PF 2015

V lednu r. 2014 jsem se ptala, zda jdu do nebe či do pekla.
Tady: http://povidanislenkou.blogspot.cz/2014_01_01_archive.html
Vypadalo to jako dolů, i když to bylo hezké a lákavé ...... nebyla jsem si jista .............. dnes, skoro po roce, mohu říci, že cesta byla správná, protože mě mnohému nečekanému naučila (ne, že by to byly věci všechny příjemné, nicméně potřebné), dovedla mě k zajímavým zážitkům a poznatkům ......... a je co poznávat dál.
No a letos se to potvrdilo.
V Den vánoční na vycházce nedaleko ....... osvícení! Jasné osvícení! :-) :-) :-) Koukněte.

Tedy ať i Vás provázejí v životě dobré cesty a Světlo. 

Světlo s Vámi, přátelé! :-)

Ke Světlu čelem .... a ....

 

.......... to si  - sobě i vám všem - opravdu přeji. 

Nejen v roce 2015.

( a to ostatní - zdraví, láska peníze ... to jsou už jen doprovodné detaily. :-) )

:-)

Není to taková legrace, jak to vypadá.

Držme si palce.

Po povrchem

Učím teď i malé děti ve školkách. Ahoj, máš dneska obrázky? ptají se. Občas mě pohladí a když si myslí, že se nikdo nedívá, se ke mně přitulí. Na chvilinku, aby to jako nebylo blbý. :-) Není to vůbec blbý, jsem za to vděčná. Když si myslím, že se nikdo nedívá, tak jim pohlazení oplatím. Přitulila bych se taky, ale to už by blbý bylo. Já jsem tu od učení. 

Některé děti mě sledují tak nějak normálně, jiní se na mě nedívají, jen pokradmu, stydí se. Ale pak jsou tu děti, které bych nejraději snědla. Poulí na mě široce rozšířené oči, jejich mysl dychtí po poznání a nejen že vnímají, co říkám, ale jako by mě nasávali celou, jako by do mě vplouvali a já do nich. Velké duše v malých tělech. Musím se trochu od toho procesu rezervovat, nemohla bych učit.

Dnes přišel malý Filip. Jedno z dětí, které mají ty veliké široce otevřené oči a vnímají všechno, i to, co není vidět. Ještě s námi nehrál na medvídka - o tom, jak byl smutný, protože si myslel, že je na louce sám. A přitom v trávě a křoví byla spousta zvířátek, která se medvídkovi pak ukázala a zazpívala mu anglickou písničku. A medvídek byl zase veselý. Filip držel medvídka a tak se do role vžil, že mu anglická písnička nepomohla. Rozeštkal se. Zůstal ve smutku. A marné bylo mu povídat, že přece zvířátka medvídka rozveselila a ............. "Ne, ne, já už nechci hrát tuhle hru,"  vzlykal. Naštěstí jsou děti v tomhle věku ještě hodně solidární. Nevadilo jim, že jsme okamžitě šli dělat něco jiného. Pohladili  jsme všichni Filípka a šli jsme číst obrázky se sluníčkem.

Malý Filip, co si žmoulá v dlani čtyři prstíky, když se ptám, kolik je jim let, se uklidnil. Já však trochu zneklidnila. Máš tu dítě, které ví, co je hluboký smutek, děvče, uvědomila jsem si. A taky je to člověk, který dlouho zůstává ve svých negativních emocích. Co ti to říká? Ano, v tomhle jsme si s Filipem podobní. Naštěstí já těm pocitům rozumím, vím, odkud pocházejí, a už vím, jaký je na ně lék. Není to jen povrchní odpoutání pozornosti, které stačí jiným dětem, lidem. Na hluboké city, které dokážou pohltit celou osobnost,  je třeba něco víc. Lék léků. Řešení nad řešeními. Cit vše transformující. Uzdravující i smrtelné choroby. Energie, která vše harmonizuje a v srdcích, myslích i životech lidí dělá pořádek. 

