Jsem o 18 dní starší a o stovky zážitků bohatší. Smršť
dojmů, zkušeností, prožitků ...... a zbyla
veliká únava a nutnost prožitky utřídit. Tento zápis je spíš tedy osobní
terapie, nevím, zda si tu najdete něco zajímavého pro sebe. Nicméně, zda nemáte
nic lepšího na práci, klidně čtěte.
Začalo to v pátek někdy předtím. Rychle sbalit na
spoustu dní (to znamená vzít s sebou skoro všechno kromě kožichu), do
přírody i do penzionu, do zimy i do horka, příprava na intenzivní kurz AJ, hry,
slovníky papíry na psaní ..... pak taky materiály pro děti, protože jsem si hodlala během jiného kurzu
týkajícího se naučení se nějakých cviků pro udržení zdraví, udělat přípravu na
tábor s AJ.
V pátek samozřejmě nestíhám, když člověk nejvíc
potřebuje kopírovat, dojde náplň toneru v tiskárně. Navíc jsem jednu z deseti
tašek zapomněla v učebně. Byly to slovníky a papíry na flipchart, fixy, takže
věci, bez kterých se neobejdu. Z toho plynula nutnost se v noci, kdy
už se kurzisté ukládali ke spánku, vrátit z hor domů. Vracím se tmou a jedu pomaleji, protože civím,
kde přebíhá jaká srnka. Jeden zajíc, jedna kočka a jedna srna kvůli tomu mému
koukání nepřišli o život. A díky tomu možná i já jsem vyvázla bez ztráty.
Uvítala jsem proto ke konci cesty společnost dvou kamionů – jsou dostatečně
hlučné a veliké a představovala jsem si, že vše živé přede mnou buď odstraší
nebo převálcují. Jela jsem tedy také
kvůli tomu o deset kilometrů delší trasou, po širší silnici. Jenže protože tudy
běžně nejezdím a kamion mi navíc zakryl
výhled na cedule, nezahnula jsem na rychlostní silnici do našeho města a jela
dál za kamionem. Úplně jinam, než jsem chtěla. A kdo jezdíte, víte, že otočit
se na rychlostní silnici nebo dálnici není jen tak. To se dalo až o dvacet
kilometrů jinde. Takže cesta nebyla o deset, ale hned o padesát kilometrů delší. Dojela jsem domů o půl druhé v noci.
Dojít ještě do práce a vzít ty chybějící věci .... a vrátit se do brzkého rána zase
na místo kurzu. Spánku byly jen 3 hodiny.
Další noc byla také krátká, protože z kurzistů, jak už
to tak bývá, se stali přátelé a odejít z povídání s přáteli, které
nevidím často, je vždy bolestné. Ráno
samozřejmě včas připravit výuku, vstát je nutno dříve. Takže další krátká noc.
V jednu odpoledne kurz končí.
Za 4 hodiny mám nastoupit na jiný kurz na druhém konci republiky. Naštěstí
jako účastník, nikoli jako lektor. Podle serveru mapy.cz je to 3hod 40min
nejrychlejší cestou. Vzhledem k tomu, že to tam neznám, že je to přes
Pražský okruh, kde člověk nikdy neví, co se tam vyvrbí, a vzhledem k tomu,
že je horko jako v pekle, je to skutečně šibeniční termín. K tomu tři
předchozí nedospalé noci a vím, že je to
na hraně. Únava mě dohání v Praze na
okruhu. Zastavuji na benzínce na kávu, něco k jídlu a hlavně si namáčím šátek ledovou
vodou a dávám si jej za krk. Vybírám si onu rezervní dvacetiminutovku. Klimatizace
sice běží naplno, ale ani to nestačí. Když už se mi zavírají oči, omývám si
obličej tím mokrým šátkem. Mám dost. Jenže musím dojet. Brzy se dostávám do
neznámé krajiny, takže musím dávat pozor na cedule. To mě aktivizuje. Nejezdím podle navigace, mám ji v hlavě.
