čtvrtek 13. září 2012

Martin - aneb dobré věci se stávají



Kdysi dávno předávno, když jsem ještě učila malé děti ve státní škole, si sedl v první třídě hned do první lavice malý Martin. Nijak zvlášť nadané dítě, velmi živé a neposedné, velmi nepořádné  a v nevyžehlené košilce. Ušmudlánek s pusou od inkoustu, okousané pero hozené v penálu nebo volně v tašce, kde se potulovala sotva tak jedna zlámaná tužka. Sešity bez obalu, zmuchlané a zprohýbané už několik dní po tom, co je dostal. 
Bylo mi jasné, že je to dítě zanedbávané, ale konkrétní situaci jsem neznala. Na první schůzce se ke mně přitočili nikoli jeho rodiče, ale ze sousedství ,  a vyprávěli mi, z jaké rodiny pochází: Táta Martina sice dobrý chlap, ale velmi prostý a pracující od rána do večera, aby své dva kluky uživil. Matka se o rodinu nestarala, těžká alkoholička, běhna – a to velmi slušně řečeno, kluci jí byli odebráni do děcáku, pak se rodiče rozvedli a táta si je vzal. Péči o ně sotva zvládal. Později si pořídil jinou paní, navíc se třemi jinými dětmi, která se ale zhrozila, co kluci všechno nezvládají. Třeba nevěděli, že se člověk večer myje a převléká do pyžama, že se povlékají postele atd. atd. A já po Martinovi chtěla, aby nosil své věci v pořádku, aby měl ořezané pastelky a čisté sešity s obaly, aby alespoň občas napsal domácí úkol. Nebylo to v jeho moci. 
Hrůzu celé situace jsem pochopila, když jsem šla s Martinem za ruku při nějakém přesunu třídy po městě. (Samozřejmě víme, že malí zlobílci chodí zpravidla preventivně za ruku s účou jako první či druhá dvojice v řadě, aby se nemohli jen tak strkat, kopat a otravovat ostatní. Potřebují nejen dohled, ale hlavně pozornost a lásku, které se jim mnohdy doma nedostává.) Ačkoli je to hodně dávno, pamatuji si jednu chvíli velmi jasně. Cestou jsem v onom okamžiku zaznamenala nejen to, že se mě malá vlhká ručička Martina chytla trochu pevněji, ale uhlídala jsem i jeho plachý pohled. Jeho malá modrá pichlavá očička, která často mhouřil za brýlemi, hledala ty moje.  Trvalo to vteřinu, ne déle.  Taky jsem ho chytla pevněji. Kolem prošla nevšímavě nějaká paní.  Po několika metrech to jiní klučíci za námi jdoucí nevydrželi a zavolali na mě: „Pančitelko, víte kdo to byl?!? To byla Martinova máma, “ sdělovali mi vzrušeně a dětsky pohoršeně: „Ani ho nepozdravila.“  Koukla jsem se na Martina. Kamenná tvář sotva sedmiletého dítěte a jeho reakce „Mně to nevadí“,  mi nahrála na podobnou odpověď: „ No a co, Martin má zas hodného taťku, viď? A má taky nás, žejo kluci?“ Kluci kývali hlavou. Byla to škola pro Martina, pro mě i pro ostatní.  Každý nemá milující rodiče a je potřeba se s tím vyrovnat. Mně to stálo tedy úsilí hodně, chtěla jsem se v tu chvíli otočit a vyrvat té paní všechny vlasy. Neudělala jsem to, protože jsem šla v první dvojici a první dvojice, jak známo, musí jít nejvzorněji, protože vede ostatní.  
Za nějaký čas si otec Martina na kluky stěžoval, že jsou divocí, že ho neposlouchají a že je vrátí do děcáku. Přemlouvala jsem jej, aby to nedělal, že ho mají rádi, a přemýšlela jsem, zda bych si mohla Martina v tom případě vzít do péče já.  Ten kluk má v sobě tolik citu .....  V tu dobu to ale ani nešlo. Byla jsem vdaná za člověka, který samaritánské sklony rozhodně neměl a nedokázal by přijmout dítě, které nemá „kvalitní geny“, není jeho.  Tehdy mě poprvé napadlo, zda bych neměla raději volit rozvod a Martina k tomu, než ....... Byl to jen blik, ale pak jsem to zavrhla. Takové děti dávají jen do spořádaných rodin, ne nějaké samotné ženské.  A navíc tehdy bylo mezi mnou a manželem všechno jinak v pořádku. Nebyla jsem připravena takový krok udělat.  Naštěstí si otec kluky nechal a nemusela jsem stát před takovou situací. 

