neděle 19. srpna 2012

O strachu


Film Antikrist. Sama bych si ho nepustila, sama bych se na něj ani nepodívala v obalu. Ale stalo se, že jsem se ocitla mezi přáteli na promítání tohoto filmu. Byl záměrně přinesen.  Máme se dívat odpoutaně od emocí, prý je tam cosi, co bychom měli znát, čemu bychom měli umět čelit. 

Odpoutat se od emocí mi moc nejde, prožívám je příliš. Až nezdravě. Vím to, snažím se to změnit,  je to proces. I tady se snažím to všechno udýchat, co to jde. Uznávám, že je to neobyčejně umělecky dobře zpracováno. Velmi působivé. Ale ten, kdo stvořil tento film, nemůže být plně duševně zdráv. I tohle je však v člověku, v každém z nás. Někdy ve tři čtvrtině tohoto filmu, který se skutečně podobá hororu, to vzdávám. Dělá se mi zle od žaludku, když šílená manželka ubližuje svému manželovi na intimních místech. Chce se mi omdlít. Dál už to nejde. Odcházím. Nicméně chápu, proč jsme se měli na ten film podívat. Vím, že když jsem se nemohla na ten film dodívat, když jsou ve mně emoce tak silné, bydlí ve mně strach. Strach větší, než jsem předpokládala. „Bude to ve vás doznívat ještě dlouho,“ říká moudrý člověk, který film přinesl. Vím, že ano. 

Večer, když jdu spát, na mě útočí některé obrazy z filmu a chtějí vyvolat strach. „Nechte toho, neotravujte,“  říkám po Buddhově vzoru. Odcházejí, noc  je v pohodě. A další dny také.

Za týden se scházím s kamarádem – skorobratrem. Nejhodnější, nejlaskavější člověk, kterého znám. Povídám mu o filmu. Vyprávíme si o tom, jak hluboce a v podvědomí je v nás ukryt strach a tedy i agrese.  Jak se to projevuje třeba v oblasti sexuální, jak není dobře, když se všechny možné praktiky považují za „O.K“.  Není to úplně v pořádku, pokud někdo potřebuje ke svému vzrušení strach, bolest, ponižování, náznaky mučení atd. Něco je pod tím, něco hlubokého a ne dobrého, něco, co je následek ne dobrého kroku lidstva kdysi. ....... Povídáme si, filozofujeme  ........ jenže jak to vyprávím, cítím, jak se les naplňuje nějakým chvěním, napětím. Strach je tu. „Co děláš, vždyť jsi v lese s kamarádem, nemůže se nic stát“, říká moje racionalita. Jenže mé podvědomí produkuje další a další energii strachu a strach naplňuje celý les. Není lístek, který by jím nebyl prodchnut, vnímám to, cítím to všemi buňkami. Přesně jako v tom filmu. „Aj ta krajta, něco se děje,“ říkám si v duchu.  Sice na jednom programu udržuji konverzaci a jsem vnímavá k vyřčeným větám, přidávám k nim své, ale na druhém souběžně prožívaném kanálu mi ujíždějí emoce pod rukama, zachvacuje mě strach. Začínám kamaráda – skorobratra, člověka nejčistších kvalit, pozorovat.  Čekám, kdy se jeho chování změní, kdy udělá nějaký nestandardní pohyb, kdy mi bude chtít ublížit. Hledám si kameny na cestě. Jakmile zaregistruji něco nepříjemného v jeho chování, tímhle kamenem ho praštím a tudyhle uteču. Anebo tamtím kamenem ...... propána, žádný kámen v dohledu!!!  ... Racio mi říká: „Co blbneš, toho člověka znáš tak dlouho, víš, jak myslí, proč by ti chtěl ublížit, nešil.....“   - „Jenže děda se choval také léta normálně, ale pak se najednou změnil. A někteří muži se chovali také docela příjemně a pak se z nich jako mávnutím proutku stali slintající téměř krvežíznivá zvířata.“ ....... odpovídá podvědomí, zasunuté vzpomínky a strachy.  - Aha. Je to tu. A já myslela, že to mám už vyřešené:  pokusy o zneužití mě v raném dětství stran otce mého otce.  Později setkání s několika úchylnými muži někde v přírodě, setkávání s obtěžovači na plážích, byla-li jsem sama.  Celé dospívání bylo jen utíkání od takových týpků, které jsem, nevím čím, asi právě svým strachem, přitahovala.

 Jak to, že se to projevilo teď a  právě při povídání s tímto kamarádem? Aby sis uvědomila, že to není on, kdo tohle spouští, že to jsi ty. Aha. Není vyřešeno. Aha. Jo. A já myslela ....... Ne, ne,  je to tam, v podvědomí celou dobu to bydlí a nutí mě to celý život se oblékat poněkud asexuálně, nenosit velké výstřihy, kratší sukně, chovat se k mužům kamarádsky, nikoli vyzývavě žensky ............ A jóóóóó. Tý jo.
Kamarád volal druhý den. Svěřuji se mu se svými pocity a ptám se ho, zda necítil něco nepříjemného on, zda jsem jej svým strachem neovlivnila. Ne, neví, o čem mluvím. Oddechuji si. Takže na toho, kdo v sobě to špatné nemá, moje strachy nepůsobí. To je dobré. Ale bude potřeba s tím ještě nějak popracovat. Časovaná bomba, takovýhle neovladatelný strach.  

Večer tohle povídám ještě kamarádce do telefonu a cítím, jak mě bolí všechny kosti v pánvi. Problém je tak hluboký, že na něj pamětí jen tak nedosáhnu. Moje tušení, že moje máma byla ještě před mým početím zneužita mým dědem, se prohlubuje. Tehdy přišla o dítě. Říkala, že ho stejně nechtěla. Jenomže moje máma je máma mámovitá, neodmítla by dítě jen tak. V rodině bylo vždycky takové divné napětí a nenávisti různě kombinované ...... Spolkla jsem to všechno ještě od mámy? Nevím. Možná, že není důležité příčinu najít. Rodinné prokletí zmizelo se smrtí prarodičů. Jen nevím, jak se s tím momentálně vypořádat. Je to tu, vyplavalo to na povrch a chce to řešit. 

Střih. Za čtrnáct dní se ocitám na meditaci s tibetským gongem. Tibetské gongy mám ráda, velmi mě oslovují, jejich vibrace cítím v každé buňce těla. S prvními údery gongu hned vím, co bude následovat. Okamžitě se ocitám na místě, kde jsem pocítila v lese strach. K mému překvapení na tom místě vyrůstá krásná bílá květina. Vypadá jako lilie a je nesmírně krásná a uklidňující. Vyrůstá až do tří metrů.  Pak se láme a hned na jejím místě vyrůstá nová. Vím, že je nezničitelná.  A na každém místě, které si pamatuji, kde jsem hledala kámen na obranu, vyrůstají tyto překrásné květiny. Strach mizí. Nahradily jej bílé květiny. A stejně tak se objevuje kolizní situace cestou autem, kdy jsem zastavila těsně před nárazníkem auta přede mnou, trochu jsem se lekla. I tam najednou vyrostla uklidňující květina. Nic se nestalo, říká. Svět je plný bílých květin, strach zmizel. Je to hezké. 

Za dva tři dny máme zase meditaci s bubnem.  Stačí první zvuky bubnu a vidím, jak kolem mne tančí kouzelník. Připravuje se rituál. Já mám být lidská oběť, obětina bohu. Je to někde na Macchu Picchu. Vím, že mě mohou hodit dolů ze skály nebo rozřezat na kousky, ale slyším ten buben a nechávám se jím vést. Nebojím se bolesti, smrti, ničeho. Jeho zvuk a vibrace prostupují mnou, mým břichem. Jindy si břicho dost chráním a vůbec nenechávám na sebe něco takhle působit, tady naprosto v klidu se nechávám prostoupit. Zvuk prostupuje mnou a nevyvolává žádné negativní pocity, nic se mi neděje, po strachu ani památky. Jsem oběť a nemám strach. Ještě kolem mne všelijak šermují a ukazují mi nějaké strašidelné masky, ale JÁ NEMÁM STRACH.  Myslím, že tento rituál byl o tom „nemít strach“. Nějak přichází informace, že ať udělají s mým tělem cokoli, MNĚ  se nic nestane.  Zvláštní, příjemné, uklidňující. 

Udivena svým prožitkem otvírám oči.  Začíná pracovat racionalita. Ať se mnou udělají cokoli, mně se nic nestane. Je to trochu protimluv, ale jen v rámci materiálního světa. Myslím, že odpoutáme-li se od nutnosti zachovat naše tělo, a dáme důležitost své složce duchovní ve chvílích, kdy se „láme chleba“, teprve tehdy se zbavíme strachu a přestaneme ze strachu dělat věci, se kterými vlastně nesouhlasíme.  Hmmm.

Druhý den jdu lesem. Už dvě hodiny se tu motám pustým lesem. Měla bych mít strach, ne? Zvyk se mě ptá. Nemám. Je tu určitě spousta zvěře, bachyně s mláďaty v tomto křoví, kudy se prodírám ..... měla bych mít strach, ne? Zkouším se. Strach nemám. To je dobře, moc dobře. Opatrnost nezmizela, strach odešel.  Je tohle konec? Je tohle všechno? Bylo by příjemné, kdyby ano. Tuším však, že tohle ještě konec strachu není. Ještě tam něco je, dřímá to hluboko v podvědomí a až bude čas, vyleze to ven. Buďto mě to zadusí nebo to přeperu. Nicméně výše popsané prožité bude mou posilou.

180 komentářů:

  1. No on Lars Von Trier je velkej provokater.
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Lars_von_Trier
    muzes tam "najit" co hledas, jakoze neni "idelni",jak chces.
    Ja si z fotky a z toho co rika sam o sobe a jaky filmy dela myslim ze je to silnej a spravnej chlapik, silnejsi nez "prekazky" ktery si nese, a schopnej udelat hodne uzitecnyho pro jiny.
    Antikrist mi prijde spis o vire, o mysleni, o konceptu zla.
    Ale jo je to silny kafe, asi bych to jako prvni seznameni nedoporucoval. Nedokoukany je to skoda, vyvine se to.
    http://www.csfd.cz/film/9385-prolomit-vlny/
    http://www.csfd.cz/film/9390-dogville/
    http://www.csfd.cz/film/268533-melancholia/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, já jsem to tak nějak pochopila, o tom Larsovi. I když jsem o něm nevěděla nic. Bylo mi jasné, že tenhle film musel stvořit někdo, kdo o té šílenosti, jež je tam naznačená, byť zvnějšku, mnohé ví ze sebe. Pak mi to přátelé potvrdili. Vím, že tenhle film má smysl. Skutečnost přece bývá mnohdy i horší, jak vidíme z letmých zpráv (ten upálil manželku, tamti týrali dítě neuvěřitelným způsobem ...). Jenže my zavíráme oči, nechceme to vidět, nechceme to do sebe pouštět, pak nejsme pozorní k tomu, co se třeba děje kolem nás ..... ale i v nás.
      V každém z nás ta potence k šílenostem je. A proto bylo dobré se s ní pro mě konkrétně seznámit, poznat. Poznaná a pochopená emoce se dá lépe ovládat, rozpouštět ... Klidně mohl dostat do hlavy kamenem někdo, jenom proto, že je muž a je se mnou sám v lese. Ta moje konkrétní emoce byla ohromná, nikdy jsem snad nic tak záporného v takové síle nezažila.
      Konec toho filmu jsme si my, kteří jsme to nedokázali dokoukat, nechali vyprávět. Na mě už by to nebylo. Příliš se do toho pokládám, žiju to, co je na plátně, což je chyba. Takže symboliku závěru tak nějak asi chápu.
      Pro mě bylo zajímavé, z jak malých nepozorovaných chyb, které denně prožíváme nebo prožít můžeme, se pak eskaluje taková hrůza. To bylo pro mě poselství. Být pozorná, ještě pozornější k náznakům "zla", než jsme. Což může být právě zvířecí projev v oblasti sexuální. Nebo přílišné ponoření se do práce se zlem (ta paní dělala nějakou práci historickou, která ji pohltila), manžel byl doma nevšímavý a co víc, její projevy v oblasti sexuální se mu líbily ...... nechával ji dlouho samotnou s dítětem a ani si nevšiml, že jej podvědomě trápila...... to všechno mělo příšerné následky. Já to beru takhle.

      Vymazat
  2. Na druhou stranu - strach funguje do jisté míry jako záchranný pás. Ochrańuje nás před nás samými. Lidé, kteří nemají strach, překonávají pudy sebezáchovy, zkouší různé nebezpečné extrémní věci - rychlou jízdu v autě v protisměru, nebo takové ty různé extrémní věci - vydržet zavřený v podzemí, v kostce ledu... - mám pocit, že tak ničí sebe sama. Myslím, že strach jako emoce je důležitá - je to signál, který nás navádí v daný moment zvýšit svou pozornost. Samozřejmě opět závisí na míře prožívaného strachu, zdravý strach, strach panický, fóbický...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, Barčo, to jistě, všeobecně a tak nějak v globále...
      MImochodem zrovna nejsem z těch, co by si nevážili života, a potřebovali vyhledávat adrenalinové sporty.
      Tady šlo o něco jiného. O samu podstatu zla v nás, ke kterému patří strach a agrese. Ohromný strach a šílená agrese. Často žije v nás nepozorována, neregistrována a řídí naše životy.

      Zbavíme-li se strachu - což není zrovna jednoduché, zbyde nám opatrnost, láska k životu. Zbavíme-i se strachu, zbavíme se i agrese. Člověk se bude umět bránit, ale necítit agresi. Cílový stav. Neříkámm, že to bude zítra.
      Ale pro sebe si to přeji, protože strach mě v životě dost obtěžoval, limitoval a obtěžuje.
      A potažmo si to přeji i pro lidstvo, protože už vím, jak je krásné jít světem beze strachu, s očima otevřenýma, srdcem otevřeným a svou ochranu si řídit jenom raciem či intuicí.
      Bojíme-li se, nemůžeme milovat. Strach zabírá v nás místo pro lásku (Lásku).
      Pro věřící v cokoli: Strach nám také říká, že naše víra není dost silná.

      Vymazat
    2. strach podle toho co píšeš tedy pochází z touhy. Když máme touhu po něčem - cokoliv získat materiálního, ale i duševního - to znamená toužíme po lásce, uznání, postavení ad. - když už to i získáme, bojíme se abychom o to nepřišli. Nebo se zkrátka bojíme, že se nám nepodaří prosadit se, nebo získat lásku apd. To toužení vychází z našeho ega. Vzpomněla jsem si te´d na lišku a její trápení s láskou :-)

      Vymazat
  3. Jejda, barčo, to je úplně mimo - v tomto konkrétním případě. A .... četla jsi ten článek výše? Nějak mi to nezapadá.

    OdpovědětVymazat
  4. I když, Barčo, máš samozřejmě taky pravdu. Touha a překážky k dosažení vysněného cíle taky mohou být původcem strachu. Je to však jen špička ledovce, zástupný problém. Je něco pod ním, a pod ním a pod ním. A máš prvdu v tom, že úplně na konci dole je naše ego - pocit vydělení se od Celku. Jenže to stojí pod vším. Neměli bychom žádné emoce a žádné individuální prožívání, kdybychom neměli ego. To mě k tomu napadlo.

    Čili strach odstraníme tím, že se přihlásíme k Celku a umenšíme prožívání svého individuálního "já". Jo. Dobrý. Díky! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. ano, Leni četla jsem Tvůj článek i Tvůj komentář, na který jsi mi odepsala. Antikrist (neviděla jsem ho), ale je to zřejmě film, který v nás evokuje strach, nebo lépe - ukazuje jak si uvědomit, že v každém z nás ten strach číhá. Kde se vzal? Nutí nás přemýšlet z čeho pochází. Píšeš o zlu a agresi - tyto věci pocházejí z ega. Ego, když chce něco získat - udělá cokoliv. Ego touží - proto jsem psala o touze.
    Dál jsi popsala meditaci - zklidnění myšlenek, pozorování svého strachu. Když člověk medituje, uvolní se - většinou neposlouchá co mu říká jeho ego - jen ho pozoruje, nesoudí, nehodnotí.Ego přestane mít moc - následuje uvolnění a proto i ty květy v Tvé meditaci.

    OdpovědětVymazat
  6. Ano, to o meditaci je dobré, to máš pravdu, mysl- sídlo ega je vyřazena z provozu a tak lze rozpustit strach, když to nejde přes rozum, mysl.
    Jenže to o tom strachu výše popsaném jde spíše ne záležitost touhy po něčem, ale věc základnější - zachování fyzické integrity člověka, zachování důstojnosti. Třeba jako v případě znásilnění. (Vždycky jsem, když jsme vtipkovali, tvrdila, že bych žádala nejdřív zabít, potom znásilnit, nikoli naopak) Je tohle také negativní? Do jaké míry?
    Z toho, co si tu povídáme, i strach o zachování života, fyzické i duševní integrity by měl být eliminován tak, aby z něj zbyla jen opatrnost. To ano.
    Ale ..... jsou lidé, a já patřím k nim, kteří by se asi spíš nechali umlátit než nějak ponížit. Asi. Ale o tu zkoušku rozhodně nestojím. Úplně stačila má hluboká minulost.
    Ale o co tu jde? Tak o fyzično tu nejde, duše je chráněna tak jako tak ...... něco tam je ještě není dopovězeno ...... o něco tu ještě běží. A je to důležité, jen to neumím pojmenovat.

    OdpovědětVymazat
  7. kdyz jsem zaslech vetu "strach je karmicky dusledek hnevu" tak to ve mne
    zarezonovalo. od te doby se po pricinach strachu dal nepidim, tahle mi naprosto
    staci a nemam tim na mysli ze bych se bal zjistit neco jeste horsiho. vlastne ono
    totiz nic horsiho nez delat veci v hnevu, neexistuje.
    kdyz pominu ze Antikrist je v Lencine strachu nevinne (ve mne zadny neevokoval a i
    proto bych doporucoval kazdemu vlastni zkusenost a ne (do)vypraveni zcela jiste
    zkreslene vnimanim i (do)racionalizovanim tam kde to kdo podvedome chce mit),
    tak kdyz se vratim ke strachu jako takovemu, jsem presvedcem ze je dobre ho
    provokovat a vyvolavat, koukanim na horrory treba :-)
    ne se pred nim chranit.
    samozrejmne mnozstvi at si kazdej nastavi podle sebe,
    nepredepisuju nikomu mnozstvi, jen doporucuju princip.
    no a s meditaci bych to hned tak ruzove-teda bile nevidel. ale trosku je to otazka
    co kdo chape jako meditaci. kdyz si vezmu vtipnou knizku abych prisel na jine
    myslenky nerikam tomu meditace.
    kdyz si predstavim neco prijemnyho taky tomu nerikam meditace.
    meditace bych si troufnul rict v pripade spocinuti v nicem, v prostoru jen jako
    takovem. ale to nejdriv musi clovek prelezt tuhle zed:
    jak mu meditovat "nejde" :-) jak jsou najednou myslenky omnoho rusivejsi :-) a je jich nejak vic nez jindy :-)

    OdpovědětVymazat
  8. strach může být i důvodem k aroganci. chtít mít navrch. než ponížíš ty mě, ponížím já tebe. vím že jsi mi chtěl ublížit ale já byl rychlejší. tohle dělá ego. teda si myslím. takové to očekávání zla. když je ve mě zlo tak ho očekávám o d těch druhých. ale já nad nimi vyzraju, budu rychlejší a nenechám se. odkud to vzniká. kdo ten strach - zlo konstruuje? mozek, umělé ego. ano je to ego co se bojí samo o sebe. a tak si vymyslí zlo.

