdu, že to bylo adekvátní situaci, že jsem jenom hájila kolegyni, která už byla na infarkt, když ji matka vytáhla z vyučování a začala do ní hučet, a on zase něco. Já že ne, že je to nesmysl. Takhle půl hodiny jsem nepřijímala důtku. Důtku nelze nepřijmout, žejo. Když jsem se po několika letech loučila se školou, tak jsem mu řekla před šedesáti lidmi na schůzi, že mu odpouštím, že tu školu neřídil podle mě. Vůbec se ani neusmál, nevím proč. :-))) Pokrytectví a vlezdoprdelkování fakt není můj koníček. :-)

    Když jsem byla na výběrovém řízení na učitele na VŠ, tak po mně chtěli publikační činnost. Tak jsem se omluvila, že jim to asi nebude znít dobře do uší, co teď řeknu, ale že ty články co píšou, si posílají jen z katedry na katedru, že to se vůbec do praxe nedostane, že to nemá smysl, a že jsem člověk praxe a že tady mají ode mne dvoudílnou učebničku, jestli se chtějí podívat. Viděla jsem, jak starším ztvrdly rysy v tvářích a mladším z té komise cukají koutky. Jsem si tedy dovolila dost - říct, že práce, na které si zakládají nejvíc, je nesmysl. A velmi mě udivilo, když mě komise doporučila k přijetí. Ale já mezi ty panáky kožené už nechtěla. Měla jsem svou soukromou firmičku a do té mi nikdo kromě fin. úřadu nekecá. (Tolik ilustrace zdvořilosti, která ale mi nebrání říct to, co si myslím.)

    Tímto Ratko končíme s pokrytectvím a s radostí, že jsme již obě otevřené, prosím, povídejme si o intuici. :-) Vlastně ne! O mimosmyslovém vnímání, přece! :-))

    OdpovědětVymazat
  28. Lenko, a co když je ta otevřenost mimosmyslové vnímání? teda tak nějak se mi to rýsuje. že nic jiného není :o) že nelze vnímat něco co je vně tebe. pokud si otevřená tak prostě jen jsi. jasně že otvíráš pusu, slyšíš zvuky a něco děláš. já třeba teď dělám nějaké odborné šílenosti ale v tý otevřenosti je člověk ve spojení a tak není důvod aby ještě něco mimo smyslově navíc (co navíc když je otevřený??)vnímal. je otevřený. vnímá to co je. a to co není tak není.

    OdpovědětVymazat
  29. ad 26, Leni, promiň musím napsat ratce, že ač jsem někdy nucena, nebo spíš se mi zdálo,donutit mě nikdo přece nemůže, že prostě bude lepší ne přímo odkývat, ale raději mlčet, nebo se někam schovat trpím hodně.

    Jinak k tobě..zdá se mi to tady trochu pomotané..Ale nemám teď hlavu na to, to nějak upřesňovat a taky nemusím mít pravdu. Ono mimosmyslové vnímání a intuice je docela široké téma a i se dost těžko popisuje, tedy mně určitě. Ne, já nemám strach se o něco podělit, ale toto je pro mě tak citlivé až intimní, že určitě nechci o tom psát do světa na net..prostě to tak vnímám. Samozřejmě mailem, koho to opravdu zajímá..klidně.
    Nemám to ani nikde sepsané, je dost věcí, které časem zapomenu, tyhle zážitky NELZE a vibruju i když jen píšu, že je mám. Myslím tedy, že stačí, že i to jsem napsala :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. aninko, to co píšu je spíše hra na housle. neber zcela doslova. nechej se kolébat psaným a pak to ho'd za hlavu. je to psané okamihem, pro toho kdo čte to možná posléze nedává smysl. ten okamih je pryč. jde spíše o hledání/ladění momentu.

      Vymazat
  30. ad 29: No jistě, Ani, tak jsem to i myslela, že ne každý se cítí na to o svých intimních zážitcích v této oblasti mluvit a taky je potřeba zvažovat kdy a s kým a tak. Osobně cítím osobní svolení (ba nutnost) o tom mluvit teď, tady, veřejně a otevřeně. Už se mi zdá, že je tak nějak čas. To, že u toho neviburuju, ale naopak jsem v hlubokém klidu, je mi toho potvrzením. A věř i, že vím, o čem mluvím, s tím vibrováním. :-) Čtyři roky jsem se chvěla, než jsem dokázala mluvit o otm, co se mi náhodně (???) otevřelo ze kdysi. Prostě jsem se nějak napojila a odehrálo se to před mýma očima a ušima a vnímala jsem to jako pravdu, kterou mi nikdo nevymluví. Ten den jsem probrečela emočním přetlakem, že najednou VÍM, že to tak je, (ačkoli jsme nikdy o Ježíšově životě moc nepátrala.) Jednalo se o domnělou zradu Jidášovu. Ježíše nezradil, jen vyplnil jeho přání, což znamenalo ze sebe udělat zrádce a vydat milovaného mistra do nebezpečenství. Kdo z nás by se "neškaredil", byl by takto požádán? Už jsem o tom psala kdysi. Teď už můžu. Čtyři roky po tom prožitku jsem mlčela (a vnitřně vibrovala), než se o tom začalo hovořit i jinde a pochopila jsem, že nejsem v tom tak sama, že mnozí tuší, a řekla jsem to veřejně a přímo a doklaplo to nám všem, co se o takovýchhle věcech trochu bavíme i se souvislostmi. Pak bylo nalezeno Jidášovo evangelium, i když potrhané ...... a už se ona tolik opakovaná dogmata i na veřejnosti všelijak začala zpochybňovat..... No, je to proces.