Martin už je ve 4. třídě, prochází ročníky s odřenýma ušima, ale jde to, snaží se. Hodina češtiny, děláme přípravu na samostatné písemné vyjadřování se, na sloh. Téma: Vyjařování kladného vztahu k něčemu. Na tabuli je pomůcka:  Mám rád ......., protože .......  Povídáme si o tom, co má kdo rád, od maminky, přes koťata až po stromy, barvy ... Pak děti píšou. Večer si čtu ty pidislohy. Některé se opravdu povedly, mají něco do sebe, jiné jsou jen formálním splněním zadání, to tak bývá, normálka. Ale jeden mě chytil za osrdí jako žádný jiný. V ruce držím Martinovu prácičku plnou pravopisných chyb. Je tam:  „Mám rád Tichý oceán, mám rád jeho tmavě modrou barvu. Oceán je tichý a hluboký jako smutek.“   Nic podobného jsme neříkali, vím, že Martin moc nečte, nemá co, navíc mu to moc nejde. Tohle je z jeho hlavy.  Kolem žaludku se mi to sevřelo a dodnes na ty věty nemohu zapomenout. Onu stránku ze sešitu mám dodnes schovanou.

Teď je teď a léta za námi. Martin se vyučil kuchařem, je dávno dospělý. V pátek jsem potkala jeho spolužáka. Ukazoval mi svého nedávno narozeného synka, takže samozřejmě obdiv, gratulace a tak. Ale onen spolužák, se nechlubí zdaleka jen svým synkem. Hned na mě vyhrkl: „A víte, jak se má Martin??!?“ – „ Vím, je přece kuchařem. Vaří ještě v Restauraci?“ – „ No, tam byl, pak jsem mu pomohl  i na chvíli do zahraničí ..... ale víte, co dělá teď?“ chlubil se, jako by to byl jeho bratr. „Vybrali si ho a je ve velmi prestižní (nejmenované)  restauraci a pojede i na stáž do Japonska!“  Hodně mě to potěšilo. Jednak proto, že Martin se vypracoval na někoho, kdo je odborníkem ve svém oboru a práce ho baví, dokonce se naučil i řeči. A jednak proto, že kluci dodnes drží při sobě. - „Má nejen hodného taťku, ale i nás, žejo kluci?“ vybavilo se mi znovu,  jak kývali vehementně hlavičkami . - Dětská solidarita přešla až do dospělosti a pomohla chlapci, který měl tak zpropadeně těžký začátek.  
Jsem šťastná, že je Martin úspěšný, že dělá, co ho baví, a že dobré věci se stávají.  Že dobří a citliví lidé si získají přátele a jdou za svým snem, i když původně mohli skončit úplně jinak. Třeba ve vězení, jako jeho bratr, který situaci později neustál. Vybral si bohužel podobný osud jako jeho matka.  
Tak šťastnou cestu přes Tichý oceán, chlapče!






32 komentářů:

  1. Leni, tohle mě hodně dojalo. Potřebuji teď načerpat pořádnou dávku odhodlání a tenhle tvůj článek je skvělá studna"!

    OdpovědětVymazat
  2. moc se mi ten článek líbí. ukazuje že není důležité mít ořezané pastelky, a pyžamo do postele. že tohle všecko může být a nemusí. Že to důležité je laskavé slovo, podání ruky a kus lidského tepla. A zažehnutá touha v srdci dítěte. MOc hezké.

