středa 18. července 2012

Život lyrický

Někdy před měsícem moje tělo již vykazovalo známky přepracování. Nejvyšší čas rychle vypnout, odjet, odstřihnout se od všeho pracovního, změnit prostředí. Učinila jsem tak. Vzala s sebou své milé blízké duše v ženských tělech a za pár hodin už jsme se koupaly v moři a procházely se pod středomořskými piniemi.

Jakmile jsem zanořila nos do hořkoslaného moře, stalo se něco divného. Moje nitro se mnou začalo komunikovat ve verších. A děje se stak doteď. Zvláštní ..........
Protože jedna z mých kamarádek měla v sobě jistou osobní nedořešenou citovou záležitost, myslela jsem na ni a toto se mi později zjevilo pod perem:

Co je hoře proti moři?

Když do smutku se srdce noří
když sny a plány hoří
pak jen tma a nicota
prázdno života ...
Pak přistup k moři.
Nech rozpustit ten popel v sobě
nežij už v tom hrobě,
nech se smýt a rozpustit
vše plané třeba propustit
a pak volná, čistá, svobodná
odrazíš se ode dna...
Vznášej se a plav
čeká na tě mnoho dobrých zpráv ........

Hezky jsme si ten pobyt užily, v moři ve vlnách skákaly, smály se a dojímaly, večer po molu chodily, v kavárnách mnoho kávy vypily, ovocem se cpaly a chlapy na plážích hodnotily, šaty po holčičím prohlížely ..... hlouply jsme jak v patnácti, prošly jsme se uličkami Benátek a pak nazpátek .........moc krásně nám bylo, i když slunce dost pálilo a ne vždy to naše těla dobře snášela.

Prošlo pár dní a já jela znovu dál, tentokrát na sever. Vítaly mě známé potůčky a vodopády, kopce plné buků a smrků, taky rybník a výhledy, skály a hlavně .... duše stejně naladěné.
Nechala jsem si tentokrát odstup. Potřebovala jsem klid a rozjímání. Bylo ho dost kilometr ode všech v jiném penzionu, v pokoji se čtyřmi lůžky já jediná. Společnost mi dělal modřín za oknem a obraz ..... jak jinak než Benátek. Vše navazovalo. I rýmy. I vztahy i klid, který mě prostoupil, pocit domova u zurčících potoků a mezi šumějícími stromy a v bloku, který jsem si koupila pod horami v širokodalekojediném papírnictví, s přebalem - jak jinak než s fotografií moře.
Kontinuita. Klid, soulad, uvnitřnění.
Ve sprše, kam svítilo ranní slunce, jsem pozorovala rozstřikující se kapičky a minibublinky, které pluly vzduchem. Zázrak. Bylo to stejné slunce, které na nás svítilo v Itálii a po stejném nebi plula bílá oblaka. I teplo bylo skoro stejné. Jen méně palčivé. Voda nebyla tak hořkoslaná, jen malinko nahořklá. Všechno z té horské vody chutnalo malinko hořce. Čaj i káva. Ale postupně ta voda sládla. Kdoví proč. Možná, že jsem si uvědomovala, že jsem znovu v jednom ze svých domovů. Obklopovala mě známá a čistá příroda, důvěrná přátelství a ochota a vlídnost v náhodných kolemjdoucích. Vznášela jsem se v prostoru a byla se sebou. A ruka psala dál. - Na básničky jsem jen trochu, spíš moc ne, ale ruka mi je píše a hlava diktuje.- už zase je to ve verších :-))

Víš, co je moře?
Slzy z rozpuštěných skal
co sám Bůh kdysi vyplakal,
když byl sám a sám
ze slzí vznik oceán...
Však teď má nás
a každou z světa krás
před námi odkrývá
s námi znovu prožívá.
Je radost s někým žít,
sdílet, Být.

Šumění moře
šumění stromů
je zvuk věčnosti
dech Boží
co šeptá tiše:
"Děti mé,
je čas jít domů ..."