    Očekáváním zla od toho druhého co chce ubližovat. Uf, to je úžasné jak je myšlení podmíněné. jak jen samo sebe replikuje. to co je, to vidí. samo sebe replikuje a pak to prožije. je to umělá konstrukce, to co si mozek vykonstruoval a co podsouvá pak těm druhým. Ne on je agresivní, ne on je zlý, ne on ponižuje ostatní .... to ti druzí, ti druzí jsou tohle všechno. on sám je hodný,nejhodnější a všecko dělá správně :o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jistě, Ratko, takových příkladů k čemu vede strach je možno najít tisíce. Ale to jsou všechno už jen aplikace, konečky toho všeho. Šlo mi o základ. O strach jako takový. Určitě pochází z ega, z čeho taky jiného, nakonec. Všechny emoce pocházejí z ega, řekla bych, z prožívání života, je to průvodní jev života v těle, čili s egem.
      Dokážeš třeba vysledovat, proč ses bála, když jsi jako děvče mezi klukama v horách spala s nožem? (pamatuji se, jak jsi o tom kdysi psala, snad jsem to nějak nepopletla)

      Vymazat
    2. jasně, očekávání zla. měla jsem v sobě v tý době mnohem víc agrese než dnes. ale pořád je zde nějaký vývoj. má zvíře ego?

      Vymazat
  9. Ad 7: No, bych spíš řekla, že hněv je následek strachu. Tak mi to totiž dává smysl. Obráceně moc ne.
    No, ráda bych, aby tu byl někdo, kdo ten film také viděl. To každopádně. Ale zase nemohu doporučit, protože vím, že moje psychika je ještě poměrně v dobrém stavu (na ty poměry :-) ), ale troufla bych si říci, i v souladu s jednou paní doktorkou, která říkala, že tento film také může spustit psychózu. Tady jde o to, s čím se kdo setkal v životě či nesetkal, co v sobě má nebo nemá. Takže určitě na vlastní nebezpečí.

    Ore, měl jsi někdy doopravdický strach? Cítil ses někdy ohrožen akutně na životě, třeba? Cítil jsi u toho hněv?
    Třeba u mne hněv a strach nesouvisejí. Na nikoho jsem se nehněvala, když jsem se bála. Ale ty myslíš asi agresi jako takovou, ne? Strach vyvolává agresi, to je jasné, to tu i zaznělo.

    O druzích a formách meditace se asi jen tak neshodneme, protože praktikuješ to, co praktikuješ, a to má svá určitá pravidla. Takže o tom se raději přít nebudeme, to teď není podstatné, řekla bych.

    OdpovědětVymazat
  10. právě jsem zjistila že se mi během pobytu na tomto bloku zvedl tlak. během četní i psaní. Zvednutí tlaku může znamenat pocit nebezpečí. Ohrožení - stres. Velice zajímavé. čím se cítím ohrožena? a proč?

    OdpovědětVymazat
  11. ad 10: Zajímavé. :-)
    Ty si měříš tlak při čtení blogů? :-)

    Odpověděla jsem ti ale na tvůj komentář výše.

    OdpovědětVymazat
  12. Jo a ráda bych si teď s vámi povídala, akorát se musím vzdálit a ponořit se do chladných vod, protože by mě za chvíli dostal úpal.
    Dodávám, že mě k tomu vede opatrnost a zkušenost, nikoli strach ani hněv. :-)))
    Večer budu k dispozici.

    OdpovědětVymazat
  13. no, jestli ti dava vic smysl ze nejdriv je strach a pak hnev, tak to se holt rozchazime.
    a tebe timpadem ceka v budoucnu dost hnevu. nechces si to este rozmyslet ? (vtip-jen provokativne pouzivam tvoji logiku)
    odpoved zni ne. v ohrozeni zivota jsem si to ihned neuvedomil a pote co mi podjely obe nohy na skalni rimse, jsem instiktivne sevrel jednu ruku ocelovy lano a visel na ty jedny ruce nez se mi podarilo znova se chytit spickama bot rimsy. av tu chvili jsem nic necitil ani nepremyslel. az se zpozdenim par vterin jsem se rozklepal a zacal vymyslet "co by kdyby".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. takže co je v ty situaci strach a co hnev? nevidím kam směřuješ

      tam kde reaguju instniktivně tam není místo pro myšlenky a tudíž nevznikne ani hnev a ani strach. není zapojen orgán který tyto stavy strachu a hněvu spouští. teprve až situace pomine a nám opět začnou proudit myšlenky tak vstoupí do nás strach a třeba i hněv. nevím jak ta posloupnost funguje, logika říká že se bojím (něčeho nebo o něco) a proto se hněvám. ale zkus vysvětlit proč to říkáš naopak.

      Vymazat
  14. jen jsem odpovidal,taky nevim na co je Lence ta otazka dobra.
    ale k memu, ja jsem napsal "zarezonovalo". to neni logika, to je vic intuice.
    jo, taky je mozny byt na sebe nastvanej za to ze jsem straspytel, ale to jsem nemyslel, to uz je vic konstrukt nez podvedoma tendence.
    myslel jsem to prvotni "proc jsem vlastne straspytel"
    takovy to rozpolozeni, nebo klidovy stav, z ktereho nekomu strachy nabihaji prekvapive hodne, a jinemu prekvapive malo.
    a tenhle jakysi klidovy stav, potencial se nejak chovat, je rekneme energii v case dozrale karmy toho co jsme delali v minulosti. a mne "rezonuje" ze tomu kdo v minulosti delal hnusny veci to v budoucnosti dozraje a projevi se jako strach. preberte si to jak chcete.

    OdpovědětVymazat
  15. ad 11.1. Ratko, nějaké problémy se srdíčkem? Já jsem se dočetla, že "Tlakové vyšetření dle Holtera měří tlak nezávisle na Vašem vědomí. Toho se například využívá k odlišení psychicky podmíněných vyšších hodnot krevního tlaku (stres) od skutečné hypertenze (vyššího krevního tlaku)."
    - nějak mi to nesedí. Jak může nějaký přístroj odlišit vyšší tlak od fyziologických příčin a od stresových.
    A taky to nesouhlasí s tím, co říkáš. Hmmm, moc tomu nerozumím. Ale možná ani nemusím, Doležité je, abys byla zase v pořádku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. v podstatě se jedná o standardní vyšetření, aby se zjistilo jak se pohybují moje krevní tlaky během dne :o/ důvod je ten že naposledy mě vyšetřovalipře dvaceti lety a tak jsme se domluvili s doktorkou že to zopáknem. taky jsem byla na ultrazvuku. jak příčina mého zvýšeného tlaku byla určena Neznámá, ale myslím si že je to stres. že jsem psychicky labilní člověk který podléhá stresu. ale to je v dnešní době celkem častý jev. mojí snahou je stresu nepodlehnout. nenechat se ním ovladnout. je to podobné jako tvůj strach. ale to se ještě musím hodně učit :o)))

      Vymazat
  16. ad 13: No vida, další člověk, který neví, co je to strach. Velcí a silní mužové jej často neznají. I když např. několik hasičů, se kterými jsem měla možnost mluvit, potvrdilo, že když jdou do akce, jsou někdy dost potento, protože dobře vědí, co se může stát.

    U mne je strach podmíněn zkušeností. Vím, že se svou pidisilou jakmile se dostanu nějakému násilníkovi na dosah, nemám šanci. Pár jsem jich potkala, zachránila mě vždy nějaká lest a rychlost mých nohou.

    Co bys dělal, kdybys potkal, Ore, v úzké tmavé uličce čtveřici žen o třicet centimetrů větší, než jsi ty, které by tě chtěly znásilnit (by ses rozchechtal, co? protože je to nepravděpodobné :-))))))

    Jenomže to je to, chybí ti zkušenost. Počkej, až se v dalším životě narodíš jako malá holka v rodině despotického muže. Pak pokecáme. :-)

    Jinak já osobně - jak jsem řekla - málokdy cítím hněv a když, tak je to mělké, otázka sekund a je to pryč.

    Takže hněv jako kořen strachu vůbec nekoreluje s mnou prožívaným reálným životem. Takže to bude u mne asi naopak. Nehněváš se? :-)))))))

    OdpovědětVymazat
  17. ad 14: No, k té karmě. Měla jsem možnost být u toho, jak si odstraňovaly strachy klienti odžíváním své minulosti. Nemůsí to být tak jednoznačné, že kdysi člověk páchal hnusné věci. Strachy často pramenily z toho, že člověk nestihl odžít, rozpustit emoce v konci svého života, takže třeba strach z vody měli ti, kdož si třeba lokli plodové vody. Jedna paní měla strach z uzavřených prostor, protože ji kdysi jako malinkou sestra zavřela ve sklepě ... Někdy to mohou být i věci, kdy je člověk svědkem nějaké události. Třeba jsme odstraňovali bolest ruky, která vznikla jenom z toho, že daný člověk viděl autonehodu a tak to prožil, jako by ta ruka motocylisty, který se zranil, byla jeho. ..... Není to až takhle jednoduché a jednoznačné, jak to říkáš, ukazovalo se mi.

    Mám docela prozkoumané některé své životy - právě z hlediska strachu. Myslím, že by se tam nějaké znásilnění ukázalo, když mám z něj takový strach.

    Poprvé jsem pocítila strach - asi - nevím - když jsem zjistila, že můj bratr, se kterým jsme se v dětství neustále kočkovali (přesněji rvali se jak koně) a síly byly docela vyrovnané, najednou vyrostl a já neměla šanci. A zkoušela jsem svou sílu na tátu a tomu stačilo na sílu celého mého těla, když používal jednu ruku. To bylo pro mě docela šokující.

    Jinak byl u nás strach v rodině nestále přítomen. Děda despota, táta vztekloun, kterému jsme se klidili z cesty, když dostal zlost, a všichni jsme se báli, aby se ti dva nedostali někdy do křížku, protože by se byli zabili. A bydleli jsme v jednom domě, s jedním dvorem a jednou zahradou.
    Ale zase já jsem byla taková tvrdá palice, že jsem se dokázala postavit jim oběma. Taková otevřená agrese mě zas tak moc neděsí, spíš takového něco plíživotého, kdy nějaký šílenec vyskočí zpoza rohu, ze tmy.

    OdpovědětVymazat
  18. ad 15.1. Docela určitě je to něco stresového. Mně našla kdysi paní doktorka zvýšený tlak a cholesterol, když mi zemřela stejně stará kamarádka. Těžko jsem se s tím vyrovnávala. Paní doktorka mi třeba dala proticholesterovou dietu, já jsem jí ten papír vrátila se slovy, že potraviny, které jsou tam vyjmenované, že bych neměla, jsem minimálně dvacet let ani neviděla. A prášky že děkuju, že je jíst taky nebudu. Za nějaký čásek, kdy jsem pochopila, že se vlastně bojím, abych neskončila podobně (rakovina slinivky, kdy byla během tří měsíců, kdy pocítila první bolesti, pryč), protože jsme měly podobné osudy a mnohé věci prožívaly spolu, mi tlak zase klesl a po cholesterolu ani památky. Věděla jsem, že její cestu kopírovat nechci a nebudu.

    Docela určitě bych u tebe hledala kořen potíží v souvislosti s rodiči a starostí o ně. Ale to ty víš. Jo a taky chození na můj blog evidentně škodí. :-))))))))) No nazdar. :-)

    OdpovědětVymazat
  19. k 8.2. k tomu, jak jsi spávala s nožem, ktvému "jasně, očekávání zla. měla jsem v sobě v tý době mnohem víc agrese než dnes. ale pořád je zde nějaký vývoj."

    - jasně, očekávání zla. Ale jakého. Víš, já moc nerozumím tomu, proč se bojím znásilnění víc, než smrti. Což není logické. Teoreticky kdyby se člověk uvolnil, psychicky i fyzicky, tak by se mu až tak tolik toho nestalo. (Se řekne, uvolnil v takové situaci, žejo? :-) )

    Napadlo mě, že je to porušení fyzické integrity, ale to taky není úplně ono. Myslíš, že by pod tím mohla být touha ženy, aby nedošlo ke vzniku života jinak než z lásky? Nebo aby vznikl život jen s jí vybraným jedincem, geneticky vhodným?
    Proč se toho tak bojíme, že mnohé z nás o "sebe" bojují jak nebo i více než o život?

    To mě na tom zajímá. víš?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. možná po tom Lenko ve skutečnosti toužíš. toužíš se podvolit síle a tak tě to straší jako děs. v tom je paradox. plus a mínus v jednotě. Pokud se ti někdy zdálo že tě někdo znásilňoval jaké jsi měla u toho pocity? nepleť do toho mozek. jen vzrušení. to je jen jedno, nezávisle zda v dobrém neob ve zlém. vzrušuje tě to.

      Vymazat
    2. Lenko 19

      Já myslím, žes na to ohledně znásilnění odpověděla. Narušení těla, plus aby nebylo početí, plus aby nebyla pohlavní nemoc, plus je to násilí, největší nerespekt co si člověk umí představit, je to pošlapání veškerého svobodného konání, fuj.

      Vymazat
    3. ... jo a ještě mi připadá, že je to zneuctění celé ženské role, celého ženství jako takového, hnusné odporné pošlapání krásy, všeho krásnýho. I tak to vnímám, když někdo znásilní nějakou ženu, tak se mě to týká jako ženy, i kdyby to bylo dávno nebo daleko.

      Vymazat
  20. ad 19.1. No, naštěstí neznásilňoval, k tomu nedošlo. Musela bych ho zabít. Takové mám reflexy. Vůbec mě to nevzrušuje. Naopak s náznakem hrubosti všechno vzrušení mizí a utíkám nebo bojuji jak o život a pak uteču navždy. :-)

    OdpovědětVymazat
  21. ad 20: Kdyby to bylo tak jednoduché, tak by poměrně velká část znásilněných žen nekončila na psychiatrii s doživotními traumatem.
    Neřeším to jen za sebe.

    OdpovědětVymazat
  22. Lenko, pochopila jsem, že je to o strachu..potvoře jedný..a ten film jsem sice neviděla. Ale já ti nevím, nemusela bych..už tak se dějí věci, že čl. se strachem kolikrát bojuje i tak.
    Or sice doporučoval dokoukat, asi ví proč, je třeba něco byť odporného vidět až do konce, aby..se třeba zbavil strachu nadměrného
    Vadí mi, když vidím, jak bereme kolikrát krev, hrůzu okolo atd. ve filmu už jako něco, proti čemu jsme hodně otrlí.Nesleduju to, fakt nechci být v tomhle otrlá.A přiznám se, že vím, že někdy se bojím něčeho zbytečně, nebo mám obavy.taky něco jako strach.
    Jedenou jsem slyšela... já se ničeho nebojím, nemám strach...Zůstala sem s pusou dokořán. několikrát jsem řekla, fakt ničeho, z ničeho nemáš strach ? Začla jsem dávat příklady, jestli ani z toho či onoho nemá strach a nebojí se.Prý to bere jako fakt.Což je pak fakt opravdu, ale stejně..cosi mi tam chybí..
    Musela jsem přiznat, že některé moje obavy a strach jsou nanic, protože nic neovlivním, to je fakt, děti mohou být v pohodě 1000km daleko v autě, mám strach a kazí to pohodu.
    A kdyby něco nemohu tady nic moc udělat.Tak se snažím nechat si tedy vypadávat z hlavy tenhle a podobné strachy.
    Jinak si myslím , jako myslím, že Barča psala, že strach je přirozený každému, někdo hio má v normě, jiný přehnaný a zbytečně..
    A že pokud člověk sám je v ohrožení, jak tu psal or, tak nejdřív jedná intuitivně, strach je někde, ale zastrčenej dost vzadu v ten moment, ale projeví se až poté. Stalo se mi to vícekrát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. anino, jojoě. strach si člověk uměle přivolává. jasně že ví co by se mohlo stát. ale v tom okamihu se to přece neděje a pokud se mu zdá že se to děje tak si to uměle vytváří - přivolává si to sám. vyrábí si ho jako zmrzlinu. Protože v ten moment tam pro strach není místo, nikdo ho nepřepadává ani neznásilňuje, nice se neděje a on má strach. vymyšlený v hlavě.

      už tady psal Or, že když se skutečně dostaneme do situace kdy musíme jednat, kdy jsme v okamihu dění a souzníme s vesmírem tak pro strach není místo. Mysl ve smyslu vytváření fantazií je vypnuta a my jednám jak jednáme. děláme to co cítíme, jsme v okamihu. Děj se odvíjí jakoby v časové lupě a vše probíhá úplně přesně jak probehnout má. Pro strach tam není místo. i kdyby nás to zabilo, tak nepocítíme strach protože žijeme v daný okamih a umíráme okamihem. a proto strach v životě nemá místo. Jen ve fantaziích a v představách. co by se mohlo stát. a to mohlo stát přece te´d NENÍ. to si jen tak líčíme. jak se děcku něco stane, jak někam padá, někdo ho unáší, zneužívá. kdo tvoří tyhle strachy? zase jen já, moje zvrácené a pokřivené představy, ten strach si přivolávám. není to doopravdy. stejně jako film není doopravdy. a je dobré když takový film je. člověk vidí jak je ovlivnitelný. zmanipulovatelný. někdo zvenčí ho manipuluje a vyvolává v něm pomocí obrázků emoce. zmáčkne tlačítko a uff už je tady emoce :o) tak jednoduché, když se necháme ovlivnit jinými.

      hlídat si svůj střed. jinak to nedokážu říct. sama mám máslo na hlavě a nechám se ze středu vyvést když se chvíli zapomenu a nedám si pozor. a nedržím si svůj bod "nula". místo uvnitř mě a kam se pokaždé můžu vrátit. je třeba být pozorný a nenechat se zblbnout. a vtahovat do cizích virtuálních světů.

      Vymazat
  23. Možná je to mimo, ale já jsem od Larse von Triera viděl Prolomit vlny a celou druhou půlku jsem zdvihal oči v sloup a říkal si, jak se autor snaží do očí bijícím způsobem s divákem manipulovat...

    K tématu znásilnění (a možná i toho strachu a hněvu) doporučuju Berta Hellingera. Pohled systemiky je vždycky úplně jiný než naše soudy...