    OdpovědětVymazat
  3. Přeju mu hodně štěstí..a tak vůbec..
    Napadlo mne, že mít strach z vlastní mámy až takový, že když ji potká, a drží se jiné ženské ruky, je pro dítě snad to nejhorší. Daleko horší, než když by bylo několikrát za sebou v nemocnici se zlomeninou, ale vědělo, že ho máma má ráda.

    OdpovědětVymazat
  4. ad 1: Báro, nevím, kčemu potřebuješ odhodlání, ale moc držím palce!

    ad 2: Díky, Ratko. Víš, to o těch pastelkách ... to jsou jenom vnější věci, které řeší přepečlivé maminky a praštěné učitelky. Takových je ale menšina. Ve škole se řeší opravdu úplně jiné věci. Jenom nejsou vidět. V té Martinově třídě bylo takových zvlášních případů víc. Třeba tam byla holčička, které se zastřelil tatínek před jejíma očima. Zas jiná holčička několik dní vůbec nejedla a pořád mi chodila při výuce šeptat, že nemá hlad - několikrát za hodinu, takovou měla trému z nástupu do školy. To bych mohla vyprávět hodiny.

    ad 3: Víš, Ani, tobě mám nejmíň co vyprávět, prožila sis své. Jinak si myslím, že když se má ten malý člověk koho chytit, je to pořád dobré. Horší je, když tu ruku žádnou nemá ... i takové děti jsou.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za učitele, kteří takto danou situaci ustojí. Ty děti to poznají, nemusí nic říkat, a zůstane to v nich. A to je pak dobrý základ pro jejich další vývoj. Není dobré házet všechny děti do jednoho pytle, že máme teď nevychované děti, že dříve to bývalo lepší. Stačí maličký moment v životě a semínko je zasazeno.

    OdpovědětVymazat
  6. To je opravdu dojemný příběh.
    Tak snad se Martinovi už bude v životě dařit.
    Je mi smutno, když čtu o takových matkách:(

    OdpovědětVymazat
  7. ad 6: Christabel, ..... a mně je veselo, když mohu psát o tak skvělých dětech. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. ad 5: Elizo, ano.
    S úžasem pozoruji, jaké úžasné a zralé děti se teď rodí a vyrůstají ...
    Ano, nemusí se říkat nic, jen BÝT s nimi v jejich těžké chvíli.
    A na to člověk nemusí být učitelem. Jednou mě tak moc potěšil a povzbudil pomocný dělník v parku ... Viděl, jak brečím, nevěděl proč, a tak si ke mně sedl a povídal a povídal. O tom, jak je trávník hezký, když se shrabaný. Jak je hezké hrabat listí ... Je to moc let, ale doteď si na něj pamatuji.
    Když jeden muž selže ve svém charakteru, přiskočí několik dalších, kteří se snaží potěšit.
    Když selže jedna matka, přijde několik dalších lidí, aby ji nahradily.
    Tak to je a tak to má být. Nikdo nesmí zůstat sám. Nikdy.

    OdpovědětVymazat
  9. Moc krásný příběh! Ale smutný, tuze smutný. Podobných dětských příběhů, kdy selžou nejbližší, vidím kolem sebe bohužel více. Škoda, že ne vždy je poblíž paní učitelka, připravená stisknout tu dětskou ručku, a vnímat spíše chaos v dušičce než v penále.
    Je vždycky nádherné, když se z okamžiku nejistoty a zklamání dokáže vykřesat plamínek naděje a jistoty. Jsem si jist, že tací Martinové si ten stisk ruky a ujištění možná nebudou pamatovat po celý život, ale rozhodně je to po celý život provázet bude. Možná takové chvilky jsou to nejdůležitější v dětském životě.

    Jo, a děkuji za připozvání. Sice jsem se „trochu“ zdržel, ale – samozřejmě považuji čtení takovýchto blogů za důležité a hlavně inspirativní, Lenko. ;-)

    OdpovědětVymazat
  10. palce hore ! Martinovi i tobě.