    Máš pravdu, že "Ono mimosmyslové vnímání a intuice je docela široké téma a i se dost těžko popisuje." Jo, hlavně, když o tom málokdo chce mluvit a málokdo ty zážitky vůbec má. :-)))

    ad "zdá se mi to tady trochu pomotané" - pomotané, myslíš? No, snažím se to rozmotat, právě :-) ...... mám svůj plán, který ..... až v dalším komentu pro Ratku ....... ale myslím si, až zas tak pomotané to tady není. Nebo v čem myslíš konkrétně, že je?

    OdpovědětVymazat
  31. ad 28: Ratko, už někde výše jsem psala, že otevřenost je podmínkou pro mimosmyslové vnímání. To, co říkáš, je pravda, ale mimosmyslové vnímání existuje, když jej zažíváme a intuice taky existuje, když jej zažíváme a tělo taky existuje, když jej zažíváme a nakonec vlastně nic není a všechno existuje jen na úrovni kvantového vlnění. Ale to je moc akademické... do toho se mi nechce pouštět.

    K běžném životu samozřejmě otevřenost stačí. Na co vědět, co si myslí soused, žejo? Však jsem to taky musela odmítnout, je to nesmírně obtěžující. A taky není zrovna příjemné vždycky vědět, když tě někdo podvádí nebo se snaží ošidit, člověk by raději nevěděl .....

    Ale víš, co tím chtěl básník říci? Tohle: Když můžeme cítit to, co cítí ten druhý, když můžeme slyšet to, co slyšet není, když můžeme vědět, co si ten druhý myslí nebo se kde děje někde, odkud jsem zatroleně daleko ....... co to znamená? Že jsme Jeden organismus, nejsme odděleni (pokud se sami nezavíráme), jsme jeden, Jedno. A proto si myslím, že to mimosmyslové vnímání pociťujeme (vnímání energie, myšlenek, to je jedno) abychom si toho byli více a více vědomi. Abychom se podle toho chovali, poznávali, Kdo vlastně jsme, poznáváme sami Sebe.
    - takhle se ti to pozdává? :-)

    OdpovědětVymazat
  32. ad 31.1. Nevím, o čem mluvíš, když říkáš "jiná není". A jaká nebo co by mělo být?

    OdpovědětVymazat
  33. že pod otevřeností rozumím otevřenost. k běžnému životu snad ani otevřenost nepotřebuješ. takže asi každá pod otevřeností vnímá něco jiného. ja vnímám pod otevřeností mizení bariér a hranic, rozpouštění já v oceánu. kam zaměříš pozornost tam jsi. v sousedovi :o)), v trávě, v slunci, kočce či večerním vánku. ideální je být v učiteli když te zkouší :o)) tohle znám, akorát jsem nevěděla že jiní tohle neznají. říkala jsem to mu odezírání. zaměříš pozornost a mluvíš. cokoliv co tě zrovna napadá. a je to správně :o))) jednička.

    OdpovědětVymazat
  34. ad 33: zkus říct někomu otevřenost a tohle ti nepopíše, protože to nezná. Otevřenost je otevřenost, jo, ale jde o to nakolik. Při otevřenosti můžeš slyšet myšlenky lidí a třeba mnoha najednou, co mnoha, všech najednou, můžete se ti otevřít hluboká minulost tvá nebo místa, kde se nacházíš, můžeš slyšet všechny zvuky světa ..... může to člověka zahltit, může se z toho - a to snadno - zbláznit ...... být totálně otevřený znamená být Vědomím samotným.... de facto Bohem a na to lidský organismus není stavěný ..... proto i otevřenost, podle mne, musíme pro běžný život regulovat. Jde o tu míru, co k obyčejnému životu potřebujeme a co ne. Taky každý z nás má tu hranici žité otevřenosti jinde. A to, co jiný považuje za otevřené, jiný má zas za neotevřené.
    Já teda k obyčejnému životu otevřenost bytostně potřebuju, to bych umřela na skrčeninu, ale poznávám, co z toho Všeho vlastně člověk prakticky potřebuje a co ne. Taky co je "košér" a co ne. Lézt třeba lidem do soukromí zrovna není nic moc. Taky otevřít se pro prolézání mé hlavy kýmkoli a vnucování mi tam nějakých pro mě nevyžádaných myšlenek je taky cosi mimo.
    A to s tím učitelem, to asi taky není úplně super OK ..... :-))))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to bylo hodně dávno a vůbec jsem netušila o co jde. myslela jsem si že to tak mají všichni. nikomu do hlavy nelezu protože mám svých starostí dost. kromě toho se mi někteří lidé vyhýbají takže kdybych neměla internet a televizi tak ani nevím že existují lidé co ubližují svému okolí. třeba mě (zatím) lidé neokrádají a nepřepadávají. a jsou vůči mě velmi laskaví. a vrací mi věci. nevím proč. ale prostě to tak je. nebývalo to tak vždycky ale od určitého momentu jsem zjistila že nemusím věci hledat a že se nemusím bát okradení nebo napadení. Desítky let se mi nic nestalo. Nikdo mě nepodvedl a ani mi neublížil. Do hlavy mi taky nikdo neleze, asi se mu moje hlava nelíbí :o))) Pokaždé mě překvapí když slyším jak si někdo stěžuje že ho otravují nějací duchové nebo nějaké bytosti, že nemůže spát a tak. mě nic neotravuje. je možné že nejsem natolik otevřena abych byla zajímavá. věřím na svého anděla strážného. ale pořád je to v takové racionální poloze. neujíždím na nějakém nadpřirozenu. normálně žiju a dělám co je potřeba. a jak se zdá půjdu zase do práce a budu dělat ve fabrice. a s mraky dělníků kolem sebe.