    OdpovědětVymazat
  24. ad 22: Anino, taky mi stačí život sám na to, abych měla co řešit. Ale tohle bylo záměrné "poučné" sledování, které jsem fakt ocenila až pak. Byli lidé, co odešli dřív než já, byli lidé, se kterými to ani nehnulo. Většinou takové ty racionální typy. Ty se na ten film skutečně dokázaly dívat odpoutaně. Kdežto já musela skutečně řízeně dýchat, abych neomdlela a to jsme ještě měli přestávky, ve kterých jsem dělala legrácky, abych se odpoutala.

    Na ty strachy o někoho mám docela dobrý recept od mého bývalého manžela. Byl často v nebezpečí a tak jsem se o něj bála. A on mi řekl: Hele, kdyby se se mnou něco stalo, víš to hned. A to měl pravdu. Ještě než by se člověk začal obávat, zpravidla volají z nemocnice nebo policie oznamuje. Takže žádná zpráva dobrá zpráva.
    No a pak mám taky jeden fígl, a ty jako osoba citlivá jej taky můžeš použít, že kdyby něco bylo nedobře a navíc bych to mohla vlivnit, tak to budu cítit. Mám našpízovanou intuici a té věřím. Zatím mě nezklamala.
    Věřící lidé posílají s blízkými lidmi andělíčky. Já jejich zdravý rozum a stejnou intuici, kterou mám já. To by mělo stačit.
    Moje máma mi vždycky říkala "hlavně, ať neuklouzneš v koupelně", když jsi tu sama. neuklouzla jsem, rovnou jsem sebou švihla jak podťatá. Byla jsem několik metrů od sousedů, dva metry od telefonu a stejně mi nikdo nepomohl než já sama. Takže lepší je lidi vést k tomu, aby se uměli zachránit sami.
    Stejně jako můj malý synovec. Asi když mu bylo devět nebo kolik, napadli ho dva rotvajleři a strhli z kola a trhali ho. naštěstí dva dny předtím říkali v televizi, co má člověk napadený psem dělat. Chránit si hlavu a břicho. Tohle ten malý kluk udělal a navíc hrozně řval, takže přiběhli chlapi z hospody a psy odehnali. Vyvázl s vykousnutým kusem zadku (je překrásně sešívanej a určitě se to holkám bude moc líbit) a nějakou plastikou kůže na nohách. Dnes je dospělý a v pohodě. Něčeho takového se člověk ani nemůže nadít, ale je důležité, aby věděl, co má dělat, kdyby něco. Takže když dcery a vnoučata dobře vybavíš do světa, nemusíš se o ně bát. Jistě si v něm poradí. Ty je nezachráníš, zachrání se sami.

    Horší je to s tím podvědomým strachem. Nevíme, odkud pochází, a tedy je těžké jej řešit. Musí vejít do vědomí, aby se s ním dalo pracovat. A to se mi právě stalo. Myslím, že je to docela hodně zpracovaný a mám pocit vítězství. Byť asi ne konečného.

    A ten pocit vítězství ti brzy taky přeju!

    OdpovědětVymazat
  25. ad 23: Jé, ahoj Jirko! Ty zde! No pěkně znovu vítám!
    Nemohl bys říct něco z té systemiky týkající se znásilnění a takových těch všelijakých neuchopitelných strachů rovnou? Než bych se tím všelijak prožvýkala ... O systemice něco maličko vím, ale aplikovat ji na takový případ neumím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pozdě, ale přece. Leni, já si pamatuju jenom, že na to má systemika vždycky svůj neotřelý pohled, ale abych si ho pamatoval, to bych se tím musel taky zrovna prožvýkat. A svého Hellingera jsem před rokem půjčil kamarádovi, tak teď ani nemám čím... Ale až mi ho vrátí, třeba poreferuju :-)

      Vymazat
  26. ad 23, 25: On tam ten jeden z hlavních aktérů- sám terapeut taky totiž používal jakési terapeutické praktiky, které měly úspěch jen velmi naoko. Ta hrůza pod tím jenom rostla. Ta nebyla v té době už takto zvládnutelná, jeho žena už byla těžce duševně nemocná a on si toho nevšiml včas.

    OdpovědětVymazat
  27. hm pry dalsi z muzu co nemaji strach. tohle jsem ale nerek. rek jsem ze presne v tom okamziku jsem ho nemel. a ze par vterin potom se mi rozklepala kolena.
    a to jsem napsal proto ze ses ptala na mezni situaci. to je pro mne mezni situace, ale ted myslim ze ses na tohle vlastne neptala.
    strach mam. ale ptat se na mezni situace je trosku zavadejici.
    pro mne je mezni to kdy doopravdy o neco jde.
    jenze v tom casto strach nenajdes. protoze se to deje tak rychle ze amygdala prepne na autopilota.
    mozna by bylo vhodnejsi se bavit o strachu pri situacich kdy zas o tolik nejde.
    kdy si jen myslime jak hodne by to bylo hrozny. treba se nechat ponizit ?

    OdpovědětVymazat
  28. ad 27: To s těma rozklepanýma nohama neplatí. To nemyslím, to je normální reakce. To není strach, to je spíš to tvé co by bylo kdyby, uvědomění si.
    Strach myslím ten předtím. Když je něco nebezpečné, ty to víš. když si člověk jenom představuje co by kdyby, ale realně nic nehrozí, tak to lze racionalitou zvládnout. Jako třeba když jsem jako holka viděla Čelisti a bála jsem se pak 14dní i v rybníce, že na mě něco vyskočí. Nebo když se dítě zakouká do tmavého kouta a začne tam něco vidět, tak to je jasné, že má strach a tu energii strachu si formuje do určité podoby, ale není to reálné nebezpečí, i když strach to může být velkááánskej a může z toho i duševně onemocnět, pokud se do toho nevloží rozum.

    Nevím, přemýšlela jsem o tom ponížení. Toho se asi nebojím, protože to ani není možné - u mne. K tomu musí dát člověk vnitřní souhlas a dělat něco podle někoho kvůlivá strachu. A protože mám tu tvrdou hlavu a naštěstí při bolesti a jiných nepříjemnostech mi vypíná vědomí, asi bych se nenechala, i když jak říkám, opravdu nerada bych si takovou věc zkoušela.

    A jaký strach máš ty?

    OdpovědětVymazat
  29. vlastne jo, strach ze se zopakuje neco neprijemnyho je uplne nejzakladnejsi.
    ze neco nezvladnu, nestihnu, ze mne nikdo nema rad, ze umru a najdou mne az za ctrnact dni ohlodanyho myma peti kockama, ze mne uz neznasilni zadna zena...

    OdpovědětVymazat
  30. ad 29: "že mě neznásilní už žádná žena" :-)) - to je dobrý, tos mě rozesmál.
    Vidíš a v těch věcech, co jsi jmenoval, zas mám "pro strach uděláno". Jestli chceš, koukni:
    Že se zopakuje něco nepříjemného - na to mám "nedovolím to!"
    Že něco nezvládnu - no, na světě je tolik lidí, co furt něco nezvládají, nemusím všechno zrovna zvládat, zvládla jsem toho až dost.
    Že mě nikdo nemá rád - vzhledem k tomu, jak je lidská přízeň vrtkavá, je úplně jedno, zda mě má nebo nemá rád, protože se to každou vteřinou může změnit, na to nespoléhám, hlavně když mě má rád Bůh - Celek. Nakonec nemá ani jinou šanci, protože beze mne už by byl už jen "Celek mínus Lenka" a to nejde. Takže sem patřím, ať se to komu líbí nebo ne. A to je príma.
    Až umřu, bude mi docela jedno, kdo ohlodává mé tělo, já už tam nebudu.

    Takže tohle je zas pro mě jednoduché a pro tebe ne.

    Už jsem vymyslela, jak by se dalo zařídit, kdyby mě někdo znásilňoval, tak budu nosit pod jazykem ciankáli(y) a kdyby cokoli, skousnu a bude. No, to je pitomost. Jednak můžu skousnout lehce omylem a jednak přece nebudu umírat takhle snadno kvůli nějakýmu obejdovi, ne? Tak to ho radši něčím praštím nebo vymyslím jinou fintu. No, jen ať si přijde, lump! Ten to schytá! :-))))

    A je po strachu.

    Proč to tady píšu: Protože když člověk zná strategii řešení, tak se nemusí bát. To bude asi obecná věc. Hurá, kde je řešení, není strach! (A je jedno, jak by to pak bylo ve skutečnosti, skutečnost nemusí přijít, když ji strachem nepřitahuji.)

    Co vy na to?

    OdpovědětVymazat
  31. tak ted uz se bojim napsat cokoli :-)

    OdpovědětVymazat
  32. odpovědělajsem nahoře Anince. nevěřím na jakékoliv strategie. strategie je klouzání po povrchové bláně, na něco si udělám strategii a miliony jiných věcí zůstanou nepokryty. budou vylézat jiné a jiné ztrachy jako hady z děr. na strach se nedá udělat strategie. strach je třeba přijmout, když už teda jsem takovy borec a vyrobila jsem si ho. je blbost si strach sám přivolat (vyrobit) a pak se holedbat jak jsem na něj vyzrála a jak jsem silná. to si vyrobím příště ještě větší strach a pak úúúúplně největší a ten mě převálcuje. zkopíruju to sem:
    anino, jojoě. strach si člověk uměle přivolává. jasně že ví co by se mohlo stát. ale v tom okamihu se to přece neděje a pokud se mu zdá že se to děje tak si to uměle vytváří - přivolává si to sám. vyrábí si ho jako zmrzlinu. Protože v ten moment tam pro strach není místo, nikdo ho nepřepadává ani neznásilňuje, nice se neděje a on má strach. vymyšlený v hlavě.

    už tady psal Or, že když se skutečně dostaneme do situace kdy musíme jednat, kdy jsme v okamihu dění a souzníme s vesmírem tak pro strach není místo. Mysl ve smyslu vytváření fantazií je vypnuta a my jednám jak jednáme. děláme to co cítíme, jsme v okamihu. Děj se odvíjí jakoby v časové lupě a vše probíhá úplně přesně jak probehnout má. Pro strach tam není místo. i kdyby nás to zabilo, tak nepocítíme strach protože žijeme v daný okamih a umíráme okamihem. a proto strach v životě nemá místo. Jen ve fantaziích a v představách. co by se mohlo stát. a to mohlo stát přece te´d NENÍ. to si jen tak líčíme. jak se děcku něco stane, jak někam padá, někdo ho unáší, zneužívá. kdo tvoří tyhle strachy? zase jen já, moje zvrácené a pokřivené představy, ten strach si přivolávám. není to doopravdy. stejně jako film není doopravdy. a je dobré když takový film je. člověk vidí jak je ovlivnitelný. zmanipulovatelný. někdo zvenčí ho manipuluje a vyvolává v něm pomocí obrázků emoce. zmáčkne tlačítko a uff už je tady emoce :o) tak jednoduché, když se necháme ovlivnit jinými.

    hlídat si svůj střed. jinak to nedokážu říct. sama mám máslo na hlavě a nechám se ze středu vyvést když se chvíli zapomenu a nedám si pozor. a nedržím si svůj bod "nula". místo uvnitř mě a kam se pokaždé můžu vrátit. je třeba být pozorný a nenechat se zblbnout. a vtahovat do cizích virtuálních světů.

    OdpovědětVymazat
  33. Lenko, pokud se situace, kdy je strach opakuje, pak je určitě čl. už víc připraven na ni a i strach ustupuje. Ale neumím si představit ..tedy za sebe, že není vůbec..
    Dokonce se i u někoho může umocnit, právě paradoxně tím opakováním se situace..stává se, ne mně..
    Že strach přitahuje ty situace, kde ho máme..věřím..
    Naopak..pokud nás nevaruje před nebezpečím..to taky není optimální. A někdy ho i tak překonáme, máme motivaci to udělat.
    Mějte se tu..ahoj všem.

    OdpovědětVymazat
  34. ratko, odpovím, teď jdu pryč :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. díky, anino. už jsi odpověděla nahoře. úplně supr, přesně tak to taky cítím. že když zvládáme situace kde původně byl strach tak se v ní cítímepořád lépe a lépe. Pro mě je nejlepšípříklad jízda autem. nejdřív jsem se bála,byla jsem nejistá a dělala chyby. pak jsem byla pořád jistější až jsem ziskala určitou dovednost a teď již v autě vůbec nepřemýšlím. ty myšlenky přivolávající strach jsou pryč a zůstává jen pozornost a intuice (automat okamihu)

      když s emi ale situace pořád a pořád nedaří, prohrávám a zlyhávám, nejde to tak paradone může strach stoupat a člověk zkouši se situaci vyhnout. ukazuje to i jeho psychika. pokud vytrvá a nevzdá to a jede pořád do toho i když se bojí tak taky dotáhne časem mistrovství a strach se ztratí a nastoupí pozornost a intuice. myšlenky se vytratí.

      pohybovat se v nebezpečném prostoru (ve válce třeba) evokuje strach najedné straně a na druhé nutnost ten krok do prostoru udělat. to všecko je příprava těla a tělesných funkcí. až ten krok dotyčný udělá tak jakoby se zžil s prostorem, ten prostor se dívá, dýcha a vnímá. to jsou momenty absolutní pozornosti. znám to z hor.

      Vymazat
  35. ad 31: no, zapomněla jsem říct, že máš můj obdiv, protože jsi mluvil normálně otevřeně - jako většina zde, ale běžné to není a pro muže už vůbec.

    Přitom všichni jsme těch strachů plní.....

    Ale muži neznají většinou ten strach z toho znásilnění a tak. To jsem jim "záviděla". Ovšem strach, že je nikdo neznásilní, musí být taky děsnej a tak jim odpouštím, jsme na tom fifty fifty.

    Klidně se boj tu něco napsat, ale můžeš ten strach překonat a přece jen sem cosi vložit. :-)

    OdpovědětVymazat
  36. ad 32: k "strategie je klouzání po povrchové bláně, na něco si udělám strategii a miliony jiných věcí zůstanou nepokryty. budou vylézat jiné a jiné ztrachy jako hady z děr. na strach se nedá udělat strategie. strach je třeba přijmout, když už teda jsem takovy borec a vyrobila jsem si ho. je blbost si strach sám přivolat (vyrobit) a pak se holedbat jak jsem na něj vyzrála a jak jsem silná. to si vyrobím příště ještě větší strach a pak úúúúplně největší a ten mě převálcuje. "

    - vidíš a mně ty strategie dost fungujou - na ty menší vědomé strachy určitě. Kdyby něco, tak já udělám tohle. Skutečně se přestanu bát. Bojím se je n toho, co neznám. Pokud si to ohmatám alespoň v myšlenkách, strach se umenší nebo zmizí. Ono je to jako s tou prožitou zkušeností. Když ještě nemáme na něco recept, zpravidla to k sobě přitáhneme, abychom to prožili a ten recept si vytvořili. Celý život je jen vytváření strategií na určité životní situace. Alespoň mně se to tak jeví. A pokud se naučíme zvládat třeba 70 -80% situací, pak už si řekneme: Nevím, co přijde, ale docela jistě si s tím poradím, když jsem si poradil už s tolika věcmi.

    S tím středem je to dobré a to vnímání, splynutí prostoru. Já analogicky si hlídám kontakt s Celkem. Mám vědomí roztažené a cítím se být součástí, plná světla a Lásky, tedy ne přitahuji, ale dokonce "léčím" situace, které by mohly být nebezpečné. Ale někdy - často ve tmě - mi to ujede a já jsem totálně v háji. Místo Lásky je ve mně strach a to je ten "antikrist", to je to peklo, které v sobě nosíme.

    Ratko, domnívám se, že jsme na světě právě proto, abychom si utřídili, kdo jsme a kam jdeme. Zda za světlem, dobrem, nebo za strachem, agresí, zlem. A kvůli tomu si strachy, stejně tak jako jiné negativní emoce sami vytváříme. Navlékáme na sebe udičky, sami se do nich chytáme a pak jásáme, když se nám podaří se vyvléknout. A máme zkušenost. Celý život je jen o získávání zkušeností a o překážkách, které si sami stavíme do cesty. Tím, jak je překonáváme, rosteme.

    A jednoho dne si řekneme DOST, já už nepotřebuji tyhle zkušenosti, chci se toho lepidla, co mi je přitahuje, - strachu - zbavit. A tak přichází vědomá cesta dokládání strachu.

    A platí všechno, Ratko, co jsi řekla, i Anina a Or a nic se nevylučuje. Řekla bych.

    OdpovědětVymazat
  37. A ještě, jak jsme mluvili o tom znásilnění. Opravdu jsem jako mladá holka potkávála úchyly a násilníky na každém kroku. A musela jsem vynalézat různé strategie úniku.

    Nicméně jak mám v sobě ono vyhnání strachu pomocí meditace s gongem a jak jsme to tu promleli, změnila jsem postoj. Nevím, jak je pevný, to se teprv uvidí, ale ............ já už nemám pocit, že se těch násilníků bojím. Změnila jsem postoj. Už nejsem potencionální oběť, jak mám zafixováno z dětství a mládí. Už se na ty násilníky dívám jinak, sebevědoměji.
    Tak děkuju už jen za to, že jste tu se mnou byli a napomohli. Ono už to bylo hodně zpracované (pracuju na tom vlastně celý dosavadní život), ale tohle byla asi ta poslední tečka.
    Už odteď si budu představovat, jak to musí být hrozné, když se někdo bojí, že ho naopak nikdo neznásilní a budu se smát. Za to fakt Ore děkuju. :-))))

    OdpovědětVymazat
  38. ad 33: Aninko, když jsem poprvé začala přemýšlet nad tím, jaks e rozloučit se strachem, přiznala jsem se kamarádkům, že se s ním chci rozloučit, ale že se mi na druou stranu nechce, že je to důvěrně známá emoce, co budu mít místo ní? Doopravdy hádanka jak na rozumové, tak na emoční úrovni.
    Nyní to vím. Opatrnost. Jen opatrnost z lásky k životu, která nám brání životu neublížit z nedbalosti.
    A pak taky intuice (někdo tomu taky říká duchovní ochrana). Několikrát mě tak moc zachránila v situaci, na kterou by rozum nestačil, že bych se na ni mohla a měla spolehnout. Ale intuice nefunguje, když jsme zaplaveni jakoukoli negativní emocí = n - egací. Emocí odtrženou od celku.

    Takhle bych to shrnula nyní - tady a teď momentálně.