    OdpovědětVymazat
  11. Leni, to je moc krásný a dojemný příběh. Věřím, že na Martina nemůžeš zapomenout. Je to silná osobnost, když dokázal ustát těžké začátky a takhle se vypracoval, to by se na jeho místě podařilo málokomu. Můžeš být pyšná na to, že jsi ho se svými žáky podržela v těžkých chvílích. Všechna čest tobě, Martinovi i jeho kamarádovi!

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji všem za komentáře. Jen maličko si dovolím poznamenat:

    ad 9: Borie :-), ten příběh je optimistický, není smutný!
    Ano, taková stisknutí ruky každého z nás provází celý život a nemusíme být Martinem. Ale bylo by fajn, kdybychom nezanedbali příležitost toho druhého aspoň malinko podržet, potřebuje-li.

    ad 10: Extláčo :-), palce hore nám všem! :-)

    ad 11: Hani, mým dlouhodobým působením (několik let průměrně 5hodin denně) prošlo kolem stovky dětí. Na ŽÁDNÉ z nich nemohu zapomenout a často na ně myslím, i když oni třeba i zapomněli, že existuji. Každé mělo svůj příběh a některé z těch příběhů mohu sledovat dál, někteří se ke mně vracejí ... Jsou to všechno fantastické příběhy. Vzpomeňte si každý na svůj. Také je úžasný, ne? Stejně jako strom stojí, kde jej zasadili, a poskytuje příchozím svůj stín, protože ani jinak nemůže, i mne moje cesta zavedla na tuto dráhu a nemohla jsem dělat nic jiného, než co jsem dělala. Na to pyšná nejsem, nevím, na co bych měla být. Jen se cítím být obdarována, že jsem směla poznat takové lidi a být chvíli poblíž.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, určitě to tak bude, na zážitky s dětmi se asi nedá zapomenout. Tohle nedokážu posoudit, ale věřím ti. Každý člověk má jedinečný životní příběh, na ten svůj bych ovšem nejraději zapomněla, udělala jsem několik slušných kopanců, mám na sebe vztek, kdykoliv si na to vzpomenu. Já tedy na sebe rozhodně pyšná být nemůžu.
      Jestli jsi taková, jak tě třeba vidím já, pochybuji, že na tebe děti zapomněly. Často vzpomínám na svoji učitelku z prvního stupně základky. Pamatuji si, jak se jmenovala, jak vypadala, kde bydlela, že byla svobodná, dokonce vím, v čem chodila oblečená, ... byla to pro nás, malé školáčky, druhá máma. Citlivá, laskavá, moudrá a nekonečně trpělivá.

      Vymazat
    2. Hani, jééé, každý z nás udělal přece spoustu kopanců v životě. Ono se ani nedá v životě dělat všechno správně, dyk jsme lidi. Tak ty si svoje vodpusť :-))) Už jsou pryč a je potřeba utíkat dál vpřed. Pyšná můžeš být na své úžasné fotky, na své dobrůtky ..... jéje, toho je. I paní učitelka by jistě na tebe byla pyšná! :-)
      (Mnohé moje děti se také vracejí a je to příjemné.)

      Vymazat
    3. Leni, tak já si teda odpouštím! ;-)

      Vymazat
    4. ad 3: :-)) Šikovné děvče! :-)))))

      Vymazat
  13. Jsi neuvěřitelná kráva. Jsi jako z nějaké pozitivní svaté šablony.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hm..a copak jsi asi zač ty ;), že tě baví anonymně urážet Lenku a ještě psát za Rulisu..to si raději nechám pro sebe..a jsem docela zvědavá, za koho to třeba napíšeš o mně :))

      Vymazat
    2. Hmmmm, to mě mrzí, že máš se mnou takový problém. Takový, že musíš i psát pod cizím jménem. Tohle Rulisa samozřejmě nepsala.