      Vymazat
  35. ad 34.1. ad "to bylo hodně dávno a vůbec jsem netušila o co jde" - já vím :-) Není třeba se obhajovat. To další bylo obecně, kdyby to tu četl ještě někdo jiný než my dvě. :-)
    Každý má nějaké své starosti. Ty taky. Já taky. Někdo se například otevře moc a blbým směrem, takže ho pak otravují představy, vidí duchy a tak.

    Neznám žádné nadpřirozeno a tak na něm taky neujíždím, páč mám taky zdravý rozum. Zdravý rozum především. :-)
    Ve chvíli však, když se s člověkem začne dít něco, co se zatím tomu zdravému rozumu vymyká, hledá dál, aby si otevřel další obzory, to dá zdravý rozum. :-)) Nic nadpřirozeného, vše je přirozené a je dobré o tom něco vědět a umět si to zařadit, vyznat se v tom, zacházet s tím ku prospěchu života obyčejného. :-)

    OdpovědětVymazat
  36. myslím, (= mám zkušenost) že podobných shcopností jsou různé typy ... hodně lidí mluví o vzdáleném vnímání pocitů a situací jako ty, někteří lidé intitivně cítí lež, je to o hlubokém zaměření pozornosti. Já mám "schopnost" vědět, co lidé nechtějí říct nahlas ... fuguje to tak, že když se uvolním, přijde mi věta, kterou ten druhý nechce vyslovit. Někdy je to legrace. Jednou jsem byl na byznys jednání a masírovali mně tam napůl výhružkama, ať se zdržím nějakého jednání vůči nim ... a mě přišel vztek a v té energii povídám "jestli máte nějakej papír, který mi chcete předat, tak sem s ním, ať se nezdržujeme". Spadly jim čelisti a jeden z nich sáhnul na svůj pracovní stůl a otočil papír, na kterým byly ty samý výtky zfromulovaný od právníka. Myslím, že to nepobrali doteď. ;) Ale i v terapeutické práci mi prostě přijde na mysl, čeho se ten člověk bojí, co nechce vyslovit.

    OdpovědětVymazat
  37. ad 36: díky za popsání zkušeností (to je blbý někoho oslovovat extláča, oslovovat tedy nebudu, jo? Ale jako by se stalo. :-) ) Já teda vnímám kdeco, slyším, vidím - někdy i s otevřenýma očima vidím něco jinak, jako obraz přes obraz to vypadá, vnímám myšlenky, cítím energii, dokonce i přenos sexuálněerotickomilenecké energie na dálku jsem zažila, když jsem terapeutovala kdysi já, tak obrazy klietů, které se jim objevovaly, jsem vnímala skoro tak dobře jako oni nedávno zase jsem vnímala přesně, že chce kamarádka něco udělat, úplně jsme to slyšela - v celém těle...... kdeco. To krásné i to horší i to neutrální. Tím jsem chtěla říct, že si nevybírám - jednou to, podruhé ono, potřetí nic ..... tak nějak různě, nejsem v mimosmysláčích (:-)))) ) vybíravá. :-)
    Proč to říkám. Protože si myslím, že je to výběrová záležitost. Jak to pojmenovala Ratka - záleží, kam se zaměří pozornost. Tak pokud je člověk nastražen na to, co se klient bojí říct, tak to uslyší nebo řekne za něj. Ratka zase tady výše povídala, že neměla ráda pokrytectví, tak zas se jí valily do hlavy ty věci, které lidé skrývali. Si myslím, že je to o tom zaměření pozornosti. A tím se to také dá zavřít. Prostě to nechci vidět, nezajímá mě to, tak to nevidím. To platí taky a hlavně pro lidi, kteří "těmhletěm věcem" nevěří, nepřipouštějí si je, tedy se jim ani udít nemohou, mají zavříno. Museli by aspoň zaváhat.

    Jenom malinkou otázku: V té tvé větě výše bylo správně "a mě přišel vztek a v té energii povídám..."
    nebo tam má být "PŘEŠEL vztek"??

    Podle mého pozorování i logické úvahy se totiž tohle naladění právě ruší silnými emocemi. Ty jemné vnímání čehokoli převálcují. Ale ono když cítíme silnou emoci - lásku, strach, vztek, lítost, tak i všeobecně vnímáme houbelec. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Šmankote já jsem snad úplně pitomá! Nesoustředěná a zdrogovaná emocemi (ba ne, únavou to je, teď jsem zavalena prací, takže jsem asi byla nepozorná). Ty říkáš " je to o hlubokém zaměření pozornosti" a já tu plýtvám tolika slovy jen na to, abych potvrdila totéž slovy "záleží, kam se zaměří pozornost."
      Každopádně se moc omlouvám, Jsem roztržitá, ale léčím se. :-)

      No, aspoň, že Ratka, já i ty jsme došli k témuž, téměř nezávisle na sobě. :-)

      Vymazat
    2. přišel je správně, trochu to vysvětlím ... možná jsem se nevyjádřil úplně přesně, dost v souladu s tehdejší realitou. Vezmu to trochu "odborně". Moje obvyklá/typická reakce je vyhnout se svojí emoční reakci (strnutí) nebo jinak řečeno potlačení svojí reakce s cílem neprojít konfliktem. (A v tomto strnutí toho moc ze sebe necítím ani necítím okolí). No a tady v té situaci jsem šel s bojovnou energií (zlost je asi lepší popis stupně na stupnici, než vztek) do protiútoku (průchod kofliktem), a v tom silném toku energie jsem se cítil ... a taky zároveň cítil tu situaci. Něco jako samuraj v bitvě, ví, kam zatnout :). Ale dá se to zažít i na mmnohem nižší intenzitě, důležité je danou situaci prožít.