    OdpovědětVymazat
  39. 38. takhle to cítím taky. opatrnost ve smyslu vnímavé pozornosti. ta ochrana se přidružuje (podle mě) v rámci té pozornosti jako její součást. možná to hraničí až s vírou. ale OK, jestli víra tak jo. když jsem opatrná, pozorná a vnímavá. Prosta strachu a negací tak věřím že jsem pod ochranou. a když ucítím závan nebezpečí nemůžu udělat ani krok dál. tak se prostě musím zastavit. najendou je nebezpečí pryč. zkusím krok a je zpátky. a tak vím že to byla ochrana. že tam nemám jít, že tohle nemám dělat že prostě odsud posud. On toho moc anděl strážný nezneužívá :o) nechává mi velkou volnost

    OdpovědětVymazat
  40. hm, tak ted opravu uprimne, a bez vtipku:
    29byl z 80procent vtip.
    pravda byla nezvladnu,
    nestihnu uz byl nabeh na vtipkovani,
    a zbytek vylozeny vtip, ktery jsem kdyby byly pochybnosti vysperkoval zaverecnym znasilnenim ora zenou, podle mne jasne ironickym.
    takze 31 byl des jak se mi to vymklo.

    OdpovědětVymazat
  41. melo byt opravdu, ale oprava je hustej preklep

    OdpovědětVymazat
  42. nicmene lze k tomu pristupovat dle "na kazdem sprochu pravdy trochu"
    treba jedna kocka by se nasla :-)

    OdpovědětVymazat
  43. ad 40 - 42: škoda, já myslela, že je ten tvůj kom.29 z 80% pravda a jen 20% nadsázka. Tady se mluví upřímně, aby to bylo vůbec o něčem, tak jsem myslela, že se (konečně :-) ) přidal a nesl aspoň malinko svou kůži na trh.
    Osobně považuji u mužů za veliké hrdinství se přiznat k nějakému strachu. Další je pak jej překonávat nebo s ním nějak pracovat a ještě další je o tom někomu podávat zprávu, kvůlivá sdílení a taky jako možný návod, kdyby se někomu hodil.

    ad 42: myslím si, že je úplně jedno, kolik koček člověk ohlodává či znásilňuje :-), to už je jen detail :-)

    OdpovědětVymazat
  44. ad 43: oprava: kolik koček člověkA ohlodává či znásilňuje! :-)))) Zatraceně ty překlepy umí divy! :-)))

    OdpovědětVymazat
  45. az si to tady nazves terapie a ne povidani, tak mozna pujdu s kuzi na trh :-)
    nicmene stejne mi to prijde tak nejak naivni. podle mne jsem pruhlednej (a my vsichni) dostatecne tim co delam, nebo jak pisu, a zadny sebenazory, beztak zkresleny, nejsou potreba.
    trochu jak rekl detektiv Dirk Gently svemu klientovi, lepsi nez abys mi ty neco vykladal bude, kdyz te zhypnotizuju a najdu si co potrebuju sam :-)

    OdpovědětVymazat
  46. no ale k ucitecnosti sdilenim.
    moje strachy se netykaji fyzickych zalezitosti, takze nemusim schvalne jezdit vytahem nebo se naklanet z balkonu ve vyskach,
    tykaji se psychiky, respektive ega,
    takze s nima pracuju od zakladu, ego-ignorujicim zpusobem.
    zeptam se "a komu to vlastne myslim ze to ublizi?"
    dyt tady neni nikdo opravdicky komu to ma ublizit.
    je tu jen snuska hloupych nazoru kterou omylem povazuju za "ja".

    OdpovědětVymazat
  47. dnes me Jirka upoornil an 13. komnatu Dana Barty. hned jsem si ji pustila a jo. je to ono. i ten závěr. jak okamžitě na sobě všecko pozná a jak se cítí pak trapně a koktá a je muz toho nevolno a jakse naučil (i bez drog) se s tím smířit. hned bych mu dala pusu, ale on o to jistě nestojí. pokažde se raduju když někoho takového potkám. vlastně ho vůbec neznám, viděla jsemho poprvé. je vidět že mě muzika moc nezajíma a že mi je šumafuk :o)

    OdpovědětVymazat
  48. ad 45: Jaká terapie? To sem nepatří. To je práce a zatracená, řízená práce.
    Tohle není práce, to je normální upřímné lidské povídání.

    ad 46: Jo, to už je o něčem. Takže další z mužů, kteří nemají strach podložený fyzicky (to jsem myslela podobnu větou výše), jenom se opakuju v přesnějším vyjádření.

    Ta práce s egem, kdy jej vlastně ignoruju ..... nevím, no, určitě to může do jisté míry fungovat, ale ....... něco mi na tom dost nesedí. Ta arogance vůči egu ..... arogance vůči arogantnímu egu. Není to takové to jako když zloděj běží a křičí "chyťte zloděje!" ??? Nemám to moc propátrané, promyšlené a tedy ani pojmenované, ale třeba ..... upřímně a bez despektu, jo? Prosím neber to jako kritiku, ale spíš jako dotaz. ..... kdysi jako Teor jsi byl celkem normální kluk ...... jako Or praktikující diamantovou cestu jsi velmi zarogantněl, mezi námi. Kdyby fungovalo to, o co si myslím, že v této metodě jde, a o čem mluvíš, mělo by to být spíš naopak, ne? Jak se cítíš ty osobně? Prožíváš život mnohem radostměji, láskyplněji?
    Jestli jo, tak jo, asi to bude v pořádku. Pro tebe.

    OdpovědětVymazat
  49. zlodej bezi a krici chytte zlodeje je promysleny pokus o lez, kdy se pred jinymi vydavam za neco lepsiho.
    dal je tu myslim nedorozumeni ohledne vyznamu pojmu ego. zatimco v psychologii to znamena vsechno, v buddhismu to znamena jen slupku zpusobujici zkresleni pravdy.
    priklad. reknes dvema kamosum ze to co udelali je pekna blbost, jeden se urazi a vymaze si mne z telefonu a druhej se zepta proc, jak to myslim.
    pricemz to co zpusobilo ze se ten jeden urazil, nazyvam egem,
    a to "nutkani" zareagovat urazenim si doporucuju ignorovat.
    dal moje arogance. naopak si myslim ze byla driv mnohem vetsi. soudim na to nejen z "aha" momentu kdy si v situacich primo uvedomim co to delam, ale hlavne z toho ze mam vic pratel, celkove mam vic rad lidi a celkove na nich min hledam zavady :-) jako jsem driv hodne delaval.
    na druhou stranu ale muze byt ze jsem ostrejsi v projevu. ale to je myslim tim ze uz se tolik necenzuruju ve smyslu jako vypadat hodnej, milej atd..

    OdpovědětVymazat
  50. ad 48: Tak jsem si toho Dana Bártu našla a celého shlédla. Jsem ráda, že tě nadchnul, nicméně pro mě je to normální kluk-chlap, co si na nic nehraje. Tohle tě na něm oslovilo? Hádám správně? Takových lidí mám naštěstí kolem sebe většinu. Oni ti, co si na něco hrajou, se mnou dlouho nevydržej a já s nimi.

    OdpovědětVymazat
  51. ad 50: No já jsem právě myslela jako že skryté ego "promyšleně" volá chyťte ego. Někdy to tak působí.
    Ego já chápu ve smyslu buddhistickém, to určitě. Akorát vím, že se jej nikdy nemůžeme zbavit dokonale, páč to bychom jako individuality skončili. Takže egu vděčíme za svou různost a za existenci jako individua vůbec, taky za to, že můžeme poznávat tento svět, jak to v něm chodí, učíme se prožívat různé emoce a tak. Takže bych o egu nikdy nehovořila s despektem jako že je to "jen snuska hloupych nazoru". Si ho docela vážím - z výše zmíněných důvodů. Ale samozřejmě je potřeba o něm vědět, co umí, jak škodí a ve vlastním zájmu jej uspávat, opouštět, rozpouštět ...... terminologie různá.

    S tím uražením jo, tomu rozumím dobře. Zrovna tohle je pro mě lehký. Docela určitě bych se ptala, o jakou blbost jde. Ale jindy třeba to tak zažité nemám.

    Třeba když se vrátíme k tématu. K tomu znásilnění, co mi pořád ještě zůstávalo jako nedořešený problém strachu. Teoreticky by mohlo jít jen o ego, ale myslím, že ne, že je to mnohem mnohem hlubší, že je to něco základnějšího, proč těžko snášíme, když se nás takto někdo nedovoleně dotkne. Jak tohle vidíš?

    OdpovědětVymazat
  52. nejdriv napises ze ego chapes ve smyslu buddhistickem a cely zbytek odstavce je o mnohem sirsim pojeti. tak nevim. ale jak chces. pro mne zbytek odstavce je nedorozumeni.
    pripada mi to trosku jako kdybys mi chtela argumentovat ze vyoperovanim mozku clovek umre,
    a ja se marne snazil vysvetlovat ze o vyoperovani mozku nemluvim.

    znasilneni.a nebude moc arogantni kdyz na to zacnu vymejslet nazory prestoze jsem neznasilnenej? (polovtip)
    nevim jestli dokazu zformulovat jasnej a strucnej a srozumitelnej nazor.
    a nearogantni :-)
    zkusim prozatim jen odkryt dve myslenky ktere mne zatim napadly.
    prvni k psychice. prostitutky. jak ony berou sex s cizimi lidmi? urcite casto i jiny nez maji samy rady. nebo jindy nez maji rady. mam na mysli to ze hledam psychicky protipol jako byl v minulem priklade ten kdo se neurazil.
    druha, k telesnosti. jak hodne je to poskozujici? a i kdyz nejak ano, zase to zpetne miri smerem "jak hodne vazne bereme svoje telo".
    no, vic otazek nez odpovedi. ale treba k necemu taky jsou :-)

    OdpovědětVymazat
  53. dotaz, něšlo by vypnout tu antispamovou ochranu? je to hrozně otravné. nedokážu to přečíst a často tukaám i 5x nebo i víckrát písmena než je to správně.

    OdpovědětVymazat
  54. Ad 54: Já se na to, Ratko, podívám. Nevím, jak vkládáte komentáře vy, já to mám jako autor bez jakýchkoli procedur. Kouknu se .....

    OdpovědětVymazat
  55. kdybys stahovala tolik porna co ja, mela bys videni vycvicenejsi :-)
    nevim jestli vis - nemusis se pokouset o lusteni hned prvniho, rekni si ikonou vpravo -kruhova sipka,o jiny obrazek, a kdyz se ti ten nebude libit, tak dalsi,
    ja vetsinou tady u Lenky lustim az tak treti ctvrty, ale pak uz je to napoprve.

    OdpovědětVymazat
  56. ad 54-56: Tak jsem to odblokovala. Snad to bude stačit a nebudou sem lézt nějaké spamy.
    Jinak Ratko, když sem chodíš, bylo by možná šikovnější se přihlásit jako čtenář nebo co to tam je. Tam by neměly být vůbec problémy s vkládáním komentářů, asi bys to viděla jako já - čili nic! :-) (kromě textu)

    OdpovědětVymazat
  57. mam chut bejt trochu hustej, tak snad to nebude moc arogantni :-)
    dokazu pochopit ze 53 "zni" dost extremne. necitlive.
    podle jednoho pribehu Buddha v jednom ze svych minulych zivotu zachranil zranenou a zeslablou levhartici tim ze ji nakrmil svym vlastnim masem.
    tim nechci rict ze ma nekdo zacit si myslet neco jemu neumerne extremniho o znasilneni. tim chci rict ze je mozna uroven v ktere clovek nebere sve telo tak vazne, protoze ma uz mnoho zkusenosti ze telem neni, a pak podle toho prirozene jedna. velmi laskave, mimochodem :-)

    OdpovědětVymazat
  58. už jsem zkoušela Lenko, dokonce jsem si založila účet google abych mohla přijít jako čtenář, ale nepovedlo se mi komentovat jako člen. neumím to :o) a tak se pokaždé poctivě naťukám se jménem a s adresou. když tam nebude ten antispam, tak to bude jednodušší.

    zkouším

    OdpovědětVymazat
  59. 58. Ore mě přišla 53 velice trefná. záleží co si Lenka přeje. zda si přeje aby se přestala bát znásilnění nebo zda si přeje zabránit znásilnění.

    to jsou různé věci. v tom prvním by asi měla změnit přístup k vlasntímu tělu jak říkáš. nebrat ho tak strašně vážně, že když se ho někdo dotkne tak ono se rozpadne. Myslím že lidské tělo je celkem odolné a hodně vydrží. je to dobrá mašina. i znásilnění zvládne aniž by se cokoliv poškodilo. co se týče nevyžádané náklonnosti, tj. že nějaký cizí chlap by na mě hrnul, tak tam lze taky v hlavě přepnout na určitou velkorysost. pdobně jako u toho tigra. když to chlapec potřebuje, tak ať si užije. ze mě neubyde a jemu pomůžu. takhle to mají podle mě nastaveny i prodejné ženy. ony vlastně mužům pomáhají, dávají jim lásku, zvedají jě k vyšším sférám. tak tolik k prvním bodu, ke změně myšlení aby se člověk nebál znásilnění.

    a teď jak zabránit znásilnění: podle mě se nabízí jako první pás cudnosti. uvázat si tam něco pevného a zapnout si to na klíč. Pořídit si zbraň. Vyhýbat se temným prostorům.

    Určitě by se našlo víc opatření jak zabránit znásilnění. Ale lepší je se nebát. teda bod 1. nebrat své tělo jako svatou relikvii.

    OdpovědětVymazat
  60. ad 53: Jo, a jó, já jsem nedočetla tu větu, jak jsi psal, že buddhismus ego považuje jen za "slupku zpusobujici zkresleni pravdy". No jo, ono to tak je, akorát i ta slupka k něčemu je a vůbec není bez užitku, naopak si myslím, že každému z nás musí ego vyrůst, abychom jej pak mohli prozkoumat a odložit jako nepotřebné. Bez slupky by žádná cibule nebyla. Takže to, co jsem povídala, by s tím i souviselo (nakonec jsem moje osobní filozofie vyšla z buddhistického pojetí, takže ... snad jsem to moc nezkomolila).
    A jen tak pro informaci - ona psychologie to má tak rozrůzněné, že se vlastně hádají o pojmy, nelze říct, že ego považují za všechno.

    No a kvěci: No, kdyby to tak bylo, jako že analogicky s tím urážením, pak by platilo, že mít sex kdykoli, jakkoli a s kýmkoli je O.K., navíc za peníze, proč ne. A je to to nejduchovnější a nejbuddhističtější, co může být.
    Se mi nějak nezdá. To dost drhne.

    Jakou na to mají odpověď buddhističtí mudrci, kteří sexuálním životem vlastně nežijí?

    Myslím si, nebo jsem přesvědčena o tom, že v Jednotě je sice všechno a měli bychom všechno poznat, ohmatatat, alespoň rozumem, když ne zkušeností, nicméně existuje nějaká optimální varianta, která přináší člověku radost, uvolnění, pocit sounáležitosti, lásky (Lásky) a tak. A k té se více či méně přibližujeme, emoce nám to říkají, zda se přibližujeme či oddalujeme.

    OdpovědětVymazat
  61. ad 59: To mě štve, tydlencty rádoby zjednodušující komplikovanosti. Už jsem povolila všechno, co šlo. A jestli to nebude fungovat, přestěhuju se, google jeden!
    :-))))

    OdpovědětVymazat
  62. 61. přibližuješ se když se zbavuješ zákalů tj. negativních emocí: touhy, hněvu(strachu)a omezenosti(nevědomosti).to je jednoduché :o) vše co slouží tomu abychom se vnitřně stišili je dobré. buddhismus nezkoumá kolikrát jsi měla sex a s kým, ale dá ti doporučení co máš dělat aby jsi se cítila dobře a klidně. teda že nemáš spát s muži na potkání protože tkaová věc by tě mohla (teoreticky) rozrušit. Kdo je ale uvnitř klidný toho nerozhodí ani sex :o))

    OdpovědětVymazat
  63. buddhisti jsou nejznamejsi ti mnišští, ale tim to zdaleka nekonci. dalsi jsou takzvaní laičtí, (ano, porad mluvim o vychode) kteri maji rodiny timpadem i sexualni zivot.
    existuji i tajne praxe pri kterych jde o sexualni spojeni.
    ale o tom se bezne nevi, ani se to neuci, protoze jen velmi malo lidi, i vcetne buddhistu je schopno videt tohle ciste a tudiz ziskat z toho uzitek.
    a protoze v pripade ze to ciste nevidim, hrozi negativni karmicke dusledky, je to z bezpecnostnich duvodu prakticky nedostupne. uz jen o tom vedet neni obvykle :-)
    prectete si Blaznivy jogin Dugpa Kungleg, vyslo nedavno, snadno dostupne.
    ale na vlastni karmicke nebezpeci :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ja vím, jsou jogini co souloží s každým/s každou a to furt. ale mě přijde že to jsou různé směry i třeba hinduistické a starodávné drávidské. záleží co koho zajímá a čím se chce bavit. neberu moc vážně ani to ani ono. kouknu a hazím za hlavu. a jdu si po svým.

      Vymazat
  64. ad 58, 60:
    Vyjádření v 53 je normální, je k věci, přece.

    Přílišné ztotožnění se s tělem. Jasně. Už jsem psala výše, že by na tom mohlo něco být. Ale když mi nevadí odložit tělo úplně (zemřít), tak to zas tak nebude problém ztotožnění se přílišného s tělem. (Naopak, mimochodem, si myslím, že docela v tomhle mám zkušenosti, které mě v tom pocitu, že nejsem toto tělo, docela dost utvrdily, není to nic vyčteného.)

    Myslím, Ratko, že nebát se znásilnění a zabránit znásilnění spolu úzce souvisejí. Strach tyhlety věci nesmírně přitahuje, vyzkušeno. Zrovna včera jsem vyprávěla kamaráce své hrůzostrašné historky z mládí. Přitom ona chodila tmou na vlak skoro denně, nikdy se tak nebála a taky žádný hrůzostrašný zážitek nemá. Mně stačilo se projet na kole za humna v pravé poledne. To docela určitě spolu souvisí. Vždyť víme, že všechno je hra energií.
    Osobně jsem již výše poznamenala, že jsem asi na to přišla. Důležité je necítit se jako oběť. Jsem včera na to nějak - i pomocí vás - přišla a je to úplně jiný pocit. Oběť si přitahuje svého násilníka. A tou obětí jsem se logicky cítila buď už od mala, jak jsem to cítila od mámy, nebo od té doby, co jsem věděla, že jakýkoli kluk - muž si na mě může troufnout anebo od té doby, co si na mě troufal otec mého otce a jako malá holka jsem neměla jinou šanci než se schovávat a utíkat. To by dávalo logiku.

    Je to analogické k tomu, když jsem se přestala najednou v jednom okamžiku bát svého téměř dvoumetrového manžela, který nade mnou šermoval ve stoje rukama, řval, že mě zničí a jánevímcoještě. Najednou mě ta role přestala bavit, vstala jsem z pohovky, kde jsem seděla a řekla naprosto jasně a bez emocí: Tak dost. (Už jsem to asi vyprávěla.) A ten veliký rozzuřený člověk začal couvat, zavřel za sebou dveře a od té doby začal vykřikovat, že se mě nebojí. Změna rolí, nic jiného v tom nebylo.