      Vymazat
    3. ad 13.1. Anino, byla jsi rychlejší. :-) Jen maličkost: Ten člověk mě neurazil, anýbrž mě pochválil. Teď si teprve budu o sobě něco myslet! :-)))))) "Pozitivní svatá šablona" ..... to není špatné, se tak můžu podepisovat! :-)))))

      Vymazat
  14. Ahoj Lenko, moc ráda sem chodím. Dnes o Martinovi mě to dostalo. Inka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stále se mi ještě stává, že když něco takového čtu,žasnu, obdivuju, aniž bych si uvědomila , že i já jsem tak skvělý člověk. i te´d to trochu proběhlo, ale hned se mi ozvalo, vzpomeň si, co jsi zažila tento týden: jsem odpoledne ve školce na zahradě přichází neznámá slečna.Dobrý den!, To jsi ty Zuzko! vykřikuji a ona: Paní učitelko vy si na mě pamatujete? já na vás taky vzpomínám. a vypráví jak dokončuje školu na kosmetičku, brácha už je vyučený. A mě se v jeden okamžik vybavuje celý příběh okolo: Děti z tzv. problémové rodiny,visící jak dvě opičky na mámě a tátovi každý den ráno a jak jsme je s kolegyní jako problémové neviděly a trpělivě a taktně dokončovaly raní i večerní hygienu za rodiče, rodiče se rozvedli, máma prý šlapala, ale já se s ní dodnes zdravím a nedělá mi problém pohovořit, já mám problémové lidi ráda! to jsou krásná setkání. Inka

      Vymazat
    2. Ahoj Inko! Ty zde! No, to mě těší dovjnásob. :-)
      Ale vždyť ty musíš mít v rukávu také spoustu takových příběhů ........ no vida a je tu další komentář .....

      Vymazat
    3. ad 1.1. No, já bych to takhle, jak ty říkáš "mám problémové lid ráda" neřekla. Někdy třeba i mám, někdy ne, ale nicméně je fakt, že ty děti, které dají člověku nejvíc práce, se mu nejvíc zapíšou do paměti. Zapíšou se však všechny.
      Co se týče rodičů, tak jsem náročnější. Když už si někdo děti pořídí, tak by se měl o ně starat. Když toho někdo není schopen, neměl by si je pořizovat. Ale to je taková moje úchylka, vyžadovat po lidech, aby byli pokud možno téměř dokonalí. :-)

      Vymazat
    4. To je tak, já neschvaluji zrovna to, co žijí, ale mám je ráda a chápu je. Za tím je asi moje zkušenost z mých pobytů v blázinci. dlouho jsem se za to styděla, ale postupně ,jakjsem se snažila přijmout, že je tak,tak jsem začala poznávat a připouštět si, že je to vlastně moje přednost, že jsem poznala úplné dno, co člověk prožívá, když se nemá rád. A že mě z této oblasti vlastně nic už tak nemůže překvapit, zároveň se mi vybavila vzpomínka, která v hlavě dostala podobu až povídky, která má název I blázni mají duchovní srdce.A myslím, že by leckoho, kdo 30 let takzvaně jde duchovní cestou dost překvapil. Ale zněla ve mě do té doby,kdy jsem cítila stud za tuto část mého života, teď už nemám potřebu nějak ji ventilovat, i když jsem zrovna dnes narazila na komentář Hanky (udělala jsem takové kopance, že bych je raději ze svého života vymazala) a té bych to ráda sdělila. mimochodem ,tak jsem se dostala na jeí blog a krásné fotky, právě si zařizuji živnosťák a budu se také živit tvorbou z mých fotek, napadají mě k nim texty,tak budu prodávat na vánočních trzích mé fotky s ručně psanými texty, už se těším a taky výstavu pro Hostiňáky, jů to je nádhera! U tebe vždy najdu, co zrovna nějak řeším. Inka

      Vymazat
  15. A jinak z těch blázinců jsem se zase vrátila do školky , do té samé a dělám zase práci, kterou miluji a navíc mám malý úvazeček, takže mám spoustu času na mé foceníčko a tvořeníčko... Inka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tušila jsem, Inko. Všechno, co děláš, se ti daří skvěle, ale práce s dětmi je tvoje doména, tam jsi asi nejpotřebnější.
      P.S. Nemáš někde web s fotkami?