Když už nevím, kudy tudy do místa konání, zastavuji, vystupuji z auta a
ptám se, kde je onen penzion. Ještě nedokončím větu a vidím jej před sebou. Můj
holubí navigační systém v hlavičce zafungoval opět slušně. A dojela jsem
včas. Za půl hodiny začíná program, pozdní příchody se netolerují – z pochopitelných
důvodů.
Dozvídám se, že kurz bude náročnější, než jsem si myslela.
Nejen že program končí po desáté večer, ale i ranní rozcvička, která původně
měla být patnáctiminutová, se protahuje na 75 minut. Je skvělá, což o to, ale
běžíme rovnou na snídani a ze snídaně rovnou na program, který je bez přestávky
do 13hodin. Sotva se stačím napít. Dojít
si na toaletu není kdy a kde. Ve 13hodin je oběd. Po obědě máme další úkoly –
zopakovat si všechna cvičení sami (je to
důležité, děláme to pro sebe) a pak vypracovat úkol, který se jednotlivě každý
večer kontroluje. Dá se při tom oběhnout i část krásného okolí, to ano, jenom
pro mě je to komplikované tím, že jsem dostala jako spolubydlící téměř
nevidomou dívku. Znamená to ji všude vodit , donášet obědy apod. Pokud nejdu s ní
na vycházku já, nemá šanci se dostat dál než před dům. Ale brzy si zvykám a je to docela příjemná
společnost. ...... Jenže počítala jsem s tím, že si o volnu
připravím ještě tábor pro děti...... a
ono skoro žádné volno není. Nicméně program je tak skvělý, že se uleju jenom
jednou. Alespoň jednou musím „za školu“. Nedokážu tak dlouho dodržovat
disciplinu, musím ji aspoň jednou porušit. Utíkám tajně a nenápadně z výuky v terénu,
abych nekazila autoritu lektorovi, a obíhám to přes dvě vesnice. Trvalo mi to
jen 45 minut a jsem na pokoji. Hned se snažím nadrásat nějakou přípravu na tábor
s dětmi. Napíšu jednu stránku a najednou se probouzím nad sešitem a s tužkou
v ruce, je o dvě hodiny víc a přichází kolegyně. (Naštěstí ji dovedl někdo jiný.)
Kurz končí v sobotu ráno. Já musím vyjet dřív, abych se
včas dostala domů, cestou stihla popřát k svátku mámě, pobýt s ní aspoň
4 hodiny, když se vidíme jednou za pár měsíců, a zase odjet, včas vyprat. V neděli
příprava táboru s lektorkou. Je náhradnice za mou kamarádku v nemocnici, děti nezná, nezná ani množství učiva, které děti ovládají či ne, takže bude pro mě jen pomocnou pedagogickou silou.
V pondělí ráno začíná příměstský tábor.První den v šestnáct hodin přes všechna opatření máme už
dva úrazy. Jedno propíchnutí nohy rezavým hřebíkem v lese, druhý je pád v běhu
na ruku, vypadá to na zlomeninu. Ačkoliv jsme obě děti adekvátně ošetřily, stejně
z toho nemám klidné spaní. Přicházím domů v 17hodin a únavou usínám,
probouzím se v 22, projedu nejdůležitější obchodní maily a spím zas do
5,30, kdy musím vstát, připravit pomůcky na program a jedeme dál, cestou
necestou vláčíme děti po přírodě a u toho ještě luští, soutěží a dělají jiné
různé blbiny, co mě napadnou. Je nutné
je zaměstnat, protože jinak se z nich stanou neřízená torpéda.
Všichni jsme se poněkud znavili |
Aby toho nebylo málo, začínají mé ženské dny. Běžně mívám
křeče a je mi docela zle, ale teď nemám na nic takového čas. Prostě teď jsem tu jen pro děti a pro práci,
na bolesti nemám čas. Tělo to ví, takže si ani netroufne pípnout, jen je
trochu víc unavené.