Láska všeobjímající, láska Boží.

A proto mi Filip přišel do skupiny. To je to, co on nasává pod pláštíkem angličtiny. Cestu k Ní.

Budu se snažit. 

A bude to vypadat, že si hrajeme s plyšovým medvídkem a učíme se první anglická slova.

 

Dnes jsem byla Jinde

Když jsem dnes mezi poli chodila, říkanka se mi v hlavě zrodila.
Asi bylo moc hezky, když na mysl mi šly jen třesky plesky............  :-)

Viděla jsem černé auto a tohle z toho bylo:

- "Hrobaři, hrobaři,
proč se ti zisky nedaří?"
- "Toť se ví, toť se ví
lidi dnes málo churaví,
zdraví jsou tu dost,
žijou si jenom pro radost."

- "Doktore, doktore,
proč máš nohy na stole?"
- "Léky nikdo nechce,
všichni žijou lehce.
Nikoho nic nebolí,
všechno se hned zahojí."

- "Hostinský, hostinský,
proč sem chodí i ženský?"
- "V hospodě to žije,
kofola se pije.
Alkohol teď nefrčí,
hodně limči vytočím.
Všichni pořád tancujou,
rum a vodku nepijou.
Všichni mají na chleba,
více jim už netřeba.
Jenom tu kofolu,
pijou si tu pospolu.
Pořád se tu smějí,
že se dobře mají."

To je prima společnost, že?
Napadlo mě, že bych mohla napsat o Zemi, odkud pocházím a kam se zase jednou vrátím .........
Opravdu a vážně.

Několik vteřin

Nesouvisející úvod:
Dlouho jsem nepsala. Nevěděla jsem, kam dřív skočit, co dřív natřít, připevnit, smontovat, zařídit, zaplatit, vymyslet ........... Nyní zase nevím, co dřív zaplatit, vymyslet, ale zase už i nafakturovat, vyjednat, obtelefonovat a namailovat a naemailovat ......... No, někdy to popíšu, kdyby někdo chtěl náhodou číst o práci. (Já teda ne. O práci se nemá moc mluvit. Ta se má udělat a konec. Ale byla tam spousta poznání, vnitřního - sebepoznání i vnějšího ............. Např. už umím natřít dveře tak, že vypadají jako nastříkané. Umím je i vytmelit! :-) :-)  ........... Umím vyjádřit soucit, když je někdo zoufale vzteklý, že mu něco nejde! ............ Poznala jsem zajímavé reakce některých blízkých i méně blízkých lidí, měla jsem možnost je poznat hlouběji, z jiných stránek .......... Nuž plodné byly tyto prázdniny, i když o odpočinku to moc nebylo.

A teď k věci. Pár zajímavých a přitom všedně všedních pár vteřin před supermarketem mě vyburcovaly k napsání tohoto článku.