    Takže když se přestanu bát a cítit se jako potencionální oběť, logicky to musí působit také tak. Po pravdě, teď už v sobě tu stálepřítomnou obavu necítím.

    Jen abych to zase nepřešvihla a nezačala hrát roli násilnice! To by mohlo být děsivé ....... ehm, děsivě směšné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. aledyť jsi ji přece hrála, zrovna jsi to řekla že začal vykřikovat že se tě nebojí. on se tě mohl bát od začátku. znám to. musela jsem si taky pojít cestu oběti a schovávače, pak rádobysuverénky cose nikoho nebojí a děla bubuubu abych skončila jako úplně obyčejná ženská. ani se nebojím a ani na nikoho nedělám ramena. tenhle cyklus jsem uzavřela. vyskakující mužský mě nedráždí, nemám potřebu mu to vracet nebo preventivně dělat siláka. klidně se nechám seřvat a jdu si po svým. jemi to úplně jedno, žádná reakce.

      Vymazat
  65. ad 63: Dyk jo, to je jen jinak řečeno.

    Akorát si myslím, že tam ještě není něco dořečeno. Myslím, že pokud cítíme něco negativního, je potřeba zvážit, zda mám řešit skutečnost nebo své pocity - nejlépe obojí, smaozřejmě. Když mě někdo mlátí po hlavě, tak nebudu řešit jen to, že mě to bolí a že mě ten člověk štve, ale aspoň uhnu nebo ho nějak zastavím.
    Učíme se - podle mne - obojí zároveň: Žít ve světě fyzickém a s tělem a zároveň ve světě emocí a energií. Není dobré ani jedno podcenit, řekla bych.
    Takže sice nejsme toto tělo, ale máme za něj zodpovědnost. Sice nás nemusí dostat psychicky, že nás někdo znásilňuje, ale musíme si uvědomit, jaká nezodpovědnost, neopatrnost (ve světě fyzickém i energetickoemočním k tomu vedla. Ha! k tomu ty emoce jsou! Abychom byli opatrní! Protože to může vést nejen k poškození těla, ale i třeba k početí s nevhodným partnerem - množení nežádoucích genů (třeba genů agresivity).
    Heuréka! To je to, nač jsem se ptala. Proč se tak bojím. (Superzodpovědná Panna nesmí přece dopustit, aby se násilí zmnožovalo a ještě k tomu skrze ni.)
    Asi, asi to tak bude.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. o je fajn že jsi si odpověděla, třeba tě to vnitřně zklidní.

      když se něco děje, tak na to reagujem nějak. blbý je když se to neděje a my si to přitahujeme k sobě uměle. jakože takhle to chceme mít. v představách. když místo skutečnosti, toho co právě teď je si přitahujeme něco úplně jiného. když říkáš že máš odpověď na to proč si ty představy přitahuješ tak je to supr. Pro mě je to spíše únik z přítomnost do představ. Místo soustředění na to co je tady a zde, utíká člověk do dramatu. protože tam se to tak krásně a zajímavě řeší a když si to vyřeší takse může chválit jak skvěle to zvládl. žít koncentrovaně okamihem hodně lidí nudí a tak jejich představy jedou na plný plyn. tam jsou hrdinové a řeší velké činy.

      Vymazat
  66. ad 65.1. No, to je o něčem jiném, Ratko. Věřím, že jsi tu cestu prošla, ano je to podobné, nicméně konkrétní situace byla jiná. Mezi "vyskakujícími" muži jsem vyrostla, to nic není, na to si člověk dokáže najít recept, když tam musí žít. Ale ono je vyskakovat a vyskakovat. Promiň, ale nevíš, jak je člověku, když v jednu chvíli ztrácí partnera, iluze o jeho slušnosti, velkou část rodiny, přátele a všechny existenční jistoty. To je mu zatraceně ouzko.

    Právě proto mě to, jak zafugovalo ve vteřině, že jsem se ho přestala bát, uhodilo do očí. O tom jsem psala.
    Necítila jsem žádnou agresi, nic, jen skálopevnou jistotu. Nedělala jsem na něj bububu. Jen jsem tam stála a cítila se jako nějakej robot s obrovským tělem Ramba. Nebo jak tank. Klidně jsem mohla projít zdí. Zajímavý pocit. Ani agresor, ani oběť. Jen pocit velikosti a síly. Húúúúú! A tenhle pocit myslím je odpověď na všechny strachy.
    Párkrát se mi to ještě zopakovalo v několika obměnách, když byl někdo jiný v ohrožení a já jsem věděla, že tu není nikdo kromě mne, kdo by mohl pomoci. Tehdy jsem byla síla sama, ale už to nebylo tak překvapující. Určitě to taky znáš, máš děti, tak víš, jak jsi reagovala, když byly v nějaké prekérní situaci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. u mě to byl spíše pomalý vývoj. ja se hrozně bála otce. až takový smrtelný strach. a to přešlo automaticky na všecky muže. bylo pro mě hrozně těžké nalézt sama v sobě smysl pro soužití a partnerství. nebylo to vůbec ve smyslu teď jsem velká a silná. bylo to naopak. tu velikost a sílu a hroší kůži kterou jsem si nesla z mé vlastní rodiny, včetně hluboké nenávisti a odporu k můžum jsem musela ve své vlastní postupně odložit. ja bych se se svým odtcem klidně zabila. kdybychom se začali byt tak by to bylo na života a na smrt. to byla velmi těžká cesta. velmi. odložením této silné hroší kůže jsem opět mužům začala věřit. že mi neublíží. proste skrzeva mého muže jsem našla víru v muže.

      Vymazat
    2. snadjsem to moc nezamotala. takže bála jsem se mužů jako dítě i jako dívka, v původní rodině. Dokonce jsem se přihlásila na bojový sport abych muže "přeprala". Cítila jsem se v nevýhodě právě kvůli mému malému hubenému tělu. To tělo bylo překážkou abych se mohla cítit jako plnohodnotná bytost. hrozně mě to bylo líto. že jen ten zevnějšek muže zajímá, furt jsem kluky zkoušela zda doopravdy chtějí mě nebo jen můj obal :o))) no psycho. ale znásilnění jsem se nebála nikdy. i když kolem mě kroužili úchylové. sex mi nebyl nepříjemný i když jsem dlouho otálela než jsem s klukem šla. sex mě velmi přitahoval, ale netroufala jsem si. ale chápu že někdo se hrozně bojí znásilnění. moje maminka (87 let) se taky bojí znásilnění. večer nikam nejde aby ji neznásilnili. možná je to něco podobného jako strach z hadů. že je to v genech.

      Vymazat
  67. ad 66.1. No, ty obavy vznikly jako následek opakované blbé zkušenosti, žádné představy předem. Když jsem jela např. na tom kole v poledne, byla jsem celkem v pohodě a najednou kdesevzaltusevzal divně v obličeji bílej pán, co za mnou na křižovatce mezi poli zatočil, dojel mě a snažil se mě shodit v jízdě svým kolem do příkopu a povídal nějaké nemravnosti a vůbec se evidentně ke kdečemu chystal. Ještě dnes cítím, jak jsem šíleně šlapala na kole a jak mě pak z toho tři dny bolely svaly, ale stačila jsem dojet na dokřik k prvním domům a pak začala jezdit auta v protisměru, tak se panáček otočil a zmizel. Takových příhod mohu dodat do krimipříběhů několik. To byla přítomnost za přítomností jako hrom. :-))))))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to jsi byla malá holka nebo už velka? mě otravovali jako malou holku, hrozně mi to bylo trapné a styděla jsem se. úchyl přede mnou ejakuloval a furt chtěl abych mu dala kapesník. bylo mi asi devět let. ale jak jsem byla větší tak už jsem věděla o co jde, a křičela jsem. to každý utek. a až jsem byla velká, tak už jsem na ně vůbec nereagovala. otočila jsem se a šla jsem pryč.

      Vymazat
  68. ja chci taky uchylacku...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to už není vůbec vtipný. buď budeš honit s obnaženým penisem slušné a čisté divky jako každý pořádný chlap nebo utřeš noc. houby úchylačky. tuuuuudle :o)

      Vymazat
    2. Koukni se znovu na Antikrista, jak takoví, co je to baví tím hrubším způsobem, končí. S železem v noze v díře. :-)))))

      Vymazat
    3. jezisi, zas ten antikrist. to by se melo pujcovat proti nejakymu testu. se mi zda ze z toho mas vic skody nez uzitku.

      Vymazat
    4. napadlo mne jak si jedna zenska fakt uzivala pomerne drsne veci,
      a druha jak byla neschopna si uzit sex naprosto normalni
      proc mne to vlastne napadlo uplne zretelne nepodporim argumentama,
      proste nejak na protest proti logice 2ky.

      Vymazat
    5. Každého co jeho jest. Ať si to každej užívá jak chce, já udělám totéž. Akorát ať mě do svých praktik nikdo netahá proti mé vůli, to je tak nějak všechno, co k tomu můžu říct.
      U té 2ky byly smajlíky, takže spíš to byla úsměvná replika.

      Nicméně jinak mimo soutěž a jakýchkoli konkrétních vazeb se domnívám, že jak v sexu, tak v životě a v podvědomí (které odvládá vědomí). Čili když někdo potřebuje ke vzrušení agresi, malé holčičky atd. atd. ..... prostě cokoli kromě partnerské lásky ... tak to prostě není ideální ani ve vědomí, v reálném životě. Prostě v sexu se člověk dost "odkope", hlavně sám před sebou.

      Vymazat
    6. no,dyt je to konecnkoncu i v tom prislovi:
      "jaky pan, takovy psex"

      Vymazat
    7. ad 6: No to je dobrý. :-) Psex, jo. :-)

      Anebo "ukaž mi, jak to máš rád, a já ti řeknu, kdo jsi" - húúú, to je drsný! :-))))

      Anebo "jak se do ložnice volá, tak se z ložnice ozývá ..." No, já radši přestanu, začíná to být pěkně na hraně. :-)

      Vymazat
  69. ad 67.1: Věřím, Ratko, že to bylo velmi náročné. Už jsi kdeco o rodině vyprávěla. Tam ambivalence ve vztazích je děsivá a v přímé rodině děsivě silná.
    My jsme se s tátou zase hodně měli rádi. Až máma žárlila. Měli jsme mezi sebou takové to porozumění beze slov. Od mého narození. Ale byl vzteklej, to jo, na to se muselo dávat pozor. Ale nikdy by mi neublížil, i kdybych ho do kolene vrtala. To jsem věděla. Nicméně děda, co jsme u nich bydleli, ten byl nejen vzteklej, ale i zlej, záludnej a divnej.
    Takže já dostala do vínku dva základní vzory: velké dítě (táta), nicméně milé, vzteklé, ale neškodné a přátelské. A agresivní oplzlý záludňák. Takže takto jsem měla rozdělené muže. S jedněmi jsem se velice blízce a nezáludně přátelila, druhých jsem se bála a držela jsem se dál. A když se můj muž, se kterým jsem se rozcházela, začal měnit z milého přátelského a vzteklého dítěte na zlého záludňáka, nebylo to příjemné. Takže já spíš ty iluze o mužích ztratila.
    Ale pak jsem začla potkávat muže úplně jiných typů a povah a třeba i naprosto nevzteklé ... :-) takže ... to mají u mne mnozí docela dobré, jako přátelé určitě. Nicméně opatrná v rámci partnerství jsem, to ano. A dlouho ještě budu. V tomto životě určitě. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. víš, teď zpětně ani nechápu v čem vlastně byl problém. proč jsem to tak hrozně prožívala. proč jsem to neřešila dřív, ještě jako dívka. proč jsem se bouřila a přitom furt je poslouchala. když vidím mého vyschlého tatínka kterého dnes odnesu na rukách (což se stává) tak jen kroutím hlavou. bylo to v té konstalaci. už jsem si vyčistila hlavu. můj vztah k rodičům je laskavě milující :o)) dokonce jsem si dnes nechala od tatínka koupit kvítko. vedla jsem rodiče k lékaři a tatínek mi pořád chtěl koupit kvítko. i když žádné nechci a není to kam dát. ale nechala jsem si ho koupit. to je právě tenmoment kdy si nechám dělat dobré skutky protože je již unesu. dříve jsem vše shazovala ze stolu. nechtěla jsem od nich nic. vůbec nic. neco jsem vzala a onise vplížili za dárkem celí.

      dívala jsem se na 13. komnatu paní Trojanové. (manželky od herce trojana) ona je depresistka. a říkala e teprve deprese ji donutila některe věci konečně začít řešit. že ji ani nenapadlo, že by mohla dělat si věci dle svého. že se vdávala po 7. měsících protože rodiče nesouhlasili s tím aby k němu chodila na noc. aže jí to nepřišlo divné. :o) A o tom to je. některé konstrukty jsou tak zažrané pod kůži, jako třeba podřízenost rodičům (či lidem které máme radi) že člověk spíše chytne depresi než život uchopil do svých rukou a řídil se svým nitrem ne přáním těch druhých. jiné téma, omluva. ale pro mě hodně silné. včetně toho znásilnění /moji rodiče se furt báli aby se mi něco nestalo/ Musela jsem setřepat všecky jejich názory, konstrukty, přání a představy ze stolu. dělat opak toho co chtěli a trápit se (opak a vzdor je pořád závislost) abych mohla později normálně žít. hrozně dlouho jsem je měla pod kůží a teď když se na ně dívám taksi říká: proboha proč? Proč jsem tonepoznala dřív? že jsem svobodný člověk.

      Vymazat
  70. ad 68.1. Ratko, já ještě v sedmnácti nevěděla, o co jde. :-))))))

    ... Šmankote, asi to nevím dodnes. Mně těžko někdo bude vyprávět, proč dělá sex jen tak pro fyzické uspokojení, bez lásky. Mně to jinak nic neříká. Jsem v tomhle asi divná. A doufám, že navždy budu. :-)))))

    OdpovědětVymazat
  71. Ad 70.1. No, když je po bitvě a člověk je už generálem, tak si vždycky říká "proč?". A ten druhý, co to náhodou neřeší, protože dostal jiný úkol a řeší zas něco jiného, si taky ťuká na čelo a říká "proč?". Protože proto. O tom ten život je. O tom, abychom poznávali díry a učili se z nich lézt. (Vzpomínáš na život v pěti kapitolách z Tibetské knihy o životě a smrti? Už jsem to na bloguje myslím zveřejnila.)

    Náhodou deprese není až tak mimotéma. Deprese a strach spolu souvisejí docela slušně.

    No, vzhledem k rodičům jsem docela svobodu cítila. V sedmnácti a půl, když jsem si myslela, že už jsem skoro dospělá i úředně, jsem se postavila, když mě nechtěli někam pustit, a řekla jsem pevně: "Víte, kam jedu a s kým, víte, že jsou to slušný lidi, tak se nezlobte, ale já pojedu, ať už chcete nebo ne."
    Nicméně zas naopak dneska říkám, že kdybych měla dceru a ona dělala to co já v raném mládí, tak ji radši seřežu jako žito a přivážu ke stolu za nohu :-))))), než aby měla modřiny od někoho jiného, protože to bylo dost nebezpečné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to ja taky, taky jsem jela aprosadila jsem si svoje protožejsem byla tvrdohlavá. ale bylo to o něčemúplně jiném. měla jsem v sobě vzdor. a ten vzdor byl spojen s pocitem odporu, s pachutí. to nebylo dobré. na osvobození jsem si musela dlouho počkat. hodně dlouho

      Vymazat
    2. No, já byla vždycky takové hodné a rozumné dítě, se kterým nebyly problémy, vychovávalo se samo, nemělo žádné požadavky ...... Akorát když se mi občas nechtělo do školy, tak jsem nešla (stejně jsem prospívala dobře, tak se mi zdálo nemravné chodit do školy úplně každý den). A rodiče mě moc neotravovali. Dnes vím, že bych asi byla ráda vychovávána i přísněji a důsledněji, vedena více k tomu či onomu. Ale naši na to neměli.

      Svobodu jsem ztratila s manželstvím. Přehrávala jsem roli mámy, která se vlastně přizpůsobovala tátovi. Jiný model jsem neznala. Nechtěla jsem se vdávat, ale myslela jsem, že se to tak musí, tak jsem si vzala prvního ucházejícího chlapa, kterého jsem poznala a brala jsem za normální, že všechno musí být podle něj. Až později mi to začalo skřípat. A když jsem se vzpamatovala, tak jsem se snažila to změnit, ale už to nešlo. Tak jsem odešla. A získala znovu svou nesmírně sladkou svobodu.
      Když jsem pak navázala nějaký vztah, bylo to fajn, ale můžu říct, že i když jsem to samozřejmě obrečela, vlastně se mi ulevilo, když jsme se rozešli. Sice vypadám jako dobráček, dobráček taky jsem, ale potřebuji hrozně moc svobody - vnitřní i vnější.

      Vymazat
    3. zvenčí to zas tak moc svobodně nevypadá. sice jsi sama, ale přesto dost ve vleku okolností. psychicky i fyzicky tě dost věcí/situací ovládá a cvičí s tebou. některé věci máš problém pustit, hodit za hlavu, neřešit. to tě hodně poutá a omezuje. ale to jen taková malá úvaha k 72.2

      Vymazat
    4. No, nevím, jak to působí zvnějšku, samozřejmě, ale já jsem vděčná, že právě mám čas, jakmile přijde jakýkoli minimální nelad, ho řešit, patlat se s tím a vyřešit ho ke své spokojenosti a pak to hodit teprve za hlavu s čistým svědomím jako že vyřízeno. :-) Právě ty okolnosti mě ovládají - zdá se - čím dál tím méně a méně. Zdám se sama sobě právě více nezávislejší a nezávislejší. Takové to: "jen já a Bůh". Je to úžasný pocit klidně jít životem jen tak bez závislosti na někom. A těšit se, že se někdo přidá, nebo nepřidá, to je jedno. Že fantastičtí přátelé zůstanou, ale když ne, taky to zvládnu. Že kolegyně a spolupracovníci a obchodní partneři zůstanou, ale když ne, jistě se najdou další ..... A když ne, budu dělat něco jiného, taky jistě zajímavého ...... Poslední dobou - asi půl roku tohle cítím velmi intenzivně, klidně a hřejivě. Když na nikom nevisím (ani že ho mám ani že ho nemám), nemusím se o nikoho a o nic bát. Je to fakt vysvobozující, zajímavé a pro mě docela nové.