Učíme se pomáhat si, nikdo nesmí spadnout. Mnohé děti umí soutěžit, ale pomáhat druhému málokteré. |
Ze čtvrtka na pátek spíme v učebnách a lovíme bobříka
odvahy ve tmě v zákoutích budovy. Všichni ulovili, nikdo nebrečel a
nehysterčil. Rozbalujeme spacáky a karimatky a rovnáme děti ke spánku. Konečně
malé děti začínají usínat, velké ještě
řádí, ale nechala jsem lektorce volné ruce v tom, že co vydrží ona, to jim
může povolit. Malé děti chodí na záchod, já připravuji na chodbě tajnou zprávu
na zítra a počítám celkově dosažené body každému z 20ti dětí. Vtom
přichází holčička, že nemá kde spát, protože Adélka jí zalehla místo. S tím,
že děti v noci cestují, jsem nepočítala.
Odvalujeme Adélku na její místo, obkládám ji polštáři, aby narazila na
překážku a dál se neválela po ostatních dětech. To nepomáhá. Naštěstí děti
nepláčou, že nemohou spát, ale kuckají smíchy stejně jako já. Adélka je
naprosto bezvládná, a pokud se trochu
probudí, blábolí nesmysly a chová se jako opilec. Smějeme se znovu. Za hodinu
konečně děti kolem Adélky usínají. Začíná cestovat Jakub. Nemůže najít svůj
spacák, ze kterého se vysoukal, a snaží
se nacpat do spacáku jiných dětí v okolí. Tentokrát se chechtám jeho směšnému
snažení jen sama. Včas zasahuji a další
děti se neprobudí. Nacpu Kubu do správného spacáku a přikryju několik dalších
odhalených tělíček, protože se začíná ochlazovat.
Uvědomuji si, že jsem v tom zmatku zapomněla si dát
něco víc pod sebe a že zem mě dost tlačí, už jsem poněkud odvykla jen karimatce.
Poslouchám, zda je vše v pořádku. Velké děti začínají bouchat s dveřmi
od záchodu, musím je poučit, že malíčci už spí. Vše se zklidňuje. Poslouchám
zvuky budovy, kde jsme samy s lektorkou a s dvaceti dětmi. Občas tu někdo vykrade
přes noc některé kanceláře. Snad ho to nenapadne dnes. Snad jej odradí
dvacatero botiček poskládaných na chodbě. Snad se zrovna neurodí nějaký český
Breivik. Ani nemám po ruce nic, čím bych jej praštila, uvědomuji si, ale pak
zaháním tyto myšlenky a poslouchám dýchání desatera skřítků. Některé děti jsou v duchu
ještě tak malé (fyzicky kolem 7 let), že ze spaní mlaskají a dumlají jako
miminka. Některé vzdychají. Žádné nefňuká. Jsem připravena je utěšovat, protože
mnohé jsou poprvé od rodičů mimo. Nikdo nepláče, všichni spí jak zabití. Však
jsme je pěkně protáhli i dnes. Každý den kolem 10kma k tomu i pohybové hry
cestou, to je na mnohé děti, které znají jen cestu ze školy a do školy a často
se ještě vozí autem, opravdu dost.
Naslouchám opilcům jdoucím po ulici. Občas projede auto nebo
motorka se řvoucím motorem. Neuvědomila jsem si, jak je všechno v noci v této
ulici slyšet. Vtom uslyším nějaké opakované drsné bouchání na chodbě. Že by
opravdu nějaký zloděj? Na chvíli mi vystřelí adrenalin až do poslední buňky v těle.
Přemýšlím, zda bude taktičtější být zticha nebo něco vzít do ruky a řvát a
svítit a nepřítele zastrašit. Jenomže to bych vyděsila i děti. Kupodivu mě nenapadlo namačkat číslo policie
na mobilu. Přestala jsem na něj spoléhat v době, kdy jsem začala
potřebovat brýle na čtení. Než najdu brýle a cosi na tom dotykovém displeji chvějícíma
rukama natrefím ....... Pak uslyším
spláchnutí a klapnou dveře u druhé učebny. Dochází mi, že někdo ze starších si
spletl dveře od toalet a dobýval se ve spánku jinam. Záchod začíná protékat. Jdu ho poštelovat a
spravím jej. Jsou dvě ráno a tohle budu
muset udělat během noci ještě třikrát. Chvilku se převaluji, vybuzený adrenalin se
musí vstřebat. Opět překuluji bezvládná
dětská tělíčka a balím nahá zádíčka. Spravuji nádržku od protékajícího záchodu. Je
něco po třetí ráno a myslím, že trochu usínám. Kolem páté začínají jezdit auta,
musím zavřít okna, aby se děti nebudily. Spravuji protékající záchod. Kontroluji
děti, dobrý, opět trochu usínám. Vzbouzím se před sedmou. Spravuji záchod. Prckové
už se vrtí a začínají si šuškat. Naštěstí jsou poučené, že nesmí křičet. Jsou
ještě sladce poslušné. Musím vstát, umýt se, obléknout, dokud mám šanci, pak už
nebude čas.