30 komentářů:

  1. Lenko,
    Tvoje verše se rýmují lehce, hladce!

    Ať žije léto!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Liško. Ano, léto budiž pochváleno ... nekonečná lehkost bytí i rýmů. :-)

      Vymazat
  2. Ze Tvého přímořského popisu přímo cítím ten lehký mořský příboj pod rozpalujícím sluníčkem. Ba dokonce slyším i křik racků, které jsi tu zatajila;). Nic naplat, přestože letos k moři nepojedu (stejně jako loni, předloni, předpředloni…), moře přišlo ze Tvých řádků ke mně. A to ještě ani nemám dovolenou. Volíš tak idylická a příhodná slova, že mě to skutečně vtáhlo natolik, že úplně cítím slanou příchuť na patře.
    Mimochodem, také jsi obohatila můj slovník: „širokodalekojediný“, „uvnitřnění“.
    Nu a ještě jednu poznámku. Musím ocenit Tvé verše, vytepala jsi z nich krásné a libé básničky, obzvláště ta druhá mě výrazně oslovila, vlastně až nyní jsem pochopil, proč je vlastně moře slané.
    Šup – a už jsi v oblíbených záložkách!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Křik racků jsem nezatajila. Bylo takové vedro, že místo na pobřeží, krákali své "cukrů cukrů" :-) někde u rybářských lodí, kde cítili hojnost potravy. Snad jen jeden ... Johnatan Livigston Racek (znáš?) se mihl daleko na obzoru, stříbně se zalesklo jeho křídlo v slunci a oba jsme věděli, že o sobě víme.

      Šup! Jsem v záložkách a ani to nebolelo. :-) Díky. :-)

      Vymazat
  3. Zde byl komentář Boriuse, byl tu dvakrát, jeden jsem smazala a on se smazal rovnou dvakrát. jsou věci mezi nebem a zemí ... chjo. Naštěstí, co není v inteligenci, je v mailu, takže odtamtud kopíruji originální komentář od Boriuse:

    "Tak tomuto Racku se prozatím daří úspěšně mi unikat, a je to zatracená škoda. Setkávám se samou chválou na něj. Věřím však, že jednou se s ním určitě seznámím, do té doby se zahnízdil na předlouhém seznamu věčně odkládaných záležitostí:
    Richard David Bach: Jonathan Livingston Racek"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, přesně, R.D.Bach: Jonathan Livingston Racek. nezapamatovala jsem si, jak se píše.

      Vím, že je čas vydělávat peníze, krmit děti, ošetřovat nemocné ..... ale jakmile je co jíst, děti klidně spí a nikdo zrovna neumírá, je nejvyšší čas vzít do ruky ... třeba Racka. Je to čtení na hodinku, maximálně na dvě. O konformitě, o svobodě, o touze po něčem víc než honbě a rvačkami za potravou ... a ještě o mnoha jiných věcech. Vlastně si už nepamatuji přesně ... jdu číst znovu.

      A pro tebe otázka drsná nejdrsnější: Co když umřeš, aniž bys četl Racka? Co když ho nikdy nepoznáš? ...

      Vymazat
    2. Děkuji za okříšení mého záhadně zmizelého příspěvku.
      Umřít a nikdy nepoznat Racka? Zoufalá to představa. Považoval bych za šlamastiku – odejít pryč a nikdy se již nemoci dozvědět Rackovy odpovědi na ony palčivě veledůležité otázky – o volnosti, touze, přátelství, lásce, samotě, poznání… Tím spíše, že pro ono zodpovězení postačí odkrojit pouhopouhé dvě hodinky svého života. To jsi mě docela udivila, měl jsem v povědomí falešně zafixováno, že se musí jednat o značně obsáhlý román. Jako by mi stále nedocházelo, že i celkem stručný příběh může nést velmi hluboké myšlenky.
      Pročež, po této úvaze zvedám milému Rackovi prioritu a raději jej vbrzku vyhledám :)

      Vymazat
    3. Tvůj příspěvek byl mnou nezodpovědně a neopatrně smazán, musel být tedy mnou vzkříšen. Zaplaťpánbu byla ta možnost. Spíš já děkuji, že ses na mě za to nezamračil. :-) Ale ten tvůj čertík tu chyběl. Takže spíš já děkuji za toleranci.