      Vymazat
    5. chtěla jsem tím říct, že mít partnera ještě neznamená závislost. že to může být jen černá můra, jakože mám partnera a teď už se smažím navždycky v pekle. nevím. tvoje obavy mi prijdou někdy až přehnané. obavy že ti nekdo chce poroučet nebo te omezovat, zneužit a tak... pritom když dva lide spolu žijou tak ty energie se sdílejí. když má někdo obavy že ten druhý ho omezuje tak on také omezuje jeho. je to takový paradox. vzájemné dušení. vzájemná šikana. když jeden se chová svépravně svobodně tak ten druhý taky. nemůže jinak, nemá sparingpartnera. jeho míčky padají doprázdna. nemá s kým hrát.

      naprosto ti věřím že jsi spokojená s tím co je a že ti to vyhovuje, jen mi to někdy zabíhá dopolohy že ti to vyhovuje proto aby tě parnter neotravoval. aby jsi se mohla cítit svobodně. podle mě je možné se cítít svobodně i s partnerem. a to i když otravuje (ten partner:o)))

      Vymazat
    6. ad 5: Ratko, zase hraješ svou písničku, kterou znám a která se mi taky líbí. Ale já vyprávím své zkušenosti. Ničeho se nebojím, naopak, jestli jsi četla výše ten komentář, vítala bych, kdyby se někdo přidal. Zatím jsem neměla to štěstí, abychom se oba cítili ve vztahu tak, abychom spolu zůstali. A důvody nebyly vůbec jen nějaké moje kdovíjaké obavy (když už si pustím někoho k tělu, tak už se jej zpravidla nebojím a jdu do toho naplno :-) ), ale třeba vnější - vzdálenost, závazky, děti, práce, dluhy ...... taky jeho nějaké představy o tom, jaká mám být a nejsem ....... Ty ses vrhla do vztahu, když přišlo na svět dítě, už bylo potřeba v tom vztahu zůstat a nějak se v něm naučit žít, ať se děje co se děje. Sladili jste se a to je fajn. Nicméně nemysli, že máš recept na každý vztah, zvláště když jsou jinak rozdané karty. Taky na vztah musejí být dva.

      Samozřejmě si uvědomuji, že to, jak se cítím dobře bez partnera, nese určité riziko, že nebudu mít motivaci třeba ke kdovíjaké toleranci, kdyby nějaký "vážný zájemce o soužití" :-)))))) přišel. (I když v naprosté většině jsem bývala zpravidla tolerantnější než protějšek.) Ale tak to život přinesl a tak to je. A nevím, co bude dál.

      Vymazat
    7. To, co cítím jako nečekané vítězství, je to, že je mi jedno, co bude dál. Do plusu i do mínusu. To je ta nezávislost, nečekaně asi získaná. Bude, nebude, je to jedno. Kdežto když někdo partnera má a přijde o něj, z jakýchkoli důvodů, dost to bolí, pak si teprve uvědomí, jak na něm lpěl nebo nelpěl, jak si uvědomoval či neuvědomoval, že je mu pouze propůjčen, že to není navždy ......
      Konkrétně já se cítím být za tím. Vím, že máme všechno jen půjčené. Od Celku, od Boha. A zase to tam jednou budeme muset vrátit. Všechno do mrtě. Včetně našeho života.

      Vymazat
    8. taky mi je jedno co bude dál. možná je to věkem :o) ja podezírám přechod :o)

      Vymazat
    9. Jen pro pobavení, teď se mi vybavila taková představa: Hrajeme si na pískovišti života s hračkami, která nám půjčil Bůh a on jednou přijde a zatleská "Tak, děti, domů!" .... a někdo třeba řekne "Jé, už? Já jsem si nepohrál ještě s tím a oním ..." A Bůh: " Ale to nevadí, tak třeba příště, teď už musíš jít." .... "Tak jo." ..... "Jé, ahoj Tatí!!!" .... a vrhneme se mu do náruče. A hračky a kamarádi na hraní budou rázem zapomenuty.
      Tak to nějak vnímám a prožívám. :-))))))))

      Vymazat
  72. ad 8: na přechod to nesváděj. Jestli na tebe náhodu neleze ta, jak se jenom jemnuje .... Moudrost! :-)
    Měla jsem v práci kdysi několik žen v přechodu a ty na to braly prášky od psychiatra, byly dost na hromadě. Myslím, že to každý prožívá tak nějak podle svého ... karma, neuspokojení životem je dožene. Chlapi to mají taky tak, ale nepřiznají se a rovnou to s nimi sekne při infarktu, třeba.

    OdpovědětVymazat
  73. Leni, jsem jak v "Jiříkově vidění", tolik zajímavých komentářů na téma "STRACH"!
    Strach, jak ho popisuješ ty, vůbec neznám. Můžu se dívat na jakýkoliv film (ten, o kterém píšeš jsem ale neviděla) nebo číst jakoukoliv knihu a nic to s mou psychikou neudělá. Horory čtu moc ráda, je to zvláštní, ale svým způsobem mě uklidňují. Strach ovšem znám moc dobře, co se týká syna a jeho rodiny, tak přímo panický! To pracuje moje fantazie naplno a vize bývají tak příšerné, že je mi na omdlení a k tomu prosím stačí, když mi syn dvakrát po sobě nevezme mobil. Jsem taková od doby, co se mi syn narodil a s věkem se to zhoršuje.
    Přeji ti klidný víkend beze strachu! :-) Hanka

    OdpovědětVymazat
  74. ad 74: Děkuji, Hani, za komentář. Mě fascinuje, jak to má každý jinak - i s tím strachem. Horory tě uklidňují, jo? Tak si toho Antikrista pujč a pak mi řekneš, jestli tě uklidnil, ano? :-)
    Strach o syna jej jeho samotného musí děsně otravovat. A ty vize, bych raději být tebou moc neprožívala. Můžeš tak tvořit skutečnost (málokdo si uvědomuje, jak jsou myšlenky silné. Považují to za předtuchy a přitom vytvoří vzorec, do kterého se pak jen nevědomky napasují.). Což takhle si představovat, když ti nezvedne telefon, že je třeba s manželkou v intimní chvilce nebo třeba ve vaně plné pěny nebo třeba na vycházce mezi skalami, kde není signál a tak. Nebo že mobil zapomněl v práci ...... nebo mu ho někdo ukradl..... takových možností je ..... A jak jsem říkala Anině: Kdyby se něco opravdu přihodilo, někdo ti ten mobil zvedne a řekne, že se něco stalo. Když se nikdo neozývá, tak je to většinou dobré. Má něco lepšího na práci.
    My jsme se docela s bratrem obávali o mámu, když je v celém velkém domě sama a kdyby uklouzla atd. atd. A jednou taky se jí neudělalo dobře a sice mě poslala prázdnou SMS, jsem "náhodou" hned zareagovala, ale jsem asi 150km daleko. Volala jsem bratrovi, ten jel po dálnici taky někde daleko. No, dopadlo to dobře, ale máma pochopila, že jestli se nebude hlídat sama, tak ji někdo hned tak pomoci nemůže, protože se k ní ani doktoři nedostanou přes vrata, i kdyby je zavolala. Od té doby se opatruje a nedělá blbosti (předtím celý den třeba sbírala ručně jablka po zahradě pořád hlavu dolů, teď jsme ji naučili, že existují hrábě a že pár spadlých jablek na zahradě není trága).

    Nedokážeme nikoho ochránit, pokud na sebe nedává pozor on sám. A náš strach mu nepomáhá, ale naopak jej zatěžuje.

    OdpovědětVymazat
  75. Hani, já se toho strachu o děti zbavila dvakrát. Jednou, když jsem měla první stále jsem kontrolovala, jestli dýchá a prostě vše až přehnaně a se strachem, co mně bral jen energii a pokud jsem měla šanci se někdy vyspat, tak jsem zas chodila k postýlce a poslouchala.Jak se mi něco nezdálo, vybavovaly se mi ty nejhorší verze..
    Druhé dítě mi pomohlo v tom, že jsem se chtěla co nejlíp věnovat i jemu, a bylo s ním těžší pořízení než s prvním..tedy i větší asi důvod k obavám. Ale to už nešlo unést tolik strachu a nějak nebylo kdy..naštěstí. A taky jsem už věděla, co to obnáší.
    Podruhé, již dospělé, jak jeli autem někam daleko a přes noc, byla jsem strachy pološílená.
    Pak mi kdosi řekl, že i kdyby něco, tak já to neovlivním. A to je myslím fakt, že ten strach je pak nadbytečné a nic dobrýho to s člověkem nedělá. Zbytky zůstaly, ale zbytky..takový to normální myslím.

    OdpovědětVymazat
  76. Kdysi ve mně bylo víc strachu z mnoha věcí, co a jak dopadne.. fakt, že když čl. už něco prožije je pořád silnější.Říkám si, že pokud něco potřebuju, tak mi ani ta nejnepříjemnější úřednice nemůže utrhnout hlavu :) Dokonce..když poznám, že někdy, snad i proto že chci být slušná, toho zneužije, dokážu se ozvat.A tak je to vlastně všude, že po různých zkušenostech poznáme, že strach nebylo určitě to, co nám pomohlo, naopak poškodilo.Je lepší se nejen ve svém, ale i vůbec v zájmu celku ozvat, pokud se nám, nebo i někomu děje bezpráví. A taky nemít strach zastat se starých lidí, dětí a těch bezmocných. Na řeči, nic ti do toho není..nedám, ale je..a dokonce by myslím si být mělo..
    Jo, vím jednoduché, není strach jako strach..znám jen ten svůj a své reakce, když vystrčí růžky.

    OdpovědětVymazat
  77. ad 77: Ani, zlatá slova píšeš: "Je lepší se nejen ve svém, ale i vůbec v zájmu celku ozvat, pokud se nám, nebo i někomu děje bezpráví. A taky nemít strach zastat se starých lidí, dětí a těch bezmocných. Na řeči, nic ti do toho není..nedám, ale je..a dokonce by myslím si být mělo.."
    Jasně, "ublížíte-li jednomu z mých nejmenších, mně jste ublížili" ...... kdo tohle už řekl? :-) Ježíš, samozřejmě.

    Však jako Hitler. Kdyby se ho nebáli a včas jej zastavili, žádná 2. sv. válka by nebyla. Ale to se furt jenom ustupuje, ustupuje ..... Na jakoukoli neopatrnost, přehlížení zla, doplatíme. Zákon příčin a následků nelze obejít.

    OdpovědětVymazat
  78. Leni, ale zlatá fakt nejsem, ale dík.Bohužel se až příliš často stkávám s e slovy mně určenými, vykašli se na to, nedělej si starosti, ještě to odneseš. Jo, to je možný, s tím se počítá, že může být...
    Tak jako nemám ráda, když se někdo do někoho i do mých záležitostí plete, tak zrovna tak, ne-li víc, mi vadí nevšímavost lidí ke slabším a jak se tu psalo o TK myslím u ratky, tak mi stoupá asi dost. Naučila jsem se v takových případech, chvilku se zklidnit, a snažit se mluvit co nejklidněji, někdo se i zastydí, jiný je arogantní..i když to ve mně vře, snažím se nenakazit a nereagovat taky arogantně, protože..jak už jsem psala tu někde, ve vzteku není dobrý něco řešit, i když se tomu čl. občas nevyhne, že ho něco, někdo vytočí..a v určitých situacích vztek, co je předchozím ovládáním se nakupený se pak asi neptá..

    OdpovědětVymazat
  79. Leni, Anino, děkuji za rady.
    Lenko, snažím se svým strachem syna neobtěžovat, nic mu o tom neříkám, ten by mi dal!!! Je to přesně, jak píšeš, ono se vždycky ukáže, že nemohl vzít telefon z nějakého úplně obyčejného důvodu, třeba že ho zapomněl doma! ;-)
    Antikrista si příležitostně půjčím a možná ten strach taky pocítím.

    OdpovědětVymazat
  80. Liško, zkopíruju sem ty tvé dva komentáře, aby nezapadly:

    Liška25. srpna 2012 12:13

    Lenko 19

    Já myslím, žes na to ohledně znásilnění odpověděla. Narušení těla, plus aby nebylo početí, plus aby nebyla pohlavní nemoc, plus je to násilí, největší nerespekt co si člověk umí představit, je to pošlapání veškerého svobodného konání, fuj.

    Liška25. srpna 2012 12:15

    ... jo a ještě mi připadá, že je to zneuctění celé ženské role, celého ženství jako takového, hnusné odporné pošlapání krásy, všeho krásnýho. I tak to vnímám, když někdo znásilní nějakou ženu, tak se mě to týká jako ženy, i kdyby to bylo dávno nebo daleko.

    OdpovědětVymazat
  81. ad 79: Ani, v dětství a raném mládí jsem taky byla vášnivý zastánce slabších, bojovala jsem za spravedlnost a tak. :-) Pokaždé jsem to dost schytala. A čím jsem byla zmatena nejvíce, bylo to, že jsem to schytala často i od těch "slabších". Třeba i jen tak, že koukali a třeba se ke mně ani nepřidali. Pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Že totiž ti slabší mají vždy podíl na tom svém krácení na právech apod. Že oni sami se musejí především bránit a že je tedy pracovat hlavně s nimi. Učit je (jako děti, ale všichni hrajeme roli neznalého dítěte v oblasti, kterou ještě nemáme zvládnutou) brát se za své. Protože když tohle nedokážou a když sami nezmění postoj, já (nebo někdo jiný, to je jedno) se můžu přetrhnout, ale za rohem jim zase někdo ublíží. Protože to tím svým chováním, myšlení, jednáním tak nějak navozují. Hrají roli oběti. Proto jim ani nesedí, když se jim člověk snaží pomoci. Protože podvědomě tuší, že tohle je ze špatné cesty nevyvede. Někdy se musejí dostat až k samotné zdi, kdy už nemají kam utéct, a teprve pak vystrčí drápky.

    I já jsem to musela pochopit. Snad se mi to povedlo, protože už se v mém okolí nevyskytuje nikdo, koho bych mohla, měla ochraňovat a sama mám docela takové zážitky, že jsem spíš překvapována ochotou úředníků, často i dost nad rámec jejich povinností, pokud něco potřebuji. Ale já zas tak moc toho nepotřebuji, tak nemám velké srovnání.

    Občas se ještě spletu (viz nedávný případ s rulisou) a tak právem dostanu na budku a oveřím si znovu správnost výše zmíněného.

    Je potřeba lidi nechat v těch jejich s..... v tom jejich blátě ... a čekat a čekat a čekat ..... a být připravena, až natáhnou ruku ku pomoci.

    A platí jedno i druhé. To tvé umět se zastat práva, ať jemé či cizí, ale i nechat druhé se v prů.... vymáchat, dokud jim nedojde, kde je ta největší chyba.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tady rozhovor, který bych ráda přečetla celý, málokde probíhají podobné diskuse, jako u vašich článků, k tématu mohu říci, že film je o zlu, a sebeobraně proti němu, vy používáte Lenko, nejlepší sebeobranu jakou znám, to je většinou i moje metoda, nebát se zla, postavit se mu, a hlavně říci ne. A za to co říkáte, v rozhovoru s Aninou, děkuji, to je moje....... i v komentáři na který odpovídám, máte pravdu, jen je třeba rozlišit, jestli ten člověk, má na to dost sil? Někdy se ten koho chceme takzvaně, trochu vykoupat, utopí, a to by člověk člověku neměl nikdy udělat. Anna

      Vymazat
  82. ad 80: No, Hani, až si toho Antikrista shlédneš, hned dej vědět, jak na tebe působil. A nenech se vyvést z míry počáteční událostí, ta tam totiž hraje minimální, později se ukáže až kladnou roli.

    A k tomu, že o svém strachu synovi neříkáš. To je sice dobře, ale nemysli, že na energetické úrovni to nemá význam. Místo, abys mu posílala do cesty lásku a optimismus, házíš mu do cesty strach. No a samozřejmě to ničí tvoje tělo, to víme. To i alkohol a kouření jsou k tělu milosrdnější než stres. (Konec přednášky. :-) )
    A teď si jdu léčit ten svůj stres a dávat přednášku sobě. (Ba ne, v klidu si tu popíjím kávu, ale však já už si nějaký ten stres do večera vyrobím. Umím to taky skvěle, heč! :-) )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, potřebovala bych tě u sebe jako poradce, jednám strašně zbrkle, což se nevyplácí ani mně ani mému okolí. Samozřejmě máš zase pravdu, jenže to vidím vždycky až zpětně, to si říkám, že si příště dám pozor, ale kdepak, to bych nebyla já!
      Jsem zvědavá, co sis vyrobila za stres, hned na to jdu mrknout. ;-)
      Antikrista si půjčím, až někdy později, teď na to není čas, musím péct a fotit! ;-)

      Vymazat
  83. ad 81: Děkuji, Liško, za oba ty komentáře. Aspoň někdo, kdo to vidí podobně. Trochu mě to povídání buddhistické zavedlo. Jenže jsme nepřipomněli, že buddhisté mají 5 základní zásad: (zkrátím kvůli stručnosti): 1) neubližovat, nezabíjet 2) nekrást, nebrat, co mi nepatří 3) zdržet se nesprávného sexuálního chování 4) nelhat, nepomlouvat 5) neužívat omamné prostředky
    ..... takže pro ně znásilnění vůbec nepřichází do úvahy.

    Ano, tys ještě ty důvody rozvedla na "nerespekt a pošlapávání svobodné vůle, pošlapávání krásy a vůbec ženství". To je ono. To je taky to, na co jsem chtěla přijít.
    Když někoho zabiju, neříkám, že si jej nevážím, jen si chráním svou kůži - v nějaké vyhrocené situaci. Ale když někoho násilňuji, tak jej degraduji jen na předmět k ukojení svého nějakého chtění, vlastně degraduji člověka se svobodnou vůlí a city na pouhý kus masa. To je to, co mně také vadí. Tím spíš, že jde o ženu, která je na světě zosobitelkou citu (zatímco muž zodpovědnosti). (I když praktiky s mladými chlapci stran pedofilních gayů jsou také příšerné a stejně odsouzeníhodné.) Kdo znásilňuje, dělá horší věc, než když prostě zabíjí. Zabíjí v tom druhém člověka a zabíjí jeho city, proto je následek často i ztráta sebeúcty, proto oběti znásilnění často končí na psychiatrii a mají následky často doživotní. Kdežto oběti běžného násilí se s tím srovnávají v porovnání mnohem lépe.

    OdpovědětVymazat
  84. Tak abychom neskončili tak děsivě. Jsem se po několikáté vyzkoušela, zda nemám strach ve tmě a tak. Postoj byl změněn. Již nejsem potencionální oběť. Zatím dobrý. Teď ještě abych někoho nezlikvidovala jen proto, že vyšel z tmavého kouta a já se jej lekla. :-)))

    OdpovědětVymazat
  85. Lenko, asi jsme si teď nerozuměly.Nechat vymáchat někoho, aby se naučil bránit..ok, jasně i děti, aby se naučily bránit je třeba učit a když to nedělají, nezbyde, než se v tom frakt vykoupat, aby jim to došlo.
    Ale co třeba starý lidi,kteří se možná kdysi bránit uměli, ale už nemohou, jsou často mimo a důvěřiví.Využívají toho i obchodníci :(, manipulují a lžou jim a oni uvěří a platí.. Jistě znáš tohle ze svého okolí. Já bych tu mohla psát o tom litánie..z kterých se mi dělá blbě..
    Pokud se jich nezastanou děti..jak kolikrát dopadnou..a oni nevědí.