Běžím pro objednané pečivo k snídani a začínám vařit
čaj. Začíná hektický program ....... Odpoledne předávám děti a všechny jejich sbalené
věci rodičům. Děti i rodiče jsou spokojené. Padá ze mne tíha zodpovědnosti, která mě
drtila celý týden. Ještě vše uklidit a dorovnat, vyplatit lektorku, odvézt
všechny věci domů a vzpomenu si, že jsem vlastně za ten týden ani jednou
nevečeřela, vlastně si ani nedokážu vzpomenout, co jsem jedla a zda ano či ne.
Koupím si nějaké ovoce, protože jiné jídlo můj žaludek po takové únavě nesnese.
Před domem se dívám bezradně na hrst
klíčů a nemohu si zaboha vzpomenout, který je ten od bytu. Mám dost. Je mi
špatně z únavy, myslím, že jsem byla ve vaně a pak jsem se probudila
konečně ve své posteli, všude po bytě jsou poházené tašky s rozličným obsahem,
který někam patří, jenže si nemohu vzpomenout kam. Naštěstí je sobota, den odpočinku. Pomalu,
pomaličku začínám likvidovat nepořádek vzniklý hektičtěním minulých dnů. Ale
ještě se mi míchají do sebe roztodivné zážitky.
Ještěže s nikým nebydlím, neumím si představit, co by
bylo, kdybych byla vdaná. „Co bude k jídlu, proč je tu takový nepořádek a
co budeme dělat o víkendu ......“ už to slyším. Muži mají pořád nějaké
požadavky. Jenomže kdybych žila v manželství, mohli bychom se podělit o
nějaké náklady na bydlení a na auto a vůbec ... a nemusela bych možná tolik pracovat. Taky
by muž vnesl do mého života nadhled a nedovolil by mi, abych se do práce tak
pokládala. Brzdil by mě. ....... Hmmmm,
moc složitá úvaha na den odpočinku. Vše je dobré, jak to je. Mohu celý den odpočívat
a nikomu se nezpovídat, říkám si a usínám, dnes už potřetí.
Teď je večer a moje paměť opět začíná fungovat normálně. Už
vím, které jsou ty pravé klíče a rozeznám broskev od rajčete. Vynalézám nové
jednoduché jídlo druhu „znouzectnost“: Topinka opečená na oleji + na to
nakrájené rajče. To posypu na balkóně pěstovanou petrželkou. Je to barevně krásné,
teplé a dost dobré. Nakoupit půjdu až zítra.
A to je konec mých dost podnětných a hektických prázdnin,
můj milý deníčku. :-)
A zítra povím něco zajímavějšího. O něčem pořádném - třeba o strachu. To je vám
tak zvláštní ....... .......... ale zítra, až zítra. :-)
:-)
Zde byl jakýsi podvržený hanlivý komentář člověka, který se mylně domníval, že slušní lidé, kteří si neporozuměli, budou věřit, že jeden druhému hrubě nadával.
OdpovědětVymazatTento člověk je nejen podvodník, protože se vydával za někoho jiného, ale také hlupák.
Leni, jak jsi něco takového mohla přežít?!!! Ty probdělé noci! HRŮZA!!!
OdpovědětVymazatPovídání je krásně čtivé, ale jsem z něho utahaná, ne ze čtení samotného, ale z obsahu! To byla skutečná smršť akcí a dojmů.
