Mluviti lehko, žíti těžko.

Je sice hezké napsat nějakou básničku, která cosi vystihuje ... (viz minulá Boží modlitba), ale ... v životě je to kapánek těžší.  Víme. Zde je další důkaz: 

Jak už jsem kdesi v komentáři psala, nedávno jsem byla v situaci, kdy ne a ne uchopit ten veršík „v každé době hledej lásku v sobě“. Cosi se mi zdálo nespravedlivého, divného, nepochopitelného. 

Jednou lze pochopit, ale co když se to stále opakuje a někdo tvrdí, že černá je bílá a naopak? Přece mám zdravý rozum, přece rozeznám černou od bílé ..... Přece ....... Přitom ale ten člověk, který to tvrdí, je velmi důvěryhodný, moudrý, a když je upozorňován z několika stran na to, že se chybička jistě vloudila, nesouhlasí. Jak si to přebrat ? Cosi tu nehraje....... 

Povídala jsem si o problému s dalšími přáteli, se kterými si rozumím a kteří jsou do problému též zasvěceni. Ani oni si neví rady.  Ten problém se táhne několik let. Přejde, člověk zapomene, odpustí, ale za čas je to tu znovu, v bledě modrém a všechno – konflikt, spíš vnitřní než vnější - se vrátí v původní síle.

Rozhodla jsem se napsat dopis, kde se s tímto problémem nějak zkusím popasovat,  vysvětlit, když to ústně nejde. Písemně se člověk vyjadřuje s rozmyslem, formuluje často přesněji .....  a občas i na něco dalšího sám přijde. 

Snažila jsem se ten dopis uchopit s největší možnou láskou, které jsem schopna, jenom čistě vyjádřit svou bezradnost. Ale pořád se mi do toho pletlo cosi negativního, nebylo to ono. Trvalo to dlouho, dlouhé dny jsem nedělala pomalu nic jiného, než na to myslela, snažila se tomu přijít na kloub a ťukala do počítače. Přece psaní dopisu nevěnuji týden či dva z mé dovolené, kruci?!? Ale chtěla jsem na TO přijít.  Věděla jsem, že teď anebo nikdy. Má to přece nějaké řešení, všechno má nějaké řešení ..... Zlobila jsem se, že to trvá tak dlouho, že na TO nemohu přijít ............. a pak jsem se na sebe zlobila, že se zlobím a ........... tak jsem se dostala do kolotoče,  z nějž nebylo úniku. 

Moudré tělo mi ovšem dá vždy jasně najevo, že vytvářím nepatřičné emoce, energii, která je pro tělo jedem. Většinou je z toho bolest hlavy jako hrom. Dříve mi ulevily prášky, dnes už prášky nezabírají – jen si to, Leničko, pěkně vyjez a hlavně vyřeš bez chemie, říká tělo a já už mu rozumím a už se ani nebráním, to by se mi totiž ještě přitížilo. Umím se dostat z takové „banality“ do tak těžkého stavu, že omdlívám, zvracím a zvracím a omdlívám. Velmi "příjemné".  

Řešení je jenom jedno: led na hlavu a za krk, horkou lázeň na nohy a ruce (tedy překrvit periferie, odkrvit hlavu, která se poněkud přehřála a zadřela.) Sedět bez hnutí několik hodin v křesle a vypustit všechny myšlenky. Ona totiž každá bolí, jako když mi rozžhaveným drátem někdo projede lebkou. Každý sebemenší elektrický výboj, což myšlenky jsou, je pociťován v mnohonásobné síle. (Potřebuju já elektrošoky? Nikoli! Vyrobím si je sama. :-)  )  ..... Takže nemyslet, nemyslet, klid, hluboký vnitřní klid ..... až do jakéhosi stavu hybernace, kdy i srdce tluče jen malinko. 

No, a když se tělo takhle zklidní a přestane bolet, pomalinku lze ožívat. Nejdřív se maličko napít a čekat v klidu, zda žaludek nebude protestovat.  Pak se začít trochu hýbat. Nebo naopak ..... dát si hlavu ... je-li noc ..... trochu níž, aby se dalo spát. 

A ráno nebo za pár chvil po bolesti samozřejmě vím, co je řešením.  Samo to přijde, když se nebráním svou komplikovanou myslí. V tomto případě šlo o vystoupání do vyšší úrovně lásky, dalo by se říci. Takže jsem tam byla a najednou mi bylo jasné to, co mi dříve jasné nebylo.

Vybavil se mi příběh z dob dávných, kdy jsem byla ještě ve státní škole učitelkou malých dětí (ale velkých duší):

Jdu ke stolku na začátku hodiny a tam stojí čtyři kluci - myslím ve  3. třídě to bylo. A jeden mluvčí povídá: "Tak paní učitelko, jak jste nám říkala, že vám všechno máme hlásit, co provedeme, kdyby náhodou něco, tak vám hlásíme, že jsme se tu o přestávce poprali. Ale už jsme si to vyřídili a už nemusíte nic řešit." - "Opravdu je to VŠECHNO vyřešené, kluci?" a dívám se postupně do všech čtyř párů očí. "Opravdu, " kývají. -  "Tak děkuju, kluci, v pořádku, to jsem ráda, utíkejte do lavice, začínáme."  Vtom se ke mně přitočil mluvčí a řekl: Víte co, já vám, řeknu, paní učitelko, o co šlo.  My jsme se poprali o autíčko. To autíčko bylo moje. Martin mi ho vzal a kluci mě bránili. Ale já jsem mu ho pak nakonec dal, protože ...... . Protože já jich mám doma hodně, ale Martin asi žádný..." 
- To byla pecka. Tak malý kluk a ............  

Spravedlnost na vyšší úrovni lásky prostě vypadá trochu jinak. A malý kluk mi to jasně ukázal.

A tak jsem pochopila, že i zmíněný moudrý člověk někdy také řekne, že má někdo pravdu, i když ji nemá. Protože ten někdo ji potřebuje mít v dané chvíli víc, než my ostatní. Například. Nebo má doma málo autíček. Nebo si prostě nemůže přiznat, že chyba je jednoznačně na jeho straně, protože by se pak potácel v mnohem horších stavech, než jsem popsala výše, protože šlo o pochybení, které mohlo stát jeho nejbližší život, neunesl by to. 
Možná později pochopí sám, až bude čas. 
Stejně jako Martin to autíčko někdy vlastníkovi vrátí a třeba to nebude autíčko, ale něco docela jiného, hezkého a potřebného.  

Jo jo, ....... „v každé době hledej lásku v sobě“   ......–  to se řekne snadno.  :-)