      Vymazat
  38. Leni, já zkusím obecně..myslím si, že život sám je v podstatě, tak jak nám byl původně určen a věnován v podstatě VELMI JEDNODUCHÝ. A odpovědi na lecos, na co dnes za tu předlouhou dobu složitě přicházejí vědci pomocí drahých přístrojů a mnoha hodin práce,díky za ní.. jsme měli v sobě v jednodušší formě. Kdysi.. Bylo víc obyčejných lidí, co znali dokonale přírodu, žili v souladu s ní a dost jich minimálně tušilo, mnozí věděli. Nepotřebovali k tomu tituly, stačilo, že v sobě a na sobě neměli tuny balastu. A že uměli a mohli nezatíženi tím balastem, uvolněni pozorovat a uvědomovat si, selským rozumem, jak co funguje v přírodě a u zvířat. Obrovská škola. Tím nejsem proti pokroku, jednak potřeba je a pak lidé jsou přirozeně zvídaví.
    Jen kdyby ty všechny vymoženosti opravdu sloužily tomu užitečnému. Kdyby to věčné hledání nebylo hladové, neznalo prospěchářství, intriky, co zas dělají balasty na duši. Je doba, co se až někdy vysmívá něčemu, co je morální a v podvědomí cítíme, že správné. Mnoho nás žije v rozporu sami se sebou, používáme náhražky i tam, kde bychom neměli, ale je to přece pohodlný..nahradit se dá lecos..dokonce i vztah.
    Když jsem v úzkých a ztišíme se, třeba si s někým, ani nevíme jak vypadá popovídáme stane se, že nám něco poodhalí a napoví.Laskavě a milosrdně.
    Někde se objevíme a dojde nám, že to jsme hledali..
    Co se duchů týká, tak nikdy mě nestrašili. Nevím, zda jsou, a i kdyby, nezahrávala bych si s nimi..ale stává se, že mám pocit a hodně intenzivní, že někdy se mnou je někdo, kdo mě měl rád a cítím to bezpečí, lásku.Je-li to duch, nebo anděl..nevím..ale ať je to kdo chce.. já ho nevidím, jen vím, že je zrovna poblíž.
    A někdy se ptám..kam jsme se jako lidstvo, co mu bohužel tak často chybí pokora dostali, pokud potřebujeme pak napravovat duše, složitě, chemií, ty především bychom měli mít bez nánosů toho, co do nich nepatří.
    Hm, nechtěla jsem moralizovat, ale stalo se..sorry..

    OdpovědětVymazat
  39. Aby tu nedošlo k nějakýmu omylu, že já jsem dokonalá a žiju dokonale, ne..taky ne.Občas se snažím seškrábat něco toho balastu a nenabírat ještě další a další. Ale nejsem hladová, mám v sobě pokoru k vesmíru a respekt k něčemu mnohem lepšímu a nepoužívám intriky. Ale spíš někdy, když mi o něco opravdu jde a druhý ne a nekápne božskou, tak jen takový malý pastičky. Ne, ty na myši. Ale někdy se lidi do nich chytnou daleko snadněji, než myši :)
    Tak bacha ne mě :)))

    OdpovědětVymazat
  40. ad 38, 39: Anino, promiň, nebojím se tě :-)), nicméně souhlasím naprosto, že život je v konci velmi jendoduchý. Ve všem máš pravdu. Ale zase ...
    Ano, oni předci neměli telefony a tak si jeden myslel na druhého, i když byli od sebe daleko, a cítili to a bylo jim dobře. Ale třeba ten balast na duši, jak říkáš, byl i dřív: intriky, chamtivost, skepse kvůli chudobě ... Taky blesky považovali za boží hněv. A my jsme blesky (elektřinu) prozkoumali a pěkně využili.
    Možná, že lidi dřív měli čas trochu souznít víc s přírodou, ale často byli tak udření, že málokdy si to užili. A láska? Svět byl tak drsný, že láska neláska, pujdeš a vdáš se za toho starýho sedláka, páč jinak umřeš hlady, když nejsi moc silná na práci. City stranou, zvykneš si. Dnes si už něco takového neumíme vůbec představit, a je to jen tak sto padesát let zpět, třeba.
    To byl ten jednoduchý svět dřív, žádná selanka.

    Zase se k té jednoduchosti jednou dopracujeme, ale až po tom, co prozkoumáme nejen vesmír, ale hlavně sebe, až zjistíme, jak fungujeme a co z toho plyne.

    Když to chce mít někdo jednoduchý, klidně, ať si to žije, ať je v tom šťastný. Já budu šťastná, až budu vědět, kdo jsem, kam jdu, jak funguju, jak si užívat jen to příjemné a to nepříjemné minimalizovat (páč ho nepotřebuji k poučení), jak být co nejužitečnější sobě i okolí a jak v buddhovském klidu řešit každičkou životní situaci. Něco už vím, něco ne.