      Racek: Pozor, v Rackovi nejsou odpovědi. Racek je jen o touze, která se nebála být naplněna a šířena. Odpovědi ... ty si musí asi každý najít sám. Tedy ne že by bylo o poznání a hlubokých pravdách napsáno málo knih, ale jsou to jen slova. Vědět, jak to je, neznamená to prožít. A prožít nějaký osvěcující hluboký zážitek neznamená to žít v životě všedním den za dnem. To je náročnější a mnohem delší cesta. Proto je potřeba Racka - touhu zvednout včas a ... vzlétnout. Protože naučit se skutečně létat nějakou chvíli trvá. A taky je potřeba vzlétnout včas, aby člověka neutlouklo to věčné shánění potravy a handrkování se v Hejnu ...
      Takhle to stojí, myslím. :-)

      Vymazat
    4. Nemohu se čertit proto, že jsi nedopatřením (a tedy nechtěně, neúmyslně) smázla i druhý komentář. Spíše to vnímám pozitivně, že se staráš o svůj blog, a čistíš a tříbíš jej, což Tě ctí. Ostatně, kdybych se nebyl snažil poopravit svůj původní komentář (matně tuším nějakou stylistickou chybu či co), nevznikl bych onen duplikát atd. Hold mi tu chybí možnost dodatečně poopravit vlastní příspěvek – občas totiž vyzní i mírně jinak než jsem původně zamýšlel, což zjistím až poté, když to jasně a konečně vidím černém na bílém. Vlastně bílé na černém. ;)
      Tuším, že Racek na otázky neodpovídá, že je spíše ozřejmuje a předkládá k zamyšlení. Což snad vlastně dělá i ta nejmoudřejší knížka, má-li být skutečně moudrá. Každý si skládáme svůj obraz světa z pouhých střípků, které postupně nacházíme rozeseté různě kolem sebe. Mno nebudu dále planě teoretizovat, nebylo by to ode mne fér vůči Rackovi dokud jej sám nepoznám, a snad již dnes či zítra vystoupím na chvíli z pomyslného vlaku a nechám ho (myślim Racka) promluvit.

      Vymazat
    5. Jak milé, když si tu v sobotu povídáme o Rackovi a v neděli už čtu někde úplně jinde tvé: "Je to sice povídka o jednom rackovitém ptáku a jak se učil létat, ale ve skutečnosti příběh pojednává o konverzi/dekonverzi, totalitě/svobodě, dogmatismu/pravém poznání."
      Promiň, internet je mocný. V tomto případě zafugoval mile. Jsem ráda, že sis Racka přečetl a vlastně onu informaci dal dál. Jde o propojení dobrých myšlenek.
      Vlastně jsem sem chtěla napsat po náhodném nalezení diskusí: Pane, vy číst Racka nemusíte, vy už se učíte létat a možná i víc. Jako by mi trochu Karel připomínal Fletchera ...... :-)))
      (Všem ostatním, co nevědí, o co jde, se omlouvám.)

      A možná, možná sem dám tu básničku, co jsem ji u moře začala zapisovat, protože se mi slova sama tlačila do mysli.
      Asi jo, dám. I když je to poměrně riskantní ...

      Vymazat
    6. Racek mě opravdu hodně oslovil, byl to od Tebe vynikající tip. Přiznávám, že ne vše jsem nejspíš plně pochopil, ale ze zkušenosti vím, že druhé přečtení mi dá nahlédnout hlouběji. Nejspíš se mi také usadí v knihovně vedle Exupéryho Malého prince, Džibránova Proroka a Zahrady od Rabíndranátha Thákury, tedy na poličce nejmenších knih (tedy nejméně hutných).
      Vím sice, jak internet mocný opravdu dokáže být, ale tento „kouzelnický kousek“ mě doslova zaskočil, až mi doslova zatrnulo. Pokud jsem dosud považoval svět za docela malý, nyní jej považuji za ještě menší. :))
      Na tu básničku se těším, všiml jsem si, že už tu je.