Cestování, které popisuješ, taky znám. Mockrát se stalo, že jsme si několik desítek kilometrů zajeli, většinou kvůli objížďkám nebo špatnému značení. V noci dáváme pozor nejen na srnky, kočky a zajíce, ale i na myši a žáby. Zatím nám to vychází.
Doufám, že odpočíváš! ;-) Hanka
ad 2: Hani, utahat ještě tebe, no to jsem tedy nechtěla! :-))) Děkuji, žes to přečetla. :-)
OdpovědětVymazatLeni, já to taky přečetla, ale nějak nevím co k tomu. No, jasně, že to bylo náročný..až mi to přišlo, že jsi se taky chtěla pochlubit svými dětmi, a prosím nebrat špatně, není to tak míněno.
OdpovědětVymazatA pak..naštval mi ten, kdo napsal kom. jako Ru a jí mi se nenapadlo ani zeptat, tak bylo mi JASNÝ, že by to neudělala..fakt
ad 4: K tomu není ani nic říct, Ani, já jsem to potřebovala jen ze sebe dostat, protože se mi pletly zážitky páté přes deváté. Pro mě jsou např. zážitky s dětmi dost silné. To, co si normálně rodiče neuvědomují, protože je to pro ně všední, tak prožívám někdy dost intenzivně. A i jiné věci, z toho kurzu předtím, ale to je potřeba utřídit a říct nějak smysluplněji.
OdpovědětVymazatMyslíš Leni, že není ?? Hm, tak proč asi něco sdělujem spřízněným vïrtuálním duším..já myslím, že víme, byť třeba v náznacích. Ale je fakt,že si to možná ani vždy neuvědomujeme..:)
OdpovědětVymazatad 6: Jé, teď si nejsem úplně jista, jestli si rozumíme. Jako že si myslím, že k tomu není ani nic říct, než takovéto "Jo? - Hmmm. - Tý jo! - No, jo. - Jejda!" a tak. Jsem to říkala z emočního přetlaku jako když člověk přijde domů a rád by se podělil, ale doma nikdo není, jen notebook, tak jsem ho otevřela a psala. :-)
OdpovědětVymazatJe to ten důvod, o kterém mluvíš, nebo ještě něco jiného? Nebo to myslíš ještě jinak?
No, myslím to tak, že když chce čl. něco sdělit, nebo si třeba i pro sebe jen i zapsat, tak jo, je tu nějaký přetlak a tak ho tím vypustíme..
VymazatTady mi to přišlo, ale být to Lenko nemusí, že přece jen, krom posání nějakého i prac. setkání s dětmi jejich reakcemi tě potěšilo.Možná právě tím spíš, jak už jsi kdesi psala, něco v tom smyslu, že děti máš, ač ne svoje..ale jako svoje :)
No, potěšilo mě to. A mám ty děti, co je znám, ráda. Jenomže mně prošlo rukama několik set dětí. Mám je ráda všechny, ale nemám k nim vlastnický vztah, to ne. Tedy se jimi ani nemůžu chlubit. Nanejvýš předvedeme rodičům, co jsme se za rok naučili, ale to se netýká tohoto článku. Prostě všechny děti, co se narodily, se narodily nám všem. Takhle to vnímám. Všichni máme za ně zodpovědnost. Minimálně tím, jaké prostředí a jakou společenskou atmosféru vytváříme.
VymazatA mimo to jsou to většinou fajn lidi, je s nimi legrace a dá se s nimi blbnout. To se s mnohými dospělými nedá. Tak nějak to cítím, asi.
Jo a ještě bych k tomu řekla, když už o tom mluvíme, že jakmile mi rodiče děti svěří, jednám s nimi, jako by byly moje. A to rodičům taky říkám. A že když budou dělat něco nebezpečného, tak že jim - těm malým, co třeba neposlechnou hned, na ten zadek dám, protože je to lepší, než aby si ublížili. A pokud to rodiče neschvalují, tak mi je nesvěří. Zatím ale takové zprávy nemám. Ale oni už si mě rodiče a děti vybírají už předem, právě pro mé názory a metody a tak. Ti, kteří je neschvalují, ani nepotkám, takže nemám tu negativní zpětnou vazbu - logicky.
OdpovědětVymazat