Vycházím před supermarket menšího formátu. Takový ten, co tam chodím pro tu nejpěknější zeleninu. Ano, uhádli jste: Lidl. Takže nic moc velkého. Jdu kolem košíků seřazených a zacvaklých k sobě a v tom posledním je něco velkého bílého....... a pak ještě něco malého ....
1. vteřina: zaregistrování věcí
2. vteřina: tekutý prací prášek - bílý, ten se kupuje asi pro děti (nevím, kde jsem to vzala, ale nějak se mi vybavila ta představa - neparfemovaný prášek pro senzitivní děti)
3. vteřina: někdo jej bude postrádat .........
4. a 5. vteřina: váhání ...... vzít si to? Ne. Dát to k pokladně, kdyby se někdo pro to vrátil? Ne, tam by to třeba ani nehledali. Nechat pro náhodného dalšího kupujícího? No, to by bylo .....
6. vteřina: Je to poslední košík, řetízek se ještě hýbe ...... Pachatel musí být blízko!
7. vteřina: Rozhlížím se, kdo by to mohl být.
8. vteřina: selekce přítomných na parkovišti. Ne, tenhle pán ne, tamti taky ne ......
9. vteřina: Nedaleko startuje paní s dítětem v autě. To je ona!
10., 11. a 12. vteřina: běh k autu ...... No, dá se kostrbatý rychlý pohyb s rukama plnýma nákupu nazvat během?
13. vteřina: Ťukám na okénko.
14. vteřina: Paní otevírá dveře auta a její překvapený výraz se rychle mění v úsměv. (Já se ale neusmívala. Proč se usmívá v tak neobvyklé situaci ona???)
15., 16. a 17. vteřina: "Promiňte," povídám, nezapomněla jste část nákupu v košíku?" a mávám tím směrem.
18. a 19. vteřina: Okamžitě souhlasná reakce:" Jé, Martine, ty jsi chtěl odvézt košík a podívej, jak to dopadlo ......."
20. vteřina: Ještě ani větu nedořekla a asi desetiletý chlapec běžel ke košíkům.
21. a 22. vteřina: Zatímco se vrací, maminka mi děkuje a já říkám, že není za co.
23. a 24. vteřina: Zatímco prohodíme těch pár slov, běží mi její situace jak na filmovém páse někde za očima: Matka již trochu starší, samoživotelka, jeden větší chlapec, jedno nebo dvě menší děti ještě doma. 
25. vteřina: Auto odjíždí ............ Škodovka těsně před rozpadem, ale pečlivě natřená zrezivělá místa. ......... Já si říkám "Týjo, to byla rychlá detektivní práce!"
26. až 30. vteřina: Myšlenka: Někdo (intuice?) mi musel napovídat, protože takhle rychle najít majitele nákupu, zareagovat a ještě vědět, že nákup patří někomu takto potřebnému ...... to je slušný.

Dalších pár minut tato příhoda hřeje v těle. A hlavně se chechtám, protože si vduchu říkám: Děkuji Velkému Aljašskému Duchu (Liško, ty budeš vědět! :-), Vesmíru a potažmo jiným božským autoritám, že z popletené Lenky s momentálně vypnutou, relaxující inteligencí udělaly rychlého detektiva a záchranáře nákupu:-)  a navíc bylo (aspoň malinko!) pomoženo té správné osobě.
Nic moc, ale dobrý.

A když si to tak ještě promítnu, nejsem si jistá, kdo komu vlastně pomohl. Co když tato situace mi byla nastražena, abych si cosi uvědomila nebo abych se potěšila nebo přeladila nebo aspoň zamyslela? Tak či tak to není důležité. Důležité je jen hřejivý pocit na hrudi, překvapený úsměv té paní a možná pocit, že tu nejsme jen každý sám za sebe, že jsme tu spolu. Spolu. A naše společné Vědomí můžeme sdílet a čerpat z něj nápovědu. Anebo ne. Jak je libo. Nemusíme se na sebe usmívat, pomáhat si a sdílet tento kousíček Vesmíru. Nemusíme. Ale takhle je určitě lepší.

Tak vám taky přeji zajímavé a radostné vteřiny života. :-)

Lenka

P.S. A ozývejte se ..... a ne jako já. :-) :-)

Nepovídám ........ prožívám ......

Proto jsem dlouho nepsala ......

Život je pestrý, zajímavý, dobrodružný, smutný, k vzteku i k rozjímání. Neustále mě překvapuje, rozradostňuje i štve a neustále musím hledat ta správná, ba nejsprávnější! řešení..........  Ne, že bych chtěla, ale vím, že jinak na to zase slíznu a dostanu tu situaci znovu a znovu ....... dokud se to nenaučím. A řešit něco v páru, to je tedy fuška, to vám řeknu. Ostatně znáte to mnozí. Když je člověk sám, klidně si může klepat na rameno, jak je dobrej, jak všechno umí a zvládá. Pokud ve vztahu naráží, najednou se mu zdá, že nezvládá skoro nic, naštěstí ten druhý mu občas helfne, stejně tak, jako jej předtím do toho problému dostal. No, poněkud v té životní situaci tápu ....... Uvidíme.