      Vymazat
    7. "Kouzelnický kousek" byl trochu ... no, jsem ráda, že tě nevyděsil více, než bylo zdrávo. Zdálo se mi to trochu vůči tobě nefér, ale horších kousků se ode mne bát nemusíš. :-)
      Stejné knihy na poličce, to je milé. Jen Zahradu od R. Thákura nemám. Tu čítával náš pan učitel jógy, takže jsem se ráda nechávala překvapit, co zase vybere.
      Do podobné kategorie bych ještě zařadila knížky od Anthony de Mella. Moudrá poučení v kostce.
      Nedotkla se básnička tvých představ a přesvědčení? To bych moc nerada. Kdyžtak jsem otevřena pro diskusi soukromě - viz můj mail v profilu. Do křesťanských diskusí se nezapojuji, i když je někdy čtu.

      Vymazat
  4. Racek je na internetu - právě jsem ho dočetla!

    a hurá, dneska se mi snad vloží komentář bez pootíží...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ho teď znovu přečetla taky. :-) Potřetí, myslím. Mám ho v kolibřím vydání ještě z dob sociálismu, kdy se ty pidiknížky vydávaly a mně se moc líbily, jak byly malé. Tahle stála 30Kč.
      No, Liško, a dojmy? Sem s nimi! Jsi dost sečtělá, tak by mě zajímalo, jak jsi od pana Bacha Racka uchopila. :-)

      Vymazat
    2. Sečtělá jsem bývala tak do 21 let, pak už jsem beletrii jen a jen zanedbávala.

      Jaký byl pro mě J.L.Racek ... no, asi takový moc přímočarý; trochu jako P.Coelho (od kterého jsem ale četla jen Alchymistu a Bojovníka světla), tím myslím důraz na obsah a ne na styl. A to vždycky nějak těžce nesu, vždycky mi připadá škoda, že mi to nesedí. Ne že by to bylo blbý nebo blbě napsaný, ale ten minimalismus, ta bezšťavnatost taková, to je pro mě asi jako být ve vztahu se suchým mužem, který mě irituje a kterého nevyhledávám tělesně; který nemá tu šťávu, tu lásku, tu radost, tu legraci, no.

      Vymazat
    3. ... abych to ilustrovala: třeba se tam pořád psalo, že létíní tomu rackovi dělalao radost, že moc chtěl létat a bavilo ho to.
      Jenže to není umění tohle říct, to není literárně úchvatňoucí. Literární je ne tohle popsat, napsat, říct, ale ukázat to na situaci, sdělit barvitě událost, na které čtenář pochopí a nepochybně bude cítit, že racek měl opravdu radost, velkou, silnou, jak vzduch svištěl, jak krásně se třpytilo jánevímco a čechralo se peří a tuhla krev a točila se hlava. Já si přečtu, že udělal šestnáct nějakých výkrutů rychlostí 365 km/h (a ta čísla rychlostí tam jsou až příliš zdůrazňovaná,což tomu všemu dodává na strohosti, racionalitě, měřitelnosti a zároveň proto ubírá na citovosti, šťavnatosti. Tam nebylo ohromení z rychlosti až k zalknutí, pociťované v těle a všude, ale ohromení z čísel. A to je pro mě suchý. To mě nemůže uchvátit a strhnout.
      - a tu se dostávám k tomu, o co mi jde, když už něco čtu - hci být strhnutá, chci zalknutí, chci sílu, chci radost, chci souznění, chci pochopení toho autora, celej svět v jedný knize, v příběhu.
      A to mi minimalistická popisnost a přímost nedá. byť je to jako celek metafora, jasně, člověka hned napade Ježíš atd, ale jako prožitek t metafory to pro mě nebylo.
      No a díky!!! Právě jsem se dověděla, co chci od knihy a proč jich tolik odložím jen načatých :-)) Protože se bojím, že nesplní m§j nárok. To ode mne neni hezký :-)

      Vymazat
    4. ... chci být knihou přemožená, chci, aby mě tak dostala, že se jí chci oddat celá. Jako muži (zas to stejné přirovnání). Chci cítit zoufalou prázdnotu, když přečtu poslední větu poslední stránky - ten pocit: a co teď? Co teď budu dělat, když je velký konec? Co budu dělat ve svém světě a svém životě, když najednou nejsem ve světě knihy a životě postav?
      To se mi líbí. Pak můžu jít a žít já. Za dva dny si z knihy nepamatuju skoro nic, popravdě řečeno. Jen celkový dojem zůstane, když mě ta kniha strhla. Nějak zapůsobila a trvá to, někde na buněčné úrovni (?) :-))