    OdpovědětVymazat
  86. Znásilnění, měla jsem napsaný koment, liško, tys mi ho snad vzala :))) a mně nešel skrzevá ty šílený písmena vložit.
    Jo, tak nějak zněl i ten můj, hnus, odpor, nevím tzo si asi chlap ani neumí představit, jak dlouho se člověk cítí zhnusenej i sám sebou, sprchuje se tak dlouho, aby tu špínu ze sebe smyl.To jsem slyšela o tom sprchování dokola, docela často.I to, že ta ženská, někdy i holka zůstane strašně sama, protože se buď bojí, nebo stydí říct. A ten čas..co to pomalu hojí, ale nikdy zcela. Možná i proto, že se kdysi víc říkalo, že znásilněná si za to může sama.Byla nevhodně oblečená a podobný blbosti. Kdyby chtěla jen sex, tak těžko násilím a s odpornými pocity.
    Ale Lenko, k jednomu se musím i tak přiznat, pochopitelně bych o tohle nestála, ale když už by to bylo, nechtěla bych se nechat zabít.Jedno trauma stačí a ještě další pro ty, co bych jim třeba scházela..

    OdpovědětVymazat
  87. 84 se souznenim je ta potiz ze nema co delat s pravdou. je to jen prijemnost toho ze ma nekdo stejny nazor. a jiny nazor je zas neprijemnost. a je velmi snadne podlehnout :-)

    OdpovědětVymazat
  88. ad 86: No, nemyslím, nechat vymáchat. myslím upozornit a když daný člověk nereaguje, je nutno jít pryč, třeba i za cenu, že ..... A nemysli, že jsou to jen staří lidé, vůbec ne, jsme to v tom či onom i my všichni ostatní. Když někdo příliš chválí své manželství, bývá mi často smutno, protože za tím cítím, že si někdy vědomě, někdy nevědomě lže do kapsy a že by spíš měl ten daný člověk všímat, proč jej to nutí to pořád omílat, jak je ten druhý skvělý. Nebo když se podíváš na onkologicky nemocné (promiň Ani, vím, že teď je to horké téma), kolik je mezi nimi lidí, kteří jsou nesmírně smutní, že jim někdo umřel, odešel, opustil je. A mně taky bylo několikrát naznačeno, abych byla pozorná vůči kolegyni, která už dávno "zanášela". Každý z nás je někdy málo bdělý bdělý vůči náznakům zla. V sobě i kolem. (A zlo je zlo, ať je to agrese či rezignace na život - smutek.) Až teprve když se něco stane, chytáme se za hlavu a bědujeme.
    A kolikrát jsme zvnějšku slyšeli: nedělej to, změň kurz, až teprve v tváří v tvář něčemu hroznému, co třeba máš za sebou i ty, nebo stojíme-li před rozvodem nebo před soudem nebo před exekutorem .......... se obrátíme. Anebo ne a pak to opravdu nedobře končí.
    Staří lidé jsou samozřejmě snadnou obětí a jejich ošizení je obzvlášť hanebné, ale i oni si o to nějak řekli. I oni mají na své naivitě nebo touze přijít lacino k něčemu na nějaké akci svůj podíl. I mou mámu neustále poučuji, aby nikomu, koho nezná neotvírala. A je to marný, je to marný, je to marný.
    Takže myslela jsem to všeobecně na všechny, ještě pořád nejsme dost bdělí, pozorní vůči zlu. Každý z nás je někdy ten "chudáček", co musí být dotlačen ke zdi, aby mu něco došlo. Opravdu musí? Samozřejmě nemusí, někdy stačí, když přemýšlí o zpětné vazbě, kterou dostává. Já se snažím slyšet, snažím se přemýšlet a hledat, co dělám špatně, abych nemusela u té zdi zase stát.

    OdpovědětVymazat
  89. ad 87: To s tím zabíjením bylo před několika dny :-), Ani, teď už tam nic o zabíjení v představě nemám. Teď tam mám "nedovolím to". Prostě tudy nejede vlak, tedy nic dál už nehodlám rozvíjet. Victory. Vítězství. Tečka, konec, finito. Amen.
    :-)
    Děkuji.

    OdpovědětVymazat
  90. ad 88: Souznění je fajn, je to božské. Jiný názor provokuje k přemýšlení a k prozkoumávání, kde ta pravda je nebo není. Nic nepříjemného jsem necítila, když jsi tady něco říkal a nebylo to úplně v souladu s tím, co já. Tedy to bude spíš nějaká mýlka. Ty odlišné názory - myslím všech, které tu zazněly - jsem vzala v úvahu a výsledek je pro mě dobrý a uspokojující.

    Ale pokud potřebuješ prohlásit, že pravda je jenom jedna a tu má Or, tak to klidně prohlásím. :-) Protože stejně by každej věděl své, tak se tomu můžeme akorát smát. A společně to sdílet. :-)))

    OdpovědětVymazat
  91. ne, naopak, ocenil bych kdybys mym jmenem nic nepodsouvala.

    OdpovědětVymazat
  92. Leni, ok k 90 finito :)

    K 89, jasně, jsou i mladí, krásní, zdraví lidé :), úspěšní už se nehodí..co se nedokáží bránit a to by měli ve svém i všeobecném zájmu.Prostě nikdo není dokonalý..

    Ale stejně s těmi opravdu starými..nevím kolik je mamince..píšeš marný, marný.Ale těch, kde je to marný je strašně moc a to i když tě vnímají, uznají a slíbí, že si dají pozor.
    Znám dost takových a divila by ses jak se kdysi brámit někteří uměli. Ovšem vracejí se do dětského věku. A malé dítě můžeš taky varovat, ono odkýve a stejně má pokušení a zrealizuje pak něco, co ví, že nesmí. Pak narazí. A pamatuje si.
    Starý člověk, i když narazí si někdy lépe, jindy už hůř uvědomí, prostě je apatičtější o dost, už mu to tak nemusí myslet,je tam to chování už někde jinde..
    Vím o nich dost, to si troufnu říct a stejně jsem pořád dokola překvapena, tím, jak kdy zareagují.Ovšem to poznáme, až budeme na tom jako oni..

    OdpovědětVymazat
  93. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  94. ad 92: A stalo se tak? ? :-) Nejsem si ničeho takového vědoma .....

    OdpovědětVymazat
  95. a co bylo spatne na 94 "A stalo se tak? :-) nejsem si vedoma..."
    ze muselo byt vylepseno na 95 "A stalo se tak? ? :-) Nejsem si ničeho takového vědoma ....."

    nejses si vedoma, ale zalezi ti teda :-)

    OdpovědětVymazat
  96. no ale abych neslusne nezustal dluzen odpoved,
    odpoved zni: jak myslis. mne staci 91 a 92. nesmazane :-)

    OdpovědětVymazat
  97. ad 93: Tu problematiku samozřejmě neznám z takové blizkosti a tak podrobně jako ty, Anino. Jistěže máš pravdu. Ale pořád si myslím, že i tak ... všeobecně řečeno stařecká demence, stejně jako duševní choroby a vlastně i jiné choroby, jsou káva každého z nás. Útěk od reality. To neznamená ovšem, že by toho měl někdo zneužívat!!!


    OdpovědětVymazat
  98. ad 96: ad 96: zbytečně podezíravý a vztahovačný. Odpověděla jsem bez odkazu na tvůj komentář a protože mezitím vložila koment Anina, nemělo to návaznost. Komentář byl narosto stejný. Jak prosté ........ :-)

    OdpovědětVymazat
  99. 89. to je zajímavé, takhle nějak to cítím taky. někdy píšeš opak takže jsem na rozpacích zda jo nebo ne. oběť je obětí protože si tuhle roli vybírá. to se dokáže bleskurychle otočit. oběť a násilník jsou v symbioze. vytváří uzavřený celek. jako lev a srna. podobně i staří lidé si vybrali to co jsou a má to úrčtě pro ně důvod. smysl. touha po blízkosti. všecko co se děje dává smysl a je výsledkem řádu. můžu běhat kolem jako bojovník záchranář a nezachráním ani je a ani sebe. jak je tak i sebe stahuju do marastu oběti a násilníka. vnímat řád v pozadí, souznít tím co se odehrává v respektu k ději. samozřejmě nenechám starého člověka okrádat, ale to že někoho vyženu jednou neznamená že se nenechá okrást podruhé. protože je takhle nastaven. a já se stávám součástí kolotoče. stávám se posléze spuštěčem děje. určité děje jsou nevyhnutelné. přitahovány tím druhým. on si je přitahuje svým postojem a do toho vstupuje "zachránce" jako oběť a násilník v jedné roli. to co se děje není vůbec stářím. je to výsledek posotje k životu. jak se k životu postavil tak mu život odpovídá.

    OdpovědětVymazat
  100. někdo se nedokáže postavit k životu jinak než se staví protože nikdy nezpochybnil svůj postoj. zdá se mu že tak jak to děla je jediný možný způsob. a tak se točí a dupe třeba celý život ve stejném kole až se postupně zastaví a rozpadne.

    OdpovědětVymazat
  101. ad 100: Vytesat do kamene a postavit na každé nároži to tvé:

    "to co se děje, není vůbec stářím (ani jinou vnější okolností), je to výsledek postoje k životu. jak se k životu postavil, tak mu život odpovídá."

    OdpovědětVymazat
  102. ad 101: Já myslím, že si tohle dupání na jednom místě málokdy život nechá líbit. Život je vývoj, pohyb a změna ..... to vyžaduje změnu postojů, tlačí jej to ode zdi k optimu, od neřádu k řádu, takže pokud se nezmění, často jej ten tlak začne bolet v těle (onemocní) a pokud se nezmění ani pak, zemře, zničí svoje tělo svým nehybným postojem.

    OdpovědětVymazat
  103. 103. pokud má silnou vůli (velmi silnou) tak ustrne v bolestivé křeči

    OdpovědětVymazat
  104. Ratko, Lenko, fakt netvrdím, že mám pravdu a vy ne, ale úplně s vámi nesouhlasím.
    Už jsem tu mockrát psala, že jsem poznala, že staří lidé, mám na mysli takové, co už jim to opravdu moc nemyslí, nebo jen někdy se prostě těžko ubrání..nevědí často, co kdo po nich chce a lehce se nechají tedy ovlivnit. Naletí pak někomu, kdo se jim zdá laskavý a jsou za tu laskavost rádi. Jsou mnohem snadnějšími oběťmi.

    Co uznávám a taky jsem zažila, jak někdy dokáží být zlí, i když se člověk okolo nich může přetrhnout, aby jim vyhověl. Když jsem se bavila s jejich dětmi, hodně často mi řekly, že takoví byli i jako mladí.Kdo byl snášenlivý, trpí si tiše a dělá co může pro to, aby nikoho "neotravoval". A kdo ne..dost těžko ho okolí snáší.tím, že má už bolesti je ještě víc zlý. Tak s tím postojem k životu, jaký měl v mládí, ten ve stáří je ještě víc znát, jaký byl..to ano.

    Ale jak se proboha může ubránit ten, kdo už je dementní i částečně, když ho neubrání např. děti. Ale ty také nemohou být u všeho s ním..
    Sám..jen tak přece nemá šanci.
    No, myslím si hlavně, že tohle my ještě těžko můžeme posoudit, zatím nám 80let a víc nebylo, a je otázka jestli i když bude..budeme na tom poněkud jinak, než teď.

    Ok, jinak je to u mladšího, mladého, ale i dítě, co pobere rozum, by se mělo naučit bránit, když je to třeba.

    OdpovědětVymazat
  105. ad 105: Ale Ani, samozřejmě jsme říkali, že bychom je taky bránili, protože využívat něčí bezmocnosti je špatné. Ale že na druhou stranu nejsou v tom tak nevinně, že mají na své - např. demenci podíl. Stejně tak jako každý z nás na každé své nemoci. A pokud budeme k stáru dementní, tak si za to taky budeme moci sami. Protože slušný člověk ví, kdy a jak má umřít a většinou má také velký podíl na tom, v jakém stavu umírá. Je to docela tvrdě řečeno, ale je to tak. To neznamená, že jim nebudeme pomáhat a že pro ně neuděláme to, co je v naší moci. Uděláme.

    V čem nejsme v souladu? Nevěříš tomu, co jsem tak tvrdě řekla? Myslíš, že se mýlím, mýlíme?

    OdpovědětVymazat
  106. ad 105: A jistě, že i malé dítě by se mělo učit se bránit, ale nejlepší obranou je to, že VNITŘNĚ nepřipustí nebo minimalizuje, aby mu někdo ubližoval. Chápeš? Takhle to bylo myšleno.

    Jeden jde a nic a jde druhý a úplně dráždí k tomu, aby ho slušní(stručně řečeno) lidé považovali za chudáčka, neslušní za oběť svého ubližování. To je stejný princip. Všeobecně platný. Souhlasíš nebo myslíš, že to tak není?

    OdpovědětVymazat
  107. tiše trpěl a snášel a taky taky tak odchází... tiše trpět a snášet je jedním z největších životních hříchů a to moc na hříchy nevěřím. ale na tenhle ano.

    Bráním své rodiče, ale vím že vstupuju do jejich kruhů. že tohle si měli dávno vyřešit a neřešili. možná to budu mít stejně. možná. a možná ne. člověk by se měl životu i smrti postavit čelem a neschovávat se za slabosti a tichost a hodnost a ja nevím co ještě. jsou to jen úhyby úhoře. přehození odpovědnosti na drohou stranu. ať si stímti druzí poradí. já nic. já jen tiše trpím.

    OdpovědětVymazat
  108. ad 107, Lenko, myslím, že jsem psala především v souvislosti s bráněním se, starých a dementních lidí.
    Nemyslím si, že pokud tělo zestárne, mozek atd. přestávají sloužit, že si za to může člověk sám..stárnutí všeho je přirozené.
    Jasně, neříkám, že některými životními postoji to člověk může částečně ovlivnit..k lepšímu,nebo horšímu.
    V nesouladu jsme asi tím, že, když si vzpomenu na určité, dříve velmi aktivní, chytré a fajn lidi, co s nimi dokázal Alzheimer, tak prostě nemůžu souhlasit, že by si za to mohli..až mi to vadí..

    OdpovědětVymazat
  109. ad 108, ratko, nevím , co na to odpovědět, pokud to bylo na můj kom., tak nějak nenacházím souvislosti, protože o tom jsem nepsala a pokud si to myslíš,je to nějaké nedorozumnění, skoro na JABKO..

    OdpovědětVymazat
  110. Lenko, nevím, jak sem budu moc lézt, pořád mi to píše, od doby co jsi to kvulivá těm nečitelným písmenům změnila, že mi pokud stránku neopustím, přestane mi pracovat PC :((
    Ale já jsem byla přihlášená už dávno a najednou to vadí..nemám se kde zeptat, co s tím.

    OdpovědětVymazat
  111. ad 109: Ani, myslela jsem si, že v tom nejsi v souladu, vadí ti to. Hmmmm ...... nemyslím, že tě dokážu o něčem takovém přesvědčit, ale zkus to vzít jako nějakou věc, která být může ... paralelně stát vedle toho, co si myslíš ty. A můžeš to tak nějak pozorovat.....
    Stárnutí sice přirozené je, ale ...... já bych mluvila dál, ale vím, že cokoli řeknu, tě třeba jen naštve a nic ti neřekne. Tak to tak necháme. Já jenom docela určitě vím, že o konci našeho života rozhodujeme našim celým životem předchozím. A že nemoci - ať už na začátku či na konci života - nepadají náhodně z nebe.

    Takže tím, že pomáháme starým, si třeba stanovujeme i to, že my nechceme skončit stejně a uděláme mnohé pro to, abychom odešli z toho světa nějak jinak než tak, jak nás trápili třeba naši rodiče či prarodiče. Třeba. Nebo jinak. Ono to je docela dost složité s těmi našimi vztahy k sobě, k nemoci, ke smrti, k ostatním ..... a pak tím, jak své tělo udržujeme a všechno se to míchá a proplétá .....

    OdpovědětVymazat
  112. ad 108: ad "Bráním své rodiče, ale vím že vstupuju do jejich kruhů. že tohle si měli dávno vyřešit a neřešili."
    - ano, dávno si to měli vyřešit a neřešili. Své vztahy, které se stárnutím zhoršují, eskalují do příšerných situací ....... a my jsme mezi tím. Ale my jsme mezi tím, abychom pochopili, jaké konce mají takové - třeba nevyvážené - vztahy. A i my máme v tom nějakou svou polívčičku. Nicméně já byla taky dost mimo z toho, že jsem v tom, ale nemohu to řešit, že se jenom musím dívat, jak táta sekýruje sprostě mou mámu, ačkoli jí nikdy moc v životě nepomáhal a ona pro něj první poslední. Asi jsem to měla jen přijmout a dopoutat se od toho, což jsem nakonec udělala, protože to bylo na zbláznění, když jsem nevěděla, jestli ve dne nepohyblivý otec v noci nevstane a mou mámu neuškrtí. Jenomže to ona ho chtěla mít doma, nedala ho nikam do LDNky nebo do ústavu. Myslím, že by si to i zasloužil. Jenomže my bychom to neunesli. A proto jsme na tom byli jak jsme byli. Kvůli své měkkosrdcatosti jsme ubližovali sami sobě.
    Jinak řečeno: On ubližoval nám, ale my jsme se tomu citovému vydírání nedokázali bránit.


    OdpovědětVymazat
  113. ad 111: Tak to mám vrátit? Hlásí ti to napadení virem nebo hackerem nebo co?

    OdpovědětVymazat
  114. Anino, to je zrovna věc kterou te'd procházím. čumím na to a snažímse vidět. vidět skutečnost a nemlžit si. reaguju na tvoji větu: Kdo byl snášenlivý, trpí si tiše a dělá co může pro to, aby nikoho "neotravoval". To je absolutní hrůza. Takhle tiše trpět a zestárnout a trpět... a co ti druzí co se dívají na to utrpení? co s tím jako mají dělat? :o( Když se někdo před tebe postaví v utrpení tak je naproso v lidské přirozenosti se na něj vrhnout a zachraňovat ho... to snad ani nejde jinak. a co když jaksi někdo trpí kontinuálně jakože pořád...a drásá tě. to bych si musela ztrhat žíly a pořád by to bylo špatně. víš co tím chci říct? že jedinou správnou cestou je netrpět. jít cestou osvobození od utrpení. pokud v tomu utrpení setrvávám já nebo jakýkoliv člověk v mém okolí v něm setrvává, tak je to hrůza... a já musím dělat vše v mých silách abych z ty hrůzy vybředla. Jen tak že všecky zachráním. zní to absurdně. ale čím víc tiše tendruhý trpí tím více ubližuje. tím více musí zachránce zachraňovat a fakticky nemá jak . je úplně vyřízený, bezmocný... je to hrozné.