    Ani, učil mě v dětství pan E.T. Seton, který říkal: "Protože jsem poznal trýzeň žízně, vykopal jsem studnu, aby z ní mohli pít i jiní."
    :-)

    OdpovědětVymazat
  41. Zajímavě píšete, takže zkusím navázat. Prostředí se přizpůsobuje naším požadavků, aby se nám žilo příjemněji. Abychom tolik neptpěi a a abychom se více pobavili. Teď se nabízí otázka zda v tomto prostředí taky více cítíme. nemyslím tím emoce, myslím tím cítení ve smyslu cítení. citu. nikoliv emoci jako výsledek vjemu. cit který cítí nezávisle na emoci.

    takže se nabízí otázka zda všecky ty vymožneosti tenhle vnitřní cit rozvíjí neob naopak ho tlumí, omezují, zabíjí a zasypávají emočními prožitky. s omezeným cítěním je člověk takový náky bez chuti, otrávený, roztěkaný pořád víc a víc požitkůa prožitků si vynucuje a chamtí v naději že tím získá to co hledá. že tímnalezne cit. ale to je omyl. protože cit tadyjepožád, jen ten kdo zavalen duněním emocí a odtžen raciem od svého těla ho neumí vnímat. odtrhl se od něj.

    pro mě je můj cit nalzený poklad. nežíkám že cítím vše. vůbec ne. akorát vím že tohle je ta cesta, že můj cit mě vede. že to jemůj anděl strážný. prosím nezaměňovat s emocí. s příjemnem či nepříjemnem. cit je něco co nedokážu popsat ničím.

    OdpovědětVymazat
  42. ad 40, Lenko, nechci aby se mně někdo bál, jen aby si dával bacha, kdyby něco..:)))
    No, máš pravdu, zase jinak..vím..Jednak jsem ti to tu teď zamotala já :), promiň, ono co jsem napsala zas tak docela o intuici, ani o mimosmysl.vnímání není..i když vlastně možná o jeho, někdy se mi zdá, zbytečného otupění. Tak vidím ten náš pokrok tak nějak dvojsečně..na jednu stranu díky, na druhou jak už jsem psala, možná nás až moc rychle zahltil. Myslím ve smyslu něco dal,co je daleko pohodlnější, ale pod tím praporem hnaní se za něčím i vzal. Docela fofrem. Nebo tak..to materiálno..mít pračku atd. atd. je fajn, jako spolknout prášek, když je ti blbě na duši..taky..JENŽE..šlo mi i o to, jak ty věci vznikaly..to okolo, co předchází veškerý komerci. Tak v jeskyni bych být nemusela a bát se blesku, ale někde v čase bych trochu přibrzdila. Myslím ve smyslu, aby materiálno tolik nepřevyšovalo duchovno..nepřidušovalo. Aby byli víc v rovnováze. Těžko se to píše, co chci říct na pár řádcích :)


    OdpovědětVymazat
  43. ad 41-ratko, tak nějak jsem to myslela, jak píšeš :)

    Jinak popsat cit podle svého vnímání taky neumím. Ale jsem si jistá, že velmi souvisí s duchovnem, tedy i s intuicí, že se dá rozvíjet, zjemňovat i oplošťovat během života.
    Že je hodně potřebný pro lidstvo. Mít tak akorát, spíš víc, než míň. Říká se má cit pro něco, k někomu, něčemu, na něco atd. Nejen rozum, ale i cit je potřeba při všech rozhodnutích našich osobních, i těch společných. Aby vyhodnotil spolu s rozumem..tohle ještě ano, tohle už ne.
    Prostě..myslím si, že rozum s citem společně by měli vítězit nad lhostejností a takovým tím přístupem..po mně potopa..hlavně, že já..atd.

    OdpovědětVymazat
  44. Jdu na dětské hřiště, ahoj :)

    OdpovědětVymazat
  45. ad 44: Anino, jak sis pohrála??? Doufám, žes měla řádně špinavá kolena a packy a že se ti povedly aspoň dvě krásné bábovičky, že ses nepraštila do zadku, když jsi jela ze skluzavky a že ses neprala moc s klukama! :-)

    OdpovědětVymazat
  46. ad 41,43: Asi vím, o čem mluvíte. Cit jako schopnost vnímat a hluboce prožívat (ne intenzivně a povrchově, jak říká Ratka - ne sjíždět prudké emoce). Asi je to to, když se člověk zastaví před kopřivou a užasne nad její krásou a dokonalostí a ještě navíc vnímá její uzdravující schopnosti. Nic obyčejného, taková kopřiva. Nic obyčejného a nudného žádná činnost, žádný člověk, nic v tomto světě není ani obyčejné ani nudné...... je to naopak úžasné a neustále překvapující. Tak?? (například)
    Tím, když citlivě vnímáme jeden druhého i tento svět, tak abychom nesjížděli bolest, strach, utrpení, huráradost, přílišné nadšení a vzrušení, tak to asi je ta správná poloha otevřenosti a bytí v Bytí, v Jednotě. Si myslím.

    OdpovědětVymazat
  47. ad 42: No, já se tě, Ani, nebojím, páč mám tu intuici, kdyby něco. :-)))))

    Jinak asi tuším, co jsi chtěla říct "aby materiálno tolik nepřevyšovalo duchovno..nepřidušovalo. Aby byly víc v rovnováze."

    - myslím, že tohle je také podmínka, aby vůbec nějaká intuice (nebo jestli tomu chcete říkat cit) nám mohla napovídat, chránit nás ... a zároveň abychom se uměli radovat ze života. Jednotu, vyváženost, harmonii mezi život duchovní a fyzický. Bez fyzična bychom nebyli vůbec, bez duchovna bychom nebyli lidé.