      Vymazat
  5. -že ještě píšu další koment...
    chci dodat, že třeba tvoje básně tady výše, Lenko, na mě zapůsobily několikanásobně víc než ta kniha Racek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale Liško, to moje jsou přece víceméně říkanky. Poučné říkanky. :-)

      Vymazat
  6. Hmm, zajímavé, Liško. Jo, já zapomněla, že ty vlastně nejsi na tyhle knížky, kterým říkáš přímočaré. Abych pravdu přiznala, tak pasáže o létání jsem přeskakovala, to nějak není pro mě důležité - ale psal to chlap, takže ti ten popis potřebují. Třeba mě takové knížky, kterým ty říkáš přímočaré, uchvacují dost. Když dočtu, říkám si, jak budu žít, když odešli z mého života hrdinové knihy a nejraději bych začala znovu od začátku a taky někdy i začnu. A pamatuji si je třeba celý život. Pamatuji si třeba první knížku, která mě opila nebo co. Bylo to Dobrodružství v Zemi nikoho od J. Foglara. Chodila jsem doma jak omámená a nevěděla jsem, co mám dělat, když už jsem dočetla. Bylo mi asi devět nebo deset, ptala jsem se maminky a ta vůbec nevěděla, co mi na to říct a o čem vlastně mluvím.

    A jaké knížky tě např. literárně uspokojí a nejsou podle tebe přímočaré?

    Já třeba nemůžu číst třeba Viewega, to je tak strašně plytký, že po pár větách jsem to odložila. A přitom je to jediný spisovatel, který se u nás dokáže uživit psaním. Tak nevím ...
    Vlastně můžu číst málo knížek. Vlastně jich čtu málo. Ale co jsem četla, bylo vynikající. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Liška:
      pokus napsat znovu zmizelý komentář ...

      Když mi bylo devět deset, Foglar byl pro mě dobrodružství!
      Ve dvanácti třinácti jsem četla Mušketýry. A dostalo mě 93 od Victora Hugy. Dneska by mi ta hlavní postava asi připadala jako papírový bezkrevný panák, nevím.
      A pak ve třinácti čtrnácti mě uchvál¨tilo Na východ od ráje, od Steinbecka (pokusy číst jiné jeho knihy ztroskotaly, to nebylo ono). Tam je několik rovin - jednak děj dvou rodin, jednak paralela s biblí a ještě jedna dějová linka, která s tou biblí souvisí. To mám nejradši - hodně rovin, hodně postav, aspoň prolínání osudů (jako je v komedii Love actually / Láska nebeská - i když to není mje nejoblíbenější komedie), když ne prolínání rovin a analogie, paralely ... velký román.

      Kupodivu moje oblíbená kniha je i deník kapitána R. Scotta z výpravy na jižní pól (jak je tam Amundsen dřív a oni nakonec zmrznou). není to beletrie, je to velmi strohé, ale co je mezi řádky! Ten velký příběh! Paralela tam je, je to universální. A do toho mezi řádky ta jejich odhodlanost a otužilost, muži spolu... Ta jednoduchost je pro mě ohromující, protože zároveň to vůbec jednoduché není.

      Ještě mám ráda ... ale to napíšu k sobě do nového článku, protože jsi mě Lenko inspirovala :-))

      Vymazat
    2. No teda Liško, z toho neusnu .... :-) Ještě mám ráda ..... a nic!

      Hmmm, co se týče mne, já nebyla nikdy na veliké složité romány, co je tam moc postav a děje. Styl deníku R. Scotta by mi mohl vyhovovat. Ano mám ráda, když je tam mnohé mezi řádky, nemám ráda popisnost. Takže v něčem se shodneme a těším se, až napíšeš u sebe.
      Já jsem byla na dobrodružství - Foglarovky, pak indiánky a příběhy o zvířatech a cestovatelích (A.V. Frič třeba), pak jsem skočila rovnou na Remarquea slupla do něj všechno, pak jsem skočila na Simmela a pak jsem se vdala a na čtení beletrie nebyl čas. :-)))

      Vymazat
    3. Liška:
      Já taky sjížděla dobrodružství, i Verneovky, Walter Scott, Stevenson, Ransome, všechno možný, Karel May, Batlička... Friče jsem si koupila až v dospělosti, jednoho. Dobrý. A Gerald Durrell je dobrý nejen jako beletrie, i ty jeho přírodopisné výpravy, jak popisoval.
      Jójó,
      jdu si přečíst tvůj další příspěvek, lyrický.