Nicméně chtěla jsem se podělit o zážitky z pár dnů chození a ježdění na německé straně Šumavy.
Krása, krása! Dobrodrůžo a zajímavo. Tohle jsem vyfotila cestou ... Další fotky ještě nemám setříděné a upravené. Tedy vydejte se se mnou po nejkrásnějších pohledech na krajinou českou i německou. A nebe a slunce ...... je společné všem.

..... krajinou českou ....

.... krajinou německou ....

...... české obliny ....

.... západ nad českou vsí .....

..... Velký javor  od Malého javorského jezera ......

...... vracíme se z vrcholu, i slunce se už loučí  .....

Dobrou noc. :-)

O pesimismu optimisticky

........
Z mailu kamarádovi:
"...... žít za všech okolností v radosti je děsná zodpovědnost! Žít v radosti není vůbec žádná sranda! :-)   Volbou této cesty, zasvěcení se jí, znamená odmítnutí všech ostatních, méně zodpovědných a nezralých......"

.... No, takhle my si píšem. Je totiž velmi vzdělaný, seriózní a moudrý a ............... takže rozumí i většině mých blbostí. 
Třeba budete taky rozumět.

A přesto jsem měla včera malinký splínek, pesimistickou náladu (asi skvrny na slunci či co), i z práce jsem odešla dřív, protože jsem se nějak na ni necítila. A ten pesimismus jsem užívala ........ ale pak mě přestal bavit a hledala jsem cestu z něj. I začetla jsem se do Murphyho zákonů. A za chvíli jsem se řehtala, až jsem málem sousedy pobudila. To už bylo o půlnoci.
Nejvíc mě dostalo ono známé:
"Usmívej se, zítra bude hůř a pozítří ..... to už vůbec nemusí přijít." Je to tak pravdivé, že se nelze než smát.
A taky: "Zkušenost je věc, kterou získáš těsně po tom, cos ji potřeboval". ..... velmi výstižné, že?
A taky:  "Když nemáte po ruce nic jiného než kladivo, tak vám kdeco připadá jako hřebík."

A tak vám to tu píšu, kdybyste měli nezodpovědnou pesimistickou chvilku, abyste to zkusili jako já. A život je zase báječný a úžasný a plný dobrodružství! ..........jak jsem už také ťukala jedné milé osobě včera do mobilu ještě v jednu v noci. Zavolal, páč byl v té době v práci, nikoliv v říši snů, se slovy: "A to jsi jako odešla dřív z práce, jako že ti není dobře, abys mi pak v jednu v noci psala takovéhole věci?"  Řekla jsem mu: "Jo." A pochopil to. Teda myslím, že pochopil. Jestli on taky není to ..... co ten kamarád výše. Prostě dobrej.

A jestli tomu taky rozumíte, tak jste docela určitě taky dobrý!  Fakt! Já tomu rozumím. Protože jsem přečetla mnoho a mnoho Murphyho zákonů a některé i víckrát, a to už je slušná kvalifikace, nemyslíte? (Teda nevím, zda úplně "kvali", ale fikace naprosto jistě!)

Tak se mějte moc hezky a hlavně žijte zodpovědně jednu z mála správných věcí: radost ze života!  :-)
 

:-)

Jdu dobře?

Otázka pro přátele.

 

Otázka - viz obrázek - která mě občas napadá.
Taky se občas zastavíte a nevíte přesně, zda ta cesta, po které jdete, vede do "nebe" či do "pekla" ?

Asi to někdy vědět nemůžeme, a tak je nejlepší, když jdeme (kamkoli) s radostí. :-)

Máte jiný nápad? :-)

Moc zdravím

L.

P.S. Cestička je skutečná, ale udělala jsem z ní trochu pohádkovou. A když chci, tak ji tak taky vidím v reálu - pohádkově.