    Teď jsem byla u Christabel (www.panirtenka.blogspot.cz) a jsem tam připomněla J.A. Komenského citáty. Jeden je obzvláště výstižný:

    "Boháči bez moudrosti co jsou jiného než vepři v blátě ležící?"


    OdpovědětVymazat
  48. ad 45-Lenko, sice na tu větší skluzavku se vejdu..vyzkoušeno bez obecenstva.., drhne to, bábovky svedu docela obstojně, ale je potřeba někdy zahrabat hodně hluboko do písku, nebo vzít sebou trochu vody :)
    Ne, vůbec nic není obyčejného..mám ráda sedmikrásky a jsem asi trapná, ale když jsem někdy sekala trávu, kdyby to šlo, nechala bych je..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem nedávno viděla krásně vysekaný trávník a uprostřed srdíčko nechané neposekané, plné sedmikrásek. Nebo posekaný velký trávník a pár nechaných koleček nějakého vysokého lučního kvítí. Když se chce, tak to jde.

      No vidíš, jaká jsi babička, bábovičky pěkně umíš, na skluzavku se vejdeš ... šikula!

      Znám případ velmi moudrého člověka, který spal u přátel, a malý kluk k němu ráno přišel a přinesl mu jojo. Mudrc ještě rozespalý sotva chytil šňůrku a nechal jojo spadnout a nic. A kluk mu znechuceně vzal hračku zase z ruky a šel pryč, kroutil hlavou a opakoval: "Tolik toho ví, ale jojo neumí." (Dodneška se tomu smějeme - i s oním moudrým člověkem, samozřejmě.)
      - A já vím, že ani bábovičky neumí každej! Tak jsi prostě dobrá! A umíš určitě i jojo! :-)

      Vymazat
  49. Lenko, jojo samozřejmě, toho je, co umím ohledně her..Včera mlá, říkám ji komik, všemu se směje a předvádí se, tak jsem lezla po čtyřech a to mě bolí a rukou si dělala psí ocas, jak s ním vrtí a panáčkuje..padala smíchy na zem.
    Taky jsem měla ty nápady, ale jaksi ten trávník není můj..a moje nápady se berou tu a tam s rezervou :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. no a asi ho ani nesekáš :-) To by jsi svoje nápady uplatnit určitě mohla. Ono to člověka přirozeněnutí tu kytičku obejít.

      Vymazat
  50. Ratko, už delší dobu jsem ho nesekala, protože jaksi nesmím.. Ale když jsem mohla, sekala jsem většinou já, ještě kus i u starého nemocného pána. Teď už ho sekají jiní..koupili si výkonnější sekačku a ta je těžká, do kopce nemám šanci vůbec, ale zkusila jsem..
    Máš pravdu, že má člověk tendenci nějak ty kytičky obejít..už jsem to brala, že jsem cvok, že kvůli sedmikrásce si dělám hlavu.
    Nedávno porazili jednu břízu, byly tam léta spolu..holky. Asi dva roky jsem prosila, ať ještě..Ale už se pak moc nakláněla..no ještě jsem si nezvykla, že tam není ;(

    OdpovědětVymazat
  51. ad 50: Ani, nejsi cvok, když se ti nechce sekat kytičky a podřezávat břízy. Ani já nejsem cvok, když slyším, co není slyšet, ani Ratka není cvok, když vnímá kdeco, ani Extláča není cvok, když vnímá lež ..... a kvůli tomu si tady o všem takovém povídáme, abychom si jako cvoci nepřipadali, pokud se nenalézáme zrovna ve stejně myslícím a vnímajícím prostředí.

    Jedna moje kamarádka mi vyprávěla, že musela bojovat, aby její manžel neořezal v létě stromy. Zhrozila jsem se, že takové věci se přece dělají v době, kdy stromy spí a nemají ve větvích mízu. Řezat do živého je zvěrstvo, pokud se může počkat na zimu. Říkala, že jemu je to jedno. A najednou mi problesklo, že mně by to vůbec nebylo jedno, že bych nechtěla partnera, který necítí se stromy a květinami. A měla jsem takového, taky šikovného a pracovitého a ........ a je to úleva, když už ho nemám. :-) Myslím, že je to moc důležité - mít rád květiny a stromy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. stromy se neořezávají v zimě. to je nejhorší období, prtože se strom nemůže zacelit ránu a může chytnout kdejakou nemoc. pro každý strom je jiné období vhodné a ořezání je pro strom úleva. vím o čem mluvím, protože znám strom i neořezaný a vím jak se trápí. jak ho kdeco napadá, světlo se nedostane k listům a chytá ho plíseň dokonce i vážná nemoc. takže pak se může stát že někdo odmítne partnera který ořeže stromy po odkvětu nebo po odplodnění s odůvodněním že necítí se stromy. teda nic se nemá přehánět, ani poždavky na partnera :o)) zejména takové ty speciální vychytávky :o)

      Vymazat
    2. To nebyl ten případ. Jak říkáš, o stromech se něco musí vědět a se stromy aspoň minimálně cítit a někdy tnout, je-li to potřeba. A s tím partnerem: Každý má takového, jakého chce mít. :-) To je čistě individuální, přece.

      Vymazat
    3. a nekdo takového jakého mít nechce :o) a furt na něm hledá muchy
      vím že to není tento případ, jen mě vyděsila ta kamarátka co bojovala smužem aby neořezal stromy v létě nýbrž v zimě a ještě mu vyčetla necitelnost. teda ten muž to nemá jednoduché :o)) ale s žádnou ženou to není jednoduché.