      Vymazat
  7. Leni, tvoje verše jsou nádherné!!! Tebe v tom moři určitě políbila múza! Škoda jen, že jsi k nim nepřidala aspoň jednu fotku, určitě nějakou máš.
    Je fajn, že sis dovolenou tak pěkně užila, doufám, že jsi načerpala hodně sil.
    Měj se krásně, přeji ti pohodový zbytek víkendu. :-) Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, a víš, že jsem za celý pobyt neudělala ani jednu fotku moře? Vyfotila jsem jen pár okýnek historických domečků poslední den odjezdu - do sbírky okýnek. Moře jsem fotila loni z lodi, letos ne. Určitě jsi ty fotky loni na Bloguje viděla. Letos jsem nechala mobil-foťák v šuplíku na pokoji a podívala se na něj asi tak třikrát za pobyt.
      Letos jsem byla v moři, s ním, u něj, ono protékalo mnou (někdy jsem se napila, byvše převálcována vlnou, slané vody natolik, že plavčík stál na břehu v pozoru, zda se náhodou nebudu topit, k čemuž jsem neměla párkrát daleko) povídala jsem si s ním, BYLA jsem s ním a ono se mnou a možná jsme byli chvílemi jeden druhým ..... že fotit jej by bylo divné, nedůvěrné, oddalující, nevhodné. :-)

      Vymazat
  8. Racka jesm ostala jako dárek od čl.. s kterým jsme si hodne podobní a rozumíme si
    v próze, hlavně v poezii a vůbec..celkem hned nacházime stejné..
    Zpočátku jsem si přesto myslela, asi do 4.stránky, že se tentokrát netrefil :)
    Je to ale malá knížečka o několika stránkách, mrzí mě, že jsem ji půjčila a už ji nemám :(
    Ale byla jsem zvědavá, i vím, proč jsem zrovna Racka dostala, a pak pochopila a taky přečetla naráz a vím, že jsem se často vracela zpět k některým větám a přemýšlela.
    Je pravda liško, že to není knížka, která tě tolik vtáhne, že lituješ, že jsi dočetla poslední stránku, ty pocity znám, tu lítost a najednou jistou prázdnotu po něčem, co už odešlo..S Rackem se vracely ty myšlenky, jinak podané, než je to obvyklé. A tím jejich vracení se mi, se mi knížka líbila časem stále víc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Racek je taková klasika, co by člověk měl mít doma. Malého prince, Knihu džunglí, Bibli, Proroka od Chalíla Džibrána, možná Alchymistu od Coelha, Citadelu od Exupéryho, Máj od Máchy, Kytici od Erbena, Dobrý člověk ještě žije od R. Rollanda a semo tamo něco dalšího, třeba řecké filozofy, Shakespeara a Ondřeje Sekoru.
      P.S. To řazení je schválně tak. :-)

      Možná s vědomím historie lidstva v Bibli jít jako poutník v Alchymistovi, žít podle Proroka, přemýšlet o Citadele s vědomím tragiky života jako v Máji a Kytici, ctít Zákon džungle, divit se jako Malý princ a všechno si v sobě rovnat zdravým rozumem jako Nicolas Breugnon (Dobrý čl. ještě žije).

      Breugnona, Aninko, teď by sis měla číst Breugnona! To by tě mohlo postavit na nohy a posílit. To je ti takovej zemitej milej chlapík ... :-)

      Vymazat
  9. Leni díky, teď nějak čtení ne..,ale až půjdu s malou do knihovny určitě nahlídnu..

    OdpovědětVymazat
  10. Lenko, tvoje básničky jsou úžasné, kouzelné. moc se mi líbily.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!