      Vymazat
  16. ad 1.1.: ještě se vrátím k tvému ..."čtu,žasnu, obdivuju, aniž bych si uvědomila , že i já jsem tak skvělý člověk" .... Jsem si říkala, že pokud tohle bude číst někdo nezasvěcený, tak mu to asi nebude ladit. Tak to malinko ještě okomentuji, s dovolením, jo?
    - obecně tohle si člověk uvědomuje málokdy a ne každý. Proto třeba ta invektiva výše. (I když nevím, proč psal o mně, když to bylo o malém klukovi, já byla jen svědkem toho všeho) Kdyby si ale ten člověk, co to psal, uvědomil, kolik toho zvládl on a jak může být hrdý na sebe - možná i jako Martin, tak by byl mnohem šťastnější a nemusel by nikomu nadávat.
    Myslím, že si málo všeobecně uvědomujeme, jak skvělí (použiju tvůj termín) jsme. A pak se bojíme života a díváme se na jiné lidi jako na skvělejší. Kdyby všichni psali blogy, tak to bychom koukali. Jenomže si to neuvědomují, a tak nepíšou, nepovídají, jak moc skvělý jejich život je. A pak to nevědí oni sami ani my okolo. A to je škoda. Nemít rád svůj život, svůj příběh, své dílo. A nemoci obdivovat život-dílo jiných, kteří o něm vůbec nemluví, pokládajíce to mylně za skromnost. A přitom život každého člověk je důležitý pro nás všechny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. já to ještě upřesním, protože se učím nemyslet si, že jsem pyšná když to řeknu (napíšu) .Tvůj příběh mě přivedl k tomu, že jsem si přes Zuzanku uvědomila, jak jsem skvělý člověk, protože jsem nesoudila prostředí ,z jakého děti pocházely, asi bych nepomohla Zuzance, kdybych z ní myla zašlou špínu se slovy a pocity hnusu a odsudku maminky, vždycky jsem ji šla ráno pomoct umýt se slovy: aby byla hezká holčičk, a byla mému srdci stejně blízká jako ostatní. Ze Zuzky se vyklubala hezká,čistá slečna, která navíc bude pomáhat objevovat krásu jiným ženám, protože bude kosmetička, a tak jsem si uvědomila, že to že přede mnou stojí rozzářená otevřená Zuzka, která se vyklubala z umouněného vystrašeného uzlíčku ve školce, je i moje zásluha ( a záměrně nepoužiju slovo nepatrná) .No nejsem já úžasná učitelka? Inka

      Vymazat
    2. :-) Jo, Inko, rozumím ti. Já bych použila slova: že jsi prostě učitelka. Skutečná. Taková, jaká má být. Ale to je o tom, jak zrovna každý chápeme slova, jaký mají pro nás obsah.
      Příběh Zuzky je taky úžasný. Musela si také projít kdečím.
      Ano, já matku Martina tehdy uvnitř sebe soudila. (Bylo mi něco přes dvacet.) Ale nikdy jsem o ní neřekla ani slovo, až teď. Taky jsem se jí nezabývala, tehdy jsem měla dost starostí s dětmi. Ty zaměstnávaly mou mysl, ne jejich rodiče, jen když to mezi dětmi a rodiči skřípalo a bylo třeba se pokusit něco ovlivnit.

      Vymazat
    3. Ano Inko, jsi úžasná učitelka. Zuzka určitě nebyla jediná slečna které jsi pomohla. J emožné že jsi pomohla všem dětem, nejen těm umolousaným. U spousty dětí není vůbec vidět jak moc hřejivé slovo a lásku paní učitelky potřebují. Podle mě to nebyla jen Zuzka, byly to všechny děti kterým jsi pomohla. Krásná práce...

      Vymazat
  17. Milé povídání... :-) Jenom osobní zpověď k těm "kvalitním genům", do nedávna bych to měl asi podobně jako tvůj manžel, ale hodně se mi to změnilo potom, co se nám narodila Ema... A je zajímavý, že zrovna tím...

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!