    OdpovědětVymazat
  115. Ad 115: Ratko, a co když z tý hrůzy vybředneš jenom když se od toho odpoutáš? Když poctivě řekneš, že už na to nemáš a objednáš jim třeba pečovatelku, která přijde jednou denně, přinese oběd, ty se tam taky stavíš třeba večer na půl hodiny denně a jakmile zavřeš dveře, tak to pro tebe končí? Co když je to právě tohle, co se máš (máme) naučit? Žít si svůj život - s ohledem k ostatním, ale ne ve vleku ostatních - ať už jsou to děti nebo rodiče.

    OdpovědětVymazat
  116. nene,žádné odpoutání. nic takového nechci. pro mě je hrůza objektivně ten stav existence. nechci z toho nijak vybředávat, naopak. chci sito vyjíst do poslední kapky a prožít v hluboké pozornosti a součinnosti. prostě jsem součástí toho cirkusu a panoptika a hraju v něm roli. která tak nějak běží samostatně, nechávám věcem úplně volný průběh. jako hrůzu jsem popsala absurdnost celé této komedie. absurdnost celého dění. kdy herci se pohybují na scéně, otvírají a zavírají pusy, říkají bla,bla,bla,bla ...jen marnost nad marnost se točí pořád dokola. a tak tam stojím, sedím, vozím, nosím, poslouchám, jsem a čekám že se snad otevřou nebesa. a sestoupí panbů a řekne: ticho! zastavte se! a teď otevřte dveře... a jděte v klidu a lásce pokud slyšíte bít srdce. není utrpení. utrpení není. dělate si to sami...sobě.

    OdpovědětVymazat
  117. Lenko, já v něčem rozumím a v něčem ne..jo, je to na dlouho a moc zamotané.Vidáím třeba konkrétní lidi, co jsem znala..ty asi sama víš, kde rozumím a kde třeba nemohu.Vždyť se nic neděje..
    Ne, nic nepředělávej, třeba se mi to nezhroutí:), já nevím, nechápu to..

    Ratko, ***Kdo byl snášenlivý, trpí si tiše a dělá co může pro to, aby nikoho "neotravoval".***
    Zase ty slova..to trpí si tiše, asi moc expresivní..jasně, že kdo leží 5 a více let a vše už ho bolí, že tím trpí..to každý, ale někdo nevolá příliš často a už vůbec ne zbytečně na sestru, když vidí, že lítá, jak hadr na holi a jiný, co si sklenici s vodou podat může třeba jo. Tak jsem to myslela, že kdo komandoval v mládí, bude to ve stáří ještě horší.

    OdpovědětVymazat
  118. Anino, ty to posuzuješ již s pohledu zamestnance co pečoval o dlouhodobě nemocné. Pro tebe bylo mnohem příjemnější když někdo neotravoval než když otravoval. ale to je spíše vnější pohled. Bůhví jak to měli ti ležící v hlavách. monžá že ten co otravoval trpěl víc než ten co neotravoval. a možná že ten co ležel a usmíval se třeba netrpěl. a ten co otravoval trpěl hodně. míra utrpení určitě závisí od vnitřního postoje k životu. někdo si třebamyslí že život mu musí něco dávat, ať už ve formě požitků nebo obsluhy. a vyžaduje to. a zlobí se když to nedostane. a někod se cítí třeba součástí života, včetně svého těla a pak nepožaduje po světu službičky ani požitky protože je sám sobě světem. nestrádá, má vše. jen je udržován naživu.

    OdpovědětVymazat
  119. ad 118: ad "ty asi sama víš, kde rozumím a kde třeba nemohu.Vždyť se nic neděje.."
    - nevím, nevím přesně
    - děje se
    - ale jestli o tom nechceš mluvit, tak ne samozřejmě


    ad 119: Jenom taková ilustrace: Teta (nevlastní matka mého otce) byla dlouho v agónii, byla u nás doma, jen o patro níž. Celý život se chovala jako zlá a poťouchlá osoba. Přes všechna sedativa, co tenkrát mohla dostat, křičela a naříkala - 14 dní v kuse. Bylo to v zimě kolem Vánoc, takže jsme byli všichni skoro pořád doma. Bylo to slyšet k nám nahoru i přes troje dveře. Prožívala si své peklo a my s ní. Byla to daň za to, že rodiče byli pohodlní a neodešli dávno a dávno bydlet jinam. Byla to daň, že jsem se rozhodla (nerozhodla, ale svým energetickým nastavením jsem sem byla vtažena) narodit v této problematické rodině. Jako dítě jsem ještě nemohla utéct.

    A jiný příběh. Vyprávěla ho jedna paní doktorka o své příbuzné. Babička chodila do kostela každou neděli a pořád se starala, jak to bude, až ona nebude moci. A jednou se takhle zase vychystala a nastrojila do kostela, zatímco ostatní ještě nebyli hotovi, tak si sedla na chvilku do křesla a když se oblíkli, tak ji tam našli, jak svírá tu svou hůlčičku, sedí v křesle a už je někde jinde. Takhle se umírá. :-) V láskyplné rodině, která si nezaslouží být otravována umíráním jiného.

    OdpovědětVymazat
  120. Jo, ratko, je to samozřejmě možný, konečně i práh bolestivosti je u každého jinde. A do hlavy jim nevidím :) Jistě jsem se jako sestra mohla i mýlit, vycházeli jsme z toho, jak co bolí obecně, a co jsme kolikrát viděli, dost bych pochybovala, že by to nebolelo k zbláznění. No, nechce se mi teda psát, že druhého nebolelo to samé stejně, ač to vypadalo o poznání lépe na pohled..Takový věci si člověk může jen domýšlet, ale pokud ty lidi trochu víc znáš a tu a tam rodinu a víš něco od ní, můžeš mít už i jasněji.
    Je to prostě můj dost praxí ověřený poznatek, je obecný, každý je jiný a dle toho se chová.
    Ratko a že to posuzuju z toho pohledu zaměstnance, no ono možná není od věci, že pak jsem toho, jak se staří chovají obecně..to zdůrańuji..viděla zřejmě víc..asi..

    OdpovědětVymazat
  121. ad 120, 121: vida psali jsme najednou. K tomu, co ty povídáš, je to moje opravdu ilustrace.

    Ještě mě napadá k tomu, že ty už ses setkala s lidmi, kteří umírali v zařízení - což už samo o sobě něco vypovídá - a asi dlouho. Ne každý takhle umírá. Proto ten vzorek lidí máš sice veliký, ale už předem vlastně vyselektovaný.

    OdpovědětVymazat
  122. A asi nemá význam se o tom dohadovat, všechny to nějak vidíme ze svého pohledu a myslím, že všude je kus pravdy.. Možná jsem to tam neměla plést..ten pohled zaměstnance. Jen nebyl necitlivý vůči těm lidem, ne všichni se k nim chovají špatně..Tak házím JABKA :)

    OdpovědětVymazat
  123. Ratko, ty tam máš taky nějakou hlášku???

    OdpovědětVymazat
  124. řeč Anino nebyla o necitlivosti vůči bezmocným lidem. o tomhle jsme vůbec nemluvili. řekněme že ta opitmální péče běží, že jsou v dobrých rukou a tak. řeč byla o postoji bezmocných k životu a potažmo k pečovatelům. ti vně jsou spíše pozorvatelé co rádi pomůžou. ale to základní, to nejhlubší je v tom co se opečovávat nechává. ten má problém. nikoliv ti kolem cokolem něj krouží. ti také samozřejmě ale toje již následek, důsledek stavu toho ležícícího.

    moje maminka si přeje umřít za chůze, věřím že se jí to splní. a společně ji přemlouváme ať nechá mého tatínka v klidu. ať mu udělá co chce a ať ho nechá být.

    OdpovědětVymazat
  125. ne, nemám nic. žádnou hlášku. pro mě je to ohromně pohodlné :o)

    OdpovědětVymazat
  126. ad 123: Anino, plést ses samozřejmě měla. Nemůžeme mít stejné pohledy, protože máme i jiné zkušenosti a životy, ale můžeme si o nich povídat a mít tam "a zároveň platí" nikoli "tak a ne jinak" ..... ne? Tvoje zkušenosti a názory jsou nesmírně cenné, protože zasvěcené.

    Myslím, že my s Ratkou jsme tvou obranu starých a nemocných nijak nezpochybnily, jen jsme k tomu přidaly, že je ještě něco vedle a pod tím a že to spolu souvisí.

    Myslím, že šlo hodně o to, že ten pomáhající postoj by neměl být zároveň sebezničujícící.

    Tohle je povídání o strachu a strach z toho, jak bude vypadat umírání naše nebo blízkých, s tím zatroleně souvisí.

    A mimo jiné ..... když už to vezmeme kolem a kolem ..... už tady si vytváříme, že např. onemocníme Alzheimerovou chorobou. (Ale v tomto věku by to mělo být ještě asi zvratný proces, pokud to chytíme za lepší konec.)

    OdpovědětVymazat
  127. ještě zkušenost z návštěvy mé tety s Alezheimerem z domova důchodců ve Strážnici. bylajsem úplně nadšena. vůbec jsem to nečekala. proti Kroměříži to bylo nebe a peklo. Teta byla vzorně opečovaná a sestra byla anděl. Stali jsem tam jak třikrálové a furt něco do tety hučely a teta furt nemohla otevřít oko. a jak přišla sestra a zazvonila svým hlasem tak teta byla hned vzhůru a otvírala pusu :o) bylo to neuvěřitelné. reagovala na ni jako miminko. naprosto ji důveřovala, usmívala se na ni. a to byla pro mě známka že se tam cítí doma. dobře. jako u maminky. neuvěřitlný rozdíl. jinak nepoznala nikoho. ani vlastní sestry a ani děti. jen zdravotni sestru která ji chodí krmit. krásné prosluněné porstředí, čisto, vibračná postel a spousta květin a stromů. za okny vrostlá zahrada. nikdo znás by nemohl o tetu tak dobře pečovat jako tam. ona prostě odešla do svého světa a tam zůstala. a moje maminka se s tím musí smířit. jak je to pro ni těžké, ona by ji odsud šťourala palicou.

    OdpovědětVymazat
  128. dnes jsem opět jezdila s maminkou a tatínkem po doktorech, je ot na zvláštní téma ale... potkali jsmena chirurgii doktora který se nám s maminkou hrozně moc líbil. udělal několik věcí nad svojí kompetenci a to nejdůležitější. Řekl mamince: a proč by měl chodit víc než deset metrů? potřebuje to? A ona se na něj nevěřícně dívala...přece nebude celý den sedět na posteli že :o) no bude! jasně že bude. Bude sedět a bude ležet. a nedělat nic. nic nebude dělat. a proč by měl? Prostě to tak je že nebude dělat nic. a ani nebude dělat že něco dělá. bude konečně klid.

    OdpovědětVymazat
  129. ad 131: Dokud nemá prosezeniny a proleženiny a dojde si na záchod, nebo se aspoň postaví, aby se dal umýt, tak je docela pohoda. Ale je fakt, že když nebude tatínek chodit, tak se mu nebudou vyživovat klouby, takže nebude moci chodit za chvíli vůbec. Když nebude nic dělat a na nic myslet, tak mu atrofuje mozek. No klidně, když je mu pohodlné takhle umírat, ale bude to práce pro maminku a pro vás. Ona ho tím volá zpátky k životu, nechce se smířit (logicky a pochopitelně) s tím, že už to - jak se zdá - vzdal.

    OdpovědětVymazat
  130. u násje neskutečný cirkus, komedie. křik a řvaní. proč sis nedal ještě kalhoty? jez! nejez! proč nejíš! nechrápej, jez! Kde máš palicu? Jez! Jez! obleč se, vysleč se, běž, stůj, stůj běž. příští týden mám otce v péči na 14 dní. tojsem zvědvá, asi to veme jako dovolenou od buzerace. a maminka, furt: ten tatínek je tak hrozně šikovný jen kdyby chtěl. ale on nechce. on všecko umí, všecko zná (a všude byl a všecko viděl). jen kdyby chtěl.

    dnes mu doktorka říká Pane B.vy jste tak šikovný! a on říká, to není pravda, už nic neumím. A ona říká, kdepak: všecko vám funguje a ta vaše hlava, úplně vpořádku. všecko vám to funguje. a on: to není pravda, už jsem k hovnu. aona říka: věřte mi, už jsem tady viděla hodně starých lidí a vy se mi líbíte úplně nejvíc ze všech, jste hrozně šikovný. A on na ní kouká a slzy mu tečou a kroutí hlavou... a odcházíme a on děkuje. Jeho hlava je jasná a tělo funkční. Cele dny sedí a leží, buhví co se mu v tý hlavě honí.

    OdpovědětVymazat
  131. ad 133: Aha, protest vůči buzeraci maminky? Pasivní rezistence? No, sama uvidíš. Já jsem taky viděla, když jsem se o tátu starala sama a máma nebyla doma. Všechno šlo najednou jak na drátkách, pohoda, táta neodmlouval, nebyl sprostej, něco zkusil a já jenom v klidu řekla, že takhle teda ne, podruhý už to nezkusil. Měli jsme pravidla i legraci. Jen co přišla máma, začaly problémy, zase hrála toho svého obětního beránka za každou cenu. Je to určitě jejich kafe, co si spolu navařili, jejich kolotoč, jak říkáš.

    OdpovědětVymazat
  132. už jsemměla dědu někkolikrát a pokaždé to bylo skělé, otec se jen smál, všecko si udělal i sám navařil. a můj muž do mě hučí: dyť ti to říkám - on se jen přetvařuje, všecko umí. jste panoptikum, šílenci, banda pokrytců, bláznivá rodina :o) a já mezi nimi, z jedné strany muž co to všecko vidí takovým tím racionálním pohledem a z druhé strany blázinec mojí rodiny. a můj muž, je ti jasné že z tebe taky dělají blázna? že jak tam zapadneš tak jsi stejná jako oni? no jemi to jasné a to je moje dilema. jakmile vkročím mezi ně tak jsem stejná jako oni, když vyjdu ven tak jsem zase normální. jakoby tam byla nějaká kletba nebo co.

    OdpovědětVymazat
  133. ad 135: To jsou ty zajeté role, vyjeté koleje. Stačí nahrávka a už se přehrává celý scénář. Tady je důležité, jak reaguje otec na tebe. Normálně. Tak si to spolu užijte ať si maminka užívá zase to svoje, když si nedá říct. Ale řekni jí to, vypadá jako rozumně myslící ženská, tak třeba by si to dala nějak ..... ale to už jsi asi zkoušela tisíckrát, viď? Moje máma je taky docela rozumná, ale jak šlo o tátu, chovala se jak debil, pořád dokola. Až když umřel, tak jí to pomalu docházelo, v řádu let.

    Ale řekla bych, že to tak děláme všichni. Točíme se dokola v těch svých zajetých kolejích a musí to být opravdová rána, aby nás vykolejila. I tvůj muž má své zajetiny. Jenom na sebe nikdo tak dobře nevidíme, jak na jiné.

    Třeba se maminka na dovolené zamiluje a nechá tatínka v klidu, protože bude mít jiné starosti :-)))))))))) I to se může stát. Chi chi.

    OdpovědětVymazat
  134. Otec na mě reaguje laskavě. jako na dceru. a pořád se mě ptá totéž. jak se telefonuje na mobil a kde jsou jeho věci. pořád hledá věci které měl před 50 a více lety a které mu někdo ukrad.(můj muž,řemeslníci,maminka a tak) a pak chce jít do obchodu a chce něco koupit a pořád tam chodí a přešlapuje a jinam a zase jinam a nikde to nemají. přesně to co on a nic jiného. Většinou je to nějaký vrták do vrtačky kterou dostal jako reklamní dárek před deseti lety z prospektu nebo holící strojek který mu přinesl jeho brácha před 45 lety jako dárek ze západu. a tak mám na vybranou, buď ho zastavím hned a řeknu že s ním nikam nejdu (což on pochopí a je smutný) nebo s ním takhle chodím a jsem pak úplně vyřízená a večer sebou smýknu na gauč a spím 14 hodin v kuse ve stavu totálního vyčerpání. protože vidím že dělám nesmysly a že otec chodí jak v tranzu. a že ho vodím jak robota a on pořád hledá to svoje. a nelze se s ním domluvit. ani nic vysvětlit. on se na tebe dívá jako na blba a jde pořád dál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, to musí být děsivě vyčerpávající ....... to chápu.
      A když už jste v tom železářství, nedalo by se kupit něco neškodného, jako že to děsně potřebujete (třeba 10dkg hřebíků, které se na něco upotřebí nebo stojí jen málo peněz), aby měl aspoň něco, co "ulovil k užitku"? jako odvést pozornost k jiné "naprosto důležité" věci? No, asi jsi to zkoušela, viď.
      Jinak náš táta nás zase budil ve dvě ráno, že přivezli cihly, že je jdeme skládat. Tomu jsme se ještě smáli. To byla ještě pořád pohoda.

      Vymazat
    2. on má v hlavě úplně přesnoupředstavu. jak má vypadat košila, tričko, bunda. nic se nesmí odchýlit od té představy ani tvarově a ani kvalitativně. babička mu všecko různě obšívá a všívá a všecky boy si rozstříhal a přešívá dle svých představ. Hřebíky si nosí z vénku, takové jako on chce nemají nikde. nikdo mu není dost a nic mu není akorát. úplně všecko je špatně. kdysi jsem ho nenáviděla. pak jsem ho odstřihla abych se nezbláznila a teď ho mám ráda :o) prostě to již vydržím aniž bych se zhroutila.

      Vymazat
  135. ad 82.1.: Anno, vaše slova "Někdy se ten koho chceme takzvaně, trochu vykoupat, utopí, a to by člověk člověku neměl nikdy udělat." mi vůbec nepasují. Nechci nikdy nikoho nechat vykoupat, to není záměrné. Ale nejlze mu pomoci, pokud on si pomoci nechce nechat. Musí tu pomoc chtít, jinak je veškerá snaha okolí marná. Tak to bylo myšleno.
    Jinak velice děkuji za komentář.

    (Musela jsem svou odpověď napsat sem, protože mi nešla do odpovědi vložit. A pak, je to šikovnější. Komentáře, pokud nenarůstají normálně aritmetickou řadou, se velmi těžko hledají a často zapadnou.)

    OdpovědětVymazat
  136. dobrý den mám takoví veliký problém neumím nebo mi nejde se naučit žít ze spousty hrozných věci nejvíc co mně trápí je pořád napadaní ze strany bívali druha který mně neustále mlatí je to 4 den a neumím přenést přes srdce a psychyku že mně zase pohlavně zneužil já mám doma 4 děti nežádám o pomoc ale o rady protože nejradči bich si chtěla sáhnout na život ale starost strach mi to nedovolí ale obavám se že se te pořád bude opakovat tak mi prosím poratte co mám dělat nemůžu spát jen samé lítaní po doktorách však o proti druhým ženám se cítím jako špína největší mrzák nemám už síli tu na životě bít jediné co mně tu drží jsou mé děti ale tu u vnitř to cítím jinak

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!