      Vymazat
    4. Mě spíš vyděsilo, že s ním musela "bojovat". Že se hrabal do věcí, kterým nerozumí a dělá věci jen z nějakého náhlého nápadu. Ono "bojování" se sestávalo asi jenom z takového "zlatíčko, prosím, nech to až na podzim" nebo tak něco.

      Jinak platí, že každý partnera takového, jakého mít chce. Kdyby ho nechtěl, tak by ho opustil. Žádná výjimka. (Že ty důvody jsou různé, proč takového či makového partnera chce, mohou být různé. Dětmi počínaje, přes bydlení, domácí servis, letitý zvyk apod. konče ...... v těch případech, kdy si člověk zvnějšku myslí, že tam přece musí existovat to nechtění. Není. Ale myslím, že jsme to kdysi dost probrali.)

      Vymazat
  52. dnes jsem měla zvláštní zážitek který asi spadá do tematu, nevím zda ho napsat takhle nebo spíše do mailu. nechám to trochu uležet.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přimlouvám se za zapsání sem, samozřejmě. :-)

      Vymazat
  53. O intuici toho moc nevím, ale telepatie u mě občas zafunguje. Někdy se mi stane, že myslím na člověka, kterého jsem neviděla a neslyšela třeba několik let a on se nějakým způsobem ve stejný den ozve, ale to se asi stává každému. Včera jsem vysílala myšlenky o pomoc ke svému příteli, když jsem uklouzla na mokrých kamenech a flákla sebou jak široká tak dlouhá, telepatie nefungovala, samozřejmě, a já myslela, že vůbec nevstanu. Trvalo asi 20 minut, než jsem se vyhrabala na nohy. Stačilo, abych si rozbila hlavu a bylo po focení, mohla jsem na vás koukat shora, no, vlastně spíš zespodu! ;-)
    Leni, posílám pozdrav a přeji krásný zbytek léta. :-) Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Hani, telepatie, vida, o té tu ještě řeč nebyla apatří také do stejného sáčku. Vnímáme se, vnímáme své myšlenky a to je dobré. :-)
      Gratuluji k tomu, žes vstala po pádu! Ano, ne každému se přihodí, že vstane, že vstane sám a že pak ještě hned může psát do počítače. Nevím, jestli jsi chodila už na můj blog, ale asi před rokem a půl jsem vstávala z pádu v koupelně přesně 2,5hodiny, než jsem byla schopna si zavolat záchranku. A co z toho plyne? Že jsme úžasně šikovné a zachránily jsme se samy! Že někdy telepatie prostě nefunguje a to proto, že ten druhý je zaujat někde jinde a něčím jiným a má zavříno. Se nedá nic dělat. Ono kdyby ses ťukla do hlavičky moc, tak by ti přítel asi taky moc nepomohl.
      Jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, a že se nebudeš dívat ani shora ani zdola, anýbrž dál přes hledáček objektivu. Hurá!!! :-))
      Děkuji moc za přání a přeji ti taky ...... žádné zbytky, ale všechno jenom celé :-)) ..... celé krásné babí léto, celý barevný podzim a celý krásný a pohodový život - zbytky necháme jiným, jo? :-)))))))

      Vymazat
    2. Jasně, Leni, protože, "kdo je na zbytky živ, to je velkej div"! Takže pro příště všechno celé, budu si to pamatovat! ;-))) To mi připomnělo, že jsem se jednou chtěla s přítelem podělit o řízek (on měl řízek, já jen mlsně koukala) a on mi řekl, že tak malý řízek ani půlku nemá. Dobrý, že jo?! Teď to používám taky.
      O tvém pádu něco málo vím, ale na tvůj blog jsem přišla až později. Pády v koupelně jsou taky dost drsné, ale kdybys mě viděla zapasovanou v tom kamení, asi by ses smíchy neudržela! :-))) Rozbít si hlavu nebo něco zlomit, tak nevím. Byli jsme v horách přes 2 km od civilizace a k tomu bez signálu. Podobných pádů už jsem zažila víc, začínám věřit, že nade mnou bdí několik andělů strážných, jeden by to nezvládl!
      Měj se krásně, překrásně a vlož se do toho celá, beze zbytku!!! ;-))) Hanka

      Vymazat
    3. Téda, člověk, který se nerozdělí o řízek a říká si přítel! :-) Já bych ho kousla - do jedné jeho půlky a hned by mi ten řízek dal celý. Jinak raději preventivně nosím sváču nejen pro sebe, ale i pro doprovod. Od maminky vím, že s hladových chlapem není pořízení. :-)
      Hani, jsi prostě mladé děvče :-))), co se nemusí žádné zlomeniny bát, protože jeho tělo je pružné a ohebné. Tak to je! :-)
      Jasně vložím se, furt se do něčeho vkládám celá ........ pak to se mnou taky vypadá. :-)

      Vymazat
    4. Leni, zapomněla jsem dodat, že jsem mu řízek vyškubla a kus ukousla, bylo to doma, jinak taky nosím svačiny pro oba, jenže hladová jsem většinou já, přítel vydrží hladem klidně celý den a ještě se diví, že myslím na jídlo, když fotím. ;-)
      Jo, a mladá jsem, nedávno mi bylo dvacet, jenže už třikrát!!! ;-))))))))

      Vymazat
    5. Já to věděla! Mladá! A na třikrát! Gratuluji! Žádná "bába" by přece nikomu řízek nevyškubávala a neskákala po kamenech s foťákem v ruce, to dá rozum.
      Drze sondnu, jo? Jak dlouho jste s přítelem, Hani? Já jen že ... snažím se vystopovat, zda je to mládí v tobě už nafurt nebo je to následek zamilovanosti, což by mohlo být ovšem taky nafurt. :-) Odpovídat nemusíš, jen jsem prostě a drze zvědavá. :-)

      Vymazat
  54. Vůbec nerozumím tomu, kdy se jaký strom ořezává a nebudu to ani hledat :)
    Ale ráda je mám, to snad každý..tak je mi líto každého pokáceného. Jasně, že někdy je to nutnost, zrovna tak jako operace člověka např. a nedá se nic moc jiného dělat..

    No a partner..každému vyhovuje jiný, jinak založený. Tak co jednomu se zdá hloupost, že tohle vadí a mávne nad tím rukou, druhý třeba nechce a nemusí..Každý má právo si vybrat, jestli bere, nebo nebere a jestli bere kdosi naopak jeho, nebo ne.

    OdpovědětVymazat
  55. ad 54: Jo, Anino, mám stejný názor. Pro mě osobně partner jedině citlivý ke stromům, kytkám, lidem, krajině a ..... ke mně taky. :-)

    OdpovědětVymazat
  56. zkusím to popsat, berte to s rezervou. sama v tom mám zmatek. včera jsme jeli na kolech v lese, známá cesta. mockrát jsme ji jeli. jeli mladí (syn s přítelkyní a já s manželem. cesta velmi příjemná. vpředu muž pak přítelkyně, syn a na konci já. byli dost rychlí a tak jsem neměla moc času nak ochání a dá se říct že jsem je stíhala/nestíhala. A jak tak jedu soustředěná na stíhání najendou jsem věděla. to nebyla myšlenka, to bylo vědění. že jsem otec mého tatínka. začaly se mi valit slzy z očí a zalykala jsem se a furt jsem stíhala zbytek rodiny. můj krk se uvolnoval jakoby roztrhl a já jela a brečela a vše semi v hlavě skládalo. proč tam sedím a na co čekám. najendou mi vše dává smysl. moje těžké dětství a zoufale marné "pokusy tatínka" o moji výchovu. absurdnost těchto pokusů. moje vize s koňmi v lese. a jné obrazy které zapadají do celku. tatínek si mě přivolal, potřebuje se rozloučit.

    můj tatínek se totiž se svým otcem nerozloučil, i se svými sourozenci se pokoušel překročit hranici s Polskem o vánocích někdy po válce. věděl že jeho otec je nemocný a čeká na něj. bez dokladů jej nepustili dál a oni se bořili sněhem až do Trstěné kde jim zachránili život nějací lidé.

    Anebo ne. Nevím co je pravda a co jen přelud. Je zde něco těžko posatelného. Otcovská láska k mému otci. Čekání na rozloučení.

    OdpovědětVymazat
  57. Hmmm, zajímavé, Ratko. Může to tak být. Není to první mně známý případ, kdy jsou dušičky k sobě takto vtaženy.
    Může to tak být a nemusí. Ale protože jsi to tak silně prožila ... nebude to jenom volná asociace. Každopádně pro tebe to může být vysvětlením tvé silné vazby na tatínka. Určitě byste si měli více povídat o tom, jaké to tehdy bylo ... když by chtěl. Uvolní se emočně, k něčemu si dojde sám v myšlenkách. Potřebuje se vyrovnat s tím dluhem, který cítí zřejmě celý život.

    A tobě zbyde poselství s otazníkem, zda to tak bylo či nebylo a zda je opravdu možné, že jsi byla takto k tatínkovi přitažena zpět. A tvoje nitro ti řekne, jak to je doopravdy. Dobrá zkušenost, řekla bych.

    OdpovědětVymazat
  58. Ratko, docela jsem zavibrovala při tvém kom., myslím za tebe i za tvého tatínka. Vím, že ty píšeš naprosto otevřeně a nehlídáš si co a jak..vyhodíš to ze sebe a to je znát..
    Velmi z toho cítím, že oni ti sice trochu ujížděli, neměla jsi kdy se rohlížet, ale vloudilo se ti do hlavy to, že nechceš, aby ti uteklo něco co s tatínkem, ale ani jemu..
    Přece jen jsi byla nějak uvolněná a na cosi myslela..
    Myslím, že jsi si uvědomila, jak moc by tě mrzelo, kdyby ty ses dostala do podobného dluhu, jako kdysi on, ne svou vinou.
    Hodně by ti to chybělo, a ozval se možná i strach, abys tu situaci nezažila..to nerozloučení se..co může být pokaždé jiné..klidně až telepatické, beze slov.
    Taky nám takový věci připomíná to, když jsme hodně unavení..až na pokraji sil..třeba i z péče, strachu o blízkého.

    OdpovědětVymazat
  59. jo anino, taknějak to bude. a opět mi to připomíná že ty obrazy a vědění, jsou vlastně již výsledkem. že si je dělám sama "na svůj způsob". že to poselství je asi jen jedno ale každý si ho překládá svojí hlavou "po svém". Protože jinak než přes jeho hlavu - mozek to jít nemůže. Když vnímám svoji hlavu jako nástroj a nebráním ji v činnosti, tak vím. vím - vnímám.

    pro mě úleva. celkově je tohle pro mě velmi krásné a úlevné období kdy jsem všemu otevřená a cítím. a cítím že vše beží správě pokud se tomu uvolňuje cesta. jakoby se skládalo puzzle do